Město z kostí - Recenze na knihu

(se všemi těmito obálkami se můžete u 1. dílu Nástrojů smrti setkat)

Série: Nástroje smrti 1 (1 of 6)

Originální název: City of Bones   
Autorka: Cassandra Clare

Český překlad: Eva Maršíková
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2007, v ČR 2009
Počet stran: 408

Anotace:

Když se 15iletá Clary Frayová vydá do newyorského klubu Pandemonium, vůbec netuší, že se stane svědkyní vraždy. Takové, kterou navíc spáchají tři teenageři se zvláštním tetováním na těle a podivnými zbraněmi v rukou. Mrtvé tělo pak jednoduše zmizí. Nejde jen tak zavolat policii, když jsou vrahové pro všechny ostatní neviditelní a na místě činu nezbyla ani kapka krve, která by napověděla, že tu zemřel člověk. A byl to vůbec člověk?

Zde se Clary poprvé setká s Lovci stínů, bojovníky, kteří mají svět chránit před démony. Během 24 hodin je Clary vtažena do jejich světa, její matka zmizí a na samotnou Clary zaútočí démon. Proč by se ale démoni zajímali o obyčejné lidi, jako je Clary a její matka? A jak je možné, že má Clary najednou „vnitřní zrak“?

To by rádi věděli i Lovci stínů…

Zábavné, odvážné, neotřelé fantasy od Cassandy Clareové slibuje svým čtenářům strhující čtení s nímž nebudou chtít přestat.

Související recenze:

Nástroje smrti 2 - Město z popela

Nástroje smrti 3 - Město ze skla
Nástroje smrti 4 - Město padlých andělů
Nástroje smrti 5 - Město ztracených duší
Nástroje smrti 6 - Město nebeského ohně

Můj názor:

K této knize jsem se dostala díky traileru na stejnojmenný film, který mě opravdu hodně zaujal. Do čtení jsem se tedy vrhla s nadšením.

Velmi se mi líbí autorčin styl psaní, její popisy, velké množství různorodých postav, které jsou VELMI dobře propracované. Každá z nich má své místo, jasně daný post v příběhu, a bez té či oné by to nebylo to ono a něco (někdo) by tam chybělo (chyběl).

Kromě té různorodosti postav se mi na nich také líbí jejich, dalo by se říct, mnohovrstevnost. Nejlepší by asi bylo přirovnání k cibuli. V různých scénách se odhalují různé, nové vlastnosti jednotlivých postav a vy je díky tomu můžete lépe poznat, více se o nich dozvědět a pochopit je.

Možná, že se vám toto zdá přirozené a nechápete, proč to tady tak vyzdvihuji, ale toto je jedna z mála knih (příběhů), v nichž jsem si toho všimla nějak výrazněji, a zaujalo mě to. Pokud se do knih začtete, možná si toho všimnete též ;-)

Z postav si mě (nečekaně :D) nejvíce získal Jace. Jeho postava mi přijde jako tahoun (nebo přinejmenším jeden z hlavních tahounů) celého příběhu. A to i přesto, že se po většinu děje chová jako arogantní narcista. Mám ho zkrátka moc ráda a jeho přítomnost celý příběh okořeňuje, každá scéna s ním stojí za to. Jeho ironické poznámky a klackovství mě neskutečně baví. Vzpomněla jsem si při tom na Gideona (ze série Drahokamy od Kerstin Gier). A ačkoliv mám Gideona raději, Jace se pomyslně dostal na příčku hned za ním.

Jako celek mě příběh opravdu zaujal, ale od určité doby (asi od té, kdy jsem dočítala ke konci) mi začínal připadat takový… ne nudný, ale spíš plytký, zbytečně táhlý. Opravdu nevím, jak lépe to popsat.

Největší zásluhu na tom má fakt, že se POŘÁD NEVÍ, kdo je čí otec či sourozenec.

Na konci knihy jsem skřípala zuby, a zírala do zdi a pořád dokola jsem si opakovala: „To jako fakt? To jako opravdu? Děláte si srandu?“

Zkrátka mi tento nejasný fakt v knize vadí. Možná, že kdyby byl jen JEDENKRÁT, tak bych to skousla. Opravdu mám ráda překvapení a nečekané zvraty, ale za TENHLE jsem autorku chtěla zapleštit. Upřímně přiznávám, že jsem po dočtení byla tak naštvaná, že jsem to nevydržela a dala se do hledání na netu, abych přišla na to, jak to tedy je doopravdy. Jak jsem se to dozvěděla, sice se mi ulevilo, ale zkazilo mi to víc jak polovinu chuti do čtení dalšího dílu. Na ten jsem se sice hned vrhla, ale opravdu s O DOST MENŠÍM nadšením, než do prvního.

Nicméně ačkoliv mě to tak NAŠTVALO, nemůžu dát jinak než 4 hvězdy, protože kniha je opravdu propracovaná, dobře napsaná. A někomu to, co mě tak bytostně vadí, může naproti tomu vyhovovat. I když pokud to je čtenářka ženského pohlaví, tak o tom silně pochybuji, ale kdo víc, co? :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

Kousek dál ve vagónu metra seděly na oranžových sedačkách dvě dospívající dívky a společně se chichotaly. Byl to ten druh holek, které Clary na Střední škole svatého Xaviera nikdy nemohla vystát a které se vyznačovaly růžovými sandály a umělým opálením. Clary na okamžik zpozorněla, jestli se nesmějí jí, ale pak si překvapeně uvědomila, že pozorují Jace.

Vzpomněla si na dívku, která se v kavárně dívala na Simona. Holky mají ve tváři pokaždé takový zvláštní výraz, když se jim někdo líbí. Po tom všem, co se stalo, už skoro zapomněla, že Jace opravdu vypadá dobře. Neměl sice Alekovy jemné rysy, připomínající portréty na medailoncích, jeho tvář však byla zajímavější. V denním světle měly jeho oči barvu zlatavého sirupu a… dívaly se přímo na ni. Zvedl jedno obočí: „Můžu ti nějak pomoct?“

Clary se k ženskému pokolení zachovala jako zrádkyně. „Ty holky na druhým konci vagónu se na tebe dívají.“

Jace nasadil výraz čirého uspokojení. „Jistě že se dívají,“ řekl. „Jsem totiž neuvěřitelně přitažlivý.“

„Už ti někdo řekl, že přitažlivá vlastnosti je taky skromnost?“

„To říkají jenom ti oškliví,“ sdělil jí Jace. „Svět bude možná jednou patřit pokorným, teď ho ale mají pod palcem sebevědomí. Jako jsem já.“ Mrkl na dívky, které se zachichotaly a zakryly si obličeje vlasy.

Clary si povzdechla. „Jak to, že tě vidí?“

„Iluze jsou dost nepříjemné. Někdy se nám prostě nechce je používat.“

Příhoda s dívkami v metru mu očividně zvedla náladu. Když vystoupili z metra a vydali se do kopce ke Claryinu bytu, vytáhl z kapsy jedno andělské ostří, začal si je proplétat mezi prsty a u toho si něco broukal.

„Nemůžeš toho nechat?“ zeptala se Clary. „Je to protivný.“

Jace si začal broukat hlasitěji. Bylo to takové hlasité, melodické broukání, něco mezi písní Hodně štěstí, zdraví a vojenským pochodem.

„Promiň mi tu facku,“ řekla.

Přestal broukat. „Buď ráda, že jsi praštila mě, a ne Aleka. Ten by ti to vrátil.“

„Stejně vypadá, jako by na to celou dobu čekal,“ poznamenala Clary a nakopla prázdnou plechovku, která jí ležela v cestě. „Jakže vám to Alek řekl? Para cosi?“

„Parabátai,“ opravil ji Jace. „To znamená dvojici válečníků, kteří spolu bojují a jsou si blíž než bratři. Alek není jenom můj nejlepší přítel. Naši otcové byli v mládí parabátai. Jeho otec je můj kmotr, proto u nich bydlím. Jsou moje adoptivní rodina.“

„Ale příjmením se nejmenuješ Lightwood.“

„Ne,“ řekl Jace a Clary se chystala zeptat, jak se tedy jmenuje, už ale došli k jejímu domu a jí začalo bít srdce tak nahlas, že to snad muselo být slyšet na kilometry daleko. V uších jí hučelo a dlaně měla vlhké potem. Zastavila se u zimostrázového živého plotu a pomalu zvedla oči.

Obrázky: google.com