PŘEDCHOZÍ 3. KAPITOLA - ZDE
Slunce vyšlo
před hodinou a nyní kouzelně prosvěcovalo pokoj ve východním křídle hradu.
Melissa si užívala teplou lázeň a líně vytahovala nejprve jednu a vzápětí
druhou nohu. Jakmile se dosyta vynadívala na své bezchybné a sluncem nedotčené
nohy, ponořila se do vody celá, aby si spláchla dlouhé ebenové vlasy. Okamžik nato
zaslechla tiché zaklepání. S odpovědí se neobtěžovala a dál se věnovala
vlasům.
Tiché zaklepání
se ozvalo znovu, ovšem ani tentokrát Melissa nic neudělala. Když se pak pomalu
otevřely dveře a ona koutkem oka zachytila šedohnědou barvu šatů služky, ihned
se o ni přestala zajímat.
Ze
soustředěného mytí vlasů ji ale po chvilce vytrhnul zvláštní šouravý pohyb,
takže se na služku znovu zadívala. Nepřehlédnutelně napadala na levou nohu.
Byla mladá a hubená. Téměř plochý hrudník jí kryla béžová halena s hnědou
šněrovačkou a obyčejná sukně dosahovala pod kolena. Nevzhledná šedohnědá pletenina
zakrývala obě její nohy až po boty. Melissa nakrčila nos a začala si prohlížet
její tvář. Zaznamenala jen nevýrazné oči, zardělé tváře a rovné vlasy světle
hnědé barvy překryté čepcem.
Sledovala, jak
sebrala ze země několik párů jejích rukavic. Předtím je tam odhodila, protože
se snažila najít takové, které budou ladit k temně fialovým šatům, jež si
plánovala vzít dnes na sebe. Přimhouřila oči, když je služka položila na komodu
a ne do truhlice, kam patřily. Nato se přesunula k posteli a začala ji
stlát.
Melissa nejprve
myslela, že se jí to zdá, ale služka opravdu nedovedla zvednout levou paži
stejně vysoko jako pravou. Musela proto šouravým krokem obcházet postel
s nebesy několikrát, než všechny lůžkoviny správně upravila.
Neslýchané! Vážený host na hradě a oni pošlou mrzáka?!
Melissiny oči
teď byly přivřené do tenkých rozzlobených škvírek. Prsty si ještě několikrát
projela mokrými vlasy, nakonec ruce spustila do vody a pak se v kádi
posadila: „Hej ty, chci se osušit.“
Služka sebou
škubla a pomalu se otočila: „Já… já tady mám jen spravit postel, paní. Za
chvíli přijde - “
„Tak slyšelas
mě nebo ne?“ přerušila ji nevybíravě Melissa.
„Jistě, paní,“
odvětila spěšně. S vědomím, že nemá na vybranou pak nejrychleji, jak
dovedla, vzala z komody přichystané plátno a přešla k Melisse.
Ta se mezitím
postavila, vystoupila z kádě, přičemž na zemi udělala řádnou louži a
s uspokojením sledovala, jak dívka rychle sklopila oči a zrudla.
Přesně tak, ty nedochůdče. Takovou postavu jen tak
neuvidíš, ušklíbla se v duchu.
Služka ji
přikryla plátnem a nechala Melissu, aby se zabalila tak, jak jí to bude
vyhovovat. Ta se posadila do dřevěného křesla před krbem a nelibě pohlédla na
skomírající plameny.
„Přilož trochu,
začíná mi být zima.“
„Jistě, paní,“
přikývla služebná a třemi šouravými kroky přešla ke krbu. Opatrně si dřepla a
dala se do rozhrabávání žhavých uhlíků, na které přiložila pár slabých polínek.
Chtěla počkat, dokud se oheň trochu nerozhoří, jenže vtom na ni opět promluvila
Melissa.
„Na co tam
čekáš? Pojď mi vysušit vlasy.“
Služka pohlédla
na své ruce zašpiněné od popela a drobných třísek.
„Paní, možná… Nebylo
by lepší, kdybych zavolala - “
„Jsi snad tady,
ne? Chop se toho!“
Služka se
snažila rychle postavit, ale podjela jí noha a skončila na zemi.
„Ty jsi ale
nemehlo! Tak dělej!“ popoháněla ji Melissa a netrpělivě poklepávala prstem do
stolu.
Služka cestou
namočila ruce do kádě a spěšně si je omyla, než se chopila druhého poskládaného
plátna a opatrně s ním začala sušit Melisse vlasy.
„Nebesa! Nech
toho!“ štěkla na ni po chvíli. „Vždyť mi všechny vlasy zacucháš, že už je
nerozčešu. Dej to sem,“ vyškubla jí plátno z ruky.
„Běž mi alespoň
podržet ty dvoje šaty vedle sebe, ať porovnám, které se budou více hodit,“
kývla rukou ke skříni. Přes jednu stranu dvířek byly přehozené objemné šaty -
jedny krvavě rudé a druhé fialové. Už dávno se sice rozhodla pro ty fialové,
ale…
To malé nedochůdče musí zjistit, kde je jeho místo. A to,
že je služka, ještě neznamená, že může dělat služku mě.
Dívka se
nadechla a přešla ke skříni. Dvířka byla výš, než kam mohla levou rukou
dosáhnout. Rozkaz však chtěla splnit a tak je popadla a stáhla dolů.
„Opatrně
s nimi!“ křikla Melissa, vstala a přešla o kousek blíž. Bylo jí jedno, že
obrys jejího těla byl přes mokrou látku nyní víc než dobře vykreslen. „Máš
vůbec představu, kolik ty šaty stály? Asi těžko. Takže s nimi zacházej
opatrně!“
Služka rychle
přikývla.
„Vsadím se, že
jsou dražší než by kdo byl ochoten zaplatit za ni,“ řekla Melissa jakoby pro
sebe, nicméně si dala záležet, aby to služka slyšela.
„A teď mi je
podrž tak, ať na ně dobře vidím. Dej je trochu výš.“
Dívka se je
snažila zdvihnout, jenže levá paže ji neposlouchala.
„Netahej je po
zemi. No, tak! Zvedni je!“
Služka to
zkoušela dál. Snažila se vytáhnout bokem alespoň o kousek výš, jenže tělo mělo
vlastní hlavu. Nakonec paži vypnula tak, až ji v rameni bolestivě škublo a
ona se schoulila k boku. Šaty s těžkým zašustěním dopadly
k zemi.
„Nešiko jedna!“
křikla na ni Melissa. „Dej mi ty šaty a hned!“
Dívka se
snažila pohnout, jenže levá paže po nezvyklém vypětí odmítala poslouchat a tak
je tři stopy táhla po zemi, než k ní Melissa vztekle přešla a vytrhla jí
je z ruky.
„Tak neschopnou
ňoumu už jsem dlouho neviděla!“
Melissa šaty
hodila zpět na skříň, otočila se ke služce a přistoupila těsně k ní.
„Okamžitě
půjdeš a přivedeš sem tu starou ženskou. Tu komornou nebo kdo to je,“ syčela na
ni zlostně, přičemž se k ní s každým krokem přibližovala. Služka od
ní naopak s vystrašenýma očima couvala.
„Pěkně jí
řekneš, co jsi tady provedla. Přiznáš se ke své neschopnosti a řekneš jí, že si
přeji, aby ti nechala vysázet tři rány bičem na ten tvůj neschopný mrzácký
hřbet.“
Dívčiny oči
byly nyní vytřeštěné a obličej jí zblednul hrůzou.
„A dobře si
pamatuj, že jestli sem do tohoto pokoje vstoupíš a budeš se snad snažit mě
obsloužit,“ u toho slova si pohrdavě odfrkla, zatímco dívka spěšně pravou rukou
šmátrala za sebou zoufale hledajíc závoru, „tak si ten bič sama najdu a sama ti
ty záda zmaluju! Je ti to jasné?!“
Poslední větu
zakřičela a její hlas se nesl ozvěnou po chodbě, protože dívce se povedlo
otevřít dveře a taktak vyklouznout z pokoje.
„Neslyšela
jsem,“ řekla Melissa sladce a vyšla za ní na chodbu.
Služka se
rychle vzpamatovala: „Jistě, paní. Jak si přejete. Už mě… už vám nepřijdu na
oči.“
„To doufám,“
vydechla, načež se otočila a vkráčela zpět do pokoje.
Samolibě se
přitom usmívala, protože koutkem oka zachytila mužskou postavu na konci chodby
a bylo jí jasné, že světlo z pokoje, které za ní vycházelo, mu muselo díky
jejímu úboru poskytnout opravdu úchvatný pohled.
v
Marcus zuřil.
Poté, co ho ranhojič ošetřil a doporučil mu několik dní naprostého klidu,
odešel, aniž mu nechal něco na bolest. Což určitě udělal schválně, protože
Marcus během jeho ošetřování párkrát omdlel, a když byl právě při vědomí, metal
po něm jednu kletbu za druhou. A možná ho několikrát i praštil - už si ani sám
nebyl jistý.
Naštěstí znal na
bolest ten nejlepší lék, takže si nechal donést láhev pálenky a střídavě ji
popíjel, zatímco upadal do polospánku, který mu poskytl kýženou úlevu. Ve
chvílích procitnutí pro změnu proklínal dívku, jejíž pohled ho v briarské
krčmě natolik zaujal. Nyní se spokojil s tím, že ji nazýval mrchou nebo
děvkou, což byla nejčastější slova, která by někdo mohl zaslechnout, pokud by poslouchal
za dveřmi jeho pokoje.
Jakmile se dokázal
odpoutat od bolesti natolik, aby dovedl uvažovat víc než o nadávkách, podrobně
si v duchu procházel všechno, co s ní udělá, až se mu rána zahojí.
Všechno jí to pěkně vrátím. Ponížení, ale hlavně tu
zatracenou bolest!
Netušil, jak
dlouho ležel v posteli na zmuchlaných polštářích a dekách, jimiž se
pokoušel upravit polohu, aby ránu v boku cítil co nejméně. Chtěl si dát
další doušek pálenky, ale v lahvi už nezbyla ani kapka. S klením ji
odhodil na zem, kam díky kožešinám tiše dopadla, aniž by se rozbila.
Znovu zaklel a
podíval se z okna. Překvapilo ho, že už je světlo. Pomalu, malátně se posadil
a rozhodl se, že si zajde pro novou lahev a možná i něco k jídlu. Doufal,
že mu pomůže, když se trochu protáhne.
Na nejistých
nohách se dostal ke komodě, vytáhl z ní béžovou košili a s kupou dalšího
klení a sykání si ji přetáhl přes hlavu. S obouváním se neobtěžoval a
vyšel ke dveřím.
Už byl skoro u
nich, když mu došlo, že Jeremy bude za pár hodin také vstávat.
Určitě ale ne dřív než napoledne. Kdoví jak dlouho ty
poslední dny nespal. A pak bude mít na starosti tu mrchu. Tak proč ji trochu
nepřidusit? Aby si uvědomila, kdo je tady pánem.
Zajímalo by ho,
zda si s ní Jeremy pohrál. Včera vypadal k smrti unaveně, čemuž se
Marcus nedivil. Briar byl i pro něj
výzva.
Ovšem taková možnost pobavení nejednoho postaví zpět na
nohy.
Přešel ke stolu,
ztěžka dosedl na dřevěnou židli a naklonil se, aby dosáhl na kalamář a kousek pergamenu. Rychle na něj napsal
vzkaz:
Najdi té mrše nějakou pořádnou práci a dnes jí
nedávej ani kůrku. Jen ať pěkně vyhladoví. M
Řekl si, že ho
v kuchyni dá nějaké služce, aby ho předala Jeremymu, až ho uvidí. Nechtěl
ho kvůli tomu hned budit. Spokojeně pergamen přeložil a pomalu vyšel
z pokoje. Špičky prstů se pro jistotu přidržoval stěn. Na chodbě panoval
klid a nikde nebyla živá duše. Marcus si proto dovolil nahrbit se a syknout
bolestí při každém druhém kroku. Když ho nikdo neviděl, nezáleželo mu na tom.
Pomalu sešel
z třetího patra do druhého a už se chystal zahnout ke schodišti. Vtom
uslyšel rázným ženským hlasem pronesené: „Je ti to jasné?“
Udělal pár
dalších kroků a spatřil otevřené dveře - před nimi stála žena s tmavými
mokrými vlasy zahalená pouze do promáčeného plátna. Služku před ní poznal i na
dálku. Doslova se před ženou krčila. Sotva od ní ale odstoupila a jemu se tak
naskytl pohled na neznámou, musel se držet, aby se mu z úst nevydral
povzdech. Najednou měl pocit, jakoby se bolest zmenšila.
Nevnímal, jak
se zkoprnělá služka otočila a zamířila ke schodišti. Nevnímal nic kromě obrazu
krásné, neznámé ženy. K Marcusově zklamání hned zašla do pokoje a tak mu
nezbylo nic jiného, než si držet před očima alespoň čerstvou vzpomínku.
Ani si
neuvědomil, že zadržoval dech. Nyní se opřel o zeď a uvažoval. Původně chtěl
strávit dnešek - a možná i celý zítřek - v pokoji a utápět se
v alkoholu. Napadlo ho, že by hostitelskými povinnostmi pověřil Gila -
věděl, že by z toho nebyl právě nadšený, ale poslechl by ho. Vzpomněl si,
že mu Sam včera v poradní síni řekl, že přijel lord Greyson
s přáteli.
Takže ta kráska určitě patří k jeho družině. Možná
to je jeho příbuzná nebo…
Ne, jeho žena
to být nemohla. Lord Greyson by mohl být jejím dědečkem a Marcus se navíc dosud
nedoslechl o tom, že by se oženil.
Bolest najednou
nebyla tím nejdůležitějším, co právě vnímal.
„Hedo! Vrať
se!“ křikl na služku. Dobře věděl, že určitě nemohla ujít moc daleko.
Potřeboval si
dát lázeň a potřeboval se oholit. Snídaně se měla podávat za dvě hodiny, takže
to musí stihnout, aby své hosty náležitě přivítal.
Po delší době zase opráším tvář hraběte Cavilla.
Když spatřil,
že se k němu Heda blíží nejrychleji, jak dovede, snažil se potlačit úsměv.
„Řekni Evelyn,
ať mi dole hned nachystá lázeň a břitvu.“
„Jistě, pane,“
uklonila se Heda. „Budete potřebovat ještě něco?“
„Ne. Vlastně,“
zadíval se na pergamen v ruce, „běž hned teď za Jeremym a dej mu to.
Teprve pak běž za Evelyn.“
Heda se ztěžka
nadechla a natáhla ruku, do níž jí Marcus vložil pergamen.
„Víš co?“ řekl
a podržel pergamen. „Dáme si závody. Kdo dřív dojde dolů za Evelyn, ten jí to
řekne. Jsem teď trochu v nevýhodě, takže to k tobě bude skoro fér,“
mrknul na ni.
Heda se úlevně
pousmála a přikývla. Marcus pustil pergamen do její nastavené dlaně a pomalu se
vydal ke schodišti směrem dolů, zatímco Heda se kulhavě vydala po schodech
nahoru do třetího patra. Na to, že chtěl Jeremymu dopřát pár dalších hodin
spánku, úplně zapomněl.
v
Slunce už bylo
kousek nad obzorem, když se Cara probudila. Překvapeně si uvědomila, že
skutečně usnula, ačkoliv doopravdy nepředpokládala, že se jí to podaří. Zvedla
hlavu z měkkých kožešin a rychle se posadila. Jediný pohled kolem sebe jí
pomohl vzpomenout si na vše, co se včera odehrálo.
Oči jí hned
padly na postel, kde stratég stále spal. Hrudník se mu pravidelně zvedal a ta
část tváře, kterou viděla, byla uvolněná. Cara ztěžka polkla. Opatrně si
promnula oči a potom neslyšně přelezla z kožešiny na podlahu, aby ji mohla
vrátit na původní místo. Smutně se zadívala do vyhasínajícího ohniště. Naštěstí
úplně uschla a nebyla jí taková zima. Pár chvil strávila váháním, zda si vrátit
roubík nebo ne.
Může taky spát ještě pár hodin, ale…
V rozhodování
jí pomohl zvuk kroků na chodbě. Nejprve si nebyla jistá, zda slyší správně.
Nebyla zvyklá na zvuky odrážející se od stěn v dlouhých kamenných
chodbách, jenže… Poslouchala pozorněji. Někdo opravdu šel po chodbě. Někdo, kdo
kulhal a šel hodně ztěžka.
Jak nejrychleji
Cara se svázanými prsty dovedla, povolila uzel roubíku, aby se jí tolik
nezadíral do úst. Potom si ho rychle přetáhla přes bradu a skousla. Moment na
to už seděla vedle krbu jakoby se od chvíle, kdy stratég padnul do postele, ani
nepohnula.
Jakmile se
ozvalo zaklepání na dveře, přeskakovala od nich očima ke stratégovi tam a
zpátky. Ležel v posteli jako mrtvý a až teprve při třetím halasnějším
zaklepání se jeho hrudník zvedl mocným nádechem, načež o několik chvil později
zvedl paži a protřel si oči.
Caře se
souběžně s jeho pohybem rozbušilo srdce a jakmile se na posteli posadil,
ztěžka přes roubík polkla.
Kdo ví, jakou bude mít náladu…
Stratég na ni
upřel dosud rozespalé unavené oči a Cara mohla přesně odhadnout moment,
v němž se mu vše vybavilo. Obočí se mu stáhlo a čelist hněvivě napnula. Víc
se nezdržoval a vstal. Za chůze vytáhl z kapsy klíč a odemknul.
Cara opatrně
vykoukla zpoza krbu ke dveřím. Neviděla víc než kousek hlavy v hnědém
šátku. Hádala, že je to služka. Stratég s ní mluvil potichu, takže zaslechla
jen slova jako snídaně a Marcus. Nato uviděla, jak v ruce
rozevřel kousek pergamenu. Přečetl ho a vzápětí nato ho zmačkaný hodil
k posteli, kam se zakutálel.
„Díky,“ řekl
pak a zavřel dveře.
Caře se tak na
okamžik naskytl pohled na služku, které nemohlo být víc než něco přes patnáct
let.
Stratég nechal
klíč v zámku, vrátil se k posteli a znovu se natáhl. Cara pomaličku
vydechla a zůstala na něm viset očima do doby, než si byla podle pohybu jeho
hrudníku jistá, že zase usnul.
Myšlenkami se
střídavě vracela k Briaru a
svému otci. Nechtěla si představovat, co s ním udělá její zmizení. Vzápětí
starosti o otce vystřídal strach o Sáru a Selenu.
Spaly vůbec? A jsou v pořádku?
Aby zaměstnala
rozrušenou mysl, začala si znovu prohlížet pokoj pro případ, že by se
v něm ještě někdy ocitla a musela si najít nějakou zbraň.
Brzy se ozvalo
další zaklepání. Tentokrát se stratég zvedl rychleji, i když měla Cara dojem,
že tvrdě usnul. Otevřel a převzal si od jiné služky tác se snídaní. Služka se
rychle uklonila a odešla. On zabouchl dveře a posadil se s tácem zpět na
postel, kde se s chutí pustil do jídla. Jeho tvář působila unaveně, ale
s každým soustem o něco méně.
Dokud Cara
neucítila vůni čerstvého chleba a masa, nedošlo jí, jaký má hlad. Pohled jí padl
na zlatavý bochník s řádným kusem kuřete a číší s vínem. Ani
nepředpokládala, že by jí něco nechal, ale zajímalo ji, jestli jí dají aspoň
vodu a suchý krajíc. Při zvážení všech okolností došla k závěru, že
v nejbližší době ne. Uklidňovalo ji vědomí, že sice má hlad, rozhodně však
není vyhladovělá jako tehdy, kdy se jako malá ztratila v lese a trvalo dva
dny, než se z něj dostala.
Stratég zřejmě vycítil
směr jejích myšlenek, protože na ni pohlédl. Lehce přimhouřil oči a velice
pomalu si ukousl u masa, které zapil vínem. Cara jeho pohledu čelila tak
dlouho, dokud jí nedošlo, že to dělá schválně. Zřejmě první trest za to, co
udělala.
Odvrátila se od
něj, zavřela oči a opřela se zpátky o kamennou stěnu. Snažila se přitom tolik
nevnímat všechny zvuky a vůně doléhající k ní. Avšak nakonec ji zvuky
snídajícího stratéga uklidnily, protože to znamenalo, že je stále na místě. Využila
vzácné chvíle klidu k tomu, aby zavřela oči a nabrala sílu
k čemukoliv, co ji mělo čekat.
Sotva pak pod
ním zašustily pokrývky, otevřela oči. Tác byl prázdný. Muž zamířil
k truhle, vytáhnul z ní čistou košili a oblékl si ji. Přední část si
zastrčil do kalhot, zbytek nechal volně a zamířil ke dveřím. Cestou ji přeletěl
očima a zavelel: „Vstávej.“
Cara se
tentokrát nerozmýšlela a vytáhla se na nohy. Přestože se jí to příčilo,
uvědomovala si, že se bude muset víc ovládat a svůj vzdor spolykat. Alespoň
zatím.
Jinak se odsud žádná z nás nedostane.
Bylo jí jasné,
že Sára by sama utéct nezvládla a Selena… O ní se raději snažila nepřemýšlet.
Něco jí říkalo, že pokud přežije tak dlouho, aby útěk naplánovala, nebude to
Sára, s kým si bude muset dělat starosti.
Vyšla
z pokoje na chodbu prozářenou světlem. Hned zaslechla vzdálenou ozvěnu
hlasů a zvuk kroků odrážející se od kamene.
Muž za ní
zavřel a vydal se stejnou chodbou, kterou přišli včera. Cara si pečlivě prohlížela
vycíděné kamenné kvádry, po nichž kráčeli a vyleštěná okna. Znovu jí nešlo
dohromady drancování mužů ve městě a tento hrad, v němž žili a pro který
měli očividně dostatek služebnictva, které jej udržovalo v naprostém
pořádku. Nedávalo jí to žádný smysl.
Jen co měla na
dohled schodiště, všimla si, že na širokém zábradlí v mezipatrech jsou
umístěny opracované kamenné mísy s rostlinami. Neznala jejich jméno, ale
vzpomněla si, že jim Michael doma říkal šplhači.
„Určitě se jmenuje jinak,“ odporovala mu Cara.
„Ale proč? Vždyť to tu kytku přesně popisuje,“ stál si na
svém. „A podle mě by přesně taková měla jména být.“
Při vzpomínce
na chlapce ji silně píchlo u srdce. Přesto ji pohled na šplhačovy šlahouny
obtáčející kamenné sloupky zábradlí přitahoval. Vybavily se jí zříceniny
dávných stavení, o nichž starousedlíci prohlašovali, že ještě pamatují dobu
Zefillů. Tam v ní mech, trávy a plevel prorůstající sutinami vyvolávaly
smutek, závan dávných časů a lidí, kteří se již nikdy nevrátí. Zde to na ni ale
působilo jinak. Jakoby se někdo snažil dostat na kámen život.
Cara se tak
zasnila, že na blažený moment zapomněla, kde je. Pohled na stratégova záda jí
to rychle připomněl. Neslyšně kráčel dál a ona se držela na čtyři kroky za ním.
Jakmile vstoupili na schodiště, každých pár kroků se zastavil, poslouchal a
teprve poté pokračoval dál. Nakonec se dostali až dolů, kde se jí naskytl
pohled na otevřenou vstupní bránu se dvěma jako sochy stojícími strážci. Od ní
byla jen několik desítek stop vzdálená hlavní brána, oddělující ji od svobody.
Raději se odvrátila.
Ještě než si
uvědomila, že stratég zabočil, všimla si několika žen v obyčejných šatech
s čepci na hlavách, které právě procházely různými směry přes vstupní síň.
Některé nesly džbány s vodou, jiné vědra a další zase prádlo. Pár
z nich k ní otočilo hlavu, ale víc pozornosti jí nevěnovaly.
„Sem!“ štěkl stratég
a kývnul hlavou k rohu, v němž zel vstup do chodby.
Cara si uvědomila,
že ji včera osvětlovala osamělá louče a už tehdy z ní měla zvláštní nepříjemný
pocit. Pohlédla na muže, jenže ten už zmizel v chodbě. Zatnula prsty do
dlaní, zhluboka do sebe přes roubík vtáhla vzduch a vydala se za ním.
---
Průchod dlouhou
mírně se svažující temnou chodbou vůbec nebyl příjemný. Celou dobu si říkala,
že nemůže vést na žádné obvyklé místo. Měla pocit, jakoby sestupovali do samého
nitra hradu a podle chladu, vlhkých stěn i země pod nohama usuzovala, že musí
být řádný kus pod zemí. Jakmile se chodba rozšířila a několik úzkých oken,
která se nacházela u samého stropu, pustila dovnitř trochu světla, spatřila zdi
z šedého a vlhkého neopracovaného kamene a vpředu obyčejnou dvoukřídlou kovanou
bránu. Uzavírala se silným řetězem, ovšem nyní byla pootevřená a řetěz ležel na
zemi.
Nejprve ji
napadlo, že to bude nějaké vězení, kam ji chce zavřít, aby popřemýšlela.
V mysli se jí mihla představa městské šatlavy, kam se jako malá několikrát
proplížila.
Neochotně za stratégem
prošla branou a po třech schůdcích stanula na podlaze z hrubých kamenných
dlaždic, na nichž se povalovala stará sláma.
Ve chvíli, kdy
se zastavil, dal si ruce v bok a rozhlédl se jako člověk, který se po
dlouhé době vrací na oblíbené místo, jí došlo, že vězení by brala všemi deseti.
Z pohledu kolem se jí sevřela hruď a měla co dělat, aby se jí nezačala
třást kolena.
Nacházeli se ve
vlhkém temném sklepení bez oken osvětleném pouze loučemi střídavě rozesetými po
stěnách. Všudypřítomné stíny kolem věcí rozestavěných po celém obvodu v ní
budily hrůzu a umocňovaly pocit, že nemůže řádně roztáhnout plíce
k nádechu.
Mučírna. Zavedl mě do mučírny.
Všude kolem ní
byly mučicí nástroje. Cara rychle pohlédla za sebe. Chodba byla prázdná a
neslyšela ani nikoho přicházet. Pokud by byla dostatečně rychlá… Srdce jí bilo
na poplach a nohy toužily po běhu, jenže… Nebyla tak hloupá, aby si myslela, že
by se jí skutečně podařilo utéct. Kam taky?
Otočila se
zpátky ke stratégovi, ale ten se se zájmem rozhlížel kolem. Následovala jeho
pohled a vytřeštěnýma očima zavadila o háky u stropu, spoustu kovových pout,
zrezavělých řetězů a jiných nejspíš od zaschlé krve. Kousek od ní byly police
plné různě velkých nožů, kleští, dýk a pilek. Pohlédla na skřipec a další
nástroje, u nichž nevěděla, k čemu slouží. Za což byla ráda a doufala, že
to nikdy nezjistí. Několik věder po pravé straně postřehla jen koutkem oka a
snažila se nepřemýšlet nad tím, co do nich mohli dávat.
Byla tak
zděšená a oči proti její vůli přelétaly z jeho konce obdélníkovitého
sklepení na druhý, že si ani neuvědomila pohled, kterým si ji stratég pobaveně
měřil.
„Působivé,
nemyslíš?“ zeptal se a zkřivil ústa do nepěkného úsměvu.
Cara na něj upírala
zděšené oči, připravená při sebemenším náznaku, že se k ní chystá
přiblížit, vzít nohy na ramena. I když by daleko neutekla. Všechno bylo lepší
než čekat až…
„Asi uvažuješ,
proč jsme tady,“ řekl pomalu a přešel k nejbližší polici. Vzal do ruky
jeden z bičů a začal si s ním pohrávat. Líně ho nechal rozvinout až
k zemi. Nakonec k ní zvedl oči.
Cara zatínala
zuby do roubíku a cítila, jak se jí na čele perlí pot. Bylo jí jasné, že mu to
neujde.
„Můžeš se
uklidnit,“ pronesl a odhodil bič zpět na polici. „Zatím se tě nechystám
seznámit s žádným z těchto,“ mávl rukou kolem sklepení, „důmyslných
nástrojů. Ale pokud nebudeš poslouchat… vezmi jed na to, že se to změní.“ Nepěkný
úsměv byl zpátky.
„Marcus chce,
abych ti našel práci, která se bude hodit pro někoho s tvým… přístupem. A
já mám dojem, že tohle pro tebe bude to pravé.“
Cara znovu
přeletěla očima sklepení. Nechápala, co tím myslí.
„Už dlouho tady
nikdo neuklízel,“ dodal na vysvětlenou. Přešel k další polici, přejel po
ní ukazováčkem a zvedl ho. Byl černý a visela na něm pavučina.
„Takže - tady
máš všechno, co k úklidu budeš potřebovat. Skončíš teprve tehdy, až to
bude vypadat tak, jakoby tu mučírnu někdo vybudoval úplně novou.“
Cara se
podívala za sebe. Kousek od ní stálo několik věder, koště a dostatek hadrů.
„Ještě něco,“
řekl si jakoby sám pro sebe.
Vzal jeden z nožů
a vybral bič, který už vypadal hodně staře a odřízl z něj několik palců od
konce. Přešel k ní a nevšímal si, jak sebou při tom škubla. Stáhla jí
roubík, nožem ho přeřízl a odhodil na zem. S provazem poutajícím její ruce
udělal to samé.
„Nejspíš už jsi
to pochopila, ale pro jistotu,“ řekl a zadíval se jí upřeně do očí. „Pokud
budeš mluvit, když nebudeš tázaná, dostaneš ten roubík zpátky. Pokud se na mě
vrhneš nebo se pokusíš odsud utéct, znovu tě svážu. A je mi ukradené, jestli
tady budeš se svázanýma rukama uklízet třeba měsíc. Rozumíš mi? Chci to od tebe
slyšet.“
Cara zatnula
čelist a snažila se potlačit chuť mu plivnout do tváře, ale odpověděla:
„Rozumím.“
„Dobře,“
pousmál se spokojeně. „Tímhle si můžeš svázat vlasy. Už tak vypadáš dost bídně.
Na vymetání pavučin by ti mělo stačit koště.“
Pak hodil
odříznutý kousek biče na zem.
Caře z očí
zasršely jiskry a měla chuť ho praštit, jenže výraz jeho tváře napovídal, že
přesně na to čeká. Jistě by si vychutnal, kdyby ji mohl sledovat, jak tohle
sklepení hrůzy uklízí se svázanýma rukama.
Kdo vůbec slyšel o tom, že by se někdy uklízela mučírna?
Možná useknuté hlavy, ale tohle… Ne, na to teď nebudu myslet! - okřikla se
v duchu.
Zhluboka se
nadechla a znovu se rozhlédla po sklepení. Ucítila na sobě stratégův pohled a
rozhodla se mu čelit. Připadal jí podivně zvědavý, upřeně ji sledoval, jakoby
snad na něco čekal.
No jistě! - uvědomila si. Určitě
čeká, že s křikem uteču.
Zadívala se na připravené
věci a čelo se jí nakrčilo sotva si uvědomila, co chybí. Zhluboka se nadechla a
řekla: „Potřebuju vodu.“
Stratég se
ušklíbnul: „Vážně? Je ti špatně? Tak brzy?“ Přešel ke skřipci a opřel se o něj.
„Včera to vypadalo, že vydržíš víc.“
Cara se málem
zasmála. Popadla do ruky vědro, o dva kroky se přiblížila ke stratégovi a
ukázala mu ho. Dala si přitom záležet, aby její výraz působil nevinně a hlas
nezněl povýšeně. Drobné rýpnutí si odpustit nedovedla.
„Řekl jsi, že
tu mám uklidit. Nevím, jak vy tady, ale my tam u nás k tomu potřebujeme
vodu. Takže… ukážeš mi, kde ji mám nabrat, nebo si ji mám najít sama?“
Všimla si, že
se stratég snaží potlačit zlost, ale přesto v jeho očích kypěla. To jí
bylo prozatím dostatečnou odměnou.
---
Jakmile měla vstupní
síň zase nadohled, ulevilo se jí. Stratég se ale najednou zastavil, natáhl
levou paži ke zdi chodby a odtáhnul z ní velký tmavý kus silné látky. Ta
byla ke zdi přibita velkými skobami. Pokud by ji někdo přímo nehledal, nevšiml
by si jí. Sotva za ním Cara do chodby, skrývající se za látkou, vstoupila, uviděla
světlo. Chodba byla dlouhá pouhých dvacet stop a na jejím konci stanuli na
denním světle.
Mhouřila oči a
slabý závan větru ji na obličeji zastudil, takže si z něj otřela pot. Pohled
na zelenou trávu pod nohama jí přivodil neskutečnou úlevu.
Snažila se co
nejrychleji obeznámit s okolím a po chvíli rozhlížení jí bylo jasné, že se
nachází na opačném konci hradu. Kousek od ní po levé straně rostly husté
lískové keře, jejichž větve šelestily ve vzduchu. Pár stop před ní se
rozprostíral cíp jezera, k němuž se táhl nízký kamenitý břeh. Cara
odhadovala, že jezero bude rozlehlé, ale kvůli hradní stěně a na opačném břehu
rostoucím smutečním vrbám se o tom nemohla přesvědčit. Když se podívala lépe,
všimla si, že cíp vody od sebe zcela odděluje oba břehy. Z jednoho na
druhý se ale dalo překročit po pěti plochých balvanech, jež nad hladinu
vykukovaly jako lysé hlavy. Voda zde protékala volným proudem a postupovala dál
užším upraveným kanálem nejspíš směrem k nádvoří.
O hodný kus dál
na druhém břehu spatřila zeleninovou zahradu, na níž právě pár žen
s konvemi zalévalo. Rostly tam také keře a ovocné stromy. Celé okolí hradu,
které odtud viděla, a svým rozsahem ji zcela ohromilo, ohraničovaly masivní
hradební zdi s cimbuřím a ochozem mezi nimi. Viděla odtud sice jen jednu
hradební věž, ovšem srdce jí pokleslo vědomím, že utéct odsud bude velmi velmi
těžké.
Ne-li zhola nemožné - napadlo ji. Hned si za ty
myšlenky vyčinila. Teď na to nemůžu
myslet. Musím na to jít postupně…
„Vodu budeš
brát tady,“ ukázal stratég na jezero. „Ne ze studny,“ kývl hlavou dál za
zeleninovou zahradu. „Na studnu je vidět z nádvoří a ty se postaráš, aby
tě nikdo neviděl, jasné?“
---
A tak se Cara
dala do práce. Nabrala vodu a vrátila se stejnou chodbou, kterou přišli. Tam
uslyšela, že stratég nejde za ní, nýbrž na opačnou stranu. Otočila se a
sledovala, jak zavolal na nějakého muže, který procházel vstupní síní. Z jejich
rozhovoru neslyšela každé slovo, nicméně podstata byla jasná. Muž dostal za
úkol hlídat výstup z chodby, kdyby ji náhodou napadlo jít do vstupní síně.
Raději se
nezdržovala a vydala se do mučírny. Cestou uvažovala, proč je důležité, aby ji
nikdo neviděl. Posléze si vzpomněla, jak včera zaslechla, že přijeli nějací
hosté.
Takže ti zřejmě netuší, co provádí jejich hostitelé.
Na okamžik se
pokochala představou, že by ztropila povyk, jenže… K čemu by to bylo? I
kdyby se jí nakrásně podařilo upoutat pozornost hostů, pochybovala, že by si ji
udržela tak dlouho, aby jim mohla vše vysvětlit. A co bylo snadnější, než aby
ji někdo z nájezdníků označil za pomatenou služebnou. Navíc s tím,
jak vypadala…
Zhnuseně se
rozhlédla po mučidlech.
No, nemá cenu to odkládat.
Popadla koště,
přešla do zadní části sklepení a začala pěkně od vrchu.
---
Nevěděla, zda
čekala, že se stratég tak brzy vrátí, ale zřejmě bral své povinnosti vážně.
Během několika minut byl zpátky s náručí plnou zbraní. Posadil se na skřipec
tak, aby na ni dobře viděl, rozložil kolem sebe zbraně a čisté kusy plátna a
dal se do čištění.
Cara zaskřípala
zuby, ale nezbývalo jí nic jiného než v práci pokračovat. Naštěstí si
ještě předtím, než se vrátil, vzala ze země kousek uříznutého biče a stáhla si
jím vlasy, jak nejlépe uměla. Pavučin i pavouků bylo sklepení plné, a ačkoliv
jí tento hmyz vyloženě nevadil stejně jako to, že je musela každou chvíli
zabíjet, představa, že je má zamotané ve vlasech, se jí vůbec nelíbila.
Jak postupovala
se zametáním stropu a zdí od jednoho konce sklepení ke druhému, uvědomila si,
že zatíná zuby a v mysli se jí objevují obrazy chudáků, kteří na těchto
mučidlech trpěli nebo i zemřeli. Naproti tomu pohled na stratéga klidně
čistícího zbraně v ní vyvolával odpor, a to nejen k němu ale ke všem
dalším mužům na hradě, kteří si tam klidně chodili, pili a jedli.
Sotva se jí
začaly třást ruce zlostí a rozčilením, došlo jí, že takhle nemůže dál
pokračovat. Tuhle práci zvládne jedině tak, že u ní nebude přemýšlet. Nebo alespoň
nesmí přemýšlet o tom, co se v tomhle sklepení dělo.
Nejprve se jí
to nezdálo tak těžké - myšlenky ji začaly táhnout k Briaru a k Sáře se Selenou. Posléze to začalo být složitější.
To když začala nacházet velké krvavé skvrny vsáknuté do dřeva, ulpělé na kovu
či kamenech. Jak přešla ke zdi, do níž byly přibité železné kruhy a v nich
provlečené řetězy, zděšeně sebou škubla. Dech se jí zadrhnul a pevně sevřela
víčka. Našla tam odtržené nehty. Jen co se jí zase podařilo nabrat do plic
dostatek vzduchu, sebrala nehty do kusu hadru a odhodila ho do prázdného vědra.
Zuřivýma očima
se ohlédla na stratégova záda a alespoň v duchu na něj zařvala Stvůro!
---
Po pár hodinách
vymetání a cídění ji práci začal značně ztěžovat hlad. Kručelo jí v břiše
a občas před očima viděla probleskovat černé tečky. Tehdy se musela vždy na
chvíli zastavit, dřepnout si a zhluboka dýchat do té doby, než se jí udělalo
lépe. Snažila se přitom za něco schovat, aby ji stratég neviděl. Hleděl si sice
čištění zbraní, jenže tušila, že má oči i na zádech. Úlevu jí poskytlo jen to,
když dvakrát odešel - asi aby si odskočil a také přinesl další zbraně. Tehdy se
zastavila a zavřela oči, hledajíc za jejich známou černí útěchu. Občasné
chození k jezeru pro vodu využila také k tomu, aby z něj lačně
pila a alespoň na čas umlčela žaludek. Co by dala za suchou kůrku chleba!
v
Sotva se Marcus
vykoupal a oholil, došel si pro jednu ze svých lepších košil, přidal k ní hnědý
prošívaný sametový kabátec a zase vyšel z pokoje. Ránu na boku si předtím pečlivě
převázal čistými obvazy a pevně doufal, že nezačne krvácet.
Služebné i
muži, které potkával na chodbách, si hleděli své práce a nikdo z nich ho
nezapomněl pozdravit. Pohled do hodovní síně mu prozradil, že jeho hosté zatím
ke snídani nedorazili, což ho rozčílilo i potěšilo. Rozčílilo, protože se
nemohl dočkat, až pozná tu neznámou krásku. Potěšilo proto, že se mohl předvést
jako pravý hostitel - vzhůru a připraven dříve než hosté.
Ruelle - Secrets and Lies
Rychle vše
zkontroloval. Okny dovnitř pronikalo jasné světlo a půvabně zaplavovalo celou
síň. Stůl byl potažen jedním z nejlepších ubrusů se zlatými a stříbrnými
výšivkami. Ve třech vázách, pravidelně rozestavených po celé délce stolu, byly
květiny. A stříbrné talíře a poháry připravené na snídani se jen leskly.
Co bych bez Evelyn dělal? - zeptal se
sám sebe v duchu už poněkolikáté.
Užuž se otáčel,
aby si zašel do kuchyně pro něco k snědku ještě před snídaní, ale všiml
si, že na jednom konci stolu již stojí džbán s vínem. Vešel a nalil si
notnou dávku do číše. Na jeden zátah ji do sebe obrátil a nalil si další.
„Vy musíte být
hrabě Cavill,“ ozvalo se kousek za ním.
Marcus sebou
škubnul a otočil se.
U stěny pár
stop od něj seděla žena, kterou před necelou hodinou spatřil v mnohem
spořejším úboru, než jaký na sobě měla nyní. Marcus se v ženských šatech
nikdy nevyznal, ale i jemu bylo jasné, že tyto musí být hodné princezny ne-li
přímo královny. Čemuž ostatně odpovídala i její pozice. Seděla sice na dřevěné
židli, jenže z její hrdě zdvižené hlavy a postavení paží a rukou, ladně
spočívajících na opěrkách mu přišlo, že by pod ní klidně mohl být zlatý trůn.
Znovu se vrátil k jejím šatům z těžkého fialového sametu, jejichž hluboký
výstřih nápadně podtrhoval její přednosti.
Marcus polknul
a musel si připomenout, že si nemůže dovolit zírat, protože to byla vznešená
dáma a ne nějaká děvečka. Silou vůle se přinutil zdvihnout pohled výš a setkal
se s krásnou pravidelnou tváří s výraznýma tmavýma očima a rty
zvlněnými v úsměvu, o němž nevěděl, co si myslet. Na okamžik měl dojem, že
na něj kráska hledí, jako by byl pouhý hmyz, který se chystá spolknout, ovšem
sotva mrknul, byl ten výraz pryč jakoby nikdy ani nebyl.
Svůj překvapený
výraz opanoval později, než mu bylo milé. Snažil se to však rychle zamaskovat
lehkým úsměvem: „Jak jste to poznala?“
„Váš kabátec.“
Marcus zmateně shlédnul
na zmiňovaný kus oděvu: „Můj kabátec?“
„Ano,“ usmála
se žena. „Převlékl jste se nebo ne? Tam nahoře jste měl jen košili.“
Marcus se
nadechl k odpovědi, ačkoli neměl představu k jaké. Vzápětí se
zarazil. Došlo mu, že ho musela vidět, jak na ni zíral, zatímco na sobě měla
mokré plátno. Omluvně se usmál, ona se však netvářila rozzlobeně, spíš
pobaveně.
Sotva vstřebal
úlevu, otočil se ke stolu a nalil víno do druhé číše. Pomalu k ní
přistoupil a podával jí ji.
„To, že se někdo
převlékne, aby působil před váženými hosty upraveně, z něj přece ještě nedělá
hraběte. Nemusel jsem to být já, mohl to být kdokoliv.“
Žena číši přijala:
„Pravda, pak tedy… to byl z mé strany šťastný odhad.“
Marcus opětoval
její úsměv a zlehka přiťuknul svou číší proti její. Oba se napili, aniž ze sebe
spustili oči.
Jakmile neznámá
svou ruku od úst odtáhla, řekl: „Smím se zeptat na vaše jméno? Ačkoliv je váš
oděv naprosto úchvatný, nedovolím si hádat.“
Koutky jejích
rtů se lehce zvedly: „Jmenuji se Melissa.“
Marcus se lehce
uklonil: „V tom případě mi dovolte, paní, abych vás co nejsrdečněji přivítal na
hradě Cavillů.“
„Děkuji, hrabě.
Nemáte představu, jak dlouho jsem toužila toto místo navštívit.“
„Skutečně?
Slyšela jste o tomto hradě?“ zeptal se Marcus a pocítil, jak mu mráz podezření
přeběhl po páteři.
„V Imbertownu
se o něm občas zmíní,“ ladně pokrčila rameny.
„Žijete v hlavním
městě?“ pronesl udiveně a mráz podezření zmizel.
„Ano, už dlouhá
léta,“ přisvědčila.
„V tom případě
mě čeká několik velmi rozezlených rozhovorů s mými přáteli,“ zamračil se,
přešel ke stolu a odložil na něj svou číši.
„Rozezlených?
Proč?“
„Proto, že se
mi o vás nikdo z nich ani slovem nezmínil. I když… neochotně přiznávám, že
chápu, proč se o vaši společnost nechtěli dělit,“ blýskl po ní postranním
pohledem, načež se k ní vrátil.
Melissa se
zvonivě zasmála: „Potom je velké štěstí, že o tom, kdo se může těšit z mé
společnosti, rozhoduji sama.“
Utichla a upila
doušek vína.
Marcus si opatrně
založil ruce na kříži a užíval si pohled na Melissu. Na bolest už téměř
zapomněl a byl skutečně rád, že se přinutil vstát z postele.
„Já měla to
štěstí, že jsem kolem sebe měla přátele, kteří se o vás zmínili. Což byl další
důvod, kvůli němuž jsem sem chtěla jet,“ poznamenala a ukazováčkem přejížděla
po hraně číše.
„Doufám, že se
o mně zmiňovali jen v dobrém.“
„V opačném
případě byste přeceňoval mé cestovatelské nadšení,“ dodala hravým tónem.
Marcusova hruď
se mocně roztáhla nečekaným zápalem. Výraz Melissiny tváře mu dodal odvahu a on
ji jemně uchopil za volnou levou ruku. Zdvihl ji z opěrky a lehce přitiskl
své rty na hřbet její ruky.
„V tom případě
vám slibuji, paní, že se vynasnažím, aby se váš pobyt zde stal
nezapomenutelným,“ stále skloněný se jí zahleděl hluboko do očí.
Melissa svými
prsty stiskla ty jeho a s tajemným úsměvem odvětila: „Nic menšího ani neočekávám.“
v
Cara zamžourala
ke slunci, které se vyšplhalo až úplně nahoru. Bylo poledne. A s polednem
také čas oběda. Dvě předešlé hodiny nemyslela na nic jiného než na jídlo.
To, kolik je
hodin však nemusela zjišťovat podle slunce. Před několika minutami donesla
jedna ze služek stratégovi do mučírny oběd. Jak se rozhlížela po sklepení,
tvářila se zmateně. Zřejmě nechápala, co tady dělají a Cara se jí nedivila.
Nečekala, že by
něco mohla dostat, přesto se s drobnou nadějí zadívala na tác, zda na něm pro
ni nejsou alespoň zbytky. Nebyly. Stratég se s klidem pustil do jídla a
znovu se natočil tak, aby na ni viděl. Nebo spíš aby ona dobře viděla na něj. Jeho
oči ji přímo vyzývaly, aby požádala, aby si postěžovala…
Zaťala zuby a
vymáchala hadr ve vědru. Dalších pár minut otírala polici, z níž předtím
sundala biče, ale nedovedla vnímat nic jiného než vůni brambor a masa. Dokonce
měla dojem, že ucítila slabou vůni vína. Což nebylo možné, protože si byla
jistá, že vlhká sklepní zatuchlina přerazila vše ostatní, ovšem měla ten dojem.
Poté, co muž
obzvlášť nahlas cinknul nožem o talíř, už to prostě nevydržela. Popadla dvě
vědra se špinavou vodou a odešla. Oči raději upírala do země.
A nyní stála
tady na břehu jezera a zírala na jasnou oblohu. Což nebyl ten nejlepší nápad,
jak si uvědomila, když ucítila, že se jí začíná točit hlava. Sklopila ji a
chtěla přejít do stínu. Noha se jí ale smekla po jednom z kamenů a taktak
že neskončila na zemi. Vědra se jí vysmekla z rukou a špinavá voda se
vylila na břeh. Na poslední chvíli se rukou zapřela do země a rychle klesla na
kolena, přímo do rozlité vody z věder. Ani si toho nevšimla - před očima
jí skotačily černé a bílé tečky, takže se snažila jen zhluboka dýchat.
Po chvíli se
začala cítit lépe a tak se po kolenou doplazila k hladině jezera a opláchla
si obličej. Osvěžilo ji to, takže nabrala do dlaní další vodu a napila se.
Žaludek se jí ihned na protest stáhl, jenže co mohla dělat? Rozhlédla se kolem
a utkvěla pohledem na zeleninové zahradě. Určitě tam musela být alespoň mrkev,
petržel nebo na stromě jablka.
Zhluboka vzdychla.
Až příliš dobře si pamatovala stratégova slova a netroufala si ho dráždit
vysílená. Prsty začala bezcílně čeřit vodu a myšlenky ji opět táhly
k domovu.
Najednou
vycítila, že ji někdo pozoruje. Zdvihla hlavu a na druhém břehu pár stop od
smutečních vrb spatřila dívku. I na dálku měla dojem, že ji poznala - byla to
ta služebná, která stratégovi přinesla snídani, ta, která kulhala. Pod paží
držela vědro, z něhož bělostně zářilo mokré prádlo.
Pár chvil na
sebe hleděly, až se Cara postavila, zvedla převrácená vědra a přešla o kus dál,
aby je vypláchla a nabrala čistou vodu. Jakmile měla plné obě, pohlédla
k vrbě. Služka byla pryč. Ulevilo se jí, aniž věděla proč.
Chystala se vykročit
již známou cestou k ústí chodby, vtom však zachytila koutkem oka pohyb.
Otočila se k hradební zdi a oknu, jehož si předtím nevšímala, protože bylo
zamřížované a nic pořádného v něm nespatřila. Teď už tomu tak nebylo. Rychle
se rozhlédla. Na hradební zdi ani poblíž v zahradě nikoho neviděla.
Položila vědra na zem a z boku se opatrně připlížila k oknu.
Podle kádí, necek,
valch a mnoha o kousek dál stojících polic s čistým prádlem bylo jasné, že
to je prádelna. Co však bylo důležitější - někdo nechal otevřené dveře a ona
tak nyní dohlédla do další místnosti, kde vedle několika obědvajících vesele se
bavících žen u stolu seděla Sára se Selenou.
Cara úlevou
vydechla a musela se chytit zdi, aby znovu neklopýtla. Rychle si obě prohlédla.
Selena vypadala jako hromádka neštěstí. Seděla shrbená nad miskou
s jídlem, v němž se nimrala lžící. Sára naproti tomu mlčky ujídala
jednu lžíci po druhé a sem tam se na Selenu podívala. Teď Cara postřehla, jak
se k ní holčička naklonila a něco jí pošeptala. Seleně se roztřásla
ramena, odstrčila talíř, hlavu položila na desku stolu a rozbrečela se. Několik
žen k ní otočilo hlavu, ovšem vzápětí se vrátily k družnému hovoru
mezi sebou. Sára se naproti tomu zatvářila zaraženě, jakoby vůbec nechápala, co
řekla tak hrozného, že u ní vyvolala takovou odezvu. Posléze si do úst
pomaličku dala další sousto.
Cara zaťala
zuby - víc už své štěstí ani nervy pokoušet nechtěla. Odstrčila se od zdi a se
zuřivým výrazem popadla vědra.
Káča jedna! - soptila v duchu. Ani
neví, jaké má štěstí, že jí dali najíst. A copak se nemůže alespoň kvůli tomu
dítěti trochu vzchopit a povzbudit ji? Copak jí nedochází, že pro ni to musí
být mnohem horší?
Jenže jak tak
šla a provazy věder se jí přitom zařezávaly do dlaní, uvědomila si, že to bylo
zřejmě to poslední, co by Selenu napadlo.
v
Peter vstoupil
do mučírny s obočím údivem zdviženým tak vysoko, že mu mizelo pod vlasy.
Hned uviděl Jeremyho sedícího na skřipci, jak dojídá oběd.
„Co tady
děláš?“ zeptal se ho, sotva polknul sousto.
„Já co tady
dělám?“ zeptal se Peter udiveně a rozhlížel se kolem. „U všech všudy, co ty tady
děláš?“
Jeremy stisknul
čelist a začal skládat všechno použité nádobí zpátky na tác.
„Viděl jsem Bertu,
jak sem míří s obědem a zvědavost mi nedala pokoj,“ pokrčil rameny.
„Myslel jsem, že si zase přihnula víc, než je zdrávo. Čekal jsem, že si
uvědomí, že zabočila špatně, jenže jak vyšla zpátky bez jídla, začaly mě
napadat nejrůznější věci.“
„Jak jinak,“
zabručel si Jeremy pod vousy a dopil poslední doušek vody.
„Tohle mě ale
nenapadlo,“ řekl a rozešel se do zadní části mučírny. Zamračil se, a zatímco se
dál rozhlížel, založil si ruce v bok. „Zdá se mi to, nebo je tady nějak… míň
pavučin?“
Jeremy vydechnul
a usadil se zpátky na skřipec.
„Nehnu se
odtud, dokud mi to nevysvětlíš,“ pokrčil rameny Peter, opřel se o polici a
založil si ruce na hrudi.
---
„Takže, abych
si to ujasnil,“ zastavil Jeremyho vysvětlování Peter. „Vzal jsi tu divoženku
sem, aby tady všechno vycídila, proto abys ji… potrestal? Dal jí lekci nebo ji
vyděsil?“
Jeremy si
prohlédl čepel dýky, kterou právě leštil: „Něco takového.“
„Dobře a co udělala,
když jsi jí to řekl?“
„Řekla si o
vodu.“
Peter se se
zájmem odstrčil od police: „Vážně? Takže se jí opravdu udělalo zle?“
„Ne tak
docela,“ přiznal neochotně.
„Tak proč
chtěla tu vodu?“
„Na vytírání,“
odvětil ještě neochotněji.
Když Peter
zůstal neobvykle dlouho zticha, Jeremy se na něj podíval.
Peter přemáhal
smích a v očích mu plály pobavené jiskry. Napůl káravým tónem pronesl: „Tys
jí nenachystal vodu?“
„Já jí nic
nechystal. Vzkázal jsem po Hedě, aby to některá z žen připravila,“ zavrčel.
Peter se
rozesmál: „Škoda, že jsem to neviděl. Tvůj výraz musel stát za to! Já ti hned říkal,
že je zajímavá.“
„Drzá a
svéhlavá,“ zhodnotil ji ve dvou slovech. „Na těch vlastnostech není nic, co by
stálo za zmínku. Snad kromě toho, že jsou otravné.“
„A v tom
se právě pleteš,“ usmíval se Peter od ucha k uchu. Přešel k němu a
poplácal ho po rameni. „Jen mi… řekni, až tě bude otravovat moc. Velice rád tě
v tom hlídání vystřídám.“
„Díky za
nabídku, ale zvládnu to,“ ujistil ho Jeremy.
„Když myslíš,“
dobíral si ho Peter. Znovu ho poplácal po rameni a vyšel z mučírny. Ještě pořád
se pochechtával.
v
Bylo odpoledne,
kdy už si Cara myslela, že to nejhorší, co ji v mučírně mohlo čekat, byly
odtržené nehty. Celé sklepení měla od stropu vymetené a většinu mučicích
nástrojů otřených. Zbývalo jí utřít zbytek a řádně vymést a vytřít celou
podlahu. Žaludek se jí stahoval čím dál častěji a bylo jedno, kolik vody vypila.
Už také přestala počítat, kolikrát si musela ulevit za křovím. Točení hlavy už
brala jako samozřejmost, ale upínala se k naději, že večer získá alespoň kůrku
okoralého chleba, i kdyby se do kuchyně musela probojovat.
Kvůli těžkým
nohám, které sotva zvedala, se rozhodla nejprve zamést. U toho bude moci být na
kolenou a snad si ve stínech alespoň na chvilku odpočine. Popadla tedy koště,
klekla si do nejvzdálenějšího rohu a dala se do pomalého a důkladného zametání.
Koutkem oka hlídala stratéga. Nyní u skřipce stál, v rukou držel meč a
leštil jílec. Zdálo se, že jí nevěnuje pozornost, což jistě nebyla pravda, ale
přinejmenším se na ni nedíval přímo.
Pár minut jednotvárně
zametala, když tu koštětem zavadila o uvolněnou část kamene a odvalila ji
stranou. Vtom ji do nosu udeřil tak silný zápach mrtvolné hniloby, že koště
pustila a ucukla. Ve světle pochodní spatřila černou kštici a rukou si přikryla
ústa. Nevykřikla, jenže pro její žaludek už toho bylo víc než dost. Rychle
vstala, nevšímajíc si bílých teček tancujících jí před očima, a jak nejrychleji
mohla, napůl vběhla, napůl vklopýtala do chodby.
Ani ne po
dvaceti stopách musela zastavit. Zlomila se v pase a začala zvracet.
Vzhledem k tomu, že jejím posledním řádným jídlem byl včerejší oběd,
vydávila pouze šťávy.
A to jsem si myslela, že vydržím hodně. Skalpy
s prázdným žaludkem ale asi ne… Co za zrůdy ti muži jsou?
O tom, zda ten
chudák, jehož skalp našla, ještě žil, se raději snažila nepřemýšlet. Jen co
nevolnost trochu pominula, doklopýtala k jezeru. Klekla si na břeh a řádně
si vypláchla ústa. Nakonec nabrala do dlaní vodu a trošku upila, pak si opláchla
tváře, krk i čelo. Vzápětí začala dávit znovu. To jak si vše znovu vybavila.
---
Jakmile si byla
jistá, že s dávením skončila, usedla na zem, znovu si vypláchla ústa a
protřela oči. Pomalu se rozhlédla a vzápětí prudce zamrkala, aby si byla jistá,
že dobře vidí. Kousek vlevo byla dvě jablka. Jablka! Dvě nádherná žlutozelená
jablka. Cara rychle zdvihla hlavu hledajíc toho, kdo je sem dal. Nikde ale
nikdo nebyl. Váhání, zda se do nich pustit, jí zabralo dva údery srdce.
Rychleji, než by bývala věřila, že je schopná, se zvedla na nohy a vzala si je.
Na okamžik k nim přivoněla a přitom ucítila, jak jí zahřívají ruce. Zřejmě
na tom slunci už musely být pár hodin.
Déle už
neváhala a zakousla se do prvního jablka. Ústa jí zaplnila nádherná sladkokyselá
chuť. Po bradě jí stekla šťáva, ale nevšímala si toho a rychle kousala.
Současně uvažovala, kdo tam ovoce mohl dát.
Možná stratég.
Spěšně se
ohlédla k chodbě. Ale i kdyby to byl on a každou chvíli se chtěl vyřítit
ven a vytrhnout jí jablka z rukou, byla si poměrně dost jistá, že je
stihne spořádat dřív, než by se mu to podařilo.
Najednou
postřehla mihnutí na druhém břehu. Stála tam kulhající služebná s dalším
prádlem. Kývla na ni hlavou. Cara jako ve snu zdvihla ohryzek a služebná znovu
přikývla. Cara se roztřeseně usmála. Služka se pak rozešla podél břehu směrem
k nádvoří.
Dokud se Caře
nerozmazalo vidění, neuvědomila si, že má v očích slzy. Nyní zamrkala a
s chutí se kvapně zakousla do druhého jablka. Sotva ucítila další
šťavnatou dužinu, vzdychla úlevou.
Jablko dojedla
až příliš rychle, ale nedovedla smutnit. Břicho se jí alespoň trochu zaplnilo a
v ústech jeho chuť převládala dál a věděla, že bude ještě hodně dlouho.
Oba ohryzky skryla do křoví.
Zatímco běžela
chodbou, utírala si ústa a ruce. Najednou se zarazila. Dřepla si a několikrát
přejela rukama po zemi, načež si špínu rozetřela po čele, tvářích a bradě.
Pro jistotu…
Síla se jí
vrátila jen trochu, ale odhodlání se nepoddat bylo zpět nadobro. Takže když
spatřila stratéga, věděla, že bude schopná mu čelit.
„Potřebuješ
přestávku?“ zeptal se a pozorně ji sledoval.
Cara mu
věnovala pevný pohled a chopila se odhozeného koštěte: „A ty?“
Nečekala na
odpověď a pustila se znovu do práce.
---
Slunce se již
blížilo ke konci své dnešní cesty a Cara šla snad podvacáté naplnit vědro
čistou vodou. Před chvíli byla konečně schopná vrátit se k té části sklepení,
kde našla skalp. Nebo si to alespoň myslela. Sotva si prsty levé ruky zacpala
nos a pravou nabrala černou kštici do jednoho z roztrhaných hadrů, nedalo
jí to a podívala se. Vzápětí zavřela oči úlevou. Byla to mrtvá krysa. Málem se
sama sobě zasmála. Zabalila ji do hadru a hodila do téměř plného druhého vědra,
kam házela větší smetí.
Polovinu
mučírny už měla smetenou, měla ale dojem, že smetí a špíny neubývá. Sotva se
totiž podívala nazpátek na to, co už bylo hotové, uviděla něco dalšího, co jejímu
koštěti uniklo. Snad to bylo tím, že koště už bylo ošoupané a proutky prořídlé.
Nezbývalo jí tedy nic jiného, než se vrátit a začít znovu.
Stratég se na
několik cenných minut vytratil, což Cara přivítala s povděkem. Ustala
v práci a dovolila si povolit ramena a nahlas vydechnout. Sedla si na zem
a opřela čelo o koště držící v sevřených dlaních. Sotva se jí začaly
klížit oči, uslyšela vzdálené kroky v chodbě, což ji přimělo se
k práci zase vrátit.
Nyní si dřepla
na kraj jezera, vymyla vědro v protékající vodě a nabrala do něj další. Už
chtěla vstát a vrátit se, když na hladině zahlédla svůj odraz. V proudící
vodě se moc prohlížet nemohla, ale i tak viděla rozcuchané vlasy s mnoha
uvolněnými prameny. Zajela do nich prsty a nahmatala drobné oddrolené kousky zdiva
a to jemné co cítila, byly nejspíš pavučiny. Obličej měla plný šmouh, a vlasy
se jí k němu po stranách lepily potem. Chvatně rozvázala kousek biče,
který jí je držel, a pročesala si vlasy prsty. Nato je spletla do drdolu
v týlu hlavy a zase je svázala zpátky.
Vzápětí zaslechla
kroky přicházející z chodby. Rychle popadla vědro a postavila se. V ústí
chodby se posléze neobjevil stratég, kterého čekala, ale kulhající služka.
Opatrně se přidržovala zdi, a jakmile si všimla Cary, pomalu k ní přešla.
Obě hodnou
chvíli mlčely a dívaly se na sebe. Nakonec to byla Cara, kdo ticho přerušil:
„Děkuju,“ řekla prostě a snažila se do toho jednoho slova dostat veškerou
vděčnost, kterou cítila.
Služka lehce
pozvedla obočí a zvolna přikývla. Tentokrát si ji Cara důkladně prohlédla. Měla
docela hezkou tvář, vlasy barvy světlého karamelu zpola zakryté šátkem, velké
modré oči plné ostražitosti, srdcovitě vykrojené rty a růžové tváře.
„Nechala jsem
tam ta jablka už dopoledne, ale asi sis jich nevšimla,“ řekla tiše.
Caru tak
překvapil jemný hlas, v němž se nezračilo pohrdání ani zlost, že
v první chvíli netušila, co říct. Nakonec se vzpamatovala: „Ne, nevšimla.
Ale moc ti za to děkuju. Nebýt tebe, tak bych…“ Nechala větu nedokončenou a
vděčně se na služku pousmála.
Služka
k ní přešla ještě o kousek blíž, vytáhla něco z kapsy a podávala jí
to.
Cara vytřeštila
oči na slabý krajíc chleba, jakoby nevěřila, že je skutečný. Rychle pohlédla
zpět na dívku. Bála se, že rukou ucukne a vysměje se jí. Ta ale dál stála a
natahovala se k ní. Caře se do očí vehnaly slzy sotva pomaličku zdvihla
dlaň, do níž jí dívka krajíc vložila. Nato se otočila k odchodu.
„Moc ti děkuju,“
vymáčkla ze sebe přiškrceným hlasem.
Služka se
zastavila, zpola k ní natočila hlavu a přikývla. Potom šouravým krokem zmizela
v chodbě.
Cara se do
krajíce pustila tak rychle, jako kdyby umírala a někdo jí právě předal zázračný
lék. Chléb byl vynikající a čerstvý a s každým kousnutím se jí slastně
zatetelit žaludek.
---
Jak se vracela
chodbou zpět k mučírně, uvědomila si, že v ní díky tomu jedinému
krajíci chleba znovu vzplála naděje. Protože pokud je i na takovém místě jako
je tenhle hrad někdo se soucitným srdcem, třeba nakonec vše dobře dopadne. Ne
hned, ale nakonec. Třeba to všechny tři přežijí a vrátí se zpátky do milovaného
Briaru. A kdo ví? Třeba v té
kulhavé služebné získá spojence…
v
Benjamin seděl
na posteli v pokoji pro hosty a z okna pozoroval západ slunce. Přijel
před chvílí a pojedl polovinu z toho, co jim v kuchyni někdo musel připravit.
Druhou polovinu nechal Henrymu, který se měl co nevidět vrátit. Oba nespali už téměř
dva dny, proto se dohodli, že si dnes půjdou lehnout dřív, aby hned zítra ráno
mohli pokračovat v pátrání. Benjamin byl unavený, ale ještě nechtěl jít
spát. Zatím ne. Potřeboval si toho spoustu promyslet. Pomalu odepínal kožené
nátepníky z předloktí a přitom znovu procházel události uplynulé noci.
Než přišla
bouřka, byli schopní zběžně prohledat nejbližší ulice od místa, kde Michael
řekl, že Caru naposledy viděl. Kromě trochy krve ale neobjevili nic. Skrz
pootevřené dveře se dostali i do krejčovského krámu - byl sice zpřeházený, zprvu
jim však žádné stopy neposkytl. Štěstí se na ně usmálo poté, co z něj
vyšli. Nějaká žena si jich všimla a ptala se, koho hledají. Když jí to
pověděli, řekla jim, že viděla jednoho „špinavého a páchnoucího“ lupiče, jak
z krámu táhne Lily a její matka na něj ječí, aby ji pustil.
„Víc jsem se na
ně nekoukala. Měla jsem co dělat, abych dostala svoje dítě pryč,“ řekla, dala
si ruce v bok a odplivla si. „Hnusní zmetci.“
Henry si
s Benjaminem vyměnil pohled, protože je napadlo to samé: Lily by mohla být
tou, o kom se zmiňoval Michael, když jím říkal, že Cara někomu vyrazila na
pomoc.
Protože
v krejčovském krámě nikdo nebyl, domysleli si, že obě někam utekly. Nemohli
se zdržovat tím, že by na ně čekali, takže pokračovali dál s tím, že se do
krámu vrátí ráno.
Derek pak
vyrazil do dvou domků za městem v lese, kde bydleli s rodinami dva
sluhové, kteří pomáhali ve Spesmoreově krámě a jimž se útok naštěstí
vyhnul. Sotva se s nimi vrátil do města, připojil se k nim Mathias.
Rozdělili se na tři dvojice, aby v každé byl někdo, kdo umí stopovat - což
byl Benjamin, Henry a Derek. Stop na cestách nalezli fůry, ale svědčily pouze o
tom, že se nájezdníci museli rozdělit. To jim potvrdilo i několik členů městské
stráže a pár lidí z města.
Nakonec si
všech šest vybralo jednu z cest a s pochodněmi ji dál sledovali,
dokud nedojeli k rozcestí. Tam se stopy rozdělovaly do všech stran a
některé se dokonce vracely zpátky do města. Benjamin se ve stopování vyznal
nejlépe, ale tohle byla pro každého stopaře noční můra. Nechtěli se ještě vzdát
a tak vyjeli po cestě vedoucí dál na sever. Bouřka, kterou Benjamin předvídal,
je dohnala po necelé půl míli. Hnali koně jako o život, jenže déšť rychle
zhoustnul a stopy brzy rozmáčel. Stihli dojet jen k dalšímu rozcestí, kde
se situace opakovala.
Henry vyjádřil
smýšlení všech, když jadrně zaklel. Nemohli však dělat nic jiného než otočit
koně a vydat se zpátky. Zbytek bouřky přečkali ve Spesmoreově domě, kde se
vysušili a něco pojedli. Poté znovu vyrazili do města. Začali prohledávat domy
i ulice od posledního stavení.
To, že se
spousta lidí rozhodla nejít spát, ale dávat do pořádku, co se dalo, jim přišlo
vhod. Lidé se s nimi ze začátku báli mluvit, protože Benjamina neznali a
na Henryho se skoro nepamatovali. Naštěstí jim pomohl Derek. Promluvil
s velitelem městské stráže a zaručil se za Henryho čestné úmysly i skvělé
stopařské a bojové schopnosti. Za Benjamina se zaručil Henry, protože Derek se
držel své role a dělal, že ho dnes vidí poprvé. Velitel jim pak přidělil jako
doprovod jednoho člena městské stráže a spolu s ním pak postupovali dům od
domu a ulici od ulice, vyptávali se a zjišťovali vše, co si lidé pamatovali a
hledali sebemenší stopu, která by je navedla na zjištění, kdo nebo odkud muži
jsou, kam mohli mířit a zda viděli Caru.
Derek
s Mathiasem museli vyrazit na narychlo svolané zasedání městské rady
konající se hned za úsvitu. Jakmile skončilo, přesunuli se všichni zpátky do
domu, aby si odpočinuli a vyslechli, na čem se radní usnesli. Dozvěděli se
něco, co rozhodně nečekali. Cara nebyla jediná, kdo se ztratil. Zmizela i
Selena Lacrimová - tu také nikdo neviděl od včerejšího podvečera. A ačkoliv
někdo na zasedání prohodil, že se obě dívky ještě mohou vynořit za rohem, valná
většina byla přesvědčená, že je unesli. Na nohou bylo celé město a zpráva o
jejich zmizení se šířila rychle, takže bylo nepravděpodobné, že pokud by byly
někde ve městě anebo raněné, nedoneslo by se to k nim.
Podle Dereka
bylo nejhorší to, že Selena byla dcerou radního a současně také nejvlivnějšího
muže Briaru.
„V podstatě se
tam přiřítil jako velká voda, obvinil městské stráže z nedbalosti a
všechny občany z nevšímavosti. Nikdo totiž neviděl, jak zmizela, ani kdo
ji unesl,“ řekl Derek.
„To ani Caru,“
připomněl Henry. „Nebýt Michaela, neměli bychom se čeho chytit.“
„Jenže teď už
se nemáme čeho chytit,“ zoufal si Mathias, přešel k oknu a založil si ruce
v bok. „Na tom místě nebylo nic, co by nám napovědělo, kam ji unesli.“
Díval se na ulici tak upřeně, jakoby doufal, že stačí dostatek silné vůle a
uvidí, jak se Cara tou ulicí vrací domů.
„Zatím,“
promluvil Benjamin do tíživého ticha. „Navíc nemusíme zjistit, kam ji unesli.
Pochybuji dokonce, že se nám to podaří. Stačilo by zjistit, kdo je unesl. Pátrali
jsme a vyptávali se teprve pár hodin. Určitě se najde nějaká stopa. Někdo si na
něco vzpomene. Někdo vždycky něco vidí.“
Benjamin se na
Dereka přímo nedíval, vycítil však, že k němu vyslal krátký pohled.
„Vrcholem všeho
bylo, že ten… zmetek,“ pronesl se zuřivostí Mathias a soudě dle jeho zaváhání
bylo znát, že podobná slova používá zřídka, „v podstatě prohlásil, že si Cara
za ten únos může sama.“
Derek zavřel
oči a Henry se rychle zeptal: „A na čem se radní dohodli?“
„Budou pátrat,“
odpověděl Derek. „Selenin otec je rozhodnutý vydat se třeba ke králi, aby
zajistil, že po jeho dceři bude pátrat královská garda.“
„Tak s tím
hodně štěstí,“ odfrknul si Henry pobaveně.
„Za pár hodin
vyjíždí čtyři skupiny mužů,“ pokračoval Derek. „Chtějí vědět, zda se k nim
přidáme.“
„Nemyslím, že
to je pro nás dobrý nápad a upřímně pochybuji, že něco najdou. Rozdělili se do
menších skupinek, to jsme z těch stop poznali všichni. A zajisté rozdělili
i kořist. Navíc neukradli něco, díky čemu bychom mohli poznat, že to je přímo z Briaru, kdyby se to rozhodli prodat. A
ani pátrací skupiny vedené městskými strážemi si bez královského výnosu nemohou
dovolit prohledávat všechny vozy, na které cestami z Briaru narazí,“ zavrtěl Henry hlavou. „Ne, my budeme užitečnější
tady. Naší největší šancí bude najít nějakou stopu, která nám pomůže zjistit,
co jsou ti nájezdníci zač nebo odkud jsou.“
Benjamin
s ním souhlasil, ale Derek se rozhodl, že se výpravy zúčastní, takže se
šel připravit. Mathias chvíli váhal a nakonec se k němu přidal. Sluhům
dali příkaz, aby se střídali v tom, který z nich bude doma a který
bude čekat tady, kdyby dorazily nějaké zprávy. Nebo Cara. Mathias to ovšem řekl
takovým tónem, z něhož bylo všem jasné, že v tuto možnost nevkládá
téměř žádnou naději.
Poté se Benjamin
s Henrym vydali do Zlaté krčmy,
aby se poptali na smrt Michaelova otce. Rozezlený hospodský jim sdělil, že mu lupiči
ukradli celou tržbu a odnesli sud nejlepší medoviny. Na Josepha si vzpomněl teprve,
až se ho zeptali. Jeho smrt jim ale popsal do takových podrobností, až to
Benjaminovi přišlo divné, takže se rozhodl, že chce vidět jeho tělo.
Henry se od něj
po cestě odpojil a zamířil ke krejčovskému krámu, aby zjistil, zda se švadlena
s dcerou již vrátily.
Když Benjamin
předložil svou žádost knězi, zatvářil se překvapeně, na nic víc se ho ovšem
neptal a pustil ho do márnice. Benjamin už viděl hodně mrtvol, takže tělo
prohlédl rychle a zkušeně. Hned mu bylo jasné, že Josephova hrdinská smrt,
kterou jim hospodský vylíčil, neodpovídá skutečnosti. Nicméně jeho obličej mu
prozradil to, o čem se zatím nikdo nezmínil. Rychle si to spojil s tím,
čeho si všimnul ráno, jak procházel kolem pokoje, kde spal Michael.
Při cestě
zpátky o tom všem uvažoval, ale dospěl k závěru, že nemá cenu se tím nyní
zabývat. Jejich pátrání to v ničem nepomůže, každopádně byl rád, že si
mohl udělat o Josephově smrti lepší obraz, i přesto, že víc otázek vyvstalo.
Henry ho
vyhledal o něco později a sdělil mu, že švadlena s dcerou ještě nejsou
zpátky. Naštěstí našel někoho dalšího, kdo si prý vzpomněl, že je viděl utíkat
z města. Ovšem soudě dle všech věcí, které doma nechaly, Henry věřil tomu,
že se musí vrátit.
Ve zbytku dne
si pak s Benjaminem rozdělili jednotlivé části města a začali
s důkladným prohledáváním a vyptáváním. Oběma znovu přidělili po jednom
strážném, aby se vyhnuli problémům. Dosud však stihli projít necelou polovinu Briaru.
Tolik rozhovorů a nikdo si nevšiml něčeho užitečného!
Ne, že by to
nechápal. Bylo mu jasné, že v podobné situaci obyčejní lidé myslí na to,
aby zachránili sebe, své blízké a majetek. Tudíž se všichni soustředili
především na to, aby jim přesně vylíčili, co jim ukradli a jaká kdo utržil
zranění. Na zmíněné modřiny Benjaminovi běžné počty nestačily. Kromě několika měšťanů,
kteří byli schopní popsat, že nájezdníci měli převážně meče a luky a že většina
jich na sobě měla kroužkové košile, nezjistili nic lepšího. Nikdo si nevšiml
nářečí, zda měli nějaké rytiny na zbraních nebo ozdoby, případně nepostřehl
nějaká jména, když na sebe pokřikovali. Benjamina ještě napadlo se zeptat, zda
si třeba nevšimli nějakých jizev. Po této otázce se většina lidí zatvářila
nechápavě, načež zavrtěli hlavou. Kromě první dvojice, jíž tuto otázku položil.
Ti se zarazili a pohled jim padl na jeho jizvu. Nato zrozpačitěli, rychle se
podívali jinam a zavrtěli hlavou. Jakmile odešli, Benjamin si tak, aby to
městský strážce neviděl, nechal spadnout vlasy po levé straně obličeje, čímž svou
jizvu zakryl.
Hloupá, hloupá a zbytečná chyba! - vytýkal si v duchu.
Tenhle přešlap ho ale přiměl k rozhodnutí, že se musí alespoň na pár hodin
prospat.
Benjamin si protřel
oči, vstal a přešel k otevřenému oknu, kde se zapřel dlaněmi o parapet. Dům
Spesmoreových byl od hlavních ulic města dost vzdálený, takže boční uličky,
které ho obklopovaly, byly většinou klidné. To platilo i nyní. Přesto ho něco
upoutalo. Sledoval tři svižně procházející měšťany, kteří se několikrát otočili
přes rameno, než mu zmizeli z dohledu.
Bude chvíli trvat, než si zase začnou připadat bezpečně.
Ze zamyšlení ho
probralo vrznutí dveří přes chodbu. Otočil se a spatřil, jak z místnosti
naproti hostinskému pokoji vyklouzla dívka v prostých šatech. Než za sebou
zavřela, uviděl na lůžku opět ležet Michaela.
Matně si
vybavoval, že se o ní někdy v průběhu dne zmínil Henry a mluvil o ní jako
o Katie - Cařině nejlepší přítelkyni. Podle všeho si vzala chlapce na starosti.
Když sledoval, jak se zapřela o rám dveří a unaveně vydechla, zaváhal, zda ji
na sebe má upozornit. Vyřešila to za něj, protože si ho všimla a v úleku sebou
trhla.
Benjamin se
hned odstrčil od okna a pomalu vyšel na chodbu. Katie se zatím odtáhla od rámu
a pevně se postavila před dveře, jakoby se bála, že tam bude chtít vpadnout.
Benjamin se téměř usmál.
„Dobrý večer,“
pozdravil ji a zastavil se v dostatečné vzdálenosti, aby neměla pocit, že
se ji snaží ohrozit. „Nechtěl jsem vás vyděsit. Jsem Benjamin,“ představil se a
uklonil.
Katie jeho
úklonu sledovala nejistýma očima, ale sotva zaslechla jeho jméno, vydechla a
tělo se jí uvolnilo.
„Ano, jistě.
Henry se mi o vás zmínil.“
Benjamin si
všiml, že skutečně vypadá velice unaveně. Vlasy z drdolu se jí uvolnily a
pod očima měla stíny z nevyspání. Zřejmě nespala stejně dlouho jako on.
„Já jsem
Katie,“ pousmála se, ale hned zvážněla a zadívala se na něj, jakoby si uvědomila,
proč je vlastně tady. „Už jste… tedy, zjistili jste s Henrym něco o Caře?
Nebo o Seleně?“
„Ne, zatím
bohužel ne. Hned zítra se ale pustíme do dalšího pátrání. Jsem si jistý, že
nějakou stopu najdeme.“
Katie pomalu
vydechla a přikývla, jakoby v to věřila i ona.
Benjamin se
znovu lehce uklonil, načež se otočil a zamířil zpět do pokoje. Už byl skoro na
prahu, když Katie znovu promluvila.
„Víte, já jsem…
slyšela, co se teď začalo šuškat po městě.“
Benjamin sebou nepatrně
trhnul. Na pár děsivých úderů srdce ho napadlo, že se někdo dozvěděl o
tajemství, které se Derek snažil pohřbít anebo přinejmenším pojal určité
podezření. Benjamin chtěl, aby pravda vyšla najevo, ale ne teď a rozhodně ne
takto. Jeho sebeovládání naštěstí víc nezakolísalo, takže byl schopen se klidně
otočit.
„Co máte na
mysli?“
Katie se leskly
oči: „Někteří ve městě říkají, že si za to Cara může sama. Za to, že ji unesli.
Není to pravda,“ zuřivě zavrtěla hlavou. „Ona se jen - ona se jen snažila
pomoct. Víte, my jsme… utíkaly do bezpečí, jenže ona si hned vzpomněla na
Michaela a chtěla ho najít, aby se mu nic nestalo.“
Benjamin se o
pár kroků vrátil a počkal, dokud Katie nepřemohla slzy.
„Možná to
neměla dělat a možná vám její chování připadá hloupé, ale podle mě to od ní
bylo šlechetné a statečné. Já bych nic takového nedokázala. Takže vás jen
prosím, abyste… abyste ji neodsuzoval. Víte, jsme nejlepší přítelkyně už mnoho
let, a i když není dokonalá a dělá chyby, patří mezi ty nejlepší lidi, které
znám.“
Benjamin ucítil
podivné škubnutí kdesi hluboko v hrudi.
„Na to, abych soudil
její rozhodnutí, nemám právo,“ řekl rozvážně. „Ale určitě si nemyslím, že někdo
může za svůj vlastní únos. Lidé, kteří to tvrdí, jsou hlupáci.“
Katie
s povděkem přikývla.
„Jak se má
chlapec?“ zeptal se Benjamin, aby přivedl její myšlenky jinam.
Rychle se
podívala ke dveřím, za nimiž Michael spal.
„Je otřesený,“
povzdechla si ztěžka. „Ale řekla bych, že ho víc zasáhlo Cařino zmizení než
smrt jeho otce. I když na druhou stranu těžko říct,“ zamyšleně nakrčila čelo.
„Sice nepláče, jenže při zmínce o něm se tváří… Tváří se jako - “
„Jakoby cítil
vinu?“ zeptal se opatrně Benjamin.
Katie se
vyjasnilo čelo: „Ano, přesně tak. Ale… jak jste to uhodl?“
Benjamin od ní
odvrátil tvář a znovu se na ni podíval: „Neuhodl jsem to. Jen se tomu není co
divit.“
Katieino obočí
se znovu zamyšleně pokrčilo: „Jak to myslíte?“
„Cara vám nic
neřekla?“
„Co by mi měla
říkat?“
Benjamin
zaváhal s odpovědí a nakonec opatrně pronesl: „Viděl jsem tělo jeho otce.
Byl to opilec. Lidé, kteří holdují alkoholu a mají děti… Zkrátka - děti to
vždycky odnesou. A v některých případech hůře než v jiných.“
„Jste všímavý,“
pousmála se. „Ano, to, že se Joseph rád napije, jsme věděli všichni. Po smrti
jeho ženy to s ním šlo z kopce.“
„Kdy jeho žena
zemřela?“
„Clara? Před
čtyřmi lety. Proč?“
Benjaminova
čelist se napnula, ale uvolnil ji a pomalu pronesl: „O dětech toho moc nevím a
nechci vám radit, každopádně je možné, že Michael může cítit výčitky.“
„Kvůli Caře?
Znovu jsem mu opakovala, že za to nemůže. A budu mu to opakovat dál,“ pronesla zapáleně.
Benjamin
zavrtěl hlavou: „Ne kvůli Caře. Kvůli svému otci.“
Katieino obočí
se stáhlo ještě víc: „Kvůli svému otci? Ale on v té krčmě ani nebyl a i
kdyby byl, tak by nemohl nic dělat, takže proč by - “
„Rád bych si
myslel, že se pletu, jenže,“ Benjamin si založil ruce na kříži, „myslím, že ne.
Pomohlo by mu, kdyby slyšel, že to, jak se k němu otec choval, nebylo
v žádném případě správné. A to, že z jeho smrti nesmutní… si nemusí
vyčítat.“
Katie už byla
naprosto zmatená: „Já nechápu…“
Benjaminův
úsměv byl téměř lítostivý: „Katie, sice vás vůbec neznám, ale i z té
chvíle, kdy spolu mluvíme, dovedu říct, že jste velice milá a citlivá dívka.
Což vysvětluje, proč vám Cara ohledně Michaela nic neřekla.“
Katiein výraz
napovídal, že neví, zda má brát jeho slova jako lichotku či právě naopak.
„Jenže pokud
teď budete s Michaelem trávit víc času, potřebujete to vědět. Zjistila
byste to dříve nebo později a v tomto případě myslím, že dříve bude
lepší.“
Přistoupil
k ní o kousek blíž a ztišil hlas: „Michaelův otec svého syna mlátil.
Naposledy páskem. Proto jsem říkal, že se chlapec může cítit provinile za to,
že cítí - i kdyby nepatrnou - úlevu z toho, že bití je konec.“
Katie si rukou přikryla
ústa a oči třeštila na Benjamina, načež se ohlédla ke dveřím pokoje.
„Ale jak jste…“
podívala se zase na něj, v očích zhrozený výraz. „Vždyť jste v tomhle
městě od včerejška! Já tu žiju od narození! Jak to můžete vědět?“
„Řekněme, že
jste měla pravdu,“ smutně se pousmál. „Jsem všímavý.“
O Josephově
mrtvole jí víc vykládat nechtěl. Ani o tom, že když ráno procházel kolem
pokoje, v němž Michael spal, vyhrnula se chlapci košile a on tak na jeho
zádech spatřil čerstvé podlitiny a staré modřiny.
„Tak proto,“ zamumlala
si Katie a pohled jejích očí se rozmazal, jakoby viděla něco, co on nemůže.
Jakoby ve světle toho, co se nyní dozvěděla, začalo mnoho věcí dávat smysl.
„Proč mi to ale neřekla?“ zeptala se. „Mohla jsem pomoct!“ Její pohled se opět zaostřil
na něj.
Benjamin od ní
ustoupil: „Možná ji Michael poprosil, aby to nikomu neříkala anebo vám nechtěla
přidělávat starosti. Dost pravděpodobné je obojí.“
Katie se znovu
zamyslela.
„Nebudu vás už
zdržovat,“ přerušil její myšlenky Benjamin. „Jen dohlédněte na to, aby byl
Michael stále něčím zaměstnaný a nebyl sám.“
„Ano, jistě,“
probrala se. „Dnes jsem ho… dnes byl se mnou v pekárně. Odteď ho tam budu
brát sebou, aby mi pomáhal. Postarám se o něj,“ řekla pevně, jakoby právě
činila slib. „A až se Cara vrátí, vymyslíme, co dál.“
V očích jí
plálo odhodlání a upřímná snaha pomoci.
„O tom
nepochybuji,“ pousmál se Benjamin.
---
Když Katie
odešla, vrátil se Benjamin k oknu. Znovu se zabral
do úvah, tentokrát o tom, co se dozvěděl nyní. Moc dlouho se tomu ale věnovat
nemohl, protože na ulici spatřil Henryho, jak se svižným krokem blíží
k domu. Jednu ruku držel na hrušce meče a kudrny rozevlátých vlasů mu
poskakovaly kolem obličeje. Než došel po schodech nahoru do pokoje pro hosty,
seděl Benjamin zpátky na posteli.
„Nesu novinky,“
řekl Henry zadýchaně a zavřel dveře. Rychle si stáhl kabátec a hodil ho na
druhou postel naproti té Benjaminově. Ze stolku u dveří popadl jeden ze džbánů s vodou
a nalil si ji do keramického hrnku.
„Ale nejdřív -
zjistil jsi o nich něco nového?“ zeptal se, přiložil hrnek k ústům a mocně
hltal vodu.
„Ne,“ zavrtěl
hlavou Benjamin. „Jedině to, že všichni byli zarostlí, páchli a ryčeli jako
divá zvěř.“
Henry polkl
poslední doušek a párkrát se zhluboka nadechl. Pak ztěžka dosedl na postel.
„Tak jaké máš
novinky?“
„Unesli i
bylinkářčinu dceru,“ řekl vážným tónem a čelo mu zbrázdily hluboké vrásky. „Nejdivnější
na tom je, že je to dítě,“ řekl Henry a nechápavě zavrtěl hlavou.
„Lininu dceru?“
zeptal se Benjamin ohromeně.
„Ano,“ přikývl,
stáhl si vysoké boty a uklidil je pod postel. „Sára, je jí teprve osm let. Lina
říkala - počkej,“ zarazil se Henry, přestal si rozepínat nátepníky a probodl ho
pohledem. „Já myslel, že jsi v tomhle městě nikdy nebyl.“
„Ne, neznám
Linu. Ale slyšel jsem pár lidí, jak se o ní zmiňují,“ pokrčil rameny Benjamin a
doufal, že se mu povedlo udržet přesvědčivý nic neříkající výraz. V duchu si
ale spílal, že nedával větší pozor, ovšem soudě dle Henryho výrazu a toho, že
se vrátil k rozepínání nátepníků, si ničeho nevšiml.
„Zjistil jsem
také, že Lily a její matka jsou u Liny,“ pokračoval Henry. „Podle všeho se
potřebují vzpamatovat a Lina jim nabídla, aby u nich pár dní zůstaly. Chtěl
jsem za nimi zajít hned, ale Lina mě od toho odradila. Říkala něco v tom
smyslu, že je na ten rozhovor musí dostatečně připravit. I když tedy nevím, co
tím přesně myslela. Takže jsem jí řekl, že se zastavíme zítra ráno kolem sedmé.“
„Dobře,“
přikývl Benjamin klidně, avšak uvnitř mu zatrnulo.
Chvíli
sledoval, jak Henry ukládá nátepníky na stůl a rozestýlá postel a pak řekl
tónem, o němž byl přesvědčen, že zní zběžně: „Možná bych tam měl jít zítra sám.
Ty jsi lepší v mluvení s dětmi, já zase s dívkami.“
Henry přestal
natřásat polštář a zaraženě se otočil: „To zní strašně. A není to tak úplně…“
Benjamin se na
něj podíval s výmluvně zdviženým obočím, načež si Henry povzdechnul a
posadil se.
„Máš pravdu. Ale
vždycky mě zajímalo, jak je to možné,“ dodal a vytáhnul si košili
z kalhot.
„Možná to bude
tím, že mám sestru,“ pokrčil Benjamin rameny.
„Vážně? Nikdy
ses o ní nezmínil.“
„Já o tvé
rodině taky nic nevím,“ podotknul Benjamin.
Henry dlouho
mlčel a zíral na prkna v podlaze.
„Hádám, že pro
nás oba je rodina ožehavý předmět hovoru,“ pronesl nakonec.
Oba muži na
sebe pohlédli a každý si v očích a výrazu toho druhého přečetl pochopení,
které slovy vyjádřit nešlo. Ačkoliv Benjamin byl přesvědčený o tom, že pokud se
někdy dostanou k tomu, aby jeden druhému svěřili pravdu o svých rodinách,
nebude to on, kdo bude třeštit oči.
Henry se opřel
lokty o kolena: „Ještě jsem se ani nedostal k tomu, abych ti poděkoval,
Benjamine. Za to, že jsi tady a pomáháš nám. Jenže… nemůžu po tobě chtít, abys
tady byl až do konce. Myslím tím,“ zarazil se a prsty si promnul unavené oči,
„byl bych rád, kdybys zůstal, ale nebudu ti vyčítat, pokud se rozhodneš odjet. Řekl
jsem ti, že to bude zajížďka na pár dní a tohle vypadá na mnohem delší dobu.
Takže pokud potřebuješ být někde jinde… pochopím to.“
Benjamin
zavrtěl hlavou: „Nepotřebuju být někde jinde a rád ti s hledáním pomůžu.
Pokud si vzpomínáš, pomáhali jsme si s mnohem menšími úkoly.
K tomuhle budeš potřebovat někoho s mými schopnostmi,“ dodal a koutek
úst mu stoupl v polovičním úsměvu.
Henryho znavenou
tváří proběhla úleva: „No, nebudu zastírat, že jsem rád.“
Nato si
Benjamin lehnul na postel a paží si podložil hlavu. Henry vstal, odešel
z pokoje a po chvíli se vrátil se svou porcí chleba a sýra, který měli oba
k večeři.
„Tak,“ začal a
ukousl si, „co už víme?“
Benjamin se
pousmál. Znal Henryho způsob myšlení a věděl, že mu pomáhá o věcech mluvit
nahlas, zatímco on byl spíš ten, který vše řešil pouze v tichu svých
myšlenek. Už si na to ale zvyknul, takže začal.
„Nájezdníků
mohlo být kolem třiceti nebo i čtyřiceti. Téměř všichni měli koně, pár lidí
zahlédlo nějaké obyčejné vozy.“
Henry přikyvoval:
„A všichni měli kroužkové košile a dobré zbraně. Což znamená, že buď už dlouho
kradli na bojištích, hradech nebo větších sídlech anebo měli dostatek peněz,
aby si je koupili.“
„Rozhodně to
nedělali poprvé. A jejich připravenost jasně dokazuje, že jsou v tom víc
než zběhlí. Takhle precizně nenaplánuje přepadení žádný začátečník. Divné ale
je, že jsem nikdy neslyšel zmínku o lupičích přepadajících města nebo hrady
anebo sídla,“ dodal zamyšleně Benjamin.
„Občas
zapomínám, že jsi tak dlouho žil v Imbertownu,“ pronesl Henry napolo
nevěřícně. „Já bych tam nevydržel.“
Benjamin na
jeho poznámku neřekl nic, ale dál pokračoval: „A co se týče bojišť, tak
v naší zemi neproběhla žádná větší válka nebo bitva už víc jak dvacet let.
Od doby, kdy se - “
„Ano, já vím,“
přerušil ho Henry. „Od doby, kdy se král Erik zasnoubil s princeznou
Elenou. Tohle se nedá zapomenout,“ zaskřípal zuby.
Ani na tohle
Benjamin nic neřekl. Nedovedl totiž pochopit, proč ho zmínka o králi
vždycky rozčílila. Za tu dobu, co Henryho znal, už podobných poznámek slyšel
mraky. Nikdy se ho na to nezeptal a Henry mu to nikdy nevysvětlil. Rozhodl se
to opět přejít a věcným hlasem pokračoval: „Takže bojiště můžeme vyloučit.
Anebo mohou pocházet ze zemí za hranicemi té naší. Nehledě na to, že by nám to
značně ztížilo pátrání, se mi to nezdá moc pravděpodobné.“
„Přesně,“ zahuhlal
Henry s plnými ústy.
„Aby na
přepadení byli řádně připraveni, museli být schopní se tady vyznat. Z toho
plyne, že tady museli žít. Přinejmenším několik z nich pár týdnů. Bydleli
a jedli v krčmách, chodili na trhy. Určitě měli v rukávu pár
přesvědčivých historek s důvody, proč jsou tady. Takové, aby nevzbudili
žádné podezření. Cestující, obchodníci… prostě cokoliv. Za tu dobu by si
přízvuku někdo všimnul.“
„Jsou také
dobře vycvičení v boji,“ dodal Henry, polknul poslední sousto a šel si
nalít další vodu. „Takže hledáme koho? Bandu zámožných vojáků, kteří se prostě
nudí?“
Benjamin
chápal, že to Henry nemyslí vážně, ale nedovedl se jeho slovům divit. Nedávalo
to žádný smysl. A pokud nenajdou alespoň malé vodítko či jasnou stopu, nezbude
jim nic jiného, než propátrávat zemi vesnici od vesnice a od města k městu
a všude se vyptávat.
„Ani jsem se
nezeptal,“ vzpomněl si Benjamin náhle. „Obchod Spesmoreových vyloupili?“
„Ne,“ zavrtěl Henry
hlavou. „Mathias má svůj krám řádně zabezpečený. Není v něm ani škrábanec.
Tedy… na dveřích ano, ale to je tak všechno.“
„Vážně? To bych
nečekal.“
„Mathias má…
s loupežemi… zkušenosti, a proto si… dává pozor.“
Benjaminovi
neunikl zvláštní tón v Henryho hlasu ani váhání, jak opatrně volil slova.
Prozatím se však rozhodl neptat.
„Nechápu ještě
jinou věc - proč unášeli malé dítě?“ promluvil znovu Benjamin. Posadil se a zády
se opřel o stěnu. „K čemu by jim bylo?“
Henry nejprve pokrčil
rameny a usedl na postel. Poté promluvil váhavým tónem: „No, napadá mě… Těch
mužů byla spousta a někteří z nich mohou být ženatí nebo mít milenku. A ne
všechny ženy…“ podíval se na Benjamina s pozdviženým obočím, jakoby
doufal, že mu to dojde.
Benjamin
nechápavě přimhouřil oči: „Všechny ženy… co? Ta věta může pokračovat celou kupou
možností.“
Henry si
povzdechl: „Ne všechny ženy… mohou mít děti.“
Benjaminovy oči
se vytřeštily, jak mu to došlo.
„Nebylo by to
poprvé, co se něco podobného stalo. Věřím ale, že se najde i jiné vysvětlení,“
pokračoval Henry rychle. „Tohle mě jen napadlo.“
„O téhle
možnosti jsi Lině doufám neřekl,“ ujišťoval se Benjamin.
„Myslíš, že
jsem ji chtěl děsit ještě víc?“ zeptal se unaveně.
Oba se
odmlčeli, jak se jim v mysli rozvíjely představy osudu, který by mohl Sáru
čekat. O další důvod víc, aby je našli.
Henry si
povzdechl, což znělo jako snaha rozptýlit chmurné myšlenky. A skutečně - jeho
tváří se mihl záblesk pobavení: „Vsadím se, že kdyby tu byla Cara, řekla by, že
spíš nechápe, proč unesli Selenu.“
„Proč? Není
hezká?“ podivil se Benjamin.
„Cara?“
vydechnul Henry pobaveně, protože ta představa mu přišla nesmyslná. „Je to ta
nejkrásnější dívka, jakou jsem viděl,“ pronesl vážně.
Benjamin se
zarazil a pozdvihl obočí: „Měl jsem na mysli Selenu.“
„Cože? Ach tak,“
trhnul Henry hlavou, jako by se probíral ze snu. „Myslím, že Selena byla…
hezká. Tedy… když jsem ji viděl naposledy.“
„Tím by se to
mohlo vysvětlit,“ poznamenal Benjamin a současně na Henryho upřel zkoumavý
pohled.
„Myslel jsem to
tak, že Cara vždycky říkala, že trucovitější, pánovitější a uječenější holku bys
hned tak nenašel.“
„Aha,“ kývl
Benjamin a znovu si lehnul. Tentokrát přes sebe už přetáhl tenkou přikrývku.
Henry ho po
chvíli napodobil, ale stejně jako předtím on, dal si nyní paži pod hlavu a
zadíval se na strop. Oba pár minut mlčeli, až ticho nakonec přerušil Henry.
„Návrat sem
jsem si představoval úplně jinak,“ pronesl hlasem, v němž se mísilo
zklamání, únava a nenaplněné naděje.
Benjamin nejprve
vstřebal překvapení z toho, že stejnou větu si od včerejší noci mnohokrát
říkal sám, a zeptal se: „A jak sis návrat představoval?“
„Asi jsem neměl
nějakou určitou představu,“ přiznal. „V hlavě se mi střídaly dva takové…
obrazy.“ Henry se odmlčel a pokračoval: „V tom prvním mě Cara s radostí
objala a byla ráda, že jsem se vrátil. No a v tom druhém… V tom
druhém mi vrazila pár facek.“
Benjamin
k němu otočil hlavu: „Udělal jsi jí něco takového, aby sis to zasloužil?“
„Je to složité.
Tělesně jsem jí neublížil, ale…“ Henry zhluboka vydechl, „řekl bych, že jsem ji
tehdy… zklamal a ranil jinak než tělesně.“
Benjamin mlčel
a Henry po chvíli znovu promluvil: „Ty rány bych od ní přijal, protože když se
na to podívám zpětně, tak… si je zasloužím.“
„Asi mi
neřekneš, co se stalo, že?“
„Někdy jindy,“
slíbil Henry.
„Až ji najdeme,
třeba svých slov budeš litovat,“ řekl Benjamin ve snaze zvednout Henrymu
náladu.
Ten se zasmál:
„Nebudu.“
Potom už
nepromluvili a Henry za chvíli upadnul do tvrdého spánku. Benjamin usnul mnohem
později, protože mu myšlenky stále divoce vířily v mysli. Sotva pak uslyšel,
že se Henryho dýchání zklidnilo a prohloubilo, nechal si z obličeje
sklouznout masku, již na něm držel už od včerejšího večera. Dovolil všem emocím,
které se v něm svářely, aby zbrázdily jeho tvář jako bouře stojatou vodu.
Usnul obrácený ke stěně se zaťatými pěstmi.
Copyright
© 2011 - 2018 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)