7. kapitola - Gesta
„Dobře,“
souhlasila.
V duchu se mi
ozval šťastný výkřik.
Rozešli jsme se a
já najednou neměl tušení, co bych měl říct. Vytáhl jsem ji na procházku a proč
vlastně? Co když čeká, že ji nějak zabavím, nebo tak něco?
Dřív než jsem mohl
začít propadat zoufalství, tak se Evey zakymácela, podjely jí nohy a během
chvíle seděla na zemi. Bolestně stáhla čelo.
Okamžitě jsem
k ní přiskočil a pomohl jí nahoru.
„Jsi
v pořádku?“ zeptal jsem se vyděšeně.
„Díky. Ano, jsem.
Neboj,“ odpověděla a upravovala si kabát.
To, že se usmívala,
asi bylo dobré znamení, ale jak jsem se neměl bát?! Co když si něco zlomila?!
„Nic jsem si
nezlomila,“ řekla, jakmile si všimla mého výrazu.
„Vážně?“ ujišťoval
jsem se.
„Ano, pane
doktore,“ utahovala si ze mě.
Trochu se mi
ulevilo a tak jsme zase vyšli.
Musel jsem uznat,
že proti mému pádu, byl ten její skutečně elegantní.
Ušli jsme sotva pět
metrů, když to vypadalo, že Evey zase spadne. Na poslední chvíli jsem ji
zachytil, takže na zemi neskončila.
„Děkuju,“ řekla vděčně.
Oči měla ještě
trochu vykulené, jak se lekla.
„Není zač.“
Jednou rukou jsem
ji držel na zádech a druhou za paži, teď jsem ji však pustil. Vzápětí mě něco
napadlo.
„Smím?“ zeptal jsem
se jako za starých časů a nabídl jí rámě.
Trochu překvapeně
ale s úsměvem se na mě podívala a pak řekla: „Jsi si jistý? Vážně chceš
tak riskovat? Už jsem dneska spadla asi sedmkrát, takže je velká šance, že tě
příště stáhnu s sebou.“
Málem ze mě
vypadlo, že by mi to vůbec nevadilo.
„To je jedna
možnost, druhá je, že se třeba oba podržíme navzájem. Navíc, ty aspoň padáš
elegantně, kdežto já jako kdybych měl tři promile.“
Zasmála se a
přikývla. Opatrně svou ruku obtočila kolem mé a potom jsme se vydali dál.
Docela jsem si tak trochu přál, aby ještě uklouzla a já měl vhodnou záminku ji
k sobě víc přitisknout.
Podvraťáku jeden! -
houklo na mě mé lepší já.
Nicméně po chvíli
Evey skutečně znovu podjely nohy a já ji k sobě přitiskl blíž, takže jsme
se dotýkali boky i pažemi. Vděčně se na mě podívala a já se jen usmál. Ta situace
se mi líbila víc, než by měla.
Šli jsme dál mlčky
a teď mi připadalo, že to není zase tak strašné se v tichosti s někým
procházet. Nebo to možná bylo tím, že ten ‚někdo‘ byla Evey.
Po chvíli jsem
ucítil, že se Evey zatřásla a bradu schovala do kabátu. Docela mě mrzelo, že jí
záleží víc na tom - dobře vypadat, neponičit si vlasy, než se víc obléct a vzít
si třeba čepici. Ale ani tak jsem nechtěl, aby jí byla zima.
„Je ti zima?“
zeptal jsem se, jako bych si ničeho nevšiml.
„Jen trochu,“
odvětila. „Většinou vždycky nosím čepici, jenže dneska mi ji někdo ukradl. Asi
mu byla taky zima,“ dodala zamyšleně.
„Chceš půjčit
moji?“ zeptal jsem se rychle a v duchu se styděl až do morku kosti, co
jsem si to o ní myslel.
Usmála se a řekla:
„Díky, ale ty ji taky potřebuješ. Vlastně…“ nedořekla a otočila hlavu na pravou
stranu. „Mohla bych si koupit novou.“
Vůbec jsem si
neuvědomil, že jsme šli zrovna jednou z ulic a dostali se k obchodu
se sportovním oblečením.
„Poskytneš mi
objektivní kritiku?“ zeptala se stále s veselým úsměvem a kývla hlavou
k obchodu.
„Zkusím to,“
odpověděl jsem poněkud nejistě.
Ještě nikdy
v životě jsem nešel s žádnou holkou nic kupovat (nákupy s mámou
za mlada jsem nepočítal). Jak dlouho to může trvat? Z veselých historek
jsem věděl, že muži čekají i hodiny než dostanou ženu z nějakého obchodu.
Byla Evey taky taková? A co myslí tou ‚objektivní kritikou‘? Říct, co jí sluší
a co ne? No… asi na tyhle všechny otázky za chvíli dostanu odpověď.
Vešli jsme dovnitř
a pozdravili prodavačku. Docela mě překvapilo, že v obchodě se sportovním oblečením
prodává žena důchodového věku.
Evey k ní hned
zamířila a řekla jí, co by potřebovala. Paní se mile usmívala a během chvíle
Evey podala několik čepic. Já přešel pomalu k ní. Evey si odložila tašku
na zem a rukavice dala na pult. Pak si asi z dvaceti čepic vybrala pět. Ty
si postupně nasadila na hlavu. Vždycky se na mě otočila s veselým úsměvem
a růžovou tváří.
Já byl tak trochu
v háji, protože jí slušely úplně všechny - nebo tak mi to aspoň připadalo
- takže žádné objektivní kritiky jsem nebyl schopen.
Další věc, která mě
docela překvapila, byla, že si Evey vybrala během pěti minut. Nakonec vyhrála
černá čepice s modrým prošitým okrajem po obvodu. Evey ji podala
prodavačce a začala hledat něco v tašce - asi peněženku.
„Mám ji pro slečnu
zabalit jako dárek, mladíku?“ otázala se mě prodavačka přímo
s babičkovským úsměvem.
Já na ni nechápavě
vykulil oči a pak se podíval na Evey. Ta se na mě vteřinu dívala stejně
nechápavě, vzápětí se však rozesmála a řekla: „Ne, zaplatím si ji sama. A vezmu
si ji hned na sebe.“
Poté prodavačce
podala platební kartu. Na tváři měla pořád široký úsměv.
Měl jsem trochu
delší vedení, a proto mi došlo o něco později, že nás prodavačka považovala za
pár. Při té představě se mi rozbušilo srdce a hruď se mi nadmula pýchou.
Evey si mezitím
čepici nasadila na hlavu, poděkovala prodavačce a vzala si tašku. Rozloučili
jsme se s ní a vyšli z obchodu. Venku se začalo pomalu stmívat a
pouliční lampy se rozsvěcovaly.
Chtěl jsem, aby
Evey šla zase těsně u mě, jenže jsem nevěděl, jak to říct, aby to nevyznělo
nějak divně. Takže jsem zůstal stát a jen jsem jí zlehka nastavil ruku do
závěsu. Evey si ještě ukládala kartu do tašky.
Měl jsem strach.
Nechápal jsem, proč se najednou tak bojím.
Když Evey vzhlédla
ke mně a všimla si mé ruky, pousmála se a zase tak opatrně se do mě zavěsila.
Jakmile jsem ji vedle sebe cítil, strach zmizel, nebylo po něm ani stopy.
Vystřídala ho jen radost. Tichá radost a štěstí, které mě prostoupily. Za nic
na světě bych nevyměnil tenhle moment ani to, jak jsem se cítil.
Po chvíli jsem
nemohl odolat, otočil jsem hlavu a díval se na ni. Za pár sekund se znovu
pousmála a řekla: „Proč se na mě tak dlouho díváš?“
Až potom ke mně
otočila hlavu.
Těchhle pár sekund
jí připadalo dlouho? No, jaké štěstí, že neví, jak dlouho jsem se dívával na
její fotku.
Usmál jsem se:
„Sluší ti ta čepice, víš.“
Evey se rozesmála:
„Díky. Tobě ta tvoje sluší taky.“
„Tobě víc,“
prohlásil jsem s jistotou a díval se jí do očí.
Ona ty svoje
protočila, znovu se zasmála a zavrtěla hlavou. Pak se opět pohledem vrátila
zpátky ke mně. Dívali jsme se na sebe a já měl pocit, že v tom pohledu se
něco právě změnilo.
Najednou zavál
ledový vítr, až jsme museli hlavu obrátit pryč. Oba jsme se k sobě
přirazili a já si byl naprosto jistý, že se za chvíli začneme třást zimou.
Rozhlédl jsem se po ulici, abych se zorientoval, kde to vlastně jsme.
„Co kdybych tě
pozval na pizzu?“ zeptal jsem se jí, když nám kolem uší přestal hučet vítr.
Trochu se zarazila
a přemýšlela.
„Tedy… abych tě
nezdržoval. Kdy ti jede další autobus?“ zeptal jsem se a už dopředu počítal
s tím, že odmítne.
„No, asi za dvě a
půl hodiny,“ odpověděla.
Ona vystoupila
z autobusu a byla ochotná jet až za tak dlouho kvůli mně? To mi
nepřipadalo možné.
Nakonec řekla:
„Dobře, půjdu, ale… mám jednu podmínku.“
Šibalsky se
pousmála a pozorně sledovala můj výraz.
No nazdar.
„Jakou?“ zeptal
jsem se sklíčeně.
Její úsměv se
rozrostl: „Tu pizzu si zaplatím sama.“
Vypálila mi rybník.
„To ne,“ povzdechl
jsem si. „Jak ti pak mám dokázat, že jsem gentleman?“
Pravdou bylo, že
jsem si opravdu potřeboval spravit reputaci.
Zasmála se.
„Vždyť už to
dokazuješ,“ řekla a na chvíli sevřela ruku, kterou do mě byla zavěšená. Všimla
si mého schlíplého výrazu a dodala: „Anebo mi můžeš zasunout židli u stolu.“
„Však já si ještě
něco najdu,“ řekl jsem spíš pro sebe.
S úsměvem
zavrtěla hlavou a šli jsme dál.
Pizzerie byla hned
na rohu vedlejší ulice, teď jsme k ní ale přicházeli zezadu.
„To snad ne!“
vydechla Evey a zavrtěla hlavou.
„Co se stalo?“
„Zapomněla jsem si
rukavice v tom obchodě na pultu. Nevím, kde mám dneska hlavu,“ povzdechla
si. „Víš co? Běž do té pizzerie, zamluvíš stůl a já tam mezitím dojdu.“
Tak s tím bych
nesouhlasil, ani kdybych měl nohu v sádře.
„Ne, ty půjdeš do
pizzerie a já půjdu pro rukavice,“ poupravil jsem její plán.
„Davide, přece
kvůli mně ne…“
„Evey, půjdu do
toho obchodu a nepřesvědčíš mě, abych nešel, ano?“
Byl jsem naprosto
neústupný.
Chvilku sledovala
můj nekompromisní výraz a nakonec přikývla.
„Za chvíli jsem
zpátky,“ řekl jsem ještě.
„Dobře. Počkám vevnitř,“
přikývla Evey a otočila se směrem k pizzerii.
Já se mezitím
svižně vydal k obchodu. S Evey jsme šli docela pomalu, takže jsme se
od něj moc nevzdálili. Asi během tří minut jsem do něj vcházel. Prodavačka se
na mě překvapeně dívala, ale když jsem jí řekl, o co jde, vědoucně přikývla a
ukázala na Eveyiny rukavice, ležící vedle pokladny.
„Pospěšte si,
mladíku, ať na vás taková pěkná slečna nečeká!“ popohnala mě ještě.
„Dobře,“ zasmál
jsem se a vyběhl ven.
Co to bylo za
prodavačku? Kroutil jsem nad ní hlavou.
Sice jsem sebou
dneska pěkně fláknul, ale nijak mi to nezabránilo v tom, abych směrem
k pizzerii neběžel a byl tak s Evey aspoň o chvíli déle.
Během minuty jsem
zabočoval do ulice a během další už byl v její polovině. Vedlo z ní
několik odboček do užších postranních ulic. Minul jsem právě jednu z nich
a najednou jsem se smykem zastavil. Zdálo se mi, že právě v té postranní
uličce se něco pohnulo a velmi nápadně mi to připomínalo Evey.
Vrátil jsem se a
vykoukl za rohem. Evey tam u zdi opravdu stála a před ní byl nějaký kluk, asi
stejně vysoký jako já, hnědé vlasy se mu trochu vlnily a na sobě měl černou
rozepnutou bundu, černé kalhoty i boty.
Překvapilo mě, že
je tam, když přece měla už dávno být v pizzerii. Cítil jsem se tak nějak
zvláštně, smutně i ostražitě. Nevěděl jsem co dělat - jestli se taktně vypařit
nebo počkat. Nakonec jsem zůstal stát, nebyl jsem si přesně jistý proč, ale ten
kluk se mi prostě nelíbil. A nebylo to jen tím, že jsem s Evey chtěl být
já.
„Ale no tak… slečno
Nedostupná, co kdyby ses na to už vykašlala, hm?“ zeptal se a prsty jí přejel
po tváři.
Evey okamžitě
ucukla hlavou a vypadalo to, že se jí to ani trochu nelíbí. A to mi stačilo.
Rozešel jsem se rázným krokem k nim.
„Nech toho, Joe. Už
dávno víš, že se s tebou nechci dál bavit. Řekla jsem, že si s tebou
naposledy promluvím a co jsi chtěl, to jsi mi řekl a já na svém postoji nemíním
nic měnit,“ pronesla Evey jasným hlasem, ani tak mi ovšem neuniklo, že
v něm zazněl podtón strachu.
„Evey, no tak,
nehraj si. Víš, že ti to už nezbaštím,“ pokračoval ten grázl dál a přirazil ji
svým tělem ke stěně.
Vůbec si nevšiml,
že má něčí pozornost.
Evey se mu snažila
vykroutit, ale nešlo to. Já už byl skoro u nich, běžel jsem, ještě to však
nebylo dost blízko. V první chvíli mě sice napadlo na něj zařvat, ovšem
pak jsem si uvědomil, že moment překvapení může mít své výhody.
Teď k ní
přiblížil hlavu a snažil se jí políbit. Vztek se ve mně začal vařit.
„Ne! Nech… mě!
Přestaň!“
Evey mu začala zatínat
ruce do paží a snažila se od něj odtáhnout. Její ruce se zvedly, aby se
bránila, on jí je však vzápětí surově přirazil ke zdi.
„Dneska na facku
zapomeň,“ řekl posměšně a jeho hlava už byla nechutně blízko.
To už jsem byl ale
u nich. Popadl jsem toho grázla za bundu a oderval ho od ní. Teď mi jako blesk
proletěla hlavou vzpomínka na to, že tenhle ‚kluk‘ je určitě ten samý, o kterém
se Evey bavila s kamarádkami v autobuse.
„Vypadni od ní!“
štěkl jsem na něj a postavil se před Evey.
Měl jsem sto chutí
ho zmlátit, snažil jsem se však přece jen ovládnout, nechtěl jsem před Evey
vypadat jako surovec - i když u tohohle by se to dalo jistě omluvit.
„Ale to se
podívejme… takže ty tvoje řeči o tom, že tady nejsi sama, byly fakt pravda,“
kývnul hlavou a sjel mě pohledem.
„Tak tenhle
chlapeček je lepší než já, jo?“ pokračoval dál.
„Běž pryč, Joe,“
řekla Evey.
„Jasně…“ odfrknul
si. „S tímhle už ti teda nevadí se muchlovat? Tomuhle to už dovolíš? Takže se
z tebe přece jen nakonec stala děvka jako ostatní?“
Začínalo toho být
na mě moc. Chtěl jsem se na něj vrhnout, ucítil jsem však, jak mi Evey zezadu
sevřela rukou paži a zašeptala: „Ne.“
Vydechnul jsem a
probodl ho zuřivým pohledem: „Neslyšel jsi snad? Nech ji být a vypadni!“
Zasmál se a pak
řekl: „Snad ji ještě nebudeš bránit? Takže ti taky nedala? A ty ji k tomu
neumíš přinutit, chudáku. Teď si hraje na nevinnou, ale kdo ví… třeba… ty
z ní tu štětku nakonec uděláš!“
Moje ruka se
z Eveyina sevření vysmekla, sevřela se v pěst a zasáhla toho grázla
přímo do jeho hnusného ksichtu. Nenechal jsem ho ale spadnout, popadl jsem ho
oběma rukama za bundu u krku a mrštil jím o zeď. Vůbec jsem neřešil, jestli
bude mít otřes mozku.
Lomcoval mnou
takový vztek, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Měl jsem chuť ho za ty odporné
řeči mlátit hodiny. Držel jsem ho pořád za bundu. Jeho oči byly vytřeštěné a
z nosu mu tekla krev.
„Ještě jednou se
k ní, ty hajzle, přiblížíš na víc jak sto metrů, tak až s tebou
skončím, žádný doktor tě nedá dohromady, o to se osobně postarám!“ zařval jsem
na něj nepříčetně.
Pak jsem ho pustil,
protože se mi z něj zvedal žaludek. Už ani nepípnul a trochu vrávoravě vzal
nohy na ramena.
Třikrát jsem
zhluboka vydechl a pak si uvědomil, že Evey pořád stojí bez pohnutí na místě.
Rychle jsem k ní přešel a dal jí ruce zlehka na paže. Trhla s sebou
jako by dostala elektrický šok, a tak jsem dal ruce hned pryč.
„To jsem já, Evey,“
řekl jsem klidně s pohledem upřeným do jejích oči.
Ty její byly
vytřeštěné.
„Už ti nic neudělá,
je pryč a nevrátí se,“ snažil jsem se ji uklidnit. „A jestli jo, zmlátím ho
tak, že se hned tak neprobere,“ dodal jsem se zaťatými zuby.
„Davide,“ řekla
Evey slabým hlasem a zakroutila hlavou, „on za to nestojí.“
„On ne, ale ty za
to stojíš,“ odvětil jsem přesvědčeně.
Nechápal jsem, jak
si k ní vůbec mohl dovolit chovat se tímhle stylem. Nikdy mi nebylo jasné,
jak se nějaký muž takhle může chovat k ženě - natož k Evey!
„Tím, že bys ho
zmlátil, se jen snížíš na jeho úroveň,“ řekla Evey dál. „A ty takový nejsi.“
„Myslíš, že
nejsem?“ zeptal jsem se.
Překvapilo mě, když
řekla právě tohle.
„Vím, že nejsi,“
zašeptala Evey.
Jeden koutek úst se
mi zvedl do úsměvu. Možná mě přeceňovala. Já sám jsem nevěděl, jestli takový
jsem, nebo bych byl schopen být.
„Myslím, že mu to
stačilo a už tě nechá být,“ vydechnul jsem.
Dívala se na mě a
pak pomalu přikývla. Ruce jsem měl vedle jejích paží, nedotýkal jsem se jí. Teď
jsem je k ní ale zase začal přibližovat, až jsem její paže jemně sevřel.
Už s sebou netrhla, jen se na mě dívala a z očí jí stekla jedna slza.
„Jsi
v pořádku?“ zeptal jsem se naléhavě.
„Jsem…“ odpověděla
po chvíli. „A ty?“
„Nic mi není,“
ujistil jsem ji.
Chtěl jsem jí tu
slzu setřít. Jen co jsem zvedl ruku, tak mě za ni zlehka vzala. Bolestně stáhla
čelo, když na ni pohlédla.
„Tvoje ruka…“
řekla.
No jo, moje ruka.
Trochu poškrábaná, trochu od krve a se začínající modřinou. Nic hrozného. Sice
bolela, ale i kdybych si ji o toho grázla měl zlomit, stejně bych mu vrazil.
„Nic to není, je to
jen škrábnutí,“ usmál jsem se na ni, vytáhl z kapsy kapesník a otřel si
krev do něj.
Zvedla oči od mé
ruky a podívala se na mě.
„Děkuju, nebýt
tebe… tak bych…“
„Ne, nebýt mě,“
přerušil jsem ji, „tak bys tady vůbec nebyla. Už bys byla doma.“
Smutně jsem si
uvědomil, že je to naprostá pravda. Nebýt mě, tak dneska vůbec nemusela být
takhle vyděšená a ohrožená tím hajzlem.
Evey se trochu
pousmála: „Víš, jsem ráda, že ještě… nejsem doma.“
To myslela opravdu
vážně? Opravdu byla ráda, že je teď…
„Půjdeme na tu
pizzu?“ zeptala se, jako by se nic nestalo. „Už mám docela hlad.“
Překvapeně jsem se
na ni díval. Skutečně vypadala normálně. Ještě byla trochu bledá, ale jinak
nic.
„Jasně,“ přikývnul
jsem s úsměvem. „A... tady máš rukavice. Abych ti je ještě neukradl,“ řekl
jsem a vytáhnul je z kapsy.
Evey vydechla:
„Díky.“
V její tváři se na
okamžik dalo přečíst velmi snadno, na co myslela: že nebýt těch rukavic, nic by
se nestalo. Potom však její výraz zase nabyl lehkého úsměvu.
Během chvíle jsme
došli do pizzerie. Byla to taková příjemná místnost se stěnami obloženými
dřevem. Nad každým z malých stolků visela menší lampa a na stěnách byly obrazy
s motivy Itálie, hlavně Říma.
Zamířili jsme ke
stolku u okna. Já si bleskově stáhl tašku, šálu i čepici a sundal kabát. Evey
se naštěstí pohybovala normální rychlostí a tak když si svůj kabát rozepínala,
stál jsem už za ní.
Jakmile si
uvědomila, co dělám, zasmála se a řekla: „Ty si nedáš pokoj.“
„Říkal jsem, že si
něco najdu,“ odpověděl jsem a kabát jí opatrně stáhl a pověsil ho vedle svého.
Pak jsem jí odsunul židli a pomalu ji zasunoval, dokud si nesedla. Střelila po
mě pohledem a zavrtěla hlavou.
„Tohle byl přece
tvůj nápad,“ podotknul jsem s úsměvem.
„Jasně,“ odvětila a
potichu se zasmála.
Šel jsem se posadit
naproti ní, na její tváři byl pořád úsměv. Vlasy si teď přehodila přes levé
rameno a vzala si jídelní lístek. Zatímco ona si prohlížela menu, já jsem si
prohlížel ji.
Měla na sobě
dokonale padnoucí bílý svetr přes boky, na krku jí visel stříbrný řetízek
s modrým vybroušeným kamenem ve tvaru slzy. Zvedl jsem oči k její
tváři. Oči měla stále upřené na papír.
„Davide,“ řekla po
pár vteřinách a pohlédla na mě.
„Ano?“ zeptal jsem
se.
Líbilo se mi, když
řekla moje jméno, byl to zvláštní hezký pocit.
„Nemám se třeba
otočit nebo vstát od stolu?“ položila otázku se zdviženým obočím.
Nechápavě jsem se
zamračil: „Proč?“
„No, aby sis mě
prohlédl i ze zadu. Říká ti něco pojem periferní vidění?“
Do háje! Zase
přistižen při činu.
Provinile jsem se
usmál: „Promiň… Tak se teď podívej zase ty na mě.“
Zatvářila se
uličnicky.
„Tak zavři oči,“
řekla.
Nelíbilo se mi to.
Chtěl jsem něco vyčíst z jejího výrazu, co si myslí, jak mě vidí, ale
musel jsem uznat, že je to vůči ní fér. Konec konců, já měl aspoň její fotku.
Ona neměla nic takového. No, i když… o nic nepřišla, zase takový krasavec jsem
fakt nebyl.
Nakonec jsem tedy
(sice neochotně) oči zavřel. Byl to divný pocit. Rty mi cukaly úsměvem, oční
víčka zase snahou se zvednout. Vší silou jsem je držel dole.
„Už můžeš,“ řekla
po chvíli.
Když jsem oči
otevřel, viděl jsem, že se usmívá a tváře má zase o něco červenější.
Pak přišla obsluha.
Oba jsme se vzájemně shodli na šunko-sýrové pizze.
Hned po té, co
servírka odešla, tak mě Evey donutila si jít ruku pořádně umýt a dala mi sebou
i dezinfekci a náplast, které měla v tašce.
A to jsem si
myslel, že holky nosí v tašce jen šminky. Třeba tam Evey měla i šití.
Jakmile jsem se
vrátil a než jsme se dočkali jídla, začali jsme si povídat. O škole,
předmětech, učitelích, našem životě.
Nasmáli jsme se,
když jsme vzpomínali na doktora Carlsla a jeho přepadovku. Potom jsme přešli
k hudbě. Docela mě překvapilo, jak široký má Evey záběr. Jeden by čekal -
já bych čekal - nějaké sladké dívčí skupiny a v čele by vévodila třeba
Celine Dion, zato Evey se líbilo dokonce i hodně rockových kapel.
Když nám donesli
pizzu, hovor jsme přerušili. Soudě podle toho, s jakou vervou jsme do sebe
házeli jednotlivé kousky, jsme byli oba vyhládlí jak vlci.
Zhruba
v polovině jídla zazvonil Evey mobil. Rychle ho vytáhla z tašky,
podívala se na display a usmála se.
„Ano, miláčku?“
přijala hovor.
Mě málem zaskočilo.
Takže má přítele. Moje srdce mi ztěžklo, jako kdyby bylo z betonu a měl
jsem dojem, že se propadlo do země.
„Samozřejmě, že tam
zítra půjdeme,“ řekla dál.
Rande. Jak jsem
tomu vyvolenému klukovi záviděl.
„No, já se taky
těším,“ zasmála se.
Kdo by se netěšil,
napadlo mě sklesle.
„A půjdeme do
cukrárny, kam jen budeš chtít,“ přikývla a usmála se.
Do cukrárny?
V duchu jsem viděl Evey, na kterou se lepí nějaký obtloustlý kluk, dívající
se na ni jako na zmrzlinu.
Zarýval jsem
držadlo vidličky do dlaně a nevšímal si bolesti. Co když ale ten plnoštíhlý
kluk má něco, co se Evey líbí a já to nemám ani zdaleka? Věděl jsem snad, jací
kluci se jí líbí?
„Dobře, vezmu si to
tričko se slonem,“ zase se zasmála.
Tričko se slonem?
Chudák holka, co to měla za kluka?
„Tak pa zítra,“
ukončila nakonec hovor.
Já jsem mezitím
bloudil s kouskem pizzy po talíři a právě zrozený pocit žárlivosti se ve
mně vehementně rozpínal.
Ale přece jenom,
ona byla… úžasná. Těžko jsem mohl čekat, že někdo jako ona, by mě zájem o
mě.
„Davide, jsi
v pořádku?“ zeptala se mě nejistě. „Jsi celý bílý.“
Smutně jsem
k ní zvedl oči.
„To nic,“ řekl jsem
a pokusil se o úsměv. „Nebude mít o tebe přítel strach, když se vrátíš až tak
pozdě?“ zeptal jsem se se stopou hořkosti v hlase.
„No… možná, že bude
mít,“ potvrdila a pozorně se na mě dívala. „Až nějakého přítele mít třeba
budu.“
Cože??? Jak to
myslela? Byl jsem totálně mimo a zmatený.
Evey očividně dobře
věděla, na co narážím, protože se usmála a řekla: „To byl můj synovec. Zítra
spolu máme jít do zoo, miluje zvířata.“
Moje srdce
vyskočilo ze země a s mohutným prásknutím se usadilo znovu v mé
hrudi.
„Aha,“ vylezlo ze
mě.
Doufal jsem, že
nadšený podtón v mém hlase není slyšet tak moc. Evey se na mě pobaveně
dívala.
„A na co se těší
nejvíc?“ zeptal jsem se teď už se zájmem.
„Asi na plazy a
ještěrky. Jonas miluje dinosaury a tohle je jediné, co je trochu připomíná a je
to živé,“ odpověděla s povzdechem.
Tázavě jsem se na
ní zadíval, nerozuměl jsem tomu povzdechu.
„Víš, Jonas je…
trochu dost zvídavé dítě a já o tomhle moc nevím,“ smutně se pousmála.
„Můžu ti říct aspoň
základní informace,“ nabídl jsem jí rychle a v duchu vzpomínal na hodiny
biologie živočichů.
Zamyslela se a pak
se její tvář vyjasnila: „A nechtěl bys jít s námi? Já bych si to určitě
nezapamatovala.“
Tak mě to pozvání
překvapilo, že jsem na ni zůstal jen překvapeně zírat. Ona si však moje mlčení
vyložila jinak.
„Ale je mi jasné,
že máš spoustu učení a nemáš čas. To je dobré.“
„Ne!… Ne! Půjdu
rád! Vážně!“ vyhrknul jsem rychle. „Potřebuju si hlavu pročistit od medicíny.“
„Tak dobře,“
přikývla.
Vypadala, že je
ráda. Ovšem s tím, jak jsem byl rád já, se to určitě srovnat nedalo.
Najednou mi něco blesklo hlavou. Byl to sice risk, rozhodl jsem se ho však
podstoupit.
„Evey, dala bys mi
na sebe číslo? Víš, kdyby se něco změnilo, nebo tak…“ plácal jsem rychle.
Podle toho, jak se
na mě podívala, mi bylo jasné, že můj záměr prokoukla, ale přikývla.
Vyměnili jsme si
čísla a pak dojedli pizzu. Další hodina a půl než Evey musela jít na autobus,
nám uletěla rychlostí blesku. Tak to tedy aspoň připadalo mě. Stále jsme si o
něčem povídali. Když jsme skončili s jedním tématem, vzápětí už bylo
načaté druhé. Docela mě překvapilo, že se věnovala lukostřelbě. Ovšem představa
Evey jako lukostřelkyně byla poutavá.
Také jsem se
dozvěděl, že se Evey líbí ženy, které umí bojovat a dokážou se o sebe postarat.
Hned potom řekla, že chce začít chodit na nějaké hodiny sebeobrany, aby se
předchozí situace už neopakovala.
Ona byla úplný opak
Lusy, uvědomil jsem si. Ta by chtěla, aby ji někdo pořád nosil na rukou. Jenže
zase na druhou stranu nosit na rukou Evey a ‚zachraňovat‘ ji, byla představa
více než jen lákavá.
Seděl bych
s ní a povídal si hodiny, jenže čas plynul a proto jsem zavolal obsluhu.
„Budete platit
dohromady nebo zvlášť?“ zeptala se servírka.
„Zvlášť.“
„Dohromady.“
Vyhrkli jsme oba
najednou svůj požadavek. Servírka zdvihla obočí.
Evey střelila
pohledem ke mně a s výrazem, který zamítal jakýkoli kompromis, řekla:
„Zvlášť.“
Přivřel jsem oči,
protože jsem s tím vůbec nesouhlasil, Evey se však jen usmívala a podala
servírce peníze. Když jsem zaplatil také, Evey se zvedla.
Já urychleně
zamířil pro její kabát. Jak jsem stál za ní a čekal, až do něj vklouzne, hrozně
moc jsem ji toužil zezadu obejmout a přitisknout si ji na hruď. Málem jsem to i
udělal, naštěstí jsem se včas zarazil. Nechtěl jsem pokazit tenhle skvělý den
tím, že by mi jednu vrazila se slovy, co si to dovoluju. Konec konců,
teoreticky vzato jsme se znali jen pár hodin.
„Díky za pozvání.
Ta pizza byla opravdu výborná,“ řekla Evey, když jsme vyšli před pizzerii.
Ještě si nasazovala
čepici a usmála se na mě. Ten její úsměv mě hřál až někde v té nejhlubší
části mého srdce.
„To nic. Jsem rád,
že jsem tě…“ úsměv, který jsem měl já, mi pomalu tuhnul na tváři.
„Do háje! Do háje!
To snad ne!“ zanaříkal jsem.
Asi třicet metrů
před námi stála Lusy. Na kratičkou vteřinu jsem doufal, že se třeba stačím
někde schovat, jenže v ten moment si mě všimla. Možná, že kdybych nestál
kousek od pouliční lampy, tak by se mi to povedlo.
Měl jsem dojem, že
jsem i na tu dálku zahlédl, jak se jí blýskly zuby, když ústa roztáhla do svého
maxiúsměvu. Hned na to zvedla ruku a zamávala na mě.
„Dave!“ vykřikla a
vydala se k nám.
Teď mi teprve
docvaklo, že tady vlastně nemám co dělat. Měl jsem přece dneska práci - aspoň
tak jsem jí to řekl, abych s ní nemusel jít do kavárny nebo pizzerie pod
její chabou záminkou, abych jí vysvětil patologii. A mezitím co já bych se
mořil s výkladem, ona by se pokoušela o kdoví co…
Evey se na mě
zmateně dívala a pak následovala můj pohled. Chtěl jsem se propadnout do země.
Absolutně jsem nevěděl, co mám teď dělat.
„Není to náhodou
Lusy Lindová?“ zeptala se mě Evey.
„Jo, je,“ řekl jsem
těžce. „Ty ji znáš?“
Zavrtěla hlavou:
„Ne, to neznám, ale… po škole kolují zvěsti, že se pořád lepí na nějakého
chudáka kluka.“
Chudáka kluka? No,
to je fakt bezva, že jsem známý pod tímhle označením. Ale… když se to tak
vezme, chudák jsem opravdu byl.
„Ten kluk jsi ty?“
zeptala se, jakmile si všimla mého výrazu.
Vypadala
překvapeně.
„No, už to tak
bude,“ odpověděl jsem a smutně se pousmál.
Chvíli sledovala
moji tvář, zatímco já s výrazem oběšence pozoroval, jak se k nám
blíží Lusy.
„Nemáš o ni zájem?“
zeptala se a pozorně mě dál sledovala.
„Evey, co si to o
mě myslíš? Víš, kolikrát jsem se jí chtěl zbavit? Jenže mě nenapadl žádný
způsob, ve kterém bych nepoužil násilí.“
Evey se zasmála a
pak zvážněla: „No, mě něco napadlo. Chtěl bys to zkusit?“
„Cokoliv,“
přikývnul jsem okamžitě.
„Dobře,“
souhlasila.
Přemýšlel jsem, co
ji napadlo. Potom se její výraz změnil. Byla v něm obava, nejistota a
ještě něco, co jsem nedokázal rozpoznat.
Přistoupila ke mně
blíž, chvilku se mi dívala do očí, potom je však sklopila a lehce mě vzala za
pravou ruku. Dala si ji kolem svého pasu a svou levou ruku dala kolem mého.
Srdce se mi opět
začalo hnát do závratného tempa. Evey se na mě podívala, měla docela vyplašený
výraz, jako kdyby si nebyla jistá, že mi to snad není příjemné. Nedokázal jsem
pohnout žádným svalem v obličeji, doufal jsem však, že moje oči - do
kterých se pořád ještě dívala - mluví za vše.
Cítil jsem, že
udělala krok vpřed a proto jsem se také pohnul.
Šli jsme těsně u
sebe, daleko víc než před pár hodinami. Cítil jsem, jak se pohybuje. Několik
jejích vlasů teď díky větru spočívalo na mém kabátě. Byl to naprosto
nepopsatelný pocit takhle s někým jít - takhle s ní jít.
Všiml jsem si, jak
se zhluboka nadechla, když jsme došli až k Lusy.
„Ahoj, Dave,“
pozdravila mě zvesela.
„Ahoj,“ odpověděl
jsem jí a lehce Evey přitiskl víc k sobě.
Lusy střelila
pohledem k Evey. Měl jsem dojem, jako by ji hodnotila, a pak jí pohled
padl na moji ruku kolem jejího pasu a Eveyinu kolem mého. Poté se podívala
zpátky na mě. Její úsměv se zmenšil o polovinu.
„Myslela jsem, že
máš dnes práci a proto mi nemůžeš vysvětlit tu patologii,“ připomněla mi rychle
náš ranní rozhovor.
„Ano, původně jsem
měl, ale nakonec jsem změnil program,“ řekl jsem a usmál se na Evey, která mi
úsměv oplatila.
„Aha,“ vypadlo
z Lusy.
Těkala pohledem ze
mě k Evey a vypadalo to, že by mi ruku z jejího pasu ráda servala.
Její úsměv zmizel nadobro.
„Tohle… to je…
tvoje…“ pohodila hlavou k Evey, jako by to bylo nějaké podřadné zboží.
„Moje přítelkyně,“
zalhal jsem bez problémů a s hrdostí v hlase.
Přímo bolestně jsem
toužil po tom, aby to byla pravda.
„Ahoj, jsem Evey,“
představila se, natáhla k ní ruku a usmála se.
Podle mě si Lusy
tak hezký úsměv nezasloužila ani omylem. Jenže Evey byla asi milá na všechny.
„Ahoj,“ odpověděla
jí Lusy mrazivým hlasem.
Ruku jí nepodala a
proto ji Evey pomalu stáhla zpátky. Vypadala, že ji to mrzí. Než se však její
ruka dostala zpátky vedle jejího boku, svou rukou jsem ji zachytil a sevřel ve
své dlani.
Usmál jsem se na ni
a snažil se do svého pohledu i úsměvu dostat tolik lásky, kolik jsem byl
schopný. A v tu chvíli mi došlo, že mám Evey opravdu rád.
Nedokázal jsem si
představit, že bych ji už po dnešku neměl vidět. Byla to představa tak
bolestná, že ji každá moje buňka absolutně odmítala. Byl to takový pocit, jako
kdybych si ze sebe chtěl vyrvat nějaký kus, který do mě vždycky tak nějak
patřil.
Evey se na mě
podívala a rty se jí stočily do mírného, zato krásného úsměvu, který se navíc
odrážel i z jejích nádherných očí.
Pak jsme se oba
podívali zpátky na Lusy.
Opravdu jsem
nechtěl. Opravdu jsem tomu chtěl zabránit. Opravdu jsem se snažil… jenže to
prostě nešlo. Lusy mi teď zkrátka připomínala tlakový hrnec. Byla rudá až po
kořínky blonďatých vlasů, z očí jí lítaly granáty a ne jiskry a měl jsem
pocit, že jí za chvíli začne stoupat pára z uší a vznese se do vzduchu.
Najednou vydechla
(připadalo mi to jako zasyčení páry), a pak řekla: „No, ráda jsem tě viděla.
Tak… ahoj.“
Ještě naposledy
nenávistně pohlédla na Evey, což bylo trochu groteskní, vzhledem k její
výšce, obešla nás a zamířila pryč.
„Páni,“ vydechl
jsem.
Evey se zasmála a
otočila se. Pak spustila ruku z mého pasu a kousek ode mě odstoupila. Já
ji okamžitě pustil taky. Sice jsem nechtěl, jenomže co když jí to nebylo
příjemné tak strašně moc jako mě, nebo třeba vůbec?
„Děkuju, teď už mi
dá určitě pokoj,“ řekl jsem vděčně.
„Snad ano,“
pousmála se Evey.
Najednou mě naplnil
smutek, zvláštní a tíživý. Usadil se uvnitř mě a nepříjemně mě začal tlačit.
Bylo to snad proto, že mě tak rychle pustila? Znamenalo to něco víc? Chtěla mi
tak dát najevo, že jí to bylo dost nepříjemné?
Evey najednou trhla
hlavou k silnici.
„To snad ne!“
vydechla šokovaně.
Pak si vyhrnula
rukáv a podívala se na hodinky.
„Má jet až za pět minut!“
Nevěřícně sledovala
autobus, který kolem nás právě projel. K nejbližší zastávce to bylo víc
jak sto metrů, takže by nepomohl ani běh, navíc na ledě se to rovnalo hazardu
se životem. Rozhodl jsem se proto jednat.
„Taxi!“ zavolal
jsem a mávl rukou na taxikáře, který opřený o kapotu auta, kouřil cigaretu.
Kývl na mě, že
slyší.
„Davide!“ řekla
nesouhlasně Evey a zavrtěla hlavou.
„Evey, kdy ti jede
další autobus? Nebo ti jede vlak… metro?“ zeptal jsem se přísně.
Nadechla se, aby mi
odpověděla, ale pak se zarazila.
„Vidíš!“ řekl jsem
vítězoslavně.
Evey si nakonec
povzdechla a vydala se spolu se mnou k autu.
„Můžu tě
doprovodit?“ zeptal jsem se.
„Pokud chceš?“
řekla s úsměvem.
Kývnul jsem hlavou.
Chtěl, bylo slabé slovo.
Podle adresy, kterou
Evey uvedla, jsem si matně uvědomil, že ulice, ve které bydlí, je na úplném
konci Chicaga.
Cestou jsme spolu
nemluvili. Možná jsme nechtěli u rozhovoru někoho třetího, nebo jsme neměli o
čem mluvit anebo jsme byli oba příliš zaměstnaní svými myšlenkami. Já si pořád
přehrával dnešní den a hlavně situaci s Lusy, jestli jsem něco nepřehnal.
Když jsme
zastavili, řekl jsem taxikáři, ať na mě počká a rázně jsem odmítl Eveyinu snahu
něco platit.
Vystoupili jsme a
potom jsem šel vedle Evey po chodníku.
Zastavila před
krásným velkým domem s pečlivě upravenou zahradou, která byla přikrytá
bílou nadílkou.
Šel jsem s ní
až k velkým tmavě hnědým domovním dveřím.
Tam se ke mně
otočila a pousmála se: „Takže… už jsem doma. Děkuji za doprovod, odvoz a moc
hezký den. A... taky že jsi mě zachránil před tím…“
„To nic nebylo,“
vyhrknul jsem rychle a zatnul zuby, protože jsem v duchu před sebou zase
viděl toho grázla. „Já taky děkuju, za záchranu před Lusy a... krásný den,“
řekl jsem a usmál se.
I když ten úsměv
měl ke šťastnému hodně daleko.
Díval jsem se na ni
a očima ji prosil. Prosil o cokoli. O nějaké znamení, gesto, slovo… cokoli, co
by mi dalo naději, že u ní třeba mám byť jen malou šanci. Vždycky když jsem
někde slyšel, že někoho bolí srdce, myslel jsem si, že to je řečeno jen obrazně
(samozřejmě ne v medicíně). Pravda ovšem byla, že teď jsem to cítil sám.
Bylo to, jako by mi někdo srdce necitlivě sevřel a nechtěl povolit.
Asi jsem svou
prosbu neměl v očích vypsanou tak čitelně anebo mi ji Evey prostě nemohla
splnit, protože řekla: „Dobrou noc, Davide.“
„Dobrou noc, Evey,“
odpověděl jsem smutně a díval se, jak na mě naposledy pohlédla, než se otočila
ke dveřím.
Vytáhla
z tašky klíč a dala ho do zámku. Jakmile se dveře otevřely, vešla dovnitř.
Viděl jsem ještě její
prsty držící hranu dveří, zatímco zbytek jejího těla už byl v domě.
Čekal jsem, že se
její prsty vzápětí ztratí, ale nestalo se tak. Stále svíraly dveře. Vteřinu…
dvě… pět a pak se Evey znovu objevila. Podívala se na mě a vypadalo to, že nad
něčím váhá. Po chvilce se ke mně rozešla. Zastavila se na pár centimetrů od
mého těla.
Srdce se mi
pokoušelo prodrat skrz žebra a dostat se ven.
Teď se mi Evey
dívala do očí. V těch jejích jsem viděl trochu nejistoty, daleko víc jsem
však vnímal ten, tak strašně milý výraz, že jsem nad ním málem roztál jako
sněhová vločka.
Pak si stoupla na
špičky, což mi připadala hrozně roztomilé, ruce mi zlehka dala na hruď, a svou
tvář přiblížila k mé. Nevnímal jsem už nic, jenom ji. Zavřel jsem oči a vzápětí
ucítil její rty, které mě něžně políbily na tvář.
V hlavě se mi
honilo tisíc myšlenek - všechny však s jedním hlavním bodem. Cítil jsem
její svěží vůni smíchanou ještě s vůní pizzerie, cítil jsem její jemnou
pokožku a více než dobře jsem vnímal její hebké rty a její tělo u svého.
Chtěl jsem pohnout
rukama, obejmout ji, nebo najít její rty svými, ale věděl jsem, že teď ještě
nemůžu - nechtěl jsem nic pokazit.
Její dech se o můj
obličej otřel jako pohlazení. Nechávala svou tvář ještě u mé a zašeptala:
„Dobrou noc.“
Odvážil jsem se
svou tvář jemně přitisknout k její, stranou svých rtů jsem se pak její
tváře lehce dotknul.
„Dobrou,“ zašeptal
jsem.
Cítil jsem, jak se
Eveyina ústa zvedla do úsměvu. Potom se spustila ze špiček dolů a zašla do
domu. Ještě jsem zahlédl její oči, než se za ní s tichým cvaknutím zavřely
dveře - usmívaly se.
Vydechnul jsem a
stále cítil teplo jejího těla, které se mi začalo šířit do každého koutku toho
mého. Najednou jsem měl pocit, že je ve mně tolik síly a energie, že
v porovnání se mnou by teď Clark Kent byl nula.
Otočil jsem se od
domu a zamířil zpátky k autu. Na chodníku jsem se ještě ohlédl, jestli se
někde v domě nerozsvítilo světlo, ale stále zůstával temný.
Třeba se na mě Evey
dívá z některého okna, napadlo mě s úsměvem.
Ten se mi usadil ve
tváři... a v srdci - jasně jsem cítil, že jsem se do Evey zamiloval. Tak
nějak podvědomě jsem se tomu slovu bránil, zato teď, když jsem si ho přiznal,
to byl neskutečně krásný a úžasný pocit, který se ani tisícem slov popsat nedá.
Už jsem se nemohl
dočkat zítřku, až ji zase uvidím. Momentálně mi bylo úplně jedno, že tam
s ní zítra bude její synovec. Zítra mi to třeba vadit bude, ale teď?
Starosti neexistovaly.
Vytáhl jsem
z kapsy mobil a napsal sms: TAKZE ZITRA? - a odeslal.
Její odpověď mi
přišla obratem: :-)
Zasmál jsem se.
Opravdu originální odpověď. K jejímu úsměvu to sice bylo na světelné roky
vzdálené, ale srdce mi radostně poskakovalo, když jsem si uvědomil, že od toho
skutečného úsměvu a od jejích nebesky modrých očí, mě dělí jen několik hodin.
Nedostižná - VII. kapitola - Gesta
Copyright © 2010 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)