14. kapitola – Zabiješ mě?
Brax pomalu a
unaveně otevíral oči. Nejprve viděl všechno jako rozmazanou beztvarou šmouhu,
ale po chvíli mrkání a ostření zraku začínal zvolna rozeznávat obrysy
jednotlivých věcí.
Kde to byl? A co se
vlastně stalo?
Jak postupně nabíral
plné vědomí, začínal si uvědomovat vjemy, které mu poskytlo jeho tělo.
Bolest. První, co
ucítil, byla bolest - palčivá, otupující a rozlévající se po celém těle. Překvapeně
si uvědomil, že to mohlo znamenat jediné - žil.
Bylo mu horko. Když
se konečně plně probral, rozhlédl se kolem sebe.
Jeho oči okamžitě
padly na Linu, sedící vedle postele s hlavou položenou na předloktích,
kterými se o lůžko opírala.
Takže ho
neposlechla – zase, došlo mu. Lehce nad ní zavrtěl hlavou, nechtěl si však ani
připustit, jak je jí vděčný, že to udělala.
Zkusil pohnout
pravou rukou směrem k ní, ale příšerně ho to zabolelo a navíc zjistil, že
má ruku znehybněnou obvazem. Vydechnul a opatrně k ní natáhl levou.
Lehce jí pohladil
po vlasech a v duchu mu proběhla myšlenka, že tak paličatou dívku ještě
nepotkal.
Potom ruku spustil
a rozhlédl se kolem. Ležel ve skromné, ale útulné místnosti – určitě
v Linině domě.
S vědomím toho
se k ní vzápětí vrátil pohledem zpět. Oknem se dovnitř linulo světlo a
osvěcovalo ji. Chvílemi to vypadalo, jako kdyby zářila.
Brax začal
uvažovat. První, na co pomyslel bylo, že tahle dívka pro něj udělala víc, než
kdokoli jiný v jeho životě. Nebyla to sice válečnice, stejně mu však zachránila
život.
Od jeho začínajícího
rozjímání ho vyrušila Adarova hlava, která se najednou zdvihla ze země. Brax
sebou trhnul, protože neměl nejmenší tušení, že tu je ještě někdo.
„Nazdar,“ pousmál
se a natáhl k němu ruku.
Adar však slabě
zavrčel a nepřístupně ho pozoroval svýma tmavýma očima.
Brax ruku stáhnul
zpátky a upřený pohled mu oplácel.
„Pořád hlídáš,
abych jí neublížil?“
Adar potichu
štěknul a znovu se natáhl na zem.
Muži došlo, že jeho
důvěru si nezíská tak snadno. Byl ale pevně rozhodnutý ji získat.
Znovu se ponořil do
svých myšlenek. Za poslední dva dny se toho stalo tolik! Pokousal ho pes,
poznal krásnou a dobrosrdečnou Linu a její matku. Když si teď vzpomněl, jak si
při prvním setkání s ní myslel, že takových jako ona už viděl spousty, měl
silné nutkání nad sebou ustavičně vrtět hlavou.
Pak také poznal mladého
žoldáka Kalata, který se stal jeho přítelem.
Navíc - po všech
těch letech - poprvé pomyslel na založení rodiny.
A teď tu ležel v
posteli dívky, kterou chtěl od sebe v tom lese odehnat pro její vlastní
dobro a přitom se málem rozplýval štěstím, že ho neposlechla a zachránila ho.
Kdyby mu někdo před
pár dny řekl, že všechno dopadne takto, vysmál by se mu do obličeje, hodil by
si kladivo na rameno a šel dál. Pokračoval by životem přes hromady mrtvol a
svou cestu by dláždil jejich těly.
Ovšem teď, jak si
v hlavě začínal vše převíjet, si už nebyl tak jistý, že toto je to, co
skutečně chce. Rozhodě si nebyl tak jistý, jako předtím, než ležel polomrtvý
v lese.
Už dlouho litoval
toho, že jako jediný přežil, zatímco všichni jeho přátelé položili životy v bitvách
za ideály, které jim ani nebyly vlastní. Umírali pro peníze. A když zemřeli,
jejich zaměstnavatelé byli ještě rádi, že jim kvůli tomu nemusí platit.
Jakou cenu tedy měl
jejich život? Jakou cenu měl jeho život? Nic víc než pár zlaťáků na ruku a
přípitek u večerního ohně.
Když byl malý, snil
o tom, že bude statečným a hrůzu nahánějícím žoldákem, stejně jako jeho otec.
Moc si přál, aby o něm všichni věděli, aby se třásli strachy při zvuku jeho
jména. A jakmile toho potom skutečně dosáhl, žádnou radost necítil, protože se
o ni neměl s kým podělit.
Teď, při pohledu na
Linu, začínal pochybovat i o tomu málu, co měl na žoldáckém životě rád.
Copak opravdu
chtěl, aby si jej všichni pamatovali jenom podle počtu mrtvých? Podle masakru,
který napáchal a ještě aby na to byl hrdý? Že je hrdina? Právě v tuhle
chvíli, kdy si slovo ‚hrdina‘ spojil se sebou, se mu málem protočily panenky.
Dá se hrdinstvím nazývat to, že zabíjí pro peníze? Že nehledí napravo, nalevo,
že se pouze žene za dalším bojem proto, aby zabíjel?
Nyní nemusel dlouho
hloubat v mysli, aby si uvědomil, že toto nazývat hrdinstvím skutečně
nelze. On nebyl hrdina. Zato věděl o někom, kdo by si ten titul právem
zasloužil a také koho by nikdy nenapadlo o sobě takto přemýšlet.
Tahle dívka
zachraňovala životy. Dělala přesný opak toho, co dělal on. On životy bral, ona
se je snažila zachránit a zachraňovala je. I takový, jako byl ten jeho.
Očividně ji nezajímalo, čí život to bude, protože kdyby ano, musela by ho tam
nechat zemřít, protože on si život nezasloužil.
Než se mohl začít
utápět v zoufalství nad sebou samým, napadlo ho, že pokud byl jeho život
ušetřen, tak by se s ním teď měl snažit něco udělat. Něco smysluplnějšího,
něco, na co by mohl být skutečně hrdý a něco, co by nesouviselo se zabíjením.
Život přece nabízel
víc.
Kdyby zemřel, kdo
si bude pamatovat jeho přátele a bude někdo, kdo si vzpomene na něj? Historky o
něm teď sice kolovaly po všech bojištích, jenže za pár let o něm nebude vědět
nikdo. Bitvy se budou vést dál a budou mít jiné hrdiny.
Proč by měl dál
bloumat životem bez cíle a důvodu k žití? Vždyť jeden důvod měl právě přímo
před sebou. Náhle se zarazil, když mu to přišlo na mysl.
Nejistě se pousmál.
Skutečně to myslel takhle?
Vzápětí ho ale
sežehl plamen strachu. On si sice může krásně naplánovat tento svůj cíl, tento
‚důvod‘ k životu, ale pokud s tím ten ‚důvod‘ nebude souhlasit a
nebude o něj mít zájem… Co pak?
Začínala ho bolet
hlava a proto se rozhodl, že další uvažování nechá na později. Prozatím toho
bylo víc než dost.
Připadal si hrozně
zesláblý, ještě se ovšem dokázal hýbat. Vždyť jednou pobil s šípem v rameni
celou skupinu… a bylo to tu zase! Zase přemýšlel jako žoldák a chtěl se sám
sobě chlubit počtem zabitých.
Povzdechl si a
stáhl ze sebe deku. Opatrně se posunoval k nohám postele, aby neprobudil
Linu. Pomalu se posadil, z čehož se mu mírně zatočila hlava. Po chvilce to
však přešlo. Rozhlédl se po pokoji a hledal nějakou košili, protože na sobě měl
jen kalhoty. Jenže žádnou nenašel. Mávl nad tím ruku a shodil nohy
z postele.
Rukou se chytil
jejího kraje a opatrně se postavil. Na zraněnou nohu došlápl jen lehce, ale byl
si jistý, že jít dokáže. Málem ovšem spadl, když mu pronikavá bolest při prvním
kroku projela poraněným lýtkem. Ustál to a jeho syknutí dokonce neprobudilo ani
Linu. Určitě musela být příšerně unavená.
Pohled na ni, jak
sedí v tak nepohodlné pozici a spí, mu nedal a opatrně k ní přešel.
Sklonil se k ní a se zatnutými zuby, kvůli bolesti v rameni, ji vzal
do náruče a položil na postel.
„Hlídej,“ zašeptal
s úsměvem Adarovi.
Ten zavrčel, čímž
jako by mu říkal, že to ví i bez něj.
Ještě se podíval na
Lininu uvolněnou tvář a pak se, opírajíc se o nábytek, dobelhal ke schodům. Po
nich šel ještě opatrněji, ale zvládl je taky.
Dole se mu začala znovu
točit hlava, jenže na to nehleděl. Chtěl jít ven.
Byl rád, že
v kuchyni ani před domem nikdo nebyl a proto se začal belhat po zelené
trávě ke kameni, jež díky němu pukl.
Najednou za sebou
uslyšel zařehtání. Otočil se a uviděl Burinsfela, který k němu klusem
zamířil.
„Ahoj, kamaráde,“ řekl
mu Brax a objal koně kolem krku.
Měl ho opravdu rád,
doposud víc, než všechny lidi, teď už ale věděl minimálně o jednom člověku,
kterého měl raději.
Brax se potom o Burinsfel
opřel a s jeho oporou dokulhal až ke stromu, kde včera rozštípl kámen. Posadil
se na zem a zády se o něj opřel.
Burinsfel se začal
spokojeně pást a Brax si snad poprvé v životě, nebo spíš po hrozně dlouhé
době, užíval krásného dne a byl nepopsatelně rád, že žije.
Po obloze líně
plulo několik mraků. Připadaly mu nádherné, stejně jako to počasí.
Zavřel oči a
spokojeně se usmál, když na tváři cítil teplé sluneční paprsky.
Adar ještě pár
minut ležel nehybně vedle lůžka, na němž teď spala Lina. Pak se najednou
z ničeho nic postavil a začal svým čumákem strkat do dívčiny ruky.
Lina pomalu pohnula
hlavou a během chvilky začala otevírat oči. Ucítila na ruce něco mokrého a
studeného a proto se podívala, co to je.
Překvapeně
zamrkala, jakmile na ni vedle postele vykoukla Adarova hlava. Dívala se na něj
ještě napůl rozespalá a měla pocit, jako by jí něco unikalo, něco, co jí mysl
schovávala, nevěděla však co.
Protřela si rukou
oči a podívala se z okna. Blížilo se poledne.
Najednou ono ‚něco‘
začalo zapadat na své místo. Rozhlédla se po pokoji a došlo ji, že když usínala,
tak vůbec nebyla na posteli a rozhodně v tomhle pokoji nebyla sama.
Rychle vyskočila a
mysl jí konečně odkryla to, co ještě zůstávalo pod rouškou spánku. Ve vteřině
si vzpomněla na všechno.
Když Braxe neviděla
v pokoji, došlo jí, že matka ani dědeček by ho nikam v tomhle stavu
nepřenášeli, takže jediné vysvětlení bylo…
Srdce se jí
okamžitě rozbušilo a z úst se jí vydrala rozzuřená věta: „Já ho přerazím!“
Bleskurychle vyběhla
z pokoje a sešla dolů. Všechny tří místnosti byly prázdné a tak ihned
zamířila zadním vchodem do stáje.
Začínala být
opravdu rozzlobená. Ve stáji stál pouze Rillan a jakmile ji uviděl, pohodil
vesele hlavou. Lina tomu tentokrát nevěnovala pozornost.
Vyletěla ze stáje a
začala se rozhlížet po okolí domku.
Rty měla pevně semknuté
k sobě, aby se jí netřásly potlačovanou zlostí a prsty zarývala do dlaní.
Její oči po chvilce
zavadily o kámen, pod nímž seděl Brax s klidem, jako by se vůbec nic
nestalo.
Z očí jí
vyšlehly blesky.
„Ty!“ vykřikla a
ukázala na něj rukou jako by mířila.
Rázným krokem se
k němu rozešla.
„Co tady děláš?!
Máš ležet nahoře a ani se neh- “ zbytek věty nedořekla, protože si přišlápla
sukni a málem spadla na zem.
Naštěstí včas
získala rovnováhu, takže na zemi neskončila. Pohodila hlavou, aby z tváře
dostala vlasy a pokračovala k muži.
„Myslíš si,“ odsekávala
každé slovo, „že jen co tě popadne první záchvat pocitu, že ti je dobře… tak
můžeš… jen tak… vstát, jakoby nic?!“
Brax se mezitím
poněkud namáhavě postavil a sledoval Linu, jež se zastavila těsně před ním a
zhluboka oddechovala.
Chvíli mu ještě
nasupeně hleděla do očí, ale pak si uvědomila, že je živý. Živý a kousek od ní.
Ta tvář, která ještě před pár hodinami vypadala jako mrtvá, se na ni dívala!
Lina vydechla a ve
vteřině ho pevně objala. Dávala si přitom pozor, aby nezavadila o ránu na
rameni. Cítila, jak se jí z očí chystají sklouznout slzy, rychle je ovšem
zaplašila.
Brax nejprve
ztuhnul, protože čekal, že mu vrazí facku, soudě dle toho, jak rozzuřeně
vypadala, poté jí však zdravější rukou lehce objal kolem zad a hlavu naklonil
k její.
Měl pocit, že
z něj najednou něco spadlo a cítil se takhle u ní moc dobře, na druhou
stranu však přicházela muka.
Co říct? Promiň?
Díky? Nic z toho se mu nezdálo vhodné ani dostatečné.
Neměl nejmenší
tušení a proto ji jen držel v obětí a přál si, aby ji tak mohl držet i
jindy.
Lina se po chvilce
vzpamatovala a odstoupila od něj. Byla moc ráda, že většinu slz, kromě jedné,
zadržela. Tu jedinou si setřela rychlým pohybem hřbetu ruky. Nechtěla, aby Brax
věděl, jak moc je ráda, že se probral a přežil.
Ten si toho ovšem
všiml a už k ní chtěl zdvihnout ruku, když si uvědomil, že by to asi nebyl
dobrý nápad. Konec konců, nevěděl, jak by na to zareagovala a nechtěl ji nějak
vyplašit nebo zaskočit.
Dál tam stál a
díval se na ni. Nevěděl, co by měl říct. Najednou se mu zatočila hlava a on se
zakymácel.
Lina ho bleskově
podepřela a přehodila si jeho zdravou ruku přes rameno.
„Půjdeš si hned
lehnout,“ řekla nesmlouvavým hlasem.
Střelila po něm
pohledem a snažila se potlačit horkost, ženoucí se jí do tváře při pohledu na
jeho nahou hruď. Oči jí teď zavadily o obvaz na rameni, jímž začínala
prosakovat krev.
„Díky, ale… to
zvládnu dojít sám,“ řekl a snažil se dostat z pod její ruky.
Připadal si hrozně
poníženě, při pohledu na dívku, která byla o tolik slabší než on, jak mu pomáhá
a podpírá ho.
Lina ho nicméně
pevně chytila za zápěstí a nedovolila mu ruku stáhnout. Teď se jí skutečně
hodilo, že byl tak zesláblý.
„Teď budeš
poslouchat. Buď po dobrém, nebo po zlém. Rozumíš, Braxi?“ řekla rázně a zabodla
se mu svýma odhodlanýma očima do těch jeho.
Pohled Braxovi připomněl
ten, který na něj upřela v lese a zároveň mu říkala, že ho tam nenechá.
Dokázal jí čelit
jen pár sekund a pak pohlédl před sebe. Pod jejím zrakem si připadal zvláštně -
jako by se bál dívat na ní déle. Měl totiž pocit, že ona, jako jediná, mu
dokáže hledět až na dno duše a proto se bál toho, co by na tom dně mohla
spatřit.
Chtěl trochu
zmírnit vážnost situace a proto se napůl pobaveně zeptal.
„Po zlém?“ zdvihl
obočí a znovu sledoval její tvář.
Lina se smrtelně
vážně usmála: „Ano, po zlém. Ty máš možná své způsoby, jak někoho přivést
k poslušnosti, ale věř mi - já mám ty své. Nelíbily by se ti.“
„Asi jsem se dostal
do pěkného průšvihu,“ pousmál se.
„To jsi uhodl s obdivuhodnou přesností,“
pronesla Lina se zaťatými zuby.
Za tu dobu, co
spolu teď mluvili, spolkla tolik rozzuřených slov, která mu chtěla říct o jeho
nezodpovědnosti nad vlastním životem a zdravím, až se musela kousat do jazyka,
aby ten příliv zadržela.
„Co se stalo
s Kalatem a ostatními?“ zeptal se Brax a udivilo ho, že se nezeptal již
dříve.
„Všichni jsou
v pořádku. Kalat zajatce odvedl do hostince a pak se pro nás vrátil. Šli
s ním ještě muži z vesnice, aby mu pomohli,“ odpověděla Lina.
„Kalat říkal, že se
za tebou přijde podívat,“ dodala ještě.
Brax vydechl:
„Aspoň že to takhle dopadlo.“
Celá akce tedy
nebyla vůbec zbytečná. Lupiči mrtví, zajatci osvobození, Lina živá a on… taky.
Jakmile došli k
domu, dívka Braxe chytila pevněji kolem pasu, aby ho přitáhla ke svému boku a
tak se mohl lépe dostat do schodů.
Muže její
vytrvalost a teď i síla znovu překvapily, protože na něj stále působila
bezbranně a křehce.
„Budeš ležet tak
dlouho, dokud ti neřeknu, že můžeš vstát. Budeš hodně spát a taky pít lektvary,
které ti pomohou spravit tu velkou ztrátu krve,“ řekla, když mu pomáhala
dosednout na lůžko.
Brax vykulil oči a
nevěřícně zavrtěl hlavou: „To snad nebude nutné. Nepotřebuju ležet jak chleba
v peci. Musím to rozhýbat,“ upřeně se na ni zahleděl a snažil se ji
pohledem přesvědčit, že v tomhle se jí uspět nepodaří.
Nikdy neležel víc
jak den, a to už musela být pořádná rána, aby to vydržel.
Lina mu nevěnovala
jediný pohled a spravila mu polštář pod hlavou.
„Samozřejmě,“
přikývla ironicky hlavou. „Na něco jsi ovšem zapomněl. Na pár… zcela nepodstatných
věcí. Ten… pecen chleba totiž má zranění po celém povrchu, málem přišel o krev,
tedy kvas a vodu, a to hlavní a nejdůležitější – jsi v domě bylinkářky.
Tady platí jen a pouze její pravidla. Jinými slovy – až budeš hotový, vytáhnu
tě z pece.“
„Nevydržím tady
ležet několik dní!“ pokusil se o odpor, ačkoli mu bylo jasné, že byl asi
zbytečný.
„Vydržíš. Jak jsem
řekla – buď po dobrém a nebo po zlém,“ pronesla nekompromisně Lina a vzdorovitě
zdvihla hlavu.
Brax přivřel oči a
znovu se zeptal: „Zajímá mě, jak mě tu chceš udržet po zlém.“
Místo Lininy
odpovědi se ozvalo u jeho hlavy Adarovo zavrčení.
„Aha,“ přikývl.
„Tak to je zlé.“
„Šikovný, Adare,“
pochválila ho Lina a pohladila psa po hlavě. „Jestli se odtud hne, uděláš
poplach, ano?“
Adar štěknul a
tmavýma očima spočinul na Braxovi.
Lina se na muže
zadívala a došlo jí, že uvažuje, jak by jejího čtyřnohého přítele obešel.
Zasmála se a
otočila ke stolu, na němž měla rozdělané byliny.
„A kdyby náhodou
tento způsob selhal, mám ještě jeden. A proti tomu nebudeš moci protestovat,“
řekla a rozetřela v misce několik druhů bylin a smísila je pak se sádlem,
čímž vytvořila šedobílou hmotu.
Brax usilovně
přemýšlel, proti čemu by se nemohl bránit. Jediné, nač přišel, bylo to, že by
musel zemřít, aby se skutečně nebránil.
„Zabiješ mě?“
zeptal se se smíchem.
„Ne,“ zavrtěla Lina
hlavou jakoby se bavili o počasí. „Něco horšího.“
Pak se obrátila a i
s miskou přešla k němu.
Brax ji upřeně
sledoval. Nemohl z ní spustit oči.
Lina jeho pohled
cítila, ale byla pevně odhodlaná se na něj nepodívat.
Posadila se na kraj
lůžka a začala mu rozvazovat obvaz na rameni. Jen co ránu uviděla, pečlivě si
ji prohlédla a poté stiskla čelist.
„Skvělé,“ vydechla.
„Znovu ti to krvácí. Svůj galantní skutek, položit mě na postel, sis teď mohl
ušetřit. Rána ještě nebyla a není zacelená, aby to vydržela.“
Vzala kus čisté
látky a přiložila mu ji na ránu, aby krvácení zastavila.
„Jak to víš?“
zeptal se Brax zmateně. „Spala jsi.“
Lina teď do jeho
modrých očí pohlédla a musela se pousmát.
„Ano, to spala,“
přikývla. „Jenže… vím, že jsem usnula u postele, navíc – jak jinak bych se tam
dostala?“
Pobaveně se zasmála
a oddělala látku, kterou ránu ještě vysušila, než mu začala okolí potírat
šedobílou hmotou a dávat na ránu novou mast.
Brax ani nevnímal,
co mu teď řekla, protože se soustředil jen na její oči. Pocítil zvláštní
nutkání pozvednout její tvář, aby jí do nich opět viděl. Jen co ho to ovšem
napadlo, přihnala se k němu vzpomínka na vše, co se nedávno událo. Náhle
mu došlo, že mu něco chybí a velmi dobře věděl co.
Pohlédl na Linu a
vyrovnaným hlasem řekl: „Jen… bych rád vědět jednu věc – kde je moje kladivo?“
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)