Autorka: Audrey Magee
Český překlad: Milena Pellarová
Nakladatelství: Pavel Dobrovský - BETA s. r. o.
Rok vydání: 2013, v ČR 2015
Počet stran: 266
Český překlad: Milena Pellarová
Nakladatelství: Pavel Dobrovský - BETA s. r. o.
Rok vydání: 2013, v ČR 2015
Počet stran: 266
Anotace:
Aby se dostal aspoň na
několik dní z východní fronty, voják wehrmachtu Peter Faber se na dálku ožení s
dívkou, již nikdy neviděl a jež se za něj vdá kvůli důchodu válečné vdovy,
který by v případě jeho smrti dostávala. Při krátkých líbánkách v Berlíně mezi
nimi vznikne silný citový vztah, který jim dává naději a v následujících letech
je drží nad vodou, ale v závěrečných měsících války se jim oběma sen o
společném životě zhroutí.
Příběh zaujme čtenáře
nejenom neobvyklou perspektivou (autorka ho vypráví z pohledu těch, kdo druhou světovou
válku rozpoutali), ale i líčením chování německých a ruských vojáků na dobytých
územích a toho, co je člověk ochoten udělat, aby přežil.
Můj názor:
K této
knize jsem se dostala při projíždění komentářů k Měděnému jezdci na DatabazeKnih.cz, kde je Slib uveden jako kniha s podobnou tématikou. Navíc jej také
ještě doporučovala Rodaw - takže hned 2 důvody pro čtení ;-)
Když jsem však dočetla, měla jsem poněkud dost rozpolcené pocity, což se mi u
knih nestává až tak často. Každopádně důvody oné rozpolcenosti jsem se pokusila
vypsat a vysvětlit níže v recenzi…
STYL PSANÍ
Audrey
Magee si pro knihu zvolila er formu vyprávění se střídavým pohledem hlavní
hrdinky Kathariny a hlavního hrdiny Petera. Jinak bych autorčin styl psaní
rozdělila do dvou části - první: vcelku normální, popisná, obsahující
vysvětlení myšlení a jednání hlavních hrdinů, druhá: bleskurychlá, omezující se
pouze na přímou řeč.
Během
četby této knihy jsem zjistila, že mi více vyhovuje jednotný konzistentní styl
psaní, kde se dokážu více orientovat a spisovatel mě svým vyprávěním vede,
tvoří mi v mysli určitou šablonu příběhu, dialogů a reakcí hrdinů, které
si následně sama doplním o další detaily. Nemám moc ráda, pokud mám hrubou
kostru (jako ve spoustě částí tohoto příběhu), kde si 90 % musím „doplnit“
sama.
Chápu,
že na jednu stranu to děj rychle posunuje kupředu a váš čtenářský mozek nestíhá
chytat lelky - to ano, nicméně trochu více rozepsat myšlenkové pochody a
jednání hrdinů by vážně nebylo na škodu. Navíc to u mě zapříčinilo ještě další věc (a jak
jsem si četla názory dalších čtenářů, tak nejen mě) a sice nemožnost vytvořit
si s hrdiny hlubší a provázanější vztah - jinými slovy mi Katharina ani
Peter nepřirostli k srdci a upřímně by mě nerozhodilo téměř nic, co by se
jim přihodilo.
Nepochopeným
prvkem se pro mě staly určité situace a rozhovory, u nichž jsem opravdu
zvažovala, zda je možné, aby se takto lidé bavili o závažných věcech - velmi
rychlé dospění k závěrům, žádné pochybnosti, žádné druhé cesty… Nepřišlo
mi to přirozené. Ale kdo ví? Třeba jen žijeme v jiné době, která nás vede
k volbě mezi mnoha směry, a máme na tyto volby čas…? Těžko říct.
POSTAVY
Vytvořit
si nějaký (kladný) vztah ke všem postavám v této knize pro mě nebylo
problematické jen z již výše zmíněného důvodu. Další příčinou bylo to, že
postavami byli (až na výjimky) Němci, kteří plně schvalovali Hitlerovo vedení,
nadvládu Německa nad ostatními národy a jejich nadřazenost. Nejvíc mě na tom
zaráželo to, že jim na mysl nepřišel nějaký silnější náznak pochybností,
soucitu s Židy a dalšími národy. Vůbec. Připadalo jim to správné. Což je
pro mě opravdu těžko pochopitelné a tím víc když si uvědomím, že to není nějaká
fikce, ale že tolik německých občanů takto opravdu smýšlelo. Samozřejmě vím, že
se našli i ti, kteří takto zaslepení fašismem nebyli a naopak dělali, co bylo
v jejich silách, aby tuto hrůzu zastavili. Děsivé je, že jich bylo MNOHEM méně.
Na
všech postavách šlo v průběhu příběhu a především na konci po dočtení (ne)pěkně vidět, kam je děsivá skutečnost prožité války posunula jako lidské
bytosti.
Zatímco
Katharinina matka se kvůli SPOILER ztrátě syna uzavřela do sebe a její duševní
stav se spíše zhoršoval, Katharinin otec se projevil jako perfektní živoucí
příklad rčení: kam vítr, tam plášť. Nejprve byl zajedno s Němci a dělal
vše jen pro to, aby se jejím předním činitelům zalíbil (ze začátku jsem myslela, že to opravdu dělal proto, aby rodinu udržel v bezpečí, ale pak ve mě jeho další činy tento názor rozmetaly), nadával na Rusy a
nemohl je vystát. Ovšem jaký zázrak! - po prohře a obsazení Německa se posléze začal dokonce učit rusky a prohlašoval, že před sebou tento národ má
budoucnost.
Co
mě dorazilo na maximum tak v první řadě to, s jakou lehkostí
Katharinin otec odsoudil Petera jako zbabělce a že je vlastně dobře, že ho
zabili, protože jaký život by měla Katharina s manželem, který by se vzdal
nebo jaký dopad by to mělo na jejich syna. V druhé řadě to, že se ani s matkou nepokusili VLASTNÍ DCERU ochránit od znásilnění ruskými vojáky. Je asi jasné,
že by ji stejně nezachránili, ale aspoň pokus! Ne, kdepak - NIC!
Když
o tom tak přemýšlím, tak rodina Spinellových byla opravdu celkově divná co se
týče jejich vztahů, vzájemné podpory a jednání. Možná za to mohla tehdejší doba, možná
fašistické Německo a válka, těžko říct, každopádně jsem nad jejich soužitím jen
kroutila hlavou… Anebo za vše může spisovatelčino pojetí psychologických motivů postav.
PŘÍBĚH
Ačkoliv
jsem byla zděšená hrůzou z toho, co všechno se ve fašistickém Německu
dělo, jak k válce a Hitlerově propagandě přistupovali němečtí obyvatelé a
jak se chovali němečtí vojáci, bylo vskutku zajímavé a rozhodně poučné přečíst
si knihu z této druhé strany barikády. Ve většině případů se nám do rukou
dostávají knihy, které jsou psány z pohledu Spojenců či zasažených národů
a skupin lidí, a poukazují právě na německou brutalitu, lhostejnost, čemu všemu
byli vystaveni lidé za hranicemi Německa atd. Přečíst si tedy nyní pohled právě
z této strany, kde postavy v tuto ideologii věřily, ba co víc! -
považovaly ji za správnou a dobrou, je zarážející a děsivé stejně jako zajímavé
a poučné.
Příběh
jako celek rozhodně stojí za přečtení. Přivede vás k zamyšlení a poodkryje
vám pozadí války zase z jiného úhlu pohledu.
Jen pro názornou ukázku uvádím jeden z rozhovorů v knize, který mě opravdu zasáhl a šokoval:
Jen pro názornou ukázku uvádím jeden z rozhovorů v knize, který mě opravdu zasáhl a šokoval:
„Klidně se vzdej, ale nic k jídlu ti nedají,“ řekl mu.
„Jak to víš?“
„Prostě je to tak.“
„Ale nabízejí nám ho.“
„Nic nedostaneš.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Vždyť nenakrmí ani vlastní lidi.“
„Ale my jsme Němci. Nás by hladovět nenechali.“
„A co dělají právě teď?“
Avšak
od hlavní dějové linie - tedy vztahu mezi Peterem a Katharinou rozhodně
NEČEKEJTE stejnou vlnu emocí a tak silný zásah jako v Měděném jezdci.
Upřímně nechápu, proč je tato kniha uvedena jako kniha podobná této sérii, když
jediné, co mají dle mého názoru společné je to, že se odehrávají během 2.
světové války.
Celou
knihu jsem se připravovala na všechny možné (děsivé) scénáře, kterými by kniha
mohla skončit. A i přes tuto moji precizní přípravu jsem poslední kapitolu
dočítala s pootevřenou pusou, následně zatnutou čelistí i zatnutými pěstmi
a nohou připravenou k OPAKOVANÝM úderům do holeně SPOILER Petera. Nečekala
jsem, že by to mohl přežít, nečekala jsem, že by mohla přežít Katharina. To, že
se oba dva shledali, jsem četla VÁŽNĚ s radostí a NAIVNĚ doufala
v happy end. Ovšem poté, co bylo jejich setkání popsáno bez emocí (no,
čekala jsem, že po těch letech odloučení si minimálně padnou s brekem do
náruče - naivita 3. stupně), byla moje radost zmražena. A následně rozbita na
padrť Peterovou otázkou, jak mohla dobrovolně vlézt do postele s Rusy - a
to prosím poté, co mu Katharina řekla, že ji znásilnili, byli 4 a rozhodně
nemohla udělat nic, aby tomu zabránila! Hleděla jsem na ty věty jako puk a měla
chuť do příběhu skočit a opravdu Peterovi naliskat.
A
že by ten blb aspoň projevil lítost nad tím, že jim umřelo dítě? Vyjádřil
Katharině uznání, že to zvládla, když byla na všechno prakticky sama atd… Nope.
Proč taky, že? Vždyť už to bylo dlouho! ÁÁÁGRRR!!! A proč by se měl starat, že
teď vychovává dítě, které se jí narodilo poté, co byla znásilněná? Proč by toto
dítě vůbec měla mít ráda? No musela jsem se držet stolu, abych nezačala mlátit
hlavou do zdi! ZMETEK!
Konec
mě poté vůbec nepřekvapil, protože pokud by po tomto neodešel sám, vyhodila
bych ho. Během četby oné inkriminované poslední kapitoly mi opravdu stoupal
tlak. Uf.
DOPORUČENÍ
Slib bych doporučila těm z vás,
kteří byste si rádi přečetli diametrálně odlišný pohled na válku z řad
německých obyvatel a vojáků, kteří za fašistickým režimem hrdě stáli a
bojovali. Pokud ovšem čekáte smršť emocí, které jste prožívali u Měděného jezdce, tak od svých očekávání
rychle upusťte.
Celkové hodnocení:
«««««
Slib
je zajímavá kniha, která vám poskytne pohled na 2. světovou válku z řad
německých obyvatel a vojáků. Budete moci zděšeně sledovat jejich chování a
ospravedlňování činů tím, že byli vyvolený německý národ - nadřazený národ.
Hlavní dějová linka
mezi Katharinou a Peterem probíhá rychlostí blesku a vytvoření určitého
čtenářského pouta mezi postavami budete mít dost ztížené poněkud stručným a
rychlým stylem psaní autorky. Děj uhání kupředu, nepozastavuje se nad
myšlenkovými pochody hrdinů a nerozepisuje více jejich vztah nebo pocity.
Každopádně si myslím,
že si kniha 4 hvězdy zaslouží. A dopředu vás varuji, abyste se připravili na konec,
který pro vás (stejně jako pro mě) možná bude dost šokující v jiném
smyslu, než budete čekat.
Obrázky: pinterest.com
Přesně jak píšeš..ten konec jsem taky čekala úplně jiný. Jen jsem zírala s otevřenou pusou, jestli to takhle vážně dopadne :) Také jsem na knížce objevila pár 'much' (např. na začátku strohé vyjadřování). Ale jinak se mi kniha líbila :)
OdpovědětVymazatno přesně, jeden by čekal, že po těch letech, kdy ho vzpomínka na Katharinu prakticky držela naživu, se bude chovat úplně jinak...
Vymazatkromě toho a výše zmíněného se mi líbila též :-)