Pár slov o knize... - Jako zabít ptáčka

Originální název: To Kill A Mockingbird

Autorka: Harper Lee

Český překlad: Igor Hájek, Marcela Mašková

Nakladatelství: Mladá fronta

Rok vydání originálu / ČR: 1960 / 2015

Počet stran: 280

Anotace:

Dnes již klasický román moderní americké literatury, za který autorka v roce 1961 obdržela Pulitzerovu cenu. Příběh justiční vraždy nevinného černocha na americkém jihu v první třetině 20. století, viděný očima dvou malých dětí. Neměnný řád světa je narušen: nevinný černoch je křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud. Obhájcem černocha se stává otec obou dětí, který bere tento případ jako věc své osobní cti. Kniha navazuje na humanistické tradice Marka Twaina. 

========== ========== ==========

Úplně první, co se mi vybaví v souvislosti s touto knihou, je můj omyl. Už nevím, jak je to možné, ale když jsem poprvé uviděla název, rozhodla jsem se, že si ji nepřečtu, protože číst něco, co nese název „Jak zabít ptáčka“, mi bylo proti srsti. Dodnes nevím, kam se mi tehdy to „o“ zatoulalo :D Důležité ale je, že jsem ho později našla a po zhlédnutí filmu jsem došla k závěru, že si tuto knihu jednou rozhodně přečtu.

Byly to přesně 4 roky, co jsem si knihu zařadila do složky To Read (a letos se mi navíc i hodila do Čtenářské výzvy na Databázi knih). Musím ale říct, že jsem ráda, že jsem se ke knize nedostala jako mladší - mám za to, že bych ji nedokázala naplno ocenit. A kdo ví? Třeba si jí za pár let budu vážit ještě víc.

Harper Lee příběh napsala v ich formě, přičemž za vypravěčku zvolila devítiletou Jane Luisu, které nikdo (snad kromě učitelky ve škole a tetičky) neřekne jinak než Čipera. Na svůj věk je Čipera neobyčejně bystrá, chytrá a v úvahách (na rozdíl od svých vrstevníků) značně pokročilá. Což je také důvod, proč tato kniha není „dětská“ - jistě, některé části jsou popsány „dětskýma očima“, myslím ale, že právě díky tomu může ještě lépe vyniknout nesmyslnost, hrůza a tragédie určitých situací. Dále také toho, čím si my „dospělí“ ztěžujeme život a přitom by se taková spousta věcí vyjasnila a zjednodušila, kdybychom je zbytečně nekomplikovali složitými úvahami a zbytečnými kličkami či nejrůznějšími podružnostmi, ale podívali se na ně střízlivýma a „prostýma“ dětskýma očima.

Čipeřino vyprávění - přísně vzato - není světoborné. Ani ve stylu ani ve sdělení. Je jednoduše… prosté. A právě tím je dle mého názoru tak silné a má na čtenáře několika generací takový dopad, protože si na nic nehraje. Žádné věty, nad nimiž byste museli hloubat a přemýšlet, „co se nám jimi básník vlastně snaží říci?“ Prostá a obyčejná pravda projevující se v každodennosti. Nic víc a nic míň.

Po několika prvních kapitolách jsem snad ani doopravdy nevěřila, že by mě příběh mohl chytnout, ale stalo se. Kniha si mě s každou uběhlou kapitolou omotávala kolem prstu čím dál víc, a na konci mě skutečně mrzelo, že už jsem dočetla…

V knize sledujeme život Čipery a jejího bratra Jema, které vychovává právník Aticus Finch. Ten se svým dětem snaží předat pevné morální zásady, jimiž se sám řídí a hlavně se jim v nich sám snaží jít příkladem. Důležitými součástmi děje je soudní proces s černochem, který je křivě obviněn ze znásilnění a tajemná postava Arthura Radleyho, která se objevuje průběžně v celé knize. Nikdo ze zmíněných postav nezachrání svět ani se ničím průlomovým nezapíše do historie. Sledujeme jejich obyčejný život, každodenní práci, hry, slavné i neslavnější konce a nové začátky.

Co jsem si z tohoto příběhu odnesla? Že ne všichni jsme tu od toho, abychom změnili životy tisícům lidí, ale třeba jen dvěma nebo deseti. Že není nutné být slavný za každou cenu, ale mít svou cenu v očích blízkých a v neposlední řadě neklesnout v očích vlastních. Že obyčejná slušnost, zásadovost a silná víra v morální hodnoty mají cenu zlata, kterou dříve nebo později pocítí a ocení všichni. Že žádná velká změna ve společnosti lidí se nemůže stát hned a je zapotřebí dělat kompromisy. Že dobrá výchova, při níž si rodiče dají za cíl skutečně BÝT s dětmi, dělit se s nimi o své myšlenky a nápady a naopak i poslouchají jejich, jednají s nimi narovinu a vše jim vysvětlují a o všem s nimi rozmlouvají, má cenu démantů. A v neposlední řadě to, že dítě s takovouto výchovou má více rozumu, soucitu, empatie a moudrosti než vysokoškolský profesor s dvaceti tituly před i za jménem.

Jak říkám - tato kniha vypráví zcela obyčejný příběh.

Vřele ji doporučuji všem, kteří se nebojí trochu vážnějších témat. Znovu ale zdůrazňuji, že se je autorce podařilo zpracovat neskutečně lidským a nanejvýš srozumitelným způsobem. Knihu bych určitě zařadila do povinné četby (pokud tam už není, přiznám se, že netuším :D) Jedna opravdu z mála knih, které si dle mého názoru, skutečně ZASLOUŽÍ všechna ocenění, které získala. Samo za sebe může mluvit i to, že velkou spoustu právníků k právničině přivedl právě Aticus Finch. No řekněte sami - kolika jiným fiktivním postavám se to podařilo? :-)

A samozřejmě mě to navnadilo se opět podívat na FILM, který je bezesporu víc než důstojným zpracováním této obyčejně neobyčejné knihy. Atica Finche si zkrátka NEDOVEDU představit jinak než jako Gregoryho Pecka :-)

Jako zabít ptáčka ode mě získává 6 * a rozhodně postupuje do užšího výběru pro Knihu roku 2018 :-)

Text (kromě anotace): © Anne Leyyd

Obrázky: pinterest.com

Únos čtvrté princezny - Recenze na knihu

Originální název: Dragonfly

Autorka: Julia Golding

Český překlad: Jana Jašová
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2008, v ČR 2010
Počet stran: 371

Anotace:

Princezna Taoshira a princ Ramil mají z vůle vládců svých zemí uzavřít výhodný sňatek. Ani jeden není nadšen, protože už při prvním setkání k sobě cítí silné nesympatie. Osud je ovšem svede dohromady prostřednictvím společného nepřítele. Oba jsou uneseni a budou muset překonat vzájemnou nenávist, aby unikli celé řadě nebezpečí, která je na útěku čekají.

Kniha nabitá akcí, souboji, honičkami i romantickou láskou od význačné britské autorky.

Můj názor:

Když jsem poprvé viděla obálku této knihy a přečetla si anotaci, zavrhla jsem ji s tím, že to bude nanicovatý příběh, který si jen chce hrát na seriózní knihu pro mládež potažmo pro dospělé čtenáře. Dlouho jsem ji odstrkovala a přešlapovala kolem ní, až mi to nakonec nedalo a vypůjčila jsem si ji z knihovny. Další zásluhu na tom měla také velmi pozitivní recenze Klér z blogu My favorites books. A říct, že jsem obsahem této knihy byla překvapena v tom nejlepším slova smyslu, je ještě HODNĚ SLABÉ slovo.

STYL PSANÍ

Julia Golding si pro knihu zvolila er formu vyprávění, přičemž se střídá v pohledu na princeznu Tashi a prince Ramila. Autorka píše neskutečně poutavým stylem, který vás strhne hned od 1. kapitoly. Její popisy jsou zajímavé a věcné, nenimrá se v detailech, jako čtenářům nám toho říká tak akorát, aby nás nenudila a současně o nic neochudila. Dovede skvělým způsobem skloubit romantiku, humor, akci, napětí a dobrodružství a k tomu navrch přidat spoustu silných scén a námětů k zamyšlení.

POSTAVY

Hlavní postavy této knihy se ihned poté, co jsem dočetla, staly jedněmi z mých nejoblíbenějších postav.

Tashi (princezna Taoshira) proto, že si i přes své mládí dokázala plně uvědomovat zodpovědnost, jaká na ní leží, a i když se jí to nelíbilo, neucouvla před ní. Musela jsem obdivovat její odvahu a stálost, ačkoliv ji čekaly nelehké zkoušky její víry a přesvědčení. Nehledě na vše - zachovala si svou hrdost a šla příkladem ostatním. Byla milá a hodná, ale ne hloupá. Dokázala se chytře bránit. Až do konce se chovala jako pravá princezna a rozená vůdkyně. Líbila se mi také proměna, kterou během celé knihy prošla, to, jak se postupně zocelila a že ji ani to, co se ke konci stalo, nezlomilo. Opravdu - Tashi je jednou z těch mála inspirativních hrdinek, o něž má cenu si rozšířit knihovnu. Žádná další hloupoučká a naivní husička s prostoduchými řečmi hrající si na něco víc, než ve skutečnosti je.

Ramil byl ze začátku pěkný rošťák, ale i s tím se mi líbil. Jeho seznámení s Tashi a jejich první dialogy byly vtipné, kousavé, pichlavé a TÁÁÁK dobře se četly :-) Na něm byla proměna - skrz prožitá dobrodružství a trápení - zřetelná ještě více než na Tashi. A z částečně rozmazleného a nedozrálého princátka na začátku se stal chytrý, bystrý a schopný muž a budoucí vůdce. Části, ve kterých si uvědomoval, co vlastně cítí (+ sem tam náznak žárlivosti), byly opravdu roztomilé - a to nemyslím nijak negativně :D V posledních zhruba 50ti stranách jsem měla chuť skočit do knihy a sevřít ho v náruči s přímo zběsilou radostí! Pamatuji si, že jsem se nemohla přestat usmívat a jásat nadšením :D

Jediné, co mi scházelo k naprosté dokonalosti, bylo, kdyby se Tashi s Ramem na začátku škorpili ještě trochu déle. Byla to legrace a bohužel netrvala tak dlouho, jak bych chtěla, ale… to bude možná věc názoru…

Ostatní postavy byly perfektní. Každá měla svou danou pozici a dohromady vytvářely působivý celek, takže kromě barbarského krále a jeho děsivé sestry se můžete setkat s dotěrným a slizkým hadem, statečným obrem ochráncem a spoustou dalších, které si jistě brzy oblíbíte (anebo ne ;-)).

PŘÍBĚH

Upřímně přiznávám, že jsem vůbec nečekala, že mě tento příběh tak dostane a že si budu chtít Únos čtvrté princezny pořídit do vlastní knihovny, ale je to tak! Jak už jsem psala, tak autorka rozhodně ukázala, že ví, jak sestavit pořádný příběh, kterému nic nechybí. Myslím, že pokud se do knihy začtete, budete mít velice podobný názor. Nemusíte se bát žádných plytkých dialogů, protože tam žádné takové nejsou. Autorka vytvořila perfektně propletený děj s důrazem na logiku jednotlivých scén, naplno využila potenciál všech postav, přičemž každá má své místo a nikdo tam není jak tak „pro okrasu“.

DOPORUČENÍ

Tuto knihu bych s klidem doporučila širokému okruhu čtenářů - jak klukům / mužům tak i dívkám / ženám. Jak jsem zdůrazňovala, tak knize opravdu neschází žádný z prvků, které by měl pořádný příběh mít. Proto si také dovolím tvrdit, že by se mohl líbit i opačnému pohlaví.

Původně jsem chtěla dát 4 hvězdy, ale posledních 50 stran mě přesvědčilo o tom, že je to málo. Tato kniha měla jako jedna z mála jednu z nejlepších konečných sekvencí, jaké jsem kdy četla. Konec byl velmi zajímavý, zábavný, chytrý i romantický - a přesně v té „tak akorát“ míře, která potěší snad všechny čtenáře.

Nemůžu si také dočkat, až si od Julie Golding přečtu další knihu, protože Únosem čtvrté princezny se u mě vyšvihla opravdu vysoko ;-)

Jediné OBROVSKÉ mínus vidím v obálce knihy, která jistojistě nejednoho čtenáře odradila, protože je zkrátka… divná. Nemůžu si pomoc, ale ta holka vypadá děsně vyumělkovaně a plasticky. Nemá v sobě vůbec nic z toho půvabu, který z Tashi vyzařoval přes stránky.

Takže - prosím vás - nenechte se odradit pofiderní obálkou a zkuste se do Únosu čtvrté princezny začíst. Věřte mi, že nebudete litovat ;-) Navíc se nám blíží Vánoce a hledáte-li vhodný dárek, pak je tato kniha opravdu ideální ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Únos čtvrté princezny je precizní příběh, kterému nechybí nic, co by řádný příběh mít měl. Najdete zde akci, dobrodružství a napětí, romantiku, humor i mnohé náměty k zamyšlení.

Hlavní postavy - princ Ramil a princezna Tashi se vám jistojistě nesmazatelně zapíší do paměti a s nimi i jejich příběh, který zaujme jak mladší, tak starší čtenáře, kluky i holky.

Obrázky: pinterest.com

Město ze skla - Recenze na knihu

 

Série: Nástroje smrti 3 (3 of 6)
Originální název: City of Glass
Autorka: Cassandra Clare

Český překlad: Eva Maršíková
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2008, v ČR 2010
Počet stran: 448

Anotace:

Aby Clary zachránila život své matce, musí se vydat do Skleněného Města, dávného domova všech lovců stínů, přestože vstup do města bez povolení je proti Zákonu a porušení Zákona se trestá i smrtí.

A aby toho nebylo málo, dozví se, že Jace ji ve městě nechce a Simona uvrhli lovci stínů do vězení, jelikož jim upír, kterému neublíží sluneční světlo, připadá krajně podezřelý.

Clary postupně odhaluje další střípky z minulosti své rodiny a nalézá přitom spojence v tajemném lovci stínů – Sebastiánovi.

Valentýn sbírá veškeré své síly, aby jednou provždy zničil všechny lovce stínů a jediná šance, jak ho porazit, spočívá ve spolupráci s odvěkými nepřáteli. Dokáží však podsvětané a lovci stínů zapomenout na vzájemnou nenávist a bojovat za společnou věc?

Jace si uvědomuje, jak moc je ochoten kvůli Clary riskovat. Podaří se Clary získat vládu nad svými nově objevenými schopnostmi a zachránit Skleněné město?

Související recenze:

Nástroje smrti 1 - Město z kostí

Nástroje smrti 2 - Město z popela
Nástroje smrti 4 - Město padlých andělů
Nástroje smrti 5 - Město ztracených duší
Nástroje smrti 6 - Město nebeského ohně

Můj názor:

Po dvou předchozích dílech Nástrojů smrti, po jejichž dočtení jsem měla téměř totožný pocit – tedy bylo to fajn, ale pořád tomu chybělo to ono „něco“ – jsem nečekala, že by se něco odlišného odehrávalo u tohoto 3. dílu, který měl zřejmě tuto sérii (původně) uzavírat.

Po první čtvrtině jsem ale názor přehodnotila – tento díl ZCELA PŘEKONAL má očekávání a oba předchozí. Jednoznačně můžu říct, že je to (zatím) nejlepší díl celé série.

Na začátku jsme se setkali s Clary, která se rozhodla jet do Idrisu, aby našla Hadriána Močála, který jako jediný může její matku probudit ze spánku, do něhož se sama dostala, aby unikla Valentýnovým pokusům něco z ní dostat. Hadriána Močála ale není tak snadné najít, a proto je nutné, aby s Clary jela i Madeleine (přítelkyně její matky). To se vůbec nelíbí Jaceovi, protože je přesvědčený, že pokud se Clary do Skleněného Města dostane, bude ve velkých potížích kvůli svým schopnostem, kterými v minulém díle doslova rozmetala obrovskou Valentýnovu loď pomocí runy, kterou zcela nově vytvořila.

Všechno se zkomplikuje hned na začátku – Madeleine někdo zabije, Jace pozmění dobu odjezdu tak, aby o tom Clary nevěděla, naproti tomu je nucen sebou vzít Simona, který by jinak zemřel, protože na ně přesně v dobu, kdy prochází portálem do Idrisu, zaútočí Zavržení. Když se Clary dozví, že je Jace a Ligtwoodovi pryč, rozhodne se tam dostat na vlastní pěst. Pomocí runy vytvoří nový portál a nebýt Luka, který tam na poslední chvíli proskočí s ní, byla by mrtvá.

Nyní se nacházíme kolem strany 50. Zdá se vám to na tak málo stránek trochu moc děje a komplikací? No, měla jsem stejný pocit. Město ze skla mě nenechalo vydechnout. Stále se něco dělo - ať už v rovině citové, anebo té, kdy šlo spoustě postav o život, či se řešila záchrana všech obyvatel podsvěta…

Tento díl byl nabitý k prasknutí - plný akce, dobrodružství, napětí, záhad a jejich postupným rozuzlením. Spousta věcí KONEČNĚ zapadla na své místo.

Docela jsem si kladla otázku, proč Cassandra Clare ságu tímto skvostným dílem neukončila. Ovšem na druhou stranu jsem ráda, že se s Jacem, Clary, Simonem, Isabelou, Alekem, Magnusem a dalšími ještě nemusím natrvalo loučit.

Novou postavou - Sebastiánem - jsem se pěkně nechala tahat za nos, stejně jako všichni ostatní. Kromě Jace samozřejmě. Jeho charakter byl vskutku dobře promyšlený. Těším se na něj v pokračování a jsem opravdu zvědavá, co se z něj vyvrbí.

Jace – opět jedna z těch nejlepších a nejoriginálnějších postav, na jaké jsem v knihách či filmech narazila. Podobně bezkonkurenční jako Xemerius ze série Drahokamy.

Ten, koho zabili, mi naprosto vyrazil dech, jelikož jsem opravdu ZROVNA TUHLE oběť nečekala. Naopak jsem byla přesvědčená, že život této postavy bude 100 % ušetřen, ale bohužel…

Závěr byl epický, hodný pro ukončení jedné velké dějové etapy této ságy.

Sérii Nástrojů smrti vám můžu jen vřele doporučit - i když mě osobně štvala ta věc se sourozenectvím. Tohle mi zkazilo polovinu dojmu z knihy, a to i přesto, že to byl jeden z hlavních bodů příběhu, který se v tomto díle vybarvil tak, jak jsem nečekala. Rozuzlení, na které asi těžko někdo přišel a přesně tak by to mělo být. Spisovatel by měl UMĚT čtenáře překvapit a nedovolit jim uhodnout děj o xy stran dopředu. A to se Cassanře Clare opravdu povedlo.

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

Přestože byla Clary přímo posedlá myšlenkou, že musí najít Hadriána Močála, a to už od chvíle, kdy jí Madeleine řekla jeho jméno, nikdy si neudělala čas na to, aby se pokusila představit si, jak by asi mohl vypadat. Kdyby se nad tím zamyslela, nejspíš by si ho představila jako velkého muže s vousy. Vypadal by jako viking a měl by mohutná, široká ramena.

Avšak muž, který se objevil ve dveřích domku, byl vysoký a štíhlý a měl krátké tmavé vlasy, které mu trčely kolem hlavy. Na sobě měl zlatou síťovanou vestu a hedvábné kalhoty od pyžama. S mírným zájmem se zadíval na Clary a lehce u toho potahoval z neuvěřitelně velké dýmky. Jako viking sice vůbec nevypadal, Clary ho však okamžitě a bez potíží poznala.

Magnus Bane.

„Ale…“ Sebastián vypadal stejně překvapeně jako Clary. S lehce pootevřenými ústy zůstal zírat na Magnuse a po tváři se mu rozlil nechápavý výraz. Nakonec vykoktal: „Vy jste… Hadrián Močál? Ten čaroděj?“

Magnus si vytáhl z úst dýmku. „No, rozhodně nejsem Hadrián Močál, ten exotický tanečník.“

„Já…“ Sebastiánovi se zřejmě nedostávalo slov. Clary si nebyla jistá, co čekal, ale nedalo se popřít, že Magnus je na první pohled opravdu velké sousto. „Doufali jsme, že byste nám mohl pomoci. Já jsem Sebastián Verlac a tohle je Clarissa Morgensternová – její matka je Jocelyn Fairchildová- “

„Mě nezajímá, jak se jmenuje její matka,“ nenechal ho domluvit Magnus. „Nepřijímám neohlášené návštěvy. Přijďte někdy jindy. Hodilo by se mi to třeba napřesrok v březnu.“

„Napřesrok v březnu?“ Sebastián se zatvářil zděšeně.

„Máte pravdu, to není ono,“ řekl Magnus. „Březen bývá deštivý. Co takhle červen?“

Sebastián se napřímil. „Myslím, že nechápete, jak moc je tohle důležité - “

„Sebastiáne, vykašli se na to,“ zasáhla Clary a znechuceným tónem. „Jenom si z tebe utahuje. Stejně nám nemůže pomoct.“

Sebastián se zatvářil ještě zmateněji. „To tedy nechápu, proč by nám nemohl - “

„Tak dost, to už stačí,“ prohlásil Magnus a lusknul prsty.

Sebastián na místě ztuhl, se stále otevřenými ústy a napřaženou rukou.

„Sebastiáne!“ Clary se k němu natáhla a dotkla se ho, byl však strnulý jako socha. Jen sotva postřehnutelné stoupání a klesání jeho hrudníku napovídalo, že je ještě vůbec naživu. „Sebastiáne?“ oslovila ho znovu, avšak zcela zbytečně. Nejasně tušila, že ji vůbec nevidí ani neslyší. Otočila se k Magnusovi. „Nemůžu uvěřit tomu, co jste právě udělal. Co máte za problém? Copak vám ta věc, co si tady pokuřujete, rozpustila mozek? Sebastián je přece na naší straně.“

„Clary, drahoušku, já ale nejsem na ničí straně,“ vysvětlil jí Magnus a máchnul přitom ve vzduchu dýmkou. „A upřímně řečeno, je to tvoje vina, že jsem ho musel na chvilku zmrazit. Vždyť jsi mu skoro řekla, že nejsem Hadrián Močál.“

„To proto, že nejste Hadrián Močál.“

Magnus vyfouknul z úst obláček dýmu a zamyšleně se na ni zadíval přes kouřovou clonu. „Pojď dovnitř,“ vyzval ji. „Něco ti ukážu.“

Obrázky: google.com

Město z popela - Recenze na knihu

Série: Nástroje smrti 2 (2 of 6)

Originální název: City of Ashes
Autorka: Cassandra Clare

Český překlad: Eva Maršíková
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2008, v ČR 2010
Počet stran: 392

Anotace:

Clary Frayová si toužebně přeje, aby se její život vrátil do normálních kolejí. Ale co je vůbec normální, když jste Lovec stínů, zabíjíte démony, vaše matka je v kómatu způsobeném kouzlem a vy najednou vidíte obyvatele podsvěta, jako jsou vlkodlaci, upíři a víly?

Kdyby se Clary obrátila ke světu Lovců stínů zády, mohla by trávit víc času se svým nejlepším kamarádem Simonem, ze kterého se postupně stává něco víc než jen kamarád. Lovci stínů ji však nehodlají nechat odejít, obzvláště její pohledný, avšak nesnesitelný znovunalezený bratr Jace. Navíc jediný způsob, jak by mohla Clary pomoci své matce, je najít Valentýna, nebezpečného a zákeřného Lovce stínů, který je zároveň jejím otcem.

V napínavém pokračování románu Město z kostí Cassandra Clareová vtáhne čtenáře zpět do temných spárů newyorského podsvěta, kde moc znamená pokušení a láska s sebou vždy přináší nebezpečí.

Související recenze:

Nástroje smrti 1 - Město z kostí
Nástroje smrti 3 - Město ze skla

Nástroje smrti 4 - Město padlých andělů
Nástroje smrti 5 - Město ztracených duší
Nástroje smrti 6 - Město nebeského ohně

Můj názor:

Pokud jste si přečetli mou recenzi k předchozímu dílu, pak víte, že jsem se k této 2. knize nehrnula s takovým nadšením. Hlavně kvůli tomu, jak dopadl 1. díl.

Nicméně jsem si řekla, že snad spisovatelka přijde k rozumu a během tohoto pokračování KONEČNĚ OSVĚTLÍ celou (mě tak iritující) situaci se sourozenectvím a ne-sourozenectvím. Ovšem… bohužel :-(

Jak jsem psala minule, tak jsem si na netu musela najít, jak je to doopravdy, protože jsem myslela, že mě jinak klepne. Opravdu nemám ráda, když se čtenář tahá za nos. V něčem jiném klidně! Beru cokoliv JINÉHO KROMĚ – čachrů ve vztahu Jace a Clary. Už ne, prosím, dost!

Ale už opustím to, co mě opravdu štvalo a půjdu ke knize celkově. Cassandra Clare si stále drží svou nastavenou laťku. V knize je spousta humoru (díky, Jaci!), napínavých, dobrodružných a akčních pasáží. Děj je složitý, propletený a dokonale propojený… Postavy se nám pěkně vyvíjí… Mění se určité vztahy. Mění se dokonce i samotné postavy! Zkrátka se jako čtenář nenudíte. Sem tam jsem si sice říkala, že bych uvítala svižnější tempo, ale chápu, že je nutné (aby čtenář pochopil) spoustu věcí vysvětlit a doplnit. Zkrátka je to příběh se vším všudy.

Celkem 2x jsem autorku chtěla opravdu zakousnout, a to kvůli Simonovi. Připravila mi kvůli němu menší šok. Poprvé jsem si říkala „snad nééé“ ale podruhé už jsem se vážně smiřovala s tím, že je pryč nadobro.

Jace – stejně jako v prvním dílu: tahoun příběhu, jedna z nejzajímavějších postav, pořád arogantní (ještěže tak! :-)) Jeho humor jsem si zamilovala stejně jako jeho postavu.

K mým dalším oblíbencům se zařadil Luke. Jeho postavu mám taky moc ráda a upřímně: tak skvělého vlkodlaka jsem ještě neviděla :-)

Na 3. díl se těším, i když jsem si řekla, že si dám od Nástrojů smrti chvíli pauzu. A PEVNĚ DOUFÁM, že už Cassandra Clare konečně PŘESTANE mučit Jace i Clary tím hrozným sourozeneckým prokletím. Opravdu, kdyby tam nebylo tohle, mám pocit, že bych dala 5 hvězd, ale za toto dávám OPĚT „pouze“ 4.

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

Šla ke dřezu a lehce mu položila ruku na záda. Přes tenké bavlněné tričko ucítila ostré výstupky obratlů a zapřemýšlela, jestli Simon nezhubnul. Při pohledu na něj to nepoznala, protože dívat se na Simona bylo jako dívat se do zrcadla. Když člověk něco vidí každý den, jen těžko postřehne drobné změny vzhledu. „Jsi v pořádku?“

Prudkým pohybem zápěstí zatavil vodu. „Jasně. Nic mi není.“

Položila mu prst ze strany na tvář a otočila jeho obličej k sobě. Potil se a tmavě hnědé vlasy, které mu padaly do čela, se mu lepily na kůži, i když pootevřeným oknem proudil do kuchyně chladný vzduch. „Nevypadáš dobře. Je to kvůli tomu filmu?

Neodpověděl.

„Promiň. Neměla jsem se smát, já jenom - “

„Copak ty si to nepamatuješ?“ Mluvil chraplavým hlasem.

„Já…“ Clary se odmlčela. Když se pokusila na tu noc vzpomenout, vybavily se jí jen rozmazané záblesky plné úprku, krve a potu, stínů zahlédnutých skrze dveře, dlouhých pádů prostorem. Pamatovala si bílé obličeje upírů, které na temném pozadí vypadala jako vystřižené z papíru, a vzpomínala si také, jak ji Jace držel a něco jí chraptivě křičel do ucha. „Ani ne. Mám v tom docela zmatek.“

Podíval se někam za ni a pak zase rychle zpět. „Nezdám se ti jinej?“ zeptal se.

Zvedla pohled a podívala se mu do očí. Měly barvu černé kávy – ne úplně černou, ale sytě hnědou s nádechem šedé nebo oříškové. Zdá se jí jiný.Možná byla z jeho chování od chvíle, kdy zabil vyššího démona Abaddona, cítit větší sebejistota. Ale také na něm byla znát určitá ostražitost, jako by na něco čekal nebo něco vyhlížel. Toho si předtím všimla na Jaceovi. Možná to bylo jen vědomí smrtelnosti. „Pořád jsi Simon.“

Přivřel oči, jakoby úlevou, a když spustil řasy dolů, všimla si, jak má najednou vystouplé lícní kosti. Určitě musel zhubnout, pomyslela si a chystala se to i říct, když tu se najednou Simon sklonil a políbil ji.

Obrázky: google.com

Město z kostí - Recenze na knihu

(se všemi těmito obálkami se můžete u 1. dílu Nástrojů smrti setkat)

Série: Nástroje smrti 1 (1 of 6)

Originální název: City of Bones   
Autorka: Cassandra Clare

Český překlad: Eva Maršíková
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2007, v ČR 2009
Počet stran: 408

Anotace:

Když se 15iletá Clary Frayová vydá do newyorského klubu Pandemonium, vůbec netuší, že se stane svědkyní vraždy. Takové, kterou navíc spáchají tři teenageři se zvláštním tetováním na těle a podivnými zbraněmi v rukou. Mrtvé tělo pak jednoduše zmizí. Nejde jen tak zavolat policii, když jsou vrahové pro všechny ostatní neviditelní a na místě činu nezbyla ani kapka krve, která by napověděla, že tu zemřel člověk. A byl to vůbec člověk?

Zde se Clary poprvé setká s Lovci stínů, bojovníky, kteří mají svět chránit před démony. Během 24 hodin je Clary vtažena do jejich světa, její matka zmizí a na samotnou Clary zaútočí démon. Proč by se ale démoni zajímali o obyčejné lidi, jako je Clary a její matka? A jak je možné, že má Clary najednou „vnitřní zrak“?

To by rádi věděli i Lovci stínů…

Zábavné, odvážné, neotřelé fantasy od Cassandy Clareové slibuje svým čtenářům strhující čtení s nímž nebudou chtít přestat.

Související recenze:

Nástroje smrti 2 - Město z popela

Nástroje smrti 3 - Město ze skla
Nástroje smrti 4 - Město padlých andělů
Nástroje smrti 5 - Město ztracených duší
Nástroje smrti 6 - Město nebeského ohně

Můj názor:

K této knize jsem se dostala díky traileru na stejnojmenný film, který mě opravdu hodně zaujal. Do čtení jsem se tedy vrhla s nadšením.

Velmi se mi líbí autorčin styl psaní, její popisy, velké množství různorodých postav, které jsou VELMI dobře propracované. Každá z nich má své místo, jasně daný post v příběhu, a bez té či oné by to nebylo to ono a něco (někdo) by tam chybělo (chyběl).

Kromě té různorodosti postav se mi na nich také líbí jejich, dalo by se říct, mnohovrstevnost. Nejlepší by asi bylo přirovnání k cibuli. V různých scénách se odhalují různé, nové vlastnosti jednotlivých postav a vy je díky tomu můžete lépe poznat, více se o nich dozvědět a pochopit je.

Možná, že se vám toto zdá přirozené a nechápete, proč to tady tak vyzdvihuji, ale toto je jedna z mála knih (příběhů), v nichž jsem si toho všimla nějak výrazněji, a zaujalo mě to. Pokud se do knih začtete, možná si toho všimnete též ;-)

Z postav si mě (nečekaně :D) nejvíce získal Jace. Jeho postava mi přijde jako tahoun (nebo přinejmenším jeden z hlavních tahounů) celého příběhu. A to i přesto, že se po většinu děje chová jako arogantní narcista. Mám ho zkrátka moc ráda a jeho přítomnost celý příběh okořeňuje, každá scéna s ním stojí za to. Jeho ironické poznámky a klackovství mě neskutečně baví. Vzpomněla jsem si při tom na Gideona (ze série Drahokamy od Kerstin Gier). A ačkoliv mám Gideona raději, Jace se pomyslně dostal na příčku hned za ním.

Jako celek mě příběh opravdu zaujal, ale od určité doby (asi od té, kdy jsem dočítala ke konci) mi začínal připadat takový… ne nudný, ale spíš plytký, zbytečně táhlý. Opravdu nevím, jak lépe to popsat.

Největší zásluhu na tom má fakt, že se POŘÁD NEVÍ, kdo je čí otec či sourozenec.

Na konci knihy jsem skřípala zuby, a zírala do zdi a pořád dokola jsem si opakovala: „To jako fakt? To jako opravdu? Děláte si srandu?“

Zkrátka mi tento nejasný fakt v knize vadí. Možná, že kdyby byl jen JEDENKRÁT, tak bych to skousla. Opravdu mám ráda překvapení a nečekané zvraty, ale za TENHLE jsem autorku chtěla zapleštit. Upřímně přiznávám, že jsem po dočtení byla tak naštvaná, že jsem to nevydržela a dala se do hledání na netu, abych přišla na to, jak to tedy je doopravdy. Jak jsem se to dozvěděla, sice se mi ulevilo, ale zkazilo mi to víc jak polovinu chuti do čtení dalšího dílu. Na ten jsem se sice hned vrhla, ale opravdu s O DOST MENŠÍM nadšením, než do prvního.

Nicméně ačkoliv mě to tak NAŠTVALO, nemůžu dát jinak než 4 hvězdy, protože kniha je opravdu propracovaná, dobře napsaná. A někomu to, co mě tak bytostně vadí, může naproti tomu vyhovovat. I když pokud to je čtenářka ženského pohlaví, tak o tom silně pochybuji, ale kdo víc, co? :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

Kousek dál ve vagónu metra seděly na oranžových sedačkách dvě dospívající dívky a společně se chichotaly. Byl to ten druh holek, které Clary na Střední škole svatého Xaviera nikdy nemohla vystát a které se vyznačovaly růžovými sandály a umělým opálením. Clary na okamžik zpozorněla, jestli se nesmějí jí, ale pak si překvapeně uvědomila, že pozorují Jace.

Vzpomněla si na dívku, která se v kavárně dívala na Simona. Holky mají ve tváři pokaždé takový zvláštní výraz, když se jim někdo líbí. Po tom všem, co se stalo, už skoro zapomněla, že Jace opravdu vypadá dobře. Neměl sice Alekovy jemné rysy, připomínající portréty na medailoncích, jeho tvář však byla zajímavější. V denním světle měly jeho oči barvu zlatavého sirupu a… dívaly se přímo na ni. Zvedl jedno obočí: „Můžu ti nějak pomoct?“

Clary se k ženskému pokolení zachovala jako zrádkyně. „Ty holky na druhým konci vagónu se na tebe dívají.“

Jace nasadil výraz čirého uspokojení. „Jistě že se dívají,“ řekl. „Jsem totiž neuvěřitelně přitažlivý.“

„Už ti někdo řekl, že přitažlivá vlastnosti je taky skromnost?“

„To říkají jenom ti oškliví,“ sdělil jí Jace. „Svět bude možná jednou patřit pokorným, teď ho ale mají pod palcem sebevědomí. Jako jsem já.“ Mrkl na dívky, které se zachichotaly a zakryly si obličeje vlasy.

Clary si povzdechla. „Jak to, že tě vidí?“

„Iluze jsou dost nepříjemné. Někdy se nám prostě nechce je používat.“

Příhoda s dívkami v metru mu očividně zvedla náladu. Když vystoupili z metra a vydali se do kopce ke Claryinu bytu, vytáhl z kapsy jedno andělské ostří, začal si je proplétat mezi prsty a u toho si něco broukal.

„Nemůžeš toho nechat?“ zeptala se Clary. „Je to protivný.“

Jace si začal broukat hlasitěji. Bylo to takové hlasité, melodické broukání, něco mezi písní Hodně štěstí, zdraví a vojenským pochodem.

„Promiň mi tu facku,“ řekla.

Přestal broukat. „Buď ráda, že jsi praštila mě, a ne Aleka. Ten by ti to vrátil.“

„Stejně vypadá, jako by na to celou dobu čekal,“ poznamenala Clary a nakopla prázdnou plechovku, která jí ležela v cestě. „Jakže vám to Alek řekl? Para cosi?“

„Parabátai,“ opravil ji Jace. „To znamená dvojici válečníků, kteří spolu bojují a jsou si blíž než bratři. Alek není jenom můj nejlepší přítel. Naši otcové byli v mládí parabátai. Jeho otec je můj kmotr, proto u nich bydlím. Jsou moje adoptivní rodina.“

„Ale příjmením se nejmenuješ Lightwood.“

„Ne,“ řekl Jace a Clary se chystala zeptat, jak se tedy jmenuje, už ale došli k jejímu domu a jí začalo bít srdce tak nahlas, že to snad muselo být slyšet na kilometry daleko. V uších jí hučelo a dlaně měla vlhké potem. Zastavila se u zimostrázového živého plotu a pomalu zvedla oči.

Obrázky: google.com