Slib - Intimní příběh z války - Recenze na knihu

Originální název: The Undertaking

Autorka: Audrey Magee

Český překlad: Milena Pellarová
Nakladatelství: Pavel Dobrovský - BETA s. r. o.
Rok vydání: 2013, v ČR 2015
Počet stran: 266

Anotace:

Aby se dostal aspoň na několik dní z východní fronty, voják wehrmachtu Peter Faber se na dálku ožení s dívkou, již nikdy neviděl a jež se za něj vdá kvůli důchodu válečné vdovy, který by v případě jeho smrti dostávala. Při krátkých líbánkách v Berlíně mezi nimi vznikne silný citový vztah, který jim dává naději a v následujících letech je drží nad vodou, ale v závěrečných měsících války se jim oběma sen o společném životě zhroutí.

Příběh zaujme čtenáře nejenom neobvyklou perspektivou (autorka ho vypráví z pohledu těch, kdo druhou světovou válku rozpoutali), ale i líčením chování německých a ruských vojáků na dobytých územích a toho, co je člověk ochoten udělat, aby přežil.

Můj názor:

K této knize jsem se dostala při projíždění komentářů k Měděnému jezdci na DatabazeKnih.cz, kde je Slib uveden jako kniha s podobnou tématikou. Navíc jej také ještě doporučovala Rodaw - takže hned 2 důvody pro čtení ;-) Když jsem však dočetla, měla jsem poněkud dost rozpolcené pocity, což se mi u knih nestává až tak často. Každopádně důvody oné rozpolcenosti jsem se pokusila vypsat a vysvětlit níže v recenzi…

STYL PSANÍ

Audrey Magee si pro knihu zvolila er formu vyprávění se střídavým pohledem hlavní hrdinky Kathariny a hlavního hrdiny Petera. Jinak bych autorčin styl psaní rozdělila do dvou části - první: vcelku normální, popisná, obsahující vysvětlení myšlení a jednání hlavních hrdinů, druhá: bleskurychlá, omezující se pouze na přímou řeč.

Během četby této knihy jsem zjistila, že mi více vyhovuje jednotný konzistentní styl psaní, kde se dokážu více orientovat a spisovatel mě svým vyprávěním vede, tvoří mi v mysli určitou šablonu příběhu, dialogů a reakcí hrdinů, které si následně sama doplním o další detaily. Nemám moc ráda, pokud mám hrubou kostru (jako ve spoustě částí tohoto příběhu), kde si 90 % musím „doplnit“ sama.

Chápu, že na jednu stranu to děj rychle posunuje kupředu a váš čtenářský mozek nestíhá chytat lelky - to ano, nicméně trochu více rozepsat myšlenkové pochody a jednání hrdinů by vážně nebylo na škodu. Navíc to u mě zapříčinilo ještě další věc (a jak jsem si četla názory dalších čtenářů, tak nejen mě) a sice nemožnost vytvořit si s hrdiny hlubší a provázanější vztah - jinými slovy mi Katharina ani Peter nepřirostli k srdci a upřímně by mě nerozhodilo téměř nic, co by se jim přihodilo.

Nepochopeným prvkem se pro mě staly určité situace a rozhovory, u nichž jsem opravdu zvažovala, zda je možné, aby se takto lidé bavili o závažných věcech - velmi rychlé dospění k závěrům, žádné pochybnosti, žádné druhé cesty… Nepřišlo mi to přirozené. Ale kdo ví? Třeba jen žijeme v jiné době, která nás vede k volbě mezi mnoha směry, a máme na tyto volby čas…? Těžko říct.

POSTAVY

Vytvořit si nějaký (kladný) vztah ke všem postavám v této knize pro mě nebylo problematické jen z již výše zmíněného důvodu. Další příčinou bylo to, že postavami byli (až na výjimky) Němci, kteří plně schvalovali Hitlerovo vedení, nadvládu Německa nad ostatními národy a jejich nadřazenost. Nejvíc mě na tom zaráželo to, že jim na mysl nepřišel nějaký silnější náznak pochybností, soucitu s Židy a dalšími národy. Vůbec. Připadalo jim to správné. Což je pro mě opravdu těžko pochopitelné a tím víc když si uvědomím, že to není nějaká fikce, ale že tolik německých občanů takto opravdu smýšlelo. Samozřejmě vím, že se našli i ti, kteří takto zaslepení fašismem nebyli a naopak dělali, co bylo v jejich silách, aby tuto hrůzu zastavili. Děsivé je, že jich bylo MNOHEM méně.

Na všech postavách šlo v průběhu příběhu a především na konci po dočtení (ne)pěkně vidět, kam je děsivá skutečnost prožité války posunula jako lidské bytosti.

Zatímco Katharinina matka se kvůli SPOILER ztrátě syna uzavřela do sebe a její duševní stav se spíše zhoršoval, Katharinin otec se projevil jako perfektní živoucí příklad rčení: kam vítr, tam plášť. Nejprve byl zajedno s Němci a dělal vše jen pro to, aby se jejím předním činitelům zalíbil (ze začátku jsem myslela, že to opravdu dělal proto, aby rodinu udržel v bezpečí, ale pak ve mě jeho další činy tento názor rozmetaly), nadával na Rusy a nemohl je vystát. Ovšem jaký zázrak! - po prohře a obsazení Německa se posléze začal dokonce učit rusky a prohlašoval, že před sebou tento národ má budoucnost.

Co mě dorazilo na maximum tak v první řadě to, s jakou lehkostí Katharinin otec odsoudil Petera jako zbabělce a že je vlastně dobře, že ho zabili, protože jaký život by měla Katharina s manželem, který by se vzdal nebo jaký dopad by to mělo na jejich syna. V druhé řadě to, že se ani s matkou nepokusili VLASTNÍ DCERU ochránit od znásilnění ruskými vojáky. Je asi jasné, že by ji stejně nezachránili, ale aspoň pokus! Ne, kdepak - NIC!

Když o tom tak přemýšlím, tak rodina Spinellových byla opravdu celkově divná co se týče jejich vztahů, vzájemné podpory a jednání. Možná za to mohla tehdejší doba, možná fašistické Německo a válka, těžko říct, každopádně jsem nad jejich soužitím jen kroutila hlavou… Anebo za vše může spisovatelčino pojetí psychologických motivů postav.

PŘÍBĚH

Ačkoliv jsem byla zděšená hrůzou z toho, co všechno se ve fašistickém Německu dělo, jak k válce a Hitlerově propagandě přistupovali němečtí obyvatelé a jak se chovali němečtí vojáci, bylo vskutku zajímavé a rozhodně poučné přečíst si knihu z této druhé strany barikády. Ve většině případů se nám do rukou dostávají knihy, které jsou psány z pohledu Spojenců či zasažených národů a skupin lidí, a poukazují právě na německou brutalitu, lhostejnost, čemu všemu byli vystaveni lidé za hranicemi Německa atd. Přečíst si tedy nyní pohled právě z této strany, kde postavy v tuto ideologii věřily, ba co víc! - považovaly ji za správnou a dobrou, je zarážející a děsivé stejně jako zajímavé a poučné.

Příběh jako celek rozhodně stojí za přečtení. Přivede vás k zamyšlení a poodkryje vám pozadí války zase z jiného úhlu pohledu.

Jen pro názornou ukázku uvádím jeden z rozhovorů v knize, který mě opravdu zasáhl a šokoval:

„Klidně se vzdej, ale nic k jídlu ti nedají,“ řekl mu.
„Jak to víš?“
„Prostě je to tak.“
„Ale nabízejí nám ho.“
„Nic nedostaneš.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Vždyť nenakrmí ani vlastní lidi.“
„Ale my jsme Němci. Nás by hladovět nenechali.“
„A co dělají právě teď?“

Avšak od hlavní dějové linie - tedy vztahu mezi Peterem a Katharinou rozhodně NEČEKEJTE stejnou vlnu emocí a tak silný zásah jako v Měděném jezdci. Upřímně nechápu, proč je tato kniha uvedena jako kniha podobná této sérii, když jediné, co mají dle mého názoru společné je to, že se odehrávají během 2. světové války.

Celou knihu jsem se připravovala na všechny možné (děsivé) scénáře, kterými by kniha mohla skončit. A i přes tuto moji precizní přípravu jsem poslední kapitolu dočítala s pootevřenou pusou, následně zatnutou čelistí i zatnutými pěstmi a nohou připravenou k OPAKOVANÝM úderům do holeně SPOILER Petera. Nečekala jsem, že by to mohl přežít, nečekala jsem, že by mohla přežít Katharina. To, že se oba dva shledali, jsem četla VÁŽNĚ s radostí a NAIVNĚ doufala v happy end. Ovšem poté, co bylo jejich setkání popsáno bez emocí (no, čekala jsem, že po těch letech odloučení si minimálně padnou s brekem do náruče - naivita 3. stupně), byla moje radost zmražena. A následně rozbita na padrť Peterovou otázkou, jak mohla dobrovolně vlézt do postele s Rusy - a to prosím poté, co mu Katharina řekla, že ji znásilnili, byli 4 a rozhodně nemohla udělat nic, aby tomu zabránila! Hleděla jsem na ty věty jako puk a měla chuť do příběhu skočit a opravdu Peterovi naliskat.

A že by ten blb aspoň projevil lítost nad tím, že jim umřelo dítě? Vyjádřil Katharině uznání, že to zvládla, když byla na všechno prakticky sama atd… Nope. Proč taky, že? Vždyť už to bylo dlouho! ÁÁÁGRRR!!! A proč by se měl starat, že teď vychovává dítě, které se jí narodilo poté, co byla znásilněná? Proč by toto dítě vůbec měla mít ráda? No musela jsem se držet stolu, abych nezačala mlátit hlavou do zdi! ZMETEK!

Konec mě poté vůbec nepřekvapil, protože pokud by po tomto neodešel sám, vyhodila bych ho. Během četby oné inkriminované poslední kapitoly mi opravdu stoupal tlak. Uf.

DOPORUČENÍ

Slib bych doporučila těm z vás, kteří byste si rádi přečetli diametrálně odlišný pohled na válku z řad německých obyvatel a vojáků, kteří za fašistickým režimem hrdě stáli a bojovali. Pokud ovšem čekáte smršť emocí, které jste prožívali u Měděného jezdce, tak od svých očekávání rychle upusťte.

Celkové hodnocení:

«««««

Slib je zajímavá kniha, která vám poskytne pohled na 2. světovou válku z řad německých obyvatel a vojáků. Budete moci zděšeně sledovat jejich chování a ospravedlňování činů tím, že byli vyvolený německý národ - nadřazený národ.

Hlavní dějová linka mezi Katharinou a Peterem probíhá rychlostí blesku a vytvoření určitého čtenářského pouta mezi postavami budete mít dost ztížené poněkud stručným a rychlým stylem psaní autorky. Děj uhání kupředu, nepozastavuje se nad myšlenkovými pochody hrdinů a nerozepisuje více jejich vztah nebo pocity.

Každopádně si myslím, že si kniha 4 hvězdy zaslouží. A dopředu vás varuji, abyste se připravili na konec, který pro vás (stejně jako pro mě) možná bude dost šokující v jiném smyslu, než budete čekat.

Obrázky: pinterest.com