Zář - Recenze na knihu

Série: Zář 1 (1 of 3)
Originální název: Halo
Autorka: Alexandra Adornetto

Český překlad: Markéta Demlová
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2010, v ČR 2011
Počet stran: 396

Anotace:

Do poklidného přímořského městečka Venus Cove nečekaně přijíždějí tajuplní sourozenci Gabriel, Ivy a Bethany Churchovi. Začnou studovat na střední škole a jejich objevení vzbudí mezi místními pořádný rozruch. Odkud se vzali? Kdo jsou jejich rodiče? Proč ve všem vynikají, aniž by vynaložili sebemenší námahu?

Pro jejich tajnůstkářství a nadpozemskou krásu však existuje vysvětlení: Gabriel, Ivy a Beth jsou andělé, jejichž posláním je zachránit svět, jenž se ocitl na pokraji zkázy. Do jejich životů vstupuje Zlo v podobě bezohledného a krutého spolužáka, který zatouží po Beth. V děsivém dramatu, které následuje, andělé a člověk spojují své síly v zoufalém pokusu překonat dobrem ničivé síly temnoty a zachránit milovanou kamarádku.

Související recenze:

Zář 2 - Zásvětí

Zář 3 - Zaslíbení

Můj názor:

K této knize jsem se dostala, když jsem si po sérii Nadpozemská od Cynthie Hand (recenze na všechny 3 díly si můžete přečíst zde: 1. Nadpozemská, 2. Zasvěcená, 3. Nespoutaná) chtěla přečíst další knihu s andělskou tématikou, a tato série se zdála jako více než zajímavá a dobrá volba. Nyní, jak píšu tuto recenzi, už mám celou sérii dočtenou, tím pádem se nemusím v hodnocení držet zpátky a čekat, co mi přinese další část, nebo jak se autorka zlepšila či zhoršila při psaní dalších dílů.

Pojďme ale na sérii Zář postupně, čili jaký byl 1. díl?

Příběh je psán v ich formě z pohledu hlavní postavy Bethany.

Bethany - Beth - je anděl a spolu se svými andělskými „sourozenci“ je poslána do městečka Venus Cove, kde se mají snažit šířit na zemi Boží mír a pokoj a odstranit síly temna, které se zde začínají pořádně kupit. Mají se nenápadně včlenit do společenství lidí, působit, ale nijak se s nimi nezaplétat.

Gabriel ani Ivy s tím problém nemají, zato Beth ano. Nedovede se držet zpátky a tak jí osud do cesty velmi záhy přižene kromě kamarádek také kluka - Xaviera. Ono to ani jinak skoro nejde, když máte chodit na střední školu, kontaktu s lidmi a vrstevníky se prostě vyhnout nedá. Avšak přátelství s Xavierem začne být velmi rychle něčím víc. Jenže... není to proti pravidlům? Chodit s lidským klukem, když by Bethyinou prvotní prioritou měla být andělská mise? A i kdyby se nakrásně podařilo všechno skloubit dohromady, jak dlouho to vydrží? A co se stane, když do školy a městečka přibude nový spolužák, který očividně má něco za lubem a není to nic pěkného?

Styl psaní - autorka píše velmi příjemně a poutavě, vůbec jsem neměla problém se do knihy začíst a opravdu si četbu užít. Přiměřené množství popisů, dialogů, humoru, romantiky, napětí, akce, dobrodružství i námětů k zamyšlení.

Příběh - na první pohled působí jednoduše, ale dle mého jej Alexandra Adornetto podala velmi stravitelným způsobem, kdy mě jako čtenářku dovedla překvapit, kdy jsem nedovedla předvídat děj. Samozřejmě - zase opakuji: je to young adult + kniha s andělskou tématikou, takže určité „body“ děje jsou asi jasné všem sotva si přečtou anotaci. Nicméně za sebe musím říci, že jsem byla VELMI spokojená.

Velmi spokojená na jednu stranu, ovšem na tu druhou jsem i v této knize (a sérii) našla pár prvků, které mě tak nějak uhodily do očí. Týkalo se to drobných chybek - např. je popsané, že si postava sundá košili, nicméně v dalším okamžiku už je, že na sobě má košili a frak. Hm. No, pokud bych se v tom chtěla rýpat, tak bych tady podobných nepřesností našla mraky, nicméně nejsem typ, který musí zákonitě na všem hledat mouchy. Navíc to jsou v podstatě detaily + by mě opravdu zajímalo, zda je toto vina spisovatelky či překladatelky...

Sem tam, když mi něco nesedlo:

Postavy - sympatické a příjemné. Velmi jsem si oblíbila Xaviera - kdyby kluků podobného ražení bylo více… ACH!

Můj postoj ke Xavierovi po většinu knihy:

Zajímavou postavou byl Gabriel, Molly byla přiměřeně praštěná a svým způsobem jsem měla ráda i Beth. Říkám svým způsobem, protože mě někdy dokázala svou přehnanou naivitou a hloupostí (jop, někdy bych řekla, že se opravdu chovala sem tam hloupě) NAŠTVAT. Občas jsem z ní rostla, v jiných scénách jsem s ní naprosto soucítila. Opravdu jsem se zmítala mezi názorem, že je to jedna z těch naivních hrdinek VERSUS originálně-svých hrdinek. Trochu jsem o ní pak ještě přemýšlela (viz níže) a nakonec jsem došla k závěru, že i tato její stránka se dá pochopit.

Jake Thron byl rovněž zajímavá postava. Záporák jak se patří, dokonce se mu povedlo mě na chviličku zviklat - opravdu jen na CHVILIČKU. Co ale opravdu NECHÁPU, tak to, jak někdo může být team Jake. A vzhledem k tomu, že mám sérii již dočtenou, tak nehrozí, že bych se spletla (jako se mi to stalo o Roztříštěné).

Co jsem u této série VELMI OCENILA, tak fakt, že se Alexandra Adornetto nebála andělskou tématiku opravu opřít o náboženství. V několika názorech jsem četla, že se to čtenářkám zdálo přehnané, příliš křesťanství a odkazů na Boha. Jenže pokud se zamyslíte nad podstatou andělů, tak odkud se nám povědomí o nich vzalo? Z náboženství. A to nejen z křesťanství, ale i dalších, např.: judaismus, islám, zoroastrismus. Čili odebrat knize s andělskou tématikou náboženský podtext, nebo jej tak maximálně omezit (jako tomu bylo právě v sérii Nadpozemská, mi přijde úplně mimo). Je to skoro podobné, jako kdybyste měli příběh bez postav. Tudíž v této sérii jsem si toto sepětí s náboženstvím opravdu užila a byla za něj MOC RÁDA.

Jak jsem se nad knihou zamýšlela, tak jsem si uvědomila, že mnoho čtenářů má pravdu, když ve svých názorech, komentářích a recenzích opakuje, že příběh a postavy jsou naivní. Ano, jsou. Jenže PAK jsem přemýšlela ještě víc a došla mi jiná věc - zkuste si představit, jaké by to bylo, kdyby se k sobě všichni chovali o stupeň líp, nemluvilo by se jako na dlažbě a v kurzu by byly morální hodnoty místo těch materiálních. Pak už by se tento příběh asi nezdál jako z jiného světa a nepůsobil by tolik jako utopie. Takže jsem dospěla k názoru, že vlastně tak naivní nebyl a bylo by pěkné, kdyby si někdo z toho dobrého chování hrdinů vzal příklad. Viz moje pochopení pro Beth a její chování - navíc to byli andělé, takže... ;-)

A co musím pochválit ještě, tak jsou obálky - krásně k sobě ladí, jsou originální a opravdu, opravdu se mi líbí :-)

Jinak - zase… Knižní klub - zadní strana přebalu + anotace a chyby jako hrom! Žádný pohledný Angličan Xavier, ale Jake! Na střední školu nechodí všichni sourozenci, ale JEN Beth. Na toto jinak super nakladatelství mám trochu pifku, protože mě naštvali, když mi zmrskli úžasnou sérii Nebe od Veronicy Rossi nehorázným množstvím chyb ve všech dílech, takže jsem na další chyby v jejich publikacích doslova alergická.

Konec příběhu byl zajímavý, rozhodně mě navnadil, abych v sérii pokračovala a dočetla ji.

Velmi se mi také líbilo, a hodně čtenářek už to zmiňovalo, že autorka velmi silně odkazovala na sílu lásky, její odvahu a vytrvalost v překonávání překážek - čili že to nebylo stylem: potkali se - zamilovali se - překonali 1 útrapu - happy end. Těch klacků pod nohama tady měla Beth se svým vyvoleným opravdu hodně. Nenudila se ona ani já a věřím, že nudit se nebude ani vy ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Velmi povedený 1. díl série, kterou mám opravdu ráda. Pokud bych ji měla shrnout co nejkratšími slovem, pak by to bylo „milá“. Zář je velmi milá a příjemná četba, která, pokud přijmete její poselství a trošku naivní (říkám trošku, protože jsme si hore vysvětlili, že to tak trochu je / není utopie) styl uvažování a chování hlavní hrdinky, tak vás jistě nezklame a užijete si ji.

Doporučuji těm, kteří máte rádi young adult, odpočinkovou četbu a nevadí vám odkazy na náboženství v andělském světě. A také těm, kteří se perete za lásku, naději, víru a dovedete si cenit i maličkostí ;-)

Ukázka z knihy:

Divili jsme se, proč si v půli dne připadáme malátní, než nám došlo, že tělo potřebuje pravidelně jíst. Příprava jídla byla náročná práce a náš bratr Gabriel se nakonec velkoryse nabídl, že si ji vezme na starost. V bohatě zásobené knihovně byla celá řádka kuchařek a on je během jednoho večera všechny prošel.

Kontakt s lidmi jsme udržovali minimální. Nakupovali jsme v pozdních hodinách v přilehlém městě Kingston, neotevírali jsme nikomu dveře a nezvedali telefon, když náhodou zazvonil. Chodili jsme na dlouhé procházky v době, kdy měli lidé plné ruce práce za zavřenými dveřmi svých domovů.

Občas jsme zajeli do města a posadili se v kavárně na ulici, kde jsme pozorovali kolemjdoucí a tvářili se, že jsme zabráni do vlastní konverzace, abychom nebudili pozornost. Jediný člověk, kterému jsme se představili, byl otec Mel, kněz v kostele svatého Marka, malé kamenné kapličce dole u vody.

„Dobré nebe,“ řekl, když nás spatřil. „Tak jste přece přišli.“

Otec Mel se nám líbil, protože se nás na nic nevyptával a neměl žádné požadavky; jen se s námi společně modlil. Doufali jsme, že časem náš nenásilný vliv povede k tomu, že se lidé z městečka vrátí k duchovnímu životu.

Neočekávali jsme, že budou dodržovat všechna přikázání a každou neděli chodit do kostela, ale chtěli jsme obnovit jejich víru a naučit je věřit v zázraky. I kdyby se jen cestou do krámu zastavili v kostele a rozsvítili tam svíčku, byli bychom spokojení.

Venus Cove bylo ospalé městečko na břehu moře, takové to místo, kde nikde se nikde nic nemění. Ten poklid se nám líbil, hodně jsme chodili na procházky podél pobřeží, obvykle v době večeře, kdy byla pláž téměř vylidněná.

Jednou jsme šli až k molu, abychom si prohlédli lodě, které tam kotvily. Byly natřené pestrými barvami, jako by je někdo vystřihl z pohlednice. Došli jsme až na konec mohla, když jsme si všimli, že tam sedí nějaký chlapec. Nemohlo mu být víc než sedmnáct, ale už v něm bylo možné tušit muže, kterým se jednou stane. Na sobě měl odrbané džínové šortky ke kolenům a bílé tričko bez rukávů- Svalnaté nohy mu visely přes okraj mola. Rybařil, vedle sebe měl hrubý pytel s návnadou a nejrůznějšími navijáky. Zastavili jsme se, když jsme ho uviděli, a bývali bychom se okamžitě otočili a šli pryč, ale on už si nás všiml.

„Ahoj,“ pozdravil s přátelským úsměvem. „Krásný večer na procházku.“

Můj bratr se sestrou jenom přikývli, ale nepohnuli se. Usoudila jsem, že je příliš nezdvořilé neodpovědět, a udělala jsem krok vpřed.

„To je pravda,“ řekla jsem.

Myslím, že to byl první projev mé slabosti - moje lidská zvědavost mě poháněla kupředu. Měli jsme přicházet do styku s lidmi, ale nesměli jsme si z nich udělat přítele a vtahovat je do svého života. Už takhle jsem porušovala pravidla naší mise. Věděla jsem, že bych měla mlčet a odejít, ale místo toho jsem ukázala na chlapcovy navijáky.

„Měl jsi štěstí?“

„Rybařím jen pro zábavu,“ řekl a naklonil kbelík, takže jsem viděla, že je prázdný. „Když náhodou něco chytím, hodím to zpátky.“

Udělala jsem další krok, abych se podívala blíž. Chlapcovy oříškově hnědé vlasy, které mu padaly do očí, se v ubývajícím světle zářivě leskly. Jeho světlé oči měly mandlový tvar a zvláštní tyrkysový odstín. Ale jeho úsměv byl naprosto fascinující.

Tak takhle se to dělá, napadlo mě: lehce, instinktivně a tak neskutečně lidsky. Jak jsem se dívala, cítila jsem, že mě to k němu přitahuje, skoro jako nějaká magnetická síla. Nevšímala jsem si Ivyina varovného pohledu a udělala jsem další krok vpřed.

„Chceš to zkusit?“ nabídl mi, když vycítil mou zvědavost, a podal mi prut.

Zatímco jsem se snažila vymyslet vhodnou odpověď, Gabriel mě předběhl.

„Okamžitě se vrať, Bethany. Musíme jít domů.“

Všimla jsem si, jak formálně Gabrielova slova znějí v porovnání se slovy toho chlapce. Působila tak strojeně, jako kdyby deklamoval scénu divadelní hry. Asi to taky cítil. Mluvil jako postava z těch starých hollywoodských filmů, na které jsem se dívala v rámci příprav.

„Tak třeba příště,“ řekl chlapec, když si všiml Gabrielova napětí. Neušlo mi, jak se mu v koutcích očí udělaly vějířky vrásek, když se usmál. Něco v jeho výrazu mi napovídalo, že z nás má legraci. Neochotně jsem se otočila k odchodu.

„Taková nezdvořilost,“ řekla jsem bratrovi, jakmile jsme byli z doslechu.

Sama jsem těmi slovy byla překvapena. Odkdy se andělé starají, jestli někomu připadají odtažití? Odkdy si pletu Gabrielovo rezervované chování s hrubostí? Tak byl přece stvořen, nebyl zajedno s lidmi - nechápal jejich způsoby. A přesto jsem si dovolila vypeskovat ho, že mu chybí lidské vlastnosti.

„Musíme být opatrní, Bethany,“ vysvětloval mi, jako kdyby mluvil se zlobivým děckem.

„Gabriel má pravdu,“ dodala Ivy, která jako vždy stála na bratrově straně „Ještě nejsme připraveni na kontakt s lidmi.“

„Myslím, že já ano,“ oponovala jsem.

Otočila jsem se a naposledy se podívala na chlapce. Stále se s úsměvem díval za námi.

Obrázky: pinterest.com