Pekáč buchet - Recenze na knihu

Autorka: Kateřina Petrusová

Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: ČR 2014
Počet stran: 159

Anotace:

ONA

Redaktorka ženského časopisu, expertka na vaření. Miluje nové recepty, oprašuje staré po babičkách, dobrého jídla se nikdy nepřejí a je pro ni středobodem vesmíru. Sama o sobě říká, že je gastrosexuálka. Sport je pro ni nutné zlo, aby nenakynula jako její milované tvarohové buchty. Jmenuje se Klára.


ON

Adrenalinový sportovec. V létě leze po horách, v zimě po zamrzlých vodopádech. Sport je součástí jeho života a nedokáže bez něj existovat. Jeho břišní, zádové, hýžďové, no prostě všechny svaly, podle toho patřičně vypadají. Pekáč buchet může spořádat na posezení a nebude to na něm vůbec vidět. Jmenuje se Matouš.

Je vůbec možné, aby dva takto rozdílné světy fungovaly společně? Stačilo jediné včelí bodnutí a následná prudká alergická reakce, a bylo to. Náhoda je spojila dohromady, a tak na nich můžeme otestovat hned dvě lidová moudra: že láska prochází žaludkem, a že láska hory přenáší.

Další skvělé čtení od Kateřiny Petrusové, které smlsnete jako pralinku. Najdete v něm všechno, co na jejích knížkách máte rády: svérázné postavy, skvělé dialogy, nečekané zápletky. Vtip, romantiku i napětí.

Související recenze:

Bavettovi 1 - Nebezpečná láska

Bavettovi 2 - Nepřítel mého nepřítele

Bavettovi 3 - Zakázaná přitažlivost

S hlavou v oblacích pejru

Můj názor:

Pokud sledujete tento blog, tak víte, že Pekáč buchet je již 5. kniha od Kateřiny Petrusové, kterou jsem přečetla.

O čem tento příběh je jste si mohli krásně přečíst v anotaci, takže to nebudu opakovat. Hned na začátek však musím říct, že se mi tato kniha ze všech knih od K. Petrusové líbila NAPROSTO NEJVÍC.

Styl jejího psaní je skvělý - čtivý ve všech knihách. Pokud teď pominu sérii Bavettovi a zaměřím se na S hlavou v oblacích pejru, tak je zde ovšem znát (pro mě) značný posun. Ten vidím především v tom, že se Kateřina Petrusová vyhnula „cpaní vtipu do každé druhé věty“ - což byla právě jedna z věcí, která mi v knize S hlavou v oblacích pejru dost vadila, protože mi humor přišel často „umělý a vynucený“. Ne však v Pekáči buchet!

Musím říct, že bylo mé jediné štěstí, že jsem knihu začala číst v posteli, protože bych sebou jinak bezpochyby švihla na zem v salvách smíchu, které postupně následovaly. Čekala jsem, že se budu bavit, ale že až tak MOC, to tedy ne. Vážně jsem častokrát doslova brečela smíchy a musela se v knize zastavit a dát se dohromady (aneb: dosmát se, osušit si oči, pokusit se rozdýchat, začít se smát znovu, dosmát se, osušit si oči a tak pořád dokola).

Humoru tedy bylo v knize dost, ale ne přes míru, takže jsem se bavila opravdu skvěle a současně přitom neměla pocit, že mě kniha NUTÍ se smát; nutí se bavit. Vtip se v knize netočil jen kolem jednoho tématu, ale byla zde spousta odkazů na různé věci, filmy, situace, takže rozhodně další plus. Mám ráda, když i u oddechové knihy musím trochu přemýšlet, tím spíš pokud odhalím onu souvislost s tím či oním odkazem. Takže... skvělé :-)

Další věc, která mě mile překvapila, byl samotný děj. Přece jen - román, navíc od autorky, u jejíchž knih jsem se sice bavila, ale jejichž zápletky mě nijak „nešokovaly“ nebo výrazně nepřekvapily. Zde se to však podařilo. Čekala jsem ZCELA jiný „zlom“, naprosto jiný konec. Takže to, že se K. Petrusové podařilo mě takhle převézt, přidává její knize další body k dobru. Opravdu mě překvapilo přeřazení na trochu vážnější notu, jelikož to bylo skutečně to poslední, co by mě zde napadlo (spíš tedy nenapadlo).

Dalším plusem, které si kniha může připsat, je to, že hlavní hrdinka (či hrdinové) neměli mluvu hodnou dlaždičů chodníku. Vážně - nejsem typ čtenáře, který se při sprostých slovech skácí, protože v mnoha situacích se to do děje zkrátka hodí a „okoření“ ho to, nicméně čeho je moc, toho je příliš. Proto jsem ráda, že v Pekáči buchet (na rozdíl od předchozích knih) autorka přibrzdila, a když už tam nadávka (či ne moc slušná slova) byla, hodila se do situace a zkrátka to „sedlo.“

Co se týče hlavních hrdinů, tak nemám co vytknout. Klára byla skvělá hlavní hrdinka. Líbilo se mi na ní, že uměla být nerozumná i rozumná v přiměřené míře. Byla milá, hodná, sem tam trochu roztomile nešikovná a zbrklá, měla svou hlavu, dokázala se kolem sebe dívat s humorem a nadhledem (ať si o sobě tvrdila, že je pesimistka) a nebála se udělat „krok do neznáma.“ A upřímně musím přiznat, že bych VELMI ráda ochutnala něco z toho, co vařila :-) Mňam.

Matouš byl… no, hmmm, chm… Kopřiva :D Být na Klářině místě, tak jsem z něj ze začátku taky na nervy + mám chuť ho proplesknout. Ale pak? No, asi chápete :-) Líbil se mi jeho humor, to, že o Kláru „bojoval“, i když trochu nečekaným způsobem :D

Ostatní postavy jsem si taky rychle oblíbila: dobrou (lehce potrhlou) nejlepší kamarádku, nesmlouvavého trenéra, hodného Miloně i trochu dost „šílenou“ šéfku…

Co se týká samotného konce knihy, tak byl (jak už jsem psala) nečekaný. A opravdu mě dost mrzelo, že příběh měl pouhých 159 stran, protože po onom nečekaném směru, který nabral, bych uvítala minimálně ještě 50 dalších (klidně i více). Chtěla bych totiž vědět, co bylo pak, jak se Klára s Matoušem dál se vším prali atd.

Mimochodem - trošku mě taky mrzelo, že jsme se nedozvěděli, co nám milý Marvin připravil pro své zaměstnance za poklad :D Jestli to opravdu bylo to, co tipoval Matouš :D

Pekáč buchet vám všem vřele doporučuji. Je to skvělé odpočinkové, opravdu maximálně příjemné čtení, které vám zaručeně zvedne náladu a donutí vás se usmívat - ne-li přímo (jako mě) brečet smíchy.

Ještě musím zmínit BEZKONKURENČNÍ OBÁLKU, která je prostě dokonalá, ke knize se naprosto hodí a ten kdo ji vytvářel, si zaslouží poklonu. Každá kapitola je navíc na začátku obohacena o nějaký recept, takže pokud rádi vaříte a kuchtíte, nemusíte nad knihou váhat už vůbec! ;-) A já rozhodně nelituji, že jsem si ji koupila - vím, že se k ní na 100 % budu vracet - a ráda!

Celkové hodnocení:

«««««

Pekáč buchet je (pro mě) zatím nejlepší kniha od Kateřiny Petrusové. Nepostrádá příjemný a milý humor, skvělé postavy, které si záhy oblíbíte, pěkný příběh a nečekaný konec, který vám rozhodně nebude stačit.

Vřele knihu doporučuji těm z vás, kteří hledáte něco pěkného k odpočinku a pobavení. K podzimnímu čtení najdete těžko něco lepšího :-)

A ode mě kniha získává 5 zasloužených hvězd!

Já během čtení:

Ukázka z knihy:

Naštěstí už jsem fakt musela zmizet, jinak bych se pravděpodobně nevyhnula manikúře - protože i moje nehty byly příšerné, že?

O dvacet minut později jsem čekala na smluveném místě a zhruba každých patnáct vteřin jsem odstraňovala z tváře pramen melounově vonících vlasů, který se mi díky lehkému větříku lepil na šťavnaté rty. Sakra. Na levém oku jsem navíc měla nějak divně pokroucenou řasu, co se mi pořád zamotávala do ostatních. Skvělý. Byla jsem nervózní z rozhovoru, který nebude o jídle ani o vaření, a potřebovala jsem odejít na záchod, abych si mohla narovnat řasy a setřít lesk - jenže co kdyby zrovna dorazil Kopřiva? Třeba by měl málo trpělivosti a zas by odešel. Nechtěla bych pak měsíc poslouchat Anniny výtky.

A tak jsem to statečně vydržela. Stála jsem tam a na střídačku si sahala na rty a do oka. Na rty a do oka. Na rty a… Sakra! Au! Tím samým prstem do oka! Teď jsem měla napůl namalované rty, ohnutou řasu a lesk v oku. Štípal a oko mi slzelo a já ve své přecpané tašce nemohla najít papírové kapesníky, protože se mi do cesty pletl milion dalších věcí, a navíc jsem viděla rozmazaně.

Samozřejmě že tenhle moment si Kopřiva vybral pro svůj velkolepý příchod.

„Čekáte na mě?“ ozvalo se za mnou přesně ve chvíli, kdy jsem vytáhla krabičku s posledními dvěma muffiny - nemohla jsem je nechat v práci, sežrali by mi je! - a ulevila si:

„Do hajzlu už ale!“

Hrklo ve mně a vnitřnosti se mi sevřely do malého uzlu. Otočila jsem se k němu a díky dalšímu lehkému zavanutí pozdně jarního větříku jsem měla na rtech vlasy, pod okem slzy a v ruce dezert.

Ale ne! zaúpěla jsem, naštěstí jen v duchu. Muselo to na mě být vidět, protože Kopřiva se uculil a řekl:

„To je divný, takhle brzo jsem ještě žádnou slečnu nerozbrečel.“

Ha, ha. Zamračila jsem se na něj a chystala se ho setřít něčím jako Moc si nefanděte, to je kvůli sirotkům v Africe, ale jakmile jsem otevřela pusu, vdechla jsem část svých vlasů a obrátil se mi žaludek.

„Uéé,“ udělala jsem a snažila se co nejrychleji vydolovat pramen z pusy pryč, v čemž mi zabránila ta pitomá plastová krabička s muffiny. Málem jsem se s ní praštila, což už by byl fakt vrchol.

„Můžu vám pomoc?“ nabídl se Kopřiva a tvářil se vážně. Asi mu došlo, že před ním nestojí laškující holka, ale dávící se idiot. Strčila jsem mu do ruky plastový box, pustila na zem tašku a konečně se osvobodila od těch pitomých vlasů.

„Fuj.“ Oklepala jsem se, dřepla si a začala znovu hledat kapesníky. To oko mě totiž vážně svědilo a slzelo, a teď už jsem měla i plný nos. Fakt bezva.

„Ehm, máme spolu dělat rozhovor?“ zeptal se opatrně.

„Bohužel,“ přikývla jsem a zvedla k němu hlavu. „Teda - bohužel pro vás,“ dodala jsem. A pak jsem si všimla, že zatímco v jedné ruce drží mou krabičku, tou druhou mi podává kapesník. Látkový, kostkovaný a zmačkaný. Na pikosekundu jsem ho chtěla odmítnout. Určitě do něj už smrkal nebo co já vím. Ale druhou variantou bylo dál hrabat v tašce, možná z ní dokonce vyndávat další věci, a do toho se mi nechtělo.

„Dík,“ hlesla jsem a otřela si slzy. Bez přemýšlení jsem se i vysmrkala, hezky nahlas, a až pak mi došlo, co provádím.

Obrázky: pinterest.com