Série: Bavettovi 1 (1 of 3)
Autorka: Kateřina Petrusová
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2012
Počet stran: 374
Rok vydání: 2012
Počet stran: 374
Anotace:
Na doporučení
posledního zaměstnavatele získá mladá newyorská ošetřovatelka Paige práci
v rodině Bavettových, bohatých podnikatelů pocházejících z Itálie. Má
se starat o jejich syna Michaela, mladého muže, který se po autonehodě duševně
vrátil do období svého dětství. Paige si k němu postupně nachází cestu a
Michael si ji velice oblíbí.
Postupem času Paige
přichází na to, že se dostala do newyorského podsvětí a její zaměstnavatelé
jsou součástí mafie. Co se stane, až se jednou Michael probere? Dostane se
Paige ze spárů Bavettových, když odhalila jejich tajemství?
Můj názor:
Když
jsem viděla pochvalnou recenzi na tuto knihu na blogu Knižní přátelství, byla
jsem rozhodnutá (i přes vysoce kladné hodnocení) si ji nepřečíst. Proč?
Nevěřím totiž českým autorům, nepočítám-li známé kvality B. Němcové, K. Čapka,
A. Kutinové a dalších. Nakonec jsem si pročetla některé z názorů na webu Databazeknih.cz
a řekla si, že to s ní tedy ZKUSÍM, že zavřít knížku můžu vždycky.
Příběh,
v němž se ošetřovatelka Paige stará o osmadvacetiletého Michaela, který se
po autonehodě vrátil psychicky do věku 4letého dítěte, mě nesmírně zaujal.
Jednak z toho důvodu, že mám ráda zdravotnickou tématiku (ne vždy se však
autorům povede neudělat z toho trapas a lacinou romantiku – což NEBYL
případ této knihy) a pak také proto, že jsem knihu s dějem ze světa mafie
ještě nečetla.
Kniha
je od začátku do konce napsaná velmi čtivě, nemá hluchá místa, kde bych si
říkala „už ať jsem dál a něco se děje.“ Podle mě se něco dělo neustále.
Zápletka byla opravdu originální (především první polovina). Poté už se tak
nějak dalo odhadnout, jak se děj vyvine dál, to mi však nezabránilo v tom,
abych si četbu maximálně užívala.
Postavy
jsem si hrozně oblíbila, držela jim palce a přála jim jen to dobré. Celkově
to na mě působilo velmi svižně, vtipně, romanticky, s kapkou napětí.
Když jsem se blížila ke konci a nastal tam jeden nečekaný zvrat, opravdu jsem si říkala, jestli si s tím autorka nedělá legraci, protože jsem prostě NEPŘEDPOKLÁDALA, že by se děj mohl posunout tímto směrem. Ovšem pak jsem zapřemýšlela a trochu se uklidnila, protože mě něco napadlo. A ačkoliv jsem se v podstatě trefila, vůbec mě to nemrzelo. Na konci jsem se usmívala jako osel a byla ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo :-)
Zkrátka se mi kniha velmi líbila, Kateřinu Petrusovou jsem si zařadila do autorů,
u nichž si dávám pozor na nová díla, aby mi neunikla. Nesmírně se těším, až se
mi do rukou dostane její další kniha Nepřítel mého nepřítele.
Pokud
váháte tak jako já, můžu vás uklidnit, že pokud máte aspoň trochu rádi styl
příběhů, na které jsem už tady názory či recenze uváděla, pak si buďte jistí,
že vás tato kniha rozhodně nezklame ;-)
Celkové hodnocení:
«««««
Ukázka z knihy:
O chvíli později jsem
už seděla ve vyhřátém autě a ruce, ledové zčásti kvůli dešti, ale hlavně kvůli
nervozitě, jsem natáhla před topení.
„Řekla jsi mu, že jsem
na záchodě,“ zopakoval znovu pobaveně Michael. Naštvaně jsem se na něj otočila.
„Nečekala jsem, že
bude volat! Co jsem mu asi měla říct? Že jsi šel pro auto?“
„Já jsem na tebe
pyšný, Paige. Byla to výborná výmluva,“ uklidňoval mě.
„To se teda mám,“
zabručela jsem. Letmo jsem zahlédla, jak pobaveně zavrtěl hlavou, ale nic
dalšího už neřekl. Musela jsem připustit, že jsem na sebe jistým poťouchlým
způsobem také pyšná. Přestože jsem se Roberta pořád ještě děsila, bavilo mě
vědomí, že ho vodím za nos. Doufala jsem, že toho jednou nebudu litovat. A bylo
dost dobře možné, že se to dozvím už hodně brzo.
„Jestli přijede, jsme
nahraní,“ povzdechla jsem si. Nedovedla jsem si představit, že by Michael
dokázal předstírat, že je pořád dítě. Tak, aby to bylo věrohodné.
„To zvládneme.“ Ale
nezněl moc přesvědčivě.
„Jo?“
Pokrčil rameny.
„Jestli ne, prostě mu řeknu
ahoj,“ přiznal.
„Co udělá?“ Nedovedla
jsem si představit Robertovu reakci. Jasně, normálně by měl radost, jenže až mu
dojde, že jsme lhali…
Michael mlčel. Až když
jsme zajeli do podzemních garáží nákupního centra a on vypnul motor, otočil se
ke mně.
„Myslel jsem, že
bychom mohli tvrdit, že jsem se zrovna probral. Jenže budu Roberta potřebovat
na své straně, takže mu prostě řeknu pravdu.“
„Že ses nechtěl
vrátit?“ Lehce se zašklebil.
Nesnášela jsem tyhle
momenty, kdy řekl něco, co by podle mě říkat neměl. Věděl úplně přesně, co ženy
rády slyší. A to mě štvalo. On mě štval. Neměl mi říkat takové věci. Ne potom,
co jsem mu vysvětlovala, že nemá jíst kakao lžičkou, má si mýt ruce a nesmí
nikam chodit sám. Ne potom, co jsem ho denně vídala nahého a nikdy mi to
nepřišlo divné.
Teď, když řekl něco
takového, mi to divné přišlo. Zpětně.
Věděla jsem, že na nic
takového nesmím myslet. A pak z něj vypadlo mít tě chvíli jen pro sebe a já chtěla, aby mě měl jen pro sebe.
Obrázky: google.com
Moc pěkná recenze. :-)
OdpovědětVymazatděkuji :-)
Vymazat