Válečná nevěsta & Sapphique - Recenze na knihy

Nová várka mini-recenzí. První knihou je příběh zasazený do období 2. světové války od Jiřího S. Kupky - Válečná nevěsta. Druhou knihou je pak Sapphique od Catherine Fisher, 2. a současně závěrečný díl série Inkarceron.

Válečná nevěsta

Autor: Jiří S. Kupka

Nakladatelství: Šulc-Švarc
Rok vydání: 2014
Počet stran: 254

Anotace:

Nevšední milostný příběh s osudnou volbou mezi dvěma bratry, které rozdělila válka.

Román se odehrává v Londýně za druhé světové války v době bitvy o Anglii. Hana Hrachovcová si postupně vytvořila milostný vztah k bratrům Hellerovým a od obou dostala nabídku k sňatku. Najednou neví, jaká by měla být její volba. Vilém Heller převzal po svém otci řízení mezinárodní obchodní společnosti a je do Hany hluboce zamilovaný. Robert Heller je pravý opak svého staršího bratra. Žije marnotratně z podílu na rodinném jmění, miluje hry a hlavně ženy, které přitahuje nevšedním šarmem. Každá s ním prožila něco nezapomenutelného, ale s žádnou se nikdy nechtěl oženit. Přitom nikdo netuší, že Robert při svých cestách po Evropě plní úkoly britské tajné služby, a tak si aspoň představuje, že se po válce bude moci Haně pochlubit, kým doopravdy je.

Můj názor:

K této knize jsem se dostala tak nějak proto, že mi padla do oka v knihovně a už jsem ji předtím viděla na několika knižních blozích. Výrazná očekávání jsem neměla a ještěže tak…

Styl psaní Jiřího S. Kupky byl na určité pasáže poměrně podrobný, na jiné však dost skoupý. V popisech některých špionážních praktik a „dobrodružství“, která zažíval především Robert Heller, byl dán důraz na detailnější popisy. Sledoval jeho cestu přes nepřátelská území a svízele, kterým se musel vyhýbat, aby si zachránil krk. Tato část knihy mě vcelku bavila, protože byla zajímavá a nabízela (mohu-li to ze svého amatérského hlediska posoudit) vhled do špionážního světa v jeho reálné a nijak nepřikrášlené podobě.

Ovšem co se týče částí, v nichž bych jako čtenářka uvítala poněkud podrobnější vysvětlení chování hlavních hrdinů, tak zde se autor omezuje na minimum. To je možná jeden z důvodů, proč jsem k hlavním postavám této knihy vůbec nepřilnula a nedovedla s nimi prožívat jejich osudy tak, jako u knih jiných.

Robert - dobrodruh, špion, sukničkář. Ač byla jeho část příběhu nejzajímavější, jako postava mi opravdu vadil. Především pro jeho rozmařilý styl života, to, že přelétal z jedné ženské na druhou bez nulové chuti navázat pevnější vztah. Jen si „užívat“ a kdyby tu byly náhodou počínající známky toho, že by jeho „vyvolená“ chtěla něco víc, honem pryč! Chlap na ránu. I když mě opravdu na konci mrzelo, jak dopadl. Smrt jsem mu nepřála, spíš aspoň trochu toho uznání.

Vilém byl mnohem rozumnější, ale hrozně nudný, jakoby bez života nebo nějaké „jiskry“, která by ho vytáhla ze šedi, v níž po celou dobu knihy (života) zůstával.

Hana - hrdinka, kterou jsem téměř ihned po dočtení vypustila z hlavy, protože jsem si z její postavy nemohla „odnést“ nic, co by mě jako čtenářku jakkoliv obohatilo. Motivy jejího jednání zajisté určovala válečná doba, reálný pohled na život, potřeba být zaopatřená a někam patřit. Možná i vděk, který cítila k Vilémovi za to, že její rodině pomohl. Každopádně mi na ní chybělo cokoliv zvláštního a jedinečného jako na spoustě jiných hrdinek, které i v tomto nelehkém období žily a v knihách mě zaujaly. Snad za to může hlavně to, jak její postavu napsal autor…

Knihu bych tedy doporučila především starším čtenářům a možná spíše mužům, které jistě zaujme tento netradičně zpracovaný pohled na válku očima jednoho ze špionů. Romantické části je zde naprosté minimum a i to, které zde je, je téměř bez citu. Což si po velmi mnoha knihách s romantickými zápletkami mohu dovolit adekvátně zhodnotit…

Celkové hodnocení:

«««««

Válečná nevěsta, ač může být její název zavádějící, je určena především mužskému publiku a starším čtenářům, kteří se chtějí podívat na 2. světovou válku (především) z pohledu jednoho ze špionů.

Romantická linka zde je téměř zanedbatelná a napsaná stylem „studeného čumáku“ - jinými slovy je velmi těžké zde zachytit náznak vřelejších emocí, které by z knihy při četbě na čtenáře přeskočily. A stejně tak je kvůli autorovu stylu psaní těžké vytvořit si k postavám nějaké pouto…

Avšak pro výše zmíněný typ čtenářů bude kniha jistě velmi uspokojivá.

Sapphique

Série: Inkarceron 2 (2 of 2)

Originální název: Sapphique
Autorka: Catherine Fisher

Český překlad: Petra Diestlerová
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2008, v ČR 2011
Počet stran: 375

Anotace:

Finnovi se podařilo uprchnout z temného vězení jménem Inkarceron, ale musel tam zanechat své nejbližší přátele, přísežného bratra Keira a dívku Attii. Jeho nárok na trůn Říše se zdá nezpochybnitelný – až do chvíle, kdy vystoupí neznámý Uchazeč, který jako by mu z oka vypadl, a za dědice se prohlásí sám. Finn si stále pamatuje jen život ve vězení, mučí ho sny a nejistota. Kým vlastně je?

Související recenze:

Inkarceron 1 - Inkarceron

Můj názor:

Jak už jsem předesílala v předešlé recenzi, do pokračování této série jsem se pustila proto, že má pouze 2 díly a já nemám moc ráda nedočtené série. Tak nějak tajně jsem doufala, že by tento díl mohl být lepší než předešlý… hm…

Styl psaní Catherine Fisher se od předchozí knihy vůbec nezměnil. Jsem si jistá, že si kniha našla a najde své čtenáře. Řekla bych spíše, že zaujme chlapeckou část čtenářů - dobrodružství, zrada a intriky, to vše se v knize vyskytuje. Proč však mezi věrné čtenáře nepatřím i já?

Hlavní zásluhu na tom má příběh jako celek a samotné postavy. Když jsem narazila na pojem Sapphiquovy rukavice, říkala jsem si, že jsem na to nejspíš zapomněla, když to někdo zmiňoval v Inkarceronu. Jenže nezapomněla. Tato rukavice, byla (jak se ukázalo) pro celý tento závěrečný díl zcela NEPOSTRADATELNOU pomůckou - a přesto o ní nebyla ani jedna jediná zmínka v předešlém díle. A nemůžu si pomoct, ale pokud se veledůležitá věc nevyskytuje v předešlých dílech (nebo aspoň její náznak) působí to na mě uměle - jakoby autor nevěděl, jak by měl pokračovat, a proto tam musí dosadit něco, co dá spoustě věcí smysl a povede děj dál. Opravdu přesně takhle to na mě působilo.

Postavy, které byly mou poslední nadějí na záchranu mého dojmu z knihy, tuto šanci promarnily.

Finn po většinu knihy působil jako nejistý a otrávený kluk. Na jednu stranu se mu opravdu nedivím, na druhou stranu jsem doufala, že se sebere trochu dřív a ne až ke konci (a i tam to na mě působilo pochybně). Nutno podotknout, že za jeho stav asi mohla i Claudie, která se rozhodně neukázala jako člověk, který by uměl podepřít, ale spíše přišlápnout. Tolik jsem čekala, že se to mezi nimi dvěma vyvine v nějaký vztah, ale ne. Jejich (ne) vztah byl tak zvláštní směsicí (ne) porozumění, že jsem se s tím dosud ještě nesetkala.

Jared byl i zde jednou ze světlých stránek knihy. Jeho postava byla zajímavá a mě skutečně zajímalo, jak to s ním dopadne. To, co se ke konci stalo, bylo pořádné překvapení (a nejenom to, že se Jared vydal za Vězením a stal se v podstatě Sapphiquovým nástupcem, ale i to, jak hluboké city očividně byly mezi ním a Claudií - což nebylo na první pohled téměř poznat).

Části, v nichž vystupoval Keiro a Attie mi přišly spíše jako výplň. Stále unikali z jednoho nebezpečí do druhého a do třetího a tak pořád dokola… Kdybych si je oblíbila jako postavy, určitě by mě jejich dobrodružství zajímala víc a měla bych o ně větší strach. Pokud jste si je ale oblíbili vy, tak se v těchto pasážích máte nač těšit ;-)

Postava (nebo spíše vědomí) Vězení bylo nepředvídatelné a neslo v sobě příslib zajímavého vyústění. Nicméně… ne, ani to na mě nezabralo.

Co mi dodalo poslední kapku hořkosti, tak konec. Kromě toho, že hrdinové zabránili potenciální katastrofě, kdyby se Vězení dostalo ze svého vězení, a toho, že se zbavili „staré doby“, nevíme vůbec nic. Nevíme, kdo je Finn ani jak se ve vězení vzal, nevíme, zda se s Claudií stali vládci, nevíme, jestli se Keiro nezamiloval do Attie a ona do něj, nevíme… skoro nic. A jistě mě už znáte natolik, abyste věděli, že mě podobné nedořešené konce vytáčí…

Mimochodem - netuším, jak se správně přečte název knihy :D To je další věc, která mě iritovala… To tato série zvládala perfektně, to jí musím nechat :D

Celkové hodnocení:

3,5 / 5

Pokud jste si přečetli Inkarceron, dočtěte i tuto knihu, ať máte klid. Ale pokud jste po 1. díle sdíleli mé „nadšení“, připravte se, že budete mít možná podobný názor i po Sapphiquovi.

Série spíše pro čtenáře z řad kluků. Poněkud zmatené postavy, které vám nejspíš k srdci moc nepřilnou a děj, jehož nejzajímavější část se začne odehrávat až v závěru. Na konec se ale dobře připravte - přinese vám totiž spoustu nevyřešených otázek…

Obrázky: pinterest.com