16. kapitola - Nemám čas teď někde shánět zajíce

Brax zůstal stát a zíral na místo, kde Lina zmizela. Měl pocit, jako kdyby ho právě jen těmi pár slovy, která řekla, vzala palicí po hlavě.

Poněkud nepřítomně se obrátil a vyšel nahoru. Tam si sednul na postel a praštil sebou na ni. Vzápětí zaúpěl, když pocítil rameno, do něhož se uhodil. Dlaní si přikryl oči a zavrtěl hlavou.

Bez jediného zaváhání pobije málem polovinu nepřátelské armády, sám zabije celou bandu lupičů, bojuje do posledního dechu, klidně i zraněný, klidně se šípem v rameni, mále rozsekaný na maděru a teď proti němu stála malá bezbranná holka, skoro bezbranná, a on není schopný za ní jít a říct jí několik věcí na rovinu?! Nechá ji vykroutit se z jeho sevření a prostě odejít? A on jako poslušný pes udělá, co mu řekne a jde si lehnout?! To už snad ani není on!

Dřív by ji býval chytil za obě paže, klidně ji i přirazil ke zdi a držel by ji tak dlouho, dokud by všechno, co chtěl říct, neřekl. Ale teď?

Když o tom přemýšlel, tak to už bylo nejméně podruhé, co s ní chtěl mluvit a už dvakrát mu to nevyšlo. Marně si lámal hlavu nad tím, jak pro všechno na světě zařídit, aby je nikdo nerušil, aby neměla nějakou práci nebo ho nějak neodbyla.

Nakonec ho napadlo, že by bylo nejlepší, kdyby věděla, že to, co chce udělat, myslí vážně, že to není jen nějaký chvilkový rozmar nebo snaha ji její obětavost a péči vynahradit či odplatit.

Kdyby jí mohl podat nějaký důkaz o tom, že chce zůstat a že by rád zůstal… s ní.

Jenže jaký důkaz?

Unaveně se přetočil na druhý bok a přetáhl přes sebe přikrývku.

Najednou prudce otevřel oči, jelikož mu hlavou blesklo, co by mohlo být tím důkazem.

Jak prosté! – říkal si v duchu. Ovšem… napadlo ho, zda to opravdu chce.

Zkusil si představit obě cesty, které teď před ním ležely a mezi nimiž si měl vybrat - stará známá a děsivě nová.

Rozhodování mu však podstatně ulehčil fakt, že jen na jedné z nich by byla i Lina a to ho přesvědčilo.

Chtěl být s ní. Chtěl – ačkoli vůbec netušil, zda bude chtít i ona. To, co během posledních dvou dnů vypozoroval sice ukazovalo pro něj jasným směrem, jenže… co jestli si její chování vykládá špatně?

No, asi to bude muset zkusit.

Těsně předtím, než se ho zmocnil spánek, mu došlo, že nemá absolutně nejmenší tušení, jak jí to vlastně chce říct a s notnou dávkou ironie si uvědomil, že by mnohem raději bojoval s celou armádou, než stál proti jedné jediné dívce, u níž neměl ani mlhavou představu, jak zareaguje a co mu odpoví.

Jen co Lina zašla do pokoje, sesunula se na zem vedle postele, na níž ležel Jalot, a hlavu si opřela o kolena.

Takhle zmatená si ještě nikdy ve svém životě nepřipadala.

Před chvílí, při pohledu do Braxových očí, měla dojem, jakoby se v něm něco změnilo. Ta část, kterou nesnášela, ta, kterou zajímalo jen zabíjení a další boje, jako kdyby zmizela nebo se rozplynula, a zbylo po ní jen něco, z čeho se jí rozbušilo srdce a z čeho měla nutkání okamžitě utéct, protože se bála, že by mohl říct něco… něco, v co jedna její část skrytě doufala, zatímco zbytek jí říkal, že je hloupá, pokud věří něčemu takovému.

Musela utéct. Nedokázala si představit, jak by tam prostě jen stála a poslouchala, až by jí řekl, že chce odejít.

A co když jí nechtěl říct tohle? Co jestli chtěl říct pravý opak?

Dost! – křikla na sebe. Nemůže být tak hloupá. Opravdu si snad myslela, že by se mohl během těch pár dnů změnit? Že by změnil během pár dnů své uvažování a život, který měl tolik let – vlastně odjakživa?

Musela se sama sobě zasmát. Jak naivní vlastně je?!

Zdvihla hlavu a dlaní si rychle osušila tvář, kterou zbrázdilo pár slz, jež jí skanuly z očí aniž to cítila.

Zadívala se na svou mokrou ruku. Proč vlastně pláče? Proč?

Kvůli někomu, koho zná jen pár dní? Kvůli někomu, kdo je povznesen nad tak přízemní věci jako city nebo život? Kvůli někomu, kdo svůj život upírá k přesnému opaku toho, v co věří a dělá ona? Kvůli němu, protože jí několikrát představivost přinesla obrázek toho, že by tu zůstal - že by zůstal s ní?

Lina se prudce postavila a zavrtěla hlavou. Je hloupá, pomyslela si.

Nemá cenu se nad tím nebo nad ním trápit a zbytečně tady uvažovat a ronit slzy pro něco, co stejně nikdy nebude. Nesmí dopustit, aby ji tolik zasáhl, protože on stejně odejde a ona si nemůže dovolit pro něj smutnit.

S touto myšlenkou se otočila ke stolu a nalila do hrnku další lektvar, který přenesla Jalotovi. Vzbudila ho a začala mu jej pomalu nalévat do úst.

Když mu pak spravila polštář a převázala obě rány, byla si svým rozhodnutím jistá.

Jsou tu lidé, kteří její pomoc potřebují a ona teď musí přestat myslet na hlouposti. Musí se na Braxe zkrátka dívat jako na kohokoli jiného. Jako na jednoho z raněných, kteří potřebují její pomoc. Nic víc, nic míň.

Jen co k tomuto závěru dospěla, připadala si hned klidnější a cítila, že se může volněji nadechnout. Dokonce se pousmála a jen co viděla, jak Jalot zavřel oči ke spánku, přešla ke komodě, která byla v místnosti. Vyndala z ní jedny kalhoty a jednu košili.

Přešla ke stolu a zapálila na něm svíci. Donesla si ještě jehlu a nit a začala košili upravovat tak, aby odpovídala Braxově velikosti.

Došlo jí totiž, že je stále bez košile a jeho kalhoty měly pouze poloviční délku.

Únavu, která na ni občas přišla, se jí podařilo zahnat prací a občasným vyměněním Jalotova obkladu nebo podáním dalšího lektvaru.

Když byla hotova a košile byla spravena, venku začínalo svítat. Lina se usmála na načervenalou oblohu, kterou tak vybarvilo vycházející slunce.

Sfoukla svíčku, zkontrolovala Jalota a dala mu ještě jednou napít. Horečka mu klesla úplně a on teď mohl konečně, s chladnou hlavou, odpočívat a ponořit se do plnohodnotného spánku, který tolik potřeboval.

„Díky,“ řekl unaveně, když mu Lina přejela svou dlaní po čele.

Jen se usmála a lehce ho pohladila po tváři.

Potom se otočila a vzala z komody čisté šaty pro sebe. Chtěla se jít vykoupat do jezera, aby ze sebe smyla jak špínu, tak i všechny starosti a bolest, které ještě před pár hodinami cítila.

Pod schody, vedoucími do jejího pokoje, se na okamžik zastavila a zaposlouchala se do zvuků, které odtamtud vycházely. Uslyšela však jen klidné oddechování, načež se usmála a vyběhla z domu.

Utíkala k jezeru. Tam se svlékla a skočila do vody.

Byla studená, to ji teď ovšem dokonale probralo.

Přeplavala jen do půlky a vrátila se.

Slunce už vyšlo, a skrz větve stromů propouštělo své paprsky na hladinu vody, kde vytvářelo třpytivé odlesky.

Dívka si rychle oblékla šaty, jež tentokrát tvořila bílá širší sukně pod kolena, bílá košile s rukávy dlouhými do poloviny předloktí a tmavě hnědá šněrovačka.

Mokré vlasy si spletla do copu a vydala se zpátky.

Jakmile se vrátila, šla do stáje a pustila oba koně na louku, aby se napásli.

Potom začala připravovat snídani. V hlavě měla klid, jaký už hezkých pár dní nezažila a na tváři jí pohrával spokojený úsměv.

Po pár minutách se domů vrátil její dědeček.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji a unaveně si sedl ke stolu.

„Dobré,“ odvětila Lina. „Zůstal jsi u nich přes noc?“

„Ano, zůstal. Kovář mě nechtěl nikam pustit. Jako kdybych snad už byl nad hrobem a nedokázal dojít domů,“ odfrknul si.

Lina se zasmála.

„No, snad si i ty nemyslíš, že jsem tak starý,“ pohlédl na ni dotčeně.

Lina k němu přešla a políbila ho na tvář.

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ řekla a usmála se.

„To doufám,“ pokýval vážně hlavou.

Chvilku ji pozoroval, jak pobíhá po kuchyni a pak se dotknul tváře, kde ho políbila.

Usmál se a zeptal: „Zkusila jsi už na ty chlapce tuhle medicínu?“

Lina se nechápavě otočila a podívala se na dědečka. Když však viděla, jak si ukazuje na tvář, zčervenala a rychle se obrátila.

„Ne, to nezkusila,“ odvětila a usilovně míchala kaši.

„No, já nevím, Lino, ale tohle by je možná postavilo na nohy rychleji,“ řekl zcela vážně.

Lina dělala, jako by neslyšela a nabrala mu na talíř snídani.

Se zaťatými zuby se bránila vtíravé představě, jak by tuto ‚medicínu‘ podávala Braxovi.

Hned jak dědeček pojedl, řekl, že si půjde chvíli lehnout, než se pustí do práce.

Když odešel, Lina nabrala další porci kaše na druhý talíř a vyšla ke schodům.

Brax byl už hodnou chvíli vzhůru.

I když poslouchat přímo nechtěl, Linin rozhovor s dědečkem slyšel, a docela by ho zajímalo, co myslel tou medicínou, která by je na nohy postavila rychleji.

Jen však o tom začal více přemýšlet, uviděl Linu, jak vystupuje po schodech nahoru s něčím v náručí.

V první chvíli ho napadlo, jestli by neměl dělat, že ještě spí a proto rychle zavřel oči.

„Já to viděla,“ uslyšel Linin hlas a poznal, že se usmívala.

Vydechl tedy a otevřel oči.

Dívka postavila misku s kaší na stůl, stejně tak i hrnek s dalším lektvarem, otočila se a sešla ze schodů.

Brax zůstal zírat s mírně pootevřenými ústy a široce rozevřenýma očima na místo, kde zahlédl její postavu a na pár sekund jakoby zkameněl.

Nevěděl čím to bylo, že mu připadala snad den ze dne hezčí.

Brzy se však vzpamatoval, protože rozhodě nechtěl, aby ho přistihla, jak na ni hladově zírá s otevřenými ústy.

Když se vrátila, nesla v náruči nějaké látky a masti.

„Takže… dobré ráno,“ řekla a mírně se pousmála poté, co si sedla na kraj postele.

Za sebe položila oblečení a masti.

„Dobré ráno,“ odvětil a taky se pousmál.

„Jak se cítíš?“ zeptala se dívka a začala mu z ramene odmotávat obvaz.

„No, dobře,“ pokrčil rameny. „Ale to mi asi nebudeš věřit, že?“

„Proč ne?“ zeptala se s očima upřenýma na jeho rameno.

„Tohle bych přece řekl, abych se dřív dostal z postele,“ odpověděl a upřeně ji sledoval.

„No, klidně ti to budu věřit, protože to, co řekneš, stejně neovlivní to, jestli ti dovolím vstát,“ řekl Lina s pohledem stále soustředěným pouze na ránu.

Brax potlačil nutkání nesouhlasně stisknout čelist a v tom mu došlo, že by měl začít pracovat na svém plánu.

Chvíli přemýšlel, jak nejlépe do toho, jelikož se potřeboval dostat ven a musel se také dostat k jezeru, což bylo součástí plánu.

„Vypadá to dobře, hojí se ti to,“ řekla Lina a usmála se na něj.

Vzápětí však sklopila hlavu, protože upřený pohled jeho očí jí uváděl do rozpaků a ona si přece jasně řekla, že se k němu bude chovat jako ke komukoli jinému.

Rychlými pohyby z rány dostávala zbytky bylin a mastí a dělala vše tak, jak dělala vždycky.

„Říkal jsem si,“ začal Brax a snažil se potlačit svíravý pocit, který mu tísnil hrdlo, když viděl její pohled, „že bych se šel rád pořádně vykoupat… Voda dělá na rány taky hodně.“

Lina na něj nepohlédla. I když by mu to ráda zakázala, věděla, že má pravdu. Nemohla ho přece držet v jedné místnosti jako zajatce.

„Dobře,“ přikývla. „Máš pravdu. Ale… moc neplav. To rameno potřebuje ještě nejméně pět dní klidu, aby se mohlo pořádně zahojit.“

„Věříš mi, že poslechnu?“ zeptal se s podivem. „Nebudeš mě kontrolovat?“

Lina se zasmála a konečně se na něj pořádně podívala.

„Myslíš tím, zda tě nebudu špehovat někde z křoví?“

Oba se při té vzpomínce zasmáli.

„Nemám čas teď někde shánět zajíce,“ řekla Lina se smíchem.

„To nebyla lež,“ bránil se muž. „Opravdu jsem tam byl kvůli němu.“

Lina mávla rukou a zavrtěla hlavou, potom mu zavázala rameno. Na její tváři byl ještě stále úsměv, jak ovšem vzhlédla, zůstala hledět do Braxovy tváře stejně jako on do její.

Každou další sekundou jí potom mizel úsměv z tváře.

Uvnitř cítila, jak se její předsevzetí - brát ho jako kohokoliv jiného - hroutí zrychleným tepem jejího srdce, jež určovalo směr jejích myšlenek naprosto opačně, než plánovala.

Braxe právě v tuto chvíli napadlo, zda teď nenastala ta nejlepší příležitost si s Linou promluvit, nebo lépe řečeno - snažit se jí vysvětlit, co měl v plánu a co by si přál, pokud by i ona byla nakloněna stejně.

Uvažoval, kdy se mu naskytne taková příležitost, aby byla blízko něho, dívala se na něj a vypadalo to, že by mohla poslouchat – nebo přinejmenším mu tak její pohled připadal.

Její výraz se často měnil, stejně tak to, co viděl v jejích očích, ale právě nyní by byl odpřísáhl, že je v nich to samé, co uvnitř cítil on sám.

Jenže nedokázal otevřít ústa, aby z nich vypustil kloudnou větu. Bránilo mu v tom jednak pomyšlení, že by mu nemusela věřit, pokud neudělá ten jeden velmi podstatný krok – součást jeho plánu, a pak také jen pouhý pocit toho, že je u něj, dívá se na něj a on cítil tak silnou touhu se jí dotknout, že to hraničilo s životní nutností. Nedokázal se však pohnout. Bál se. On! Velký válečník Brax se bál dotknout ženy!

Lina se snažila vzpamatovat a tápala pravou rukou vedle sebe. Nakonec, po pár dlouhých vteřinách, nalezla to, co hledala. To, jakoby jí konečně umožnilo přetnout ten dlouhotrvající pohled.

„Tohle je… pro tebe,“ řekla a vzala složenou košili a kalhoty, které předtím položila na jeho lůžko.

Dívala se přitom na látku a snažila se všemožně vyhýbat pohledu na něj nebo na nějakou část jeho těla.

„Z tvého šatstva toho moc nezbylo a co zůstalo, to jsem musela zkrátit na minimum, abych se k tvým ranám dostala,“ dodala poté na vysvětlenou.

„Snažila jsem se košili upravit na tvou velikost, tak doufám, že jsem to trefila,“ dořekla ještě a nakrčila obočí, jak si košili začala kriticky prohlížet.

„Ránu ti převážu a natřu mastí, až se vrátíš, dobře?“ zeptala se.

Nečekala však na odpověď, ale rovnou mu košili položila na klín spolu s kalhotami a vstala. Přešla ke stolu a dala se do přípravy lektvaru.

Brax na oděv pohlédl a vzápětí mu něco došlo: „To bylo… tvého otce?“

„Ano,“ odvětila Lina a přelila lektvar do hrnku.

Brax na ni zaraženě hleděl, a snažil se v jejím výrazu nebo chování najít něco, co by mu naznačilo, že se jí to, že mu dala otcovo oblečení, nelíbí.

Nic takového však nevyčetl.

Přece mu to jen nedalo a řekl: „To ale… nemůžu…“

Dívka zmateně zdvihla obočí, když se obrátila a viděla, že ukazuje na oblečení.

„Jistěže si to můžeš vzít,“ pousmála se. „Dala bych to buď tobě, nebo někomu jinému, kdo by to potřeboval. Opravdu,“ řekla přesvědčivým hlasem.

Brax ještě chvíli zkoumal dívčin výraz, nakonec ovšem řekl: „Díky,“ vzal oblečení a vstal.

Vypil lektvar, jež mu Lina připravila a začal pomalu scházet dolů ze schodů.

Na třetím schodu se ještě otočil a zeptal se: „Jak je na tom on?“

Lina se obrátila od stolu a odvětila: „Líp. Bude v pořádku.“

Nechtěla opět sklouznout k tomu, aby se na sebe zase tak dlouho dívali, a proto se otočila k posteli a začala ji převlékat do čistých prostěradel.

Brax na okamžik zůstal stát, poté však sešel dolů a vydal se pomalým krokem směrem k jezeru.

Jeho oči byly cestou stočené ke kameni, za nímž bylo jeho kladivo a v němž spočíval důkaz, který chtěl Lině o svém rozhodnutí dát.

Nyní si ale jasně uvědomil, že teď se ke kladivu přiblížit nemůže. Nečekal sice, že by ho dívka měla v plánu sledovat, jenže náhoda je někdy náhoda, a co kdyby se zrovna podívala z okna, když by si kladivo bral? Co by tak asi dělal potom, kdyby si myslela, že chce začít bojovat nebo cvičit?

Když procházel přes louku, přiběhl k němu Burinsfel.

Společně došli k jezeru. Odtud se kůň rozběhl zase zpátky na louku a nechal Braxe samotného.

    

Lina poklidila pokoj a sešla dolů. Nakoukla do místnosti, v níž ležel Jalot, a jen co uviděla, jak klidně oddechuje, pousmála se. Horečku se jí podařilo nadobro zažehnat.

Po chvíli vyšel ze svého pokoje její dědeček, vzal si kus chleba a podstatně menší kousek masa a opět se vydal do lesa na dřevo.

Lina nejprve chtěla začít připravovat oběd, ale jen co si chvilku sedla ke stolu, aby se napila, začaly se jí klížit oči a tak si řekla, že si na chvilku odpočine.

Dala ruce na stůl a složila na ně hlavu. Během minuty ji pohltilo nevědomí a usnula.

Zdálo se jí, že když ji ze spánku probudil výkřik, volající její jméno, spala sotva pět minut.

Výkřik se vzápětí ozval znovu.

„Lino! Lino!“

Dívka sebou trhla a zdvihla hlavu.

Došlo jí, že ten, kdo ji volal, je venku a uvědomila si, že ten hlas patří Braxovi. V další sekundě už vybíhala z domu.

Vyletěla před dveře a uviděla Braxe, jdoucího k domu nejrychlejším krokem, kterým jít dokázal. Měl na sobě už oblečení, jež mu dala. Co však Linu zaujalo nejvíce, byla malá holčička, kterou držel v náručí. Její hlava mu bezvládně spočívala na paži.

Mohlo jí být kolem čtyř let. Měla černé havraní vlasy a prosté hnědé šaty.

Lina se k nim rozběhla.

„Co se stalo?“

„Nevím,“ zavrtěl Brax hlavou. „Když jsem šel zpátky, všiml jsem si něčeho hnědého, co vykukovalo kousek od pěšiny a vypadalo to jako kus látky. Nejdřív jsem myslel, no…“ na okamžik se zarazil. „Myslel jsem, že jsi to ty… Zkrátka – našel jsem ji tam. Už byla mimo.“

Kdyby Lina právě neměla starosti o dívku, určitě by se Braxově prvotní myšlence zasmála. Teď ale šla vedle něj co nejrychleji do domu a spěšně dívce sáhla na krk, aby našla tep. Našla ho, jenže nebyl moc silný.

„Dáme ji do dědečkova pokoje,“ řekla a vběhla do domu.

Otevřela dveře pokoje a stáhla z postele přikrývku. Brax tam dívku vzápětí položil.

Lina ji poté chvatně začala prohlížet, aby našla důvod pro její bezvědomí, jelikož žádnou ránu nebo něco podobného na ní neviděla.

Přejela jí dlaněmi přes hlavu až k týlu, žádné zranění ovšem nenalezla ani tam.

Brax jí sledoval a usilovně přemýšlel, jak vysvětlit to, že malá dívka, na první pohled naprosto zdravá, je v bezvědomí.

„Nevšiml sis něčeho kolem ní, nebo někoho… já nevím… cokoli, co by nebylo normální?“ zeptala se Lina s náznakem zoufalství v hlase.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a převíjel si všechno znovu v hlavě.

„Jen vedle ní byly takové žluté plody s černou tečkou, nic víc,“ vzpomněl si po chvíli a pokrčil rameny.

„Cože?“ vydechla Lina a střelila k němu pohledem. „Žluté malé plody s černou tečkou u stopky?“ zeptala se.

„Jo, přesně takové,“ přikývnul.

Lina na víc nečekala. Vyskočila ze země a utíkala do kuchyně. Rychle vzala dvoje různě barevné byliny – jedny rudé jako vlčí máky a druhé zelené. Nasypala je do poháru a smíchala je. Jakmile byly dostatečně vyluhované, přecedila je přes kus látky do druhého hrnku a utíkala zpátky.

Posadila se na lůžko, položila si dívčinu hlavu na klín a nalila jí do úst pár kapek lektvaru.

„Ty plody jsou jedovaté. Nikde jinde nerostou, jen tady.“ vysvětlila Braxovi. „Musím jí probudit a donutit jí, aby je vyzvracela jinak umře.“

Brax její počínání sledoval se staženým obočím a zatnutými zuby a přál si něco udělat, nějak pomoci a ne jen bezmocně přihlížet.

„A proč je jedla, když jsou jedovaté?“ zeptal se.

„Buď to nevěděla a nebo si je spletla s jinými plody, které jsou jim velmi podobné. Jsou úplně stejné, jen nemají u stopky tu černou tečku. Jedině tak se dají od sebe bezpečně rozeznat.“

Lininy oči, které se na chvilku uklidily, jakmile poznala, co se jí stalo, se teď znovu naplnily starostlivým pohledem. Dívka se totiž neprobírala tak, jak čekala.

„No, tak,“ řekla a nalila jí do úst ještě trochu lektvaru.

„Co se děje?“ zeptal se Brax, protože nevěděl, nač přesně Lina čeká.

„Neprobírá se,“ zavrtěla hlavou a lehce dívku popleskávala po tvářích. „Tohle je ten nejsilnější lektvar na probuzení z bezvědomí jaký mám. A pokud se neprobere… tak… nevím, jak z ní ty plody dostanu ven,“ řekla a zoufale na muže pohlédla.

„Musí se probudit?“ otázal se a jeho mozek začal pracovat na plné obrátky.

„Ano,“ přikývla Lina a hleděla teď na dívčinu tvář.

I pohledem se ji snažila přimět, aby otevřela oči.

„Máte někde nalerdu a resot?“ zeptal se Brax dál s rozšířenýma očima.

Lina k němu nechápavě zdvihla hlavu.

„Ovšem, že máme. Jsou to přece ty nejzákladnější druhy koření k vaření,“ odvětila a stále nechápavě na něj hleděla. „Proč?“

Brax se otočil a jak nerychleji dokázal, přešel do kuchyně a začal hledat mezi plátěnými pytlíky a nádobkami s kořením ty, které potřeboval.

„Když jsme někdy oslavovali vítězství po bitvě,“ promluvil, mezitím co hledal, „někteří z nás to občas dost přehnali. No, a párkrát se nám stalo, že na nás nepřítel poslal ještě nějaké záložní skupiny bojovníků a proto jsme potřebovali, aby nás bylo co nejvíc při smyslech a schopných boje.“

Úlevou vydechl, jakmile uviděl suché plátky nalerdu. Měly světle hnědou barvu s malými póry po celém povrchu. Kousek od něj uviděl zavěšený resot, který měl černou barvu a vypadal jako kus stonku rákosu.

Vzal do ruky od každého jeden a došel zpátky do pokoje.

„Tohle je docela starý známý způsob, jak jsme je přiváděli k vědomí, když byli zlití fakt pod obraz,“ řekl a rozemnul koření mezi prsty.

Lina ho sledovala s mírně pootevřenými ústy.

Když viděla, jak se rukou blíží k dívčině hlavě, otevřela jí rukou ústa, aby jí tam mohl prášek nasypat.

Jakmile jí tam vpravil celou špetku, oba s očekáváním sledovali, co se stane.

Chvíli se nic nedělo. Pak se ovšem dívčina víčka lehce pohnula a po pár sekundách se otevřela. Dalších pár okamžiků ostřila zrak a oči se jí vykulily. Vzápětí se zdvihla a bleskově se překlonila přes bok postel a začala zvracet.

„U někoho… má to probuzení i vedlejší reakci,“ dodal Brax na vysvětlenou.

Lina se na něj otočila a její ústa byla roztažená do širokého radostného úsměvu.

Brax sledoval malou dívku a řekl spíš sám pro sebe: „Nikdy by mě nenapadlo, že budu rád sledovat, jak někdo zvrací,“ zavrtěl hlavou.

Lina se rozesmála a vzala Braxe za ruku: „To bylo skvělé,“ řekla.

Jen si ovšem uvědomila, co udělala, rychle ho pustila a otočila se k dívce.

Ta se poněkud omámeně rozhlížela kolem a rukou si otírala ústa.

Brax kousek poodstoupil a sledoval, jak Lina dívku uklidňuje a mluví s ní. Nevnímal, co říkala, bylo mu to jedno. Jen očima sledoval, jak se její rty pohybují, jak její ruce přejíždí po dívčiných zádech, jak jí otírá obličej mokrou látkou a dává jí napít trochu vody.

Připadalo mu, že je jeho mysl podivně roztříštěná. Jedna část se zaobírala Linou, druhá tím, co se právě stalo - že pomohl zachránit tu malou holku.

Byl to pro něj zvláštní a naprosto nový pocit, protože tohle ještě nikdy necítil. Nikdy necítil radost z cizího zachráněného života. Životy přátel, kterým nějakým způsobem v boji pomohl – to bylo něco jiného.

Nepřítomně na dívku hleděl a vůbec nepostřehl, že na něj Lina mluví.

„Braxi!“ křikla Lina a zatahala ho za košili.

Teprve teď se na ni doopravdy zadíval.

„Co?“ zeptal se zmateně.

„Pojď už. Necháme Sail odpočinout a ty si půjdeš taky lehnout,“ řekla Lina a vyšla směrem ke dveřím.

U nich se otočila a poté, co viděla, že se ani nehnul, vrátila se. Vzala ho za ruku a táhla ho z místnosti.

Jakmile byli venku a mohla tak dveře zavřít, otočila se k jeho opět nepřítomné tváři.

„Co se stalo?“ zeptala se, vzala jeho hlavu do dlaní a dívala se mu do očí.

Když Brax ucítil její dotek, pohlédl na ni a v tu chvíli věděl naprosto jasně, že už skutečně nechce ničit další životy. Celou dobu, co se probral si to myslel, teď si však byl naprosto jistý. Možná, uvažoval, potřeboval taky nějaký přímý a jasný důkaz a tohle jím rozhodně bylo.

Lina se na něj dívala a v jeho očích si nyní docela snadno dokázala přečíst, co se v něm muselo odehrávat, nebo aspoň většinu z toho.

Pousmála se na něj a řekla: „Je to skvělý pocit, že?“

Muž nejprve nechápal, co svou otázkou myslí, vzápětí mu to však došlo a přikývl.

Lina se nadechla a spustila ruce z jeho tváře.

„Teď si běž lehnout. Přijdu ti ještě obvázat rány,“ řekla a kývla hlavou směrem nahoru, ke svému pokoji.

Potom se otočila a šla do kuchyně, kde si připravila čisté obvazy a další masti.

Brax mezitím vyšel nahoru a sednul si na postel.

Sklopil hlavu a začal proplétat prsty na rukou a upřeně na ně hleděl – na ruce, které už přinesly tolika lidem smrt a bolest. Bylo to snad poprvé, co ho napadlo podívat se na své ruce takhle a neměl z toho právě dobrý pocit.

Chtěl to změnit. To bylo jediné, co ho uklidňovalo a pomáhalo mu, aby se nezbláznil.

Když dole uslyšel kroky, stáhnul si košili z těla a čekal na Linu.

Prohlížel si ten kus šatstva a musel uznat, že jeho velikost dívka trefila skutečně dobře.

Košile byla světle zelená s prošívanými okraji rukávů a kolem výstřihu na krku.

Přejížděl po látce očima, a v tom uslyšel kroky na schodech. Po chvíli se objevila Lina, nesoucí v rukou vše potřebné k ošetření.

Pohlédla na něj a jakmile spatřila, že je bez košile, rychle uhnula pohledem jinam. Nedokázala si rozumně vysvětlit, proč ji pohled na něj tak rozrušuje, když to nebyl, a určitě ani nebude, první a také poslední muž, kterého viděla bez oděvu.

Ať se přesvědčovala a neustále si připomínala, že je jako každý jiný, že na něm není přece nic zvláštního, nebylo jí to nic platné.

Se zadržovaným dechem se posadila k němu na lůžko a rozložila si tam obvazy i masti.

Než si mast vzala, pečlivě si ránu prohlédla.

„Hojí se ti to dobře. Krvácí to jen trochu. Asi kvůli tomu, jak jsi nesl Sail. Ale za pár dní ani nebudeš vědět, že jsi nějaké zranění měl… Tedy pokud se vydržíš dostatečně šetřit,“ dodala, když mu ránu začala potírat mastí.

Brax na to nic neřekl, místo toho se zeptal: „Jak je na tom to děvče? Bude v pořádku?“

„Ano. Myslím, že bude. Teď spí. Díky tobě to přežije,“ pousmála se na něj dívka a začala mu rameno zavazovat.

Jelikož už byla rána v podstatně lepším stavu, mohla tentokrát použít menší vrstvou obvazu, stejně jako obvázala i menší plochu ramene a paže.

V tuto chvíli, kdy muž viděl, jak se na něj s úsměvem a radostí dívá - v této chvíli byl naprosto neochvějně rozhodnutý jí hned říct všechno, co měl na srdci a k čemu dospěl za poslední tři dny uvažování.

Zhluboka se nadechl, aby začal, jenže právě onen pohled na Linu, díky kterému ještě před sekundou cítil odvahu vše vysvětlit, a myšlenka na jeho kladivo, jež bylo v bezpečí stále na tom stejném místě, ho zarazily, takže vzduch z plic zase vypustil a povzdechl si.

Lina nechápavě zdvihla obočí, protože jeho povzdech absolutně nechápala, nic na to však neřekla.

Vstala a přešla k jeho noze. Vyhrnula mu nohavici a prohlédla si ránu. Byla již skoro zatažená, ale i přesto mu na ni dala ještě další vrstvu masti a obvázala ji.

Potom se vrátila zpátky k němu a začala mu prohlížet ránu na krku.

„Tady už není potřeba žádné masti, to už se ti zahojí samo,“ pousmála se a přejela mu rukou po krku.

Lehce se dotkla jeho čelisti, když se dívala, jestli má ránu dobře zacelenou, protože mu zasahovala až do tváře.

Brax se zarazil a zadíval se na ni. Neodvážil se ani pohnout a jen ji sledoval očima.

Linina mysl jakoby na malou chvíli přestala uvažovat.

Dívka viděla svou dlaň přitisknout se k jeho tváři a své prsty lehce se dotýkat jeho líce. Nevěděla, proč to dělá, přišlo jí to v tuto chvíli naprosto přirozené a normální.

Mužovy oči poletovaly po její tváři a jeho myšlenky byly stejně roztěkané. Věděl, že by se nedokázal podívat jinam, i kdyby chtěl.

Připadalo mu, že v jejím pohledu je něco, co nikdy předtím u nikoho neviděl. Najednou si uvědomil, že mu vlastně nevadí, pokud mu Lina vidí až na dno duše. Teď by byl docela rád, kdyby tam mohla nahlédnout a nalézt to, co se jí, pro něj už dlouhou dobu, chystal říct.

Dívka si to, co dělá, začala uvědomovat po pár sekundách. Tak ji to ovšem překvapilo, že se nedokázala vzchopit, aby svou ruku s Braxovy tváře stáhla a proto mu ještě dalších pár okamžiků hleděla do očí a přistihla se při myšlence, že se jí líbí být takhle u něj, a že by se jí možná líbilo víc, kdyby u něj byla ještě o něco blíž.

Tato představa však stačila k tomu, aby se opět vzpamatovala.

Něco si přece sama se sebou domluvila! Byl jako každý jiný raněný o něhož se starala!

Stáhla ruku z jeho tváře a vstala. Jen co udělala první krok směrem ke stolu, cítila ovšem, že už tomu sama tolik nevěří. I přesto se svého předsevzetí nemínila vzdát.

Nechtěla se tím vším nechat dál ovlivňovat a proto začala uklízet masti a byliny, jakoby se před chvíli nic nestalo.

Kvůli tomu, že se Lina tak nečekaně zvedla a otočila, nemohla vidět Braxovu ruku, která se po ní natáhla, aby ji zadržela. Dívka byla příliš rychlá a muži došlo, že takhle to dál prostě nejde.

Tu myšlenku si předtím nechtěl vůbec připustit, ale pravdou bylo, že začínal čím dál víc toužit po tom, aby ji mohl vzít do náruče a držet ji tak dlouho, jak jen by na to měl sílu.

„Díky,“ řekl, když viděl, jak jde ke schodům.

„Za málo,“ odvětila Lina - vší silou držela svůj hlas na stejné úrovni, aby se jí nezatřásl.

Ještě se otočila a řekla: „Teď si, prosím tě, lehni a snaž se trochu prospat.“

Brax zaúpěl: „Opravdu musím?“

Dívka na něj upřela ledový pohled: „A musím já na tuto otázku odpovídat?“

„Ne,“ odtušil muž a lehnul si.

Jen proto, že Linu nechtěl naštvat, tak ji poslechl. Rozzlobená Lina bylo totiž to poslední, co potřeboval. Pomalu začínal tu postel nesnášet a nemohl se dočkat, až bude zase moct dělat, co bude chtít.

„A ne, aby tě napadlo někam chodit. Musíš odpočívat,“ slyšel ještě její hlas, když už byla dole.

Ačkoli Braxe před chvílí zachvátila touha ji sevřít v náruči, teď musel odolávat jiné touze, a sice nekřiknout za ní, že není jeho matka a on že je dospělý a dokáže se o sebe postarat sám.

Něco uvnitř mu však říkalo, že by to stejně nemělo žádnou cenu, protože Linin názor a její chování by to beztak určitě nezměnilo.

Povzdechl si a zavřel oči. Na jednu stranu ho její tvrdohlavost rozčilovala, na té druhé se mu líbila, protože si uvědomil, že je rád, pokud nemá nejmenší tušení, co řekne nebo udělá – jestli ho obejme a nebo mu vrazí.

S úsměvem si teď vzpomněl na jejich první setkání a s tímto obrazem před očima se pokoušel usnout.

Po pár minutách marného snažení si nicméně uvědomil, že to je zbytečné. Usnout prostě nedokázal.

Neustále přemýšlel, jak se posunout ve svém plánu o krok dál a nakonec ho napadlo, že nejlepší bude počkat, až si Lina půjde chvíli lehnout a pak se vytratí ven. Půjde ke kameni, vezme kladivo a zbaví se jej - hodí ho do jezera a bude. Potom se vrátí k Lině a až se probudí, všechno jí řekne a konečně bude jasné, na čem je.

S tímto rozhodnutím vstal a posadil se na židli kousek od schodů, aby slyšel, co se dole děje. Doufal, že Linu únava nakonec přinutí si aspoň na chvilku jít lehnout.

Brax a Lina - XVI. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd