15. Co si myslíš, že děláš?
Lina mu právě
chtěla natřít zbytek hmoty z misky na ránu, ale při jeho otázce jí nádobka
vyklouzla z ruky a dopadla na podlahu, kde se převrátila dnem vzhůru.
Rychle se pro ni
sehnula. Hmota naštěstí držela u dna, takže na zem nevypadla.
Lina si pak
poposedla blíž k němu a vytřela prsty zbytek směsi na jeho rameno.
Jedna její část
chtěla odpovědět, že neví, že ten zpropadený nástroj zůstal někde v lese,
ovšem ta druhá část ji zarazila.
„Je venku. Za tím
kamenem kde jsi seděl. Našel a donesl ho Kalat,“ řekla klidným hlasem a začala
mu rameno obvazovat.
Jen co vyslovil tu,
na první pohled obyčejnou větu, nedokázala se mu podívat výš do obličeje než po
bradu. Nechtěla v jeho očích vidět opět tu bojechtivost a zarputilost
s jakou přistupoval k žoldáctví. Docházelo jí, že byla pěkně hloupá,
když si myslela, že by se mohl změnit, že by mohl přemýšlet i o dalších věcech,
jež by se smrtí a bojem nesouvisely.
Brax ji celou dobu
pozorně sledoval. Dalo by se říct, že se za posledních několik minut nedíval
jinam. Teď, při jeho otázce, se mu oči rozšířily, jakoby se snažily pojmout
všechno to, co se na dívčině tváři promítlo. Bylo toho tolik, že nevěděl, co si
o tom má myslet.
„Díky,“ řekl jí a
pousmál se.
Došlo mu však, že
to nevnímala. Svůj pohled měla upřený jen na jeho rameno a své ruce zaměstnané
obmotáváním obvazu.
Jakmile Lina
skončila, posbírala špinavé obvazy a misku a vstala. Slyšela jeho odpověď, ale
nemínila mu říct něco ve smyslu, že nemá zač děkovat nebo že se rádo stalo. Kdyby
mohla, vymazala by mu všechny boje a všechny vražedné nástroje z hlavy.
Brax stále plně
nechápal, co se děje, proč se Lina tvářila a chovala nyní tak, jak se chovala.
Chtěl to pochopit, bylo mu však jasné, že zeptat se na to nedokáže a proto
udělal něco zcela bezmyšlenkovitě a přitom, jako kdyby to celou dobu plánoval.
Jen co se
k němu Lina obrátila zády a chystala se odejít, chytil ji za ruku.
Dívka se překvapeně
otočila a pohlédla na něj. Oči měla rozšířené a nechápavě se jimi upírala do
jeho.
Brax neměl nejmenší
tušení, co by měl udělat nebo říct a proto se na ni jen díval a snažil se něco
vyčíst z jejího výrazu. Lehce svíral její ruku ve své a teplo, které
sálalo z její dlaně ho zvláštně uklidňovalo i rozrušovalo.
Lina cítila, že
její srdce začíná bušit jako o závod a proto chtěla svou ruku z Braxova
sevření vytrhnout, jenže nějak nevěděla, jak by se teď měla pohnout, protože si
připadala naprosto ztuhlá, neschopná sebemenšího pohybu.
Najednou se ozvaly
zvuky na schodech a Lina svou rukou škubla k sobě, jelikož nechtěla, aby
něco podobného její matka viděla. Nevěděla sice, jak přesně by na to zareagovala,
jistota však byla jistota.
Dovnitř ale vběhl
pouze Adar, který se předtím nepozorovaně vypařil. Posadil se k hlavě
postele a sledoval Braxe.
Ten poněkud zmateně
položil hlavu na polštář a snažil se zklidnit svůj tep a urovnat myšlenky, jež
mu právě vířily myslí.
Začínal si připadat
unavený a proto zavřel oči. Ovšem dřív, než ho mohl přemoci spánek, se u něj
ozval Linin hlas: „Ještě s tím minutu počkej.“
Rozespale otevřel
oči a viděl, že dívka stojí u jeho lůžka a v ruce drží hliněný hrnek
z něhož se lehce kouřilo.
„Tohle ještě vypij.
Mělo by ti to pomoci spravit tu ztrátu krve,“ řekla a vtiskla mu hrnek do ruky.
Brax se opřel o
loket zdravé ruky a poslušně tekutinu začal pít. Nechutnalo to špatně, jak
očekával. Dokonce, když vypil poslední doušek, si uvědomil, že to je vynikající
lektvar.
Vydechnul a nechal
si hrnek z ruky zase vzít. Podíval se na Linu a s podivem shledal, že
se na něj usmívá.
Nedalo mu to a
zeptal se: „Proč se usmíváš?“
Lina zdvihla obočí:
„Byl bys raději, kdybych se mračila?“
„Ne,“ zavrtěl
hlavou. „Já jen… jenom…“
Začínal si připadat
unaveněji a unaveněji. Hlava mu klesla na polštář a jeho oči se začaly zavírat.
Ještě jednou na Linu zaostřil zrak a pak se mu víčka zavřela nadobro.
„Říkala jsem, že
mám své metody,“ pokývala hlavou dívka a přikryla ho.
Lehce ho popleskala
po tváři a musela se zasmát, když se jeho hlava mírně zakomíhala.
Poté se dala do
uklízení bylin. Během toho se několikrát otočila a pohlédla na muže. Musela se
vždycky usmát, jak ho viděla nehybně ležícího bez protestu v její posteli.
„Hlídej ho, Adare,“
řekla, jakmile byla s úklidem hotova.
Pes tiše štěknul a
zůstal ležet na podlaze.
Lina sešla dolů po
schodech do kuchyně a dala se do přípravy jídla. Při stavění kotle nad oheň
zaslechla před dveřmi kroky a otočila se.
„Dobré popoledne,“
pozdravil ji dědeček a podával jí koupené maso.
„Dobré,“ usmála se
Lina a maso si vzala.
„Tak co tvá kořist?“
zeptal se, když si stahoval kabátec.
Lina se musela
rozesmát a potom řekla: „Probral se a vypadá to, že bude v pořádku. Pokud
tedy dokáže ležet tak dlouho, jak mu řeknu,“ dodala a zatnula čelist.
Dědeček zavrtěl
hlavou a řekl: „No, nevím, nevím, dítě. Donutit žoldáka ležet… to chce víc než
tvé řečnické schopnosti.“
„Já vím, a právě
proto taky teď leží,“ řekla jako by nic a dál chystala jídlo.
Muž se vzápětí
rozesmál a zavrtěl hlavou.
„No, to se musí
nechat - s muži si dokážeš poradit,“ řekl se smíchem.
„Pokud nemá sám
dost rozumu, aby věděl, co je pro něj dobré, tak to musím udělat za něj,“ řekla
Lina a opět zatnula čelist, při vzpomínce na jeho chování.
Muž jen pokýval
hlavou a šel si umýt ruce do vědra, které stálo venku. Jen co se vrátil, dívka
se zeptala: „Kde je matka?“
„Šla do města. Ráno
se tu zastavil Dorel. Říkal, že jeho ženě je už dva dny dost špatně a nevědí,
co s tím dělat.“
„Aha,“ přikývla
Lina.
„Navíc se tam zastavili
obchodníci s různým zbožím a prodávají prý i okrasné květiny. Dorel říkal,
že vypadají podobně jako ty, které jsi šla nasbírat. Zřejmě vůbec netuší, jakou
mají cenu, takže Lorina je tam může nakoupit,“ mrknul na ni.
„To je skvělé,“
usmála se Lina.
Potom dodělala
jídlo a společně se najedli. Dědeček pak zamířil do nedalekého lesa, kde kácel
stromy na dřevo k topení.
Lina mezitím
poklidila dům a připravila jídlo Adarovi i Braxovi. Adar se do něj pustil, jako
kdyby čtrnáct dnů nejedl, zato Brax spal jako zabitý.
Dívka moc dobře
věděla, že tohle už není díky bylinám, jež mu přidala do lektvaru, ale následek
vyčerpání a zranění.
Prohlédla si jeho
obvazy, a jelikož žádný neprosakoval, neměnila je. Sedla si k němu a
pozorovala jeho spící uvolněnou tvář. Přejížděla očima po zatahujících se a
téměř zmizelých ranách, které měl na obličeji.
Po chvilce zdvihla
ruku a prsty mu jemně prohrábla vlasy. Spustila svou dlaň po straně jeho tváře
a ucítila několika denní strniště.
Přemýšlela o všem,
co se za poslední dny stalo. O tom jak se potkali, jak všechno mohlo dopadnout
jinak, kdyby mu dovolila, aby ji na cestě doprovodil, co by se stalo a nestalo
nebýt její a také jeho tvrdohlavosti. Napadlo ji také, co kdyby se změnil a
chtěl svůj život začít žít jinak – bez boje. Co kdyby třeba… Ne! Je hloupá,
pomyslela si, když jí na mysli vytanula představa, že by tady zůstal.
Jen tam seděla a
přemýšlela - neměla nejmenší pojetí o čase, protože oči sledující Braxovu tvář
a myšlenky toulající se po všech možných lánech ji plně zaměstnávaly.
Když se venku před
domem ozvaly kroky, trhla hlavou a uvědomila si, že celou tu dobu, kdy Braxe
pozorovala a přemýšlela, její ruka svírala jeho dlaň, aniž o tom měla nejmenší
tušení.
„Je tu někdo? Lino!
Lorino!“ ozval se dole křik.
Dívka sebou trhla, pustila
Braxovu ruku a řekl Adarovi, aby zůstal. Hned potom seběhla ze schodů.
Pod nimi stáli dva
muži z vesnice podpírající třetího. Lina ho ihned poznala. Byl to kovářův syn –
Jalot. Vypadal hrozně. Jindy čistě blonďaté vlasy měl teď špinavé od hlíny, a
dřív veselá usměvavá tvář byla zarudlá a opocená z horečky a podle toho,
jak nepřítomně se hnědýma očima rozhlížel kolem, na tom nebyl nejlépe.
Lina k němu
ihned přistoupila a ruku mu přiložila na čelo a tváře.
„Co se stalo?“
zeptala se.
„Našli jsme ho
v lese. Je pořádně zmlácený a úplně hoří. Kovář říkal, že se už tři dny
neukázal doma. Jel přes kopce do vedlejších vesnic, kde prodával zboží. Když
jsme ho našli, neměl u sebe ani zlatku. Jediné, co nás napadlo, bylo, že ho
museli najít bandité, okrást ho, zbít a nechat umřít,“ odvětil muž a posunul si
Jalotovu paži tak, aby nespadl.
„Položte ho sem,“
řekla a ukázala jim pokoj, který patřil matce.
Muži udělali, jak
jim řekla.
Lina si rychle
připravila lektvar z bylin a trochu nalila Jalotovi do úst.
Jen co polknul,
jeho pohled se značně zaostřil a trochu překvapeně se na ni podíval.
„Li… no?“ zeptal se
šeptem.
„To je zázrak!“
vydechl jeden z mužů.
„Ne, to není,“
zamračila se dívka.
„Postarám se o
tebe, Jalote, teď už se ti nic nestane,“ řekla mu a pousmála se na něj.
Rukou mu setřela
pot z čela.
Jalot se na ni
usmál a přikývl.
„Takhle bude jen na
chvíli. Horečka se tím nesrazila. Ty byliny mu jen na chvilku vrátily ostřejší
vědomí,“ vysvětlila dívka mužům.
Vzápětí si začala
prohlížet jeho tělo, aby našla důvod horečky. Přejela mu rukama po pažích a na
předloktí levé ruky ucítila nepřirozenou horkost.
Vzala dýku, kterou
měla její matka vždy pod postelí, a odřízla mu rukáv košile. Strhla ho pryč a
zarazila se, jakmile spatřila dlouhou sečnou ránu s nepravidelnými okrají,
která se táhla od poloviny předloktí až skoro k lokti. Rána lehce krvácela
a vytékal z ní i hnis.
Dívka slyšela, jak
muži zalapali po dechu.
Prohlédla si celou
paži. Od rány se táhly podél žil červené pruhy. Lina se zhluboka nadechla
protože jí došlo, že tady masti a lektvary stačit nebudou.
Naklonila se nad
Jalotem. Ten se na ni usmíval a zdravou ruku zdvihl k její tvář.
„Jsem jen… trochu
poškrábaný,“ řekl a zastrčil jí pramen vlasů za ucho.
Lina ho vzala za
ruku a snažil se tvářit povzbudivě.
„Jalote, tvá ruka…
je v ní infekce. Budu muset ránu, co na ní máš… vypálit, aby se zánět
nešířil do těla. Rozumíš mi?“
Jalot se na chvíli
zarazil. Očividně se mu ta představa nelíbila.
„No… já…“
„Já vím, nechce se
mi do toho o nic víc než tobě, ale… neznám jinou možnost,“ řekla se stáhnutým
obočím a soucitným výrazem.
Jalot věděl, že
říká pravdu. Jestli se ve vesnici dalo někomu naprosto a oddaně věřit, tak to
byla Lina a její matka.
Pomalu přikývl a
sevřel její ruku ve své.
„Bude to jen
chvíle,“ slíbila mu.
Poté ihned vstala a
šla do kuchyně. Dala do ohně pohrabáč, který s matkou měly připravený pro
podobné situace. Byl necelé dva palce široký a rovný, bez zahnutého konce.
„Sundejte mu,
prosím, košili, zujte mu boty a přikryjte ho do poloviny hrudníku,“ zavolala
Lina na muže.
Ti opět udělali, co
jim řekla, ale když mu stáhli košili z hlavy a položili ho zpátky,
zavolali na ni, aby se přišla podívat.
Lina přiběhla,
v rukou držela hmoždíř s bylinami a pohlédla na ránu, na níž muži
ukazovali. Byla z boku na Jalotově hrudi. Naštěstí nebyla zanícená jako ta
na předloktí.
Dívka mu ji okamžitě
vyčistila pálivou tekutinou, na což Jalat párkrát syknul bolestí.
Když okolí rány
natírala mastí, vrátil se domů její dědeček.
Muži ho uctivě
pozdravili a ustoupili, aby mohl vejít do pokoje za Linou. V rychlosti mu
vše vysvětlili.
„Chceš s něčím
pomoci?“ zeptal se jí.
„Ne, děkuju,“
zavrtěla Lina hlavou. „Jen ho pak přidržet,“ uvědomila si.
Jakmile byla rána
natřená a obvázaná, vstala a zamířila do kuchyně. Tam si připravila lektvar
z bylin, které předtím třela ve hmoždíři. Na kus plátna nanesla
hustou bílou mast a toto všechno si přinesla do vedlejšího pokoje.
Udivených a
obdivných pohledů dvou mužů si nevšímala. Zato její dědeček si jich všimnul a
hleděl na Linu s hrdostí a pýchou.
Jalot Linu sledoval
také, ovšem poněkud namáhavěji, protože její rychlé pobíhání bylo obtížné vnímat
kvůli jeho reakcím zpomalenými vysokou horečkou.
Když měla dívka
připravené vše k lůžku, řekla mužům, aby přidrželi Jalotovi nohy a její
dědeček paži.
Zašla do kuchyně
pro pohrabáč, který několik palců od konce svítil rozžhavenou zlatooranžovou
barvou.
Postavila se
k Jalotově levici a volnou rukou mu sevřela rameno.
„Teď to bude bolet,
ale nebude to dlouho trvat,“ řekla a tvářila se stejně, jako kdyby někdo už
dlouho pálil ji.
Jalot přikývl.
„Chceš něco na
skousnutí?“ zeptala se ho.
„Ne,“ řekl.
„Dobře,“ přikývla
Lina a klekla si k němu.
Pomalu přibližovala
pohrabáč k ráně a směrovala ho tak, aby jím pokryla ránu po celé její délce.
Ještě jednou se na
Jalota podívala a poté rychlým pohybem rozžhavený pohrabáč přiložila na ránu.
Braxe probudil
ostrý výkřik.
Trhnul sebou a
rychle se posadil. Díky tomu se mu zatočila hlava a musel ji sklonit, aby
neomdlel.
Přejel si dlaní po
čele. Noha ho bolela a celé tělo mu připadalo jako zdřevěnělé.
Jen se však výkřik
ozval znovu, postavil se a začal se belhat ke schodům. První, co ho napadlo,
bylo, že se Lině něco stalo, že jí někdo ubližuje.
Jakmile zahlédl
dole v pokoji vykukovat část mužského těla, popadla ho zuřivost, tu ale
vzápětí rozehnal Linin hlas.
„Už je to hotové,“
řekla.
Vzápětí ji spatřil,
jak přešla po pokoji s pohrabáčem v ruce, který odhodila na železný
plát na stole.
Hned pak se mu
ztratila z očí.
Pomalým krokem
došel ke dveřím pokoje a nakoukl dovnitř.
Uviděl muže,
ležícího na posteli, jehož tvář byla mokrá potem a zrudlá horečkou. Jeho čelo
bylo stažené a hruď se mu zvedla v těžkém mělkém nádechu. Dva jiní muži
stáli u nohou postele a pozorovali dívku. Třetí – nejstarší z nich držel
v ruce džbán a i jeho oči byly upřené na Linu.
Také se na ni
zadíval – byla plně zabraná do ošetřování mužovy poraněné ruky, na níž právě
nalévala tekutinu ze džbánu, který nejstarší muž držel. Poté mu na ruku
přiložila látku s bílou mastí a začala ji přichycovat obvazem kolem
předloktí.
Jak ji tak
sledoval, plně zabranou do práce, proběhl jím zvláštní pocit, když si
představil, že stejně se starala i o něj. Stejně pečlivě a stejně citlivě.
Viděl její stažené obočí, jakoby v bolestné grimase, když se dívala na
tvář muže, jehož právě ošetřovala.
Viděl, jak
rychle a zároveň jemně se její prsty dotýkaly jeho těla, a jak mu obvazovala
ruku.
Jen co s rukou
skončila, sedla si k jeho hlavě. Zvedla mu ji a položila si ji na svůj
klín. Opatrně mu pak začala nalévat do úst lektvar, jež měla v hrnku.
Brax sledoval, jak
mu rukou přejíždí po čele a její oči starostlivě bloudí po jeho paži. Napadlo
ho, že by si rád pamatoval to, jak ho ošetřovala, že by rád věděl, jaký to byl
pocit, když se ho její léčivé ruce dotýkaly. Jen co si to představil, ucítil,
jak se mu rozbušilo srdce a ve tváři pocítil podivnou neznámou horkost.
Jakoby slyšela jeho
myšlenky, Lina zdvihla hlavu a pohled jí ihned padl na Braxe stojícího u dveří.
Překvapeně zamrkala a i ústa se jí pootevřela údivem.
Vzápětí se
vzpamatovala a tichým hlasem řekla: „Běž zpátky nahoru a lehni si, prosím.“
Muži jako na povel
otočili hlavy a pohlédli na toho, na koho Lina mluvila.
Brax si jich
nevšímal a nevěnoval jim pozornost. Oči měl upřené jen na Lininu tvář.
„Můžu ti nějak
pomoct?“ zeptal se jí.
Lina si povzdechla
a pousmála se: „Ano, můžeš. Tím, že si půjdeš lehnout.“
Brax vzdorovitě
zatnul čelist a už se chystal něco říct. Dívka však promluvila rychleji: „Běž,
prosím.“
Upřela na něj své
oči, v nichž si mohl snadno přečíst, že se s ním nechce hádat, ale že
opravdu chce, aby šel.
Brax přivřel oči,
protože odejít nechtěl, jenže nakonec se přece jen otočil a zamířil zpátky do
Linina pokoje.
Dívka se za ním
nevěřícně dívala a naprosto ji ohromilo, že poslechl. Když se však Jalotova
hlava v jejím klínu pohnula, všechnu pozornost obrátila zpátky
k němu.
Opatrně mu nalila
do úst zbytek lektvaru a potom jeho hlavu položila zpět na polštář. Na čelo mu
přiložila studený obklad a přikryla ho lehkou přikrývkou.
Poté poděkovala
mužům za pomoc a řekla jim, že už mohou klidně jít domů, že se o něj postará a
také, aby u Jalota doma vyřídili, že ho našli a kde teď je.
Oba se s ní pak
uctivě rozloučili a spolu s jejím dědečkem, který je šel doprovodit,
odešli.
Lina se hned poté
dala do ošetřování ostatních zranění, která měla Jalot na těle, a kterých bylo
požehnaně. Žádné však nebylo tak vážné, jako rána na ruce nebo boku. Byly to
vesměs hlubší a povrchnější škrábance.
Jen byla hotová s
tímto, ještě mu umyla tvář, hruď a paže, uklidila pokoj a chtěla odejít do
kuchyně, aby Braxovi ohřála jídlo, které mu připravila.
„Zůstaň… tady…
prosím tě,“ ozvalo se z lůžka.
Lina se zastavila a
pohlédla na stále rozpáleného Jalota, který se na ni díval unavenýma očima.
Přešla k němu
a přidřepla si u jeho hlavy.
„Přijdu se na tebe
zase podívat, ale mám tady ještě jednoho raněného. Nezapomenu na tebe,“ řekla a
lehce mu dlaní přejela po čele.
Jalot pohnul hlavou
a zavřel oči.
Lina si povzdechla
a vstala, přešla do kuchyně a tam ohřála Braxovi polévku. Jakmile byla horká,
nalila ji do talíře, vzala ještě kus chleba a lžíci a přešla ke schodům.
Brax slyšel, že
někdo jde nahoru a tak se rychle posadil na postel, kdyby to náhodou byla Lina,
což se mu vzápětí potvrdilo, protože celou dobu chodil sem a tam po pokoji a
přemýšlel.
Lina na něj hned
pohlédla a byla ráda, že když už neležel, tak aspoň seděl.
„Nesu ti něco k jídlu,
musíš mít hlad,“ řekla a položila talíř na stůl.
„Díky,“ odvětil a
přešel ke stolu.
Opatrně se posadil
na židli a chtěl se chopit lžíce, když mu došlo, že pravou rukou nepohne.
Trochu zaraženě pohlédl na obvaz - rád by ho sundal, jenže mu bylo jasné, že to
by mu Lina nikdy nedovolila.
Dívka si jeho
pohledu všimla a zeptala se s potlačovaným úsměvem: „Chceš… nakrmit?“
Brax na ni pohlédl
a málem vkřikl: „Ne!“
Lina se rozesmála a
zavrtěla hlavou.
„Tedy… tolik
strachu jsem v tvém pohledu nikdy neviděla,“ řekla a zase se zasmála.
Braxe sice naprosto
ochromila už jen představa něčeho tak ponižujícího, jako nechat se nakrmit od
ženy a navíc, kdyby tou ženou byla Lina, jenže pohled na její smějící se tvář
se mu líbil, a proto se té představě a své reakci na ni musel zasmát taky.
„Pravda,“ řekla
Lina po chvíli. „Představa, jak velkého žoldáka Braxe krmí žena, musí být pro
tebe hodně… no… těžká.“
Brax se pousmál nad
tím, jak dobře jeho chování odhadla, ale vzápětí v jejím obličeji uviděl
bolest a zvláštní smutný výraz, což mu úsměv smazalo z tváře.
Lina se otočila a
začala mu spravovat postel. Jen co byla hotová, obrátila se k němu a
řekla: „Musím se teď postarat o Jalota. Můžeš mi slíbit, že budeš ležet?“
Brax se na ni díval
a stále byl ještě zmatený z toho, jak se její výraz už podruhé v tak
krátké chvíli změnil. Teď to nechápal o nic víc než prve.
„Dobře,“ přikývl
nakonec.
Lina si povzdechla
a přešla k němu, opřela se o stůl a pohlédla na něj.
„Podívej, já vím,
že je pro tebe hodně těžké vydržet nějakou dobu na jednom místě, asi jako
kdybych se snažila přivázat sokola k zemi, ale…“ odmlčela se a chvilku
zaváhala.
Potom však lehce přiložila
svou dlaň k jeho tváři.
„Nedělám to pro své
potěšení z toho, že bych tě ráda viděla v posteli, tak…“ najednou se
zarazila a lehce zčervenala, když si uvědomila, že toto, co právě řekla, by se
dalo pochopit i jinak, pak se ovšem vzpamatovala a pokračovala.
„Měl bys zkrátka pár
dní ležet a odpočívat, ne kvůli mně, ale kvůli sobě! Neuvědomuješ si, že jsi
málem přišel o život?“
Brax sytil oči
pohledem na Lininu tvář. Teplo její dlaně na obličeji ho hřálo a nechtěl, aby
svou ruku někdy stáhla. Najednou si připadal tak strašně slabý, že by jí právě
odsouhlasil a udělal všechno, co by chtěla, jen kdyby mu to řekla.
Vzápětí si
překvapeně uvědomil, že to, co po něm chtěla a to, co ještě před chvílí
nechápal, se nyní zdálo překvapivě jasné.
Vydechnul, protože
doslova žasl nad svou slepotou, že nepochopil něco tak jasného. Nato si
uvědomil, že chce něco říct.
Z ničeho nic
se však zdola ozvalo zasténání.
Lina sebou trhla a
stáhla ruku z jeho tváře. Rychle přešla ke schodům.
„Lež a odpočívej,
prosím,“ řekla mu ještě, než zmizela.
Po celý zbytek dne
pak měnila Jalotovi obklady, dávala mu napít a převazovala mu ránu. Jelikož
z horečky ještě navíc blouznil, nemohla si dovolit zamhouřit ani na chvíli
oči.
Držela ho za ruku,
tlačila ho zátky na postel, když měl tak silně zastřenou mysl, že chtěl vstát a
téměř nevnímal, co mu říkala.
Dlouho do noci na
něj promlouvala uklidňujícím hlasem a nechala si od něj mačkat ruku, když jím
pronikla bolest a on nebyl schopný kontrolovat svou sílu ani pohyby, jelikož
stále blouznil.
Teprve brzy
k ránu měla dojem, že mu horečka začala klesat a proto mu teď dávala napít
každou chvíli, měnila mu obklady a stále k němu mluvila jemným tišícím
hlasem.
Oči se jí občas
zavíraly únavou, vždy však zatřepala hlavou a promnula si rukou tvář a čelo,
aby se probrala. Nakonec už ani nevnímala, kdy jí hlava klesla na lůžko a
usnula.
Jakmile Brax
dojedl, udělal, co mu Lina řekla a šel si lehnout. Než usnul, znovu si
v hlavě převíjel to, k čemu došel, a byl si jistý, že se rozhodně ve
svém závěru nemýlí.
Když se probudil,
byla ještě tma. Chvíli zůstal bez pohybu a naslouchal tichému domu, jenže po
pár minutách už nedokázal v posteli vydržet.
Pomalu vstal a
zamířil ke schodům. Zahlédl Adarovu temnou siluetu, která se posadila a
sledovala ho. Nic však neudělal a Brax tak mohl klidně pokračovat dolů.
Kuchyní, kterou
ozařovalo jen světlo plápolajícího ohně z krbu, přešel a tiše vešel do
následující místnosti. Jeho oči v další sekundě spočinuly na Lině, jejíž
hlava ležela na posteli a ruce měla svěšené k zemi.
Na okamžik se
zastavil a jen ji pozoroval. Pohled na ni, na vyčerpanou, unavenou a přesto
stále tak krásnou a obětavou, s ním dělal zvláštní věci. Nakonec už
nevydržel jen tak stát a dívat se, a proto k ní pomalu přistoupil.
Už k ní chtěl pomalu
vztáhnul ruku, aby se jí dotknul, když v tom se zarazil. Pohlédl na muže,
ležícího na lůžku a sáhl mu na čelo pod obklad. Jakmile ucítil, že není moc
horké, spustil ruku k Lině. Lehce sjel po její paži k pasu, aby ji
vzal do náruče a donesl ji do jejího pokoje, kde by si mohla konečně pořádně
odpočinout.
Jen co se ji však pokusil
uchopit dlaněmi, trhla sebou a probudila se. Otočila k němu hlavu a vylekaně
zalapala po dechu, protože Braxova tvář byla tak blízko její, že kdyby jen
trochu posunula svou tvář vpřed, dotkla by se ho.
Na sekundu jí oči
sjely k Braxovým rtům a právě v tu kratičkou chvíli ji napadlo, jaké
by to bylo, kdyby svou tvář přiblížila k jeho. V další vteřině se za
tu myšlenku v duchu vyplísnila.
Trhla sebou dozadu
a řekla: „Co se děje? Co tady děláš?“
Brax nejprve
nedokázal odpovědět, protože z její blízkosti se mu rozbušilo srdce a
mozek jako by na chvíli přestal rozumně uvažovat, pak se však vzpamatoval.
„Musíš si jít
lehnout, jsi vyčerpaná. Pojď,“ řekl šeptem a kývl hlavou směrem k jejímu
pokoji.
Lina otočila hlavu
k Jalotovi a zavrtěla hlavou: „Ne, nemůžu. Nejsem zase tak unavená. Ty si
ale běž lehnout zpátky.“
Vstala a vyměnila
vysušený obklad na Jalotově čele za mokrý. Pak přešla do kuchyně a začala
připravovat další lektvar.
Brax ji pozoroval a
zuřil. Nejen proto, že ho neposlechla, ale také proto, že dobře věděl, jak moc
unavená musí být. Nechtěl ji tak vyčerpanou vidět a proto šel za ní a zdravou
rukou ji chytil za paži.
Dívka se
k němu otočila a v očích jí vzplál vzdorovitý plamen.
„Co si myslíš, že
děláš?“ zeptala se ho.
Během sekundy se mu
rychlým zakroužením paže vytrhnula a stála s rukama zatnutýma v pěst
před ním.
„To, že jsi větší a
možná o něco silnější,“ řekla a pohodila hlavou, „z tebe nedělá někoho, kdo mi
bude říkat, co mám a co nemám dělat.“
Kdyby Brax právě
nebyl naštvaný, určitě by se zasmál tomu, co právě řekla.
O něco silnější? O
něco? To myslela vážně? – běželo mu hlavou.
Jak se tak na ni
díval a sledoval její tvář a oči, které se upíraly do jeho, uvědomil si, že by
možná bylo nejlepší, kdyby to, k čemu během svého uvažování dospěl, řekl
hned a věděl, na čem je.
Směr jeho myšlenek
se odrazil i na změně jeho výrazu. Najednou z něj zlost a snaha dotlačit
Linu k odpočinku vyprchala. Usadil se v ní poněkud nejistý až
ostýchavý výraz, který navíc s jeho modrýma očima, jež při pohledu na
dívku roztály, byly příčinou rozbušení Linina srdce a povolení zatnutých dlaní.
„Můžeš…“ Brax si
odkašlal, protože mu trochu vyschlo v krku.
Lina ho však opět
předběhla: „To je pro tebe,“ řekla a podala mu hrnek s lektvarem. „Vypij
to a běž si lehnout, ano?“
Nečekala, co jí
odpoví. Vzala druhý hrnek a zamířila zpět do pokoje.
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)