Zlodějka knih - Recenze na knihu

Originální název: The Book Thief
Autor: Markus Zusak

Český překlad: Vít Penkala
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2007, v ČR 2009
Počet stran: 526

Anotace:

Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt.

Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce.

Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem.

Související recenze:

Posel

Můj názor:

První přečtení, zhlédnutí filmu, re-reading po více jak 2 letech a konečně je tu recenze. SHAME ON ME! Ve skutečnosti jsem tuto recenzi opravdu odkládala, protože jsem se bála, že své pocity a dojmy nevystihnu správně a že se mi ji nepodaří napsat tak, jak bych si přála. Nakonec jsem to všechno hodila za hlavu, a ačkoliv tato recenze nejspíš nebude ideální, snaha tu rozhodně byla :-)

Chtěla jsem si vzpomenout, jak jsem se k této knize dostala, ale už nevím. Mohly za to snad nadšené reakce čtenářů? Či trailer na film? Možná oboje? Nevím. Každopádně si pamatuji, že jsem se tehdy rozhodla nejprve si přečíst knihu a pak zhlédnout film. A dokonce jsem byla tak akorátní, že jsem si nejdříve přečetla první Zusakovu knihu - Posla a pak teprve přešla na Zlodějku. Ale už dost vzpomínání, pojďme na recenzi…

STYL PSANÍ

Markus Zusak si pro Zlodějku knih zvolil ich formu, přičemž na post vypravěčky dosadil samotnou Smrt. To je jeden z hlavních důvodů, díky nimž je tento příběh tak neotřelý a maximálně originální. Smrt se totiž s ničím nepáře - předkládá fakta, nic nepřikrášluje. Je to taky velká spoileristka - v průběhu čtení se totiž dozvíte, co se stane s většinou hlavních postav. Nejprve mě to štvalo, ale později jsem si uvědomila, že je to vlastně dobře. Zjistíte šokovou informaci, zasáhne vás to, ale vzhledem k tomu, že je před vámi ještě celá kupa stránek, máte možnost to nějak vstřebat a nebýt na konci tak šíleně zdrceni. A za sebe mohu říct, že pokud by to autor takto nenapsal, asi bych ten konec rozdýchávala ještě půl roku.

Kniha je také doplněna o vsuvky ze slovníků, nezvykle podané popisy (viz úryvek níže), obrázky a ukázky z děl, které stvořily některé z postav. Po grafické stránce je Zlodějka velmi bohatým dílem. Kapitoly jsou většinou kratší, takže vám stránky letí pod rukama.

Díky nevšední vypravěčce a jejímu originálnímu způsobu vyprávění máte možnost prožít neobyčejný čtenářský zážitek, který ve vás zanechá hluboký otisk. Markus Zusak do knihy zakomponoval spoustu mouder a ponaučení, ačkoliv některé z nich dávají smysl pouze v kontextu dané popsané situace.

POSTAVY

Markus Zusak nám ve své knize představuje úžasnou paletu postav - lidských charakterů, které se vám vryjí do mysli a zůstanou v ní s vámi už navždy. Dle mého názoru tento příběh stojí především na postavách a nutno podotknout, že autor je skutečným mistrem v jejich tvoření.

Hlavní postavou je Liesel Meminger. Zamlklé děvče, které se musí prát s drtivou ztrátou bratra, trvalým odloučením od matky, děsivými nočními můrami, přestěhováním do zcela neznámého prostředí ke zcela neznámým lidem a potížemi se čtením, které jí značně ztíží pobyt ve škole a mezi spolužáky.

Její postava se u mě zařadila k těm, na které se nezapomíná. Dívka se silným, nezdolným duchem, zvídavou myslí a dobrým srdcem na stránkách Zlodějky knih ožívá s oslnivým světlem. Lieselina postava je neskutečně sympatická a během chvilky vám přiroste k srdci stejně jako samotné Smrti.

Velmi se mi líbilo, že ji Markus Zusak nestvořil dokonalou, ale naprosto „obyčejnou“, tím nejlidštějším způsobem. Sledujeme její strach, slzy, bolest, chyby, radost, nadšení k četbě a učení, lásku, obětavost a vše další, co dělá člověka člověkem. Vážně bych ji velmi ráda měla za přítelkyni a jsem hrozně moc vděčná, že ji mám „na dosah“ pokaždé, když otevřu knihu, ale i když nahlédnu do své hlavy, kde s ostatními nezapomenutelnými postavami bydlí.

Hans Hubermann - hned další postava, která musí každému okamžitě přirůst k duši. Muž se srdcem větším než tři pěsti, laskavýma stříbrnýma očima, špetkou humoru a velkou odvahou. Je jedním z těch „obyčejných“ lidských hrdinů, které ani nenapadne takto o sobě uvažovat, protože vše, co udělá, bere jako normální, jako něco, co by udělal každý druhý.

Rosa Hubermannová je ženská od rány, od níž byste Watschen schytat rozhodně nechtěli. Na první pohled osoba nepříjemná a zahořklá do morku kostí, na pohled druhý žena s laskavým srdcem, dávající najevo lásku a starost trochu nečekaným drsným způsobem. Mám za to, že její postavu je možné plně ocenit až za ¾ knihy, při zpětném pohledu, kdy už jste jako čtenáři o něco moudřejší, než jste byli na začátku.

Max Vandenburg - Žid s bažinatýma očima, vlasy jako peří, skvělý posluchač a dárce slov, příběhů i naděje a světla. Jeho postava je napsaná neskutečně věrně a trefně. Je nemožné si jej neoblíbit a jednoduše mu musíte od začátku do konce držet pěsti. Díky němu jsem si zase uvědomila, že spoustu věcí beru jako samozřejmost a ani kolikrát neuvažuji nad tím, jaké velké dary kolem sebe mám a můžu na ně „dosáhnout“. Myslím, že v literatuře i kolem sebe potřebujeme spoustu takových Maxů, aby nám připomínali zdánlivě všední krásy - oblohu, hvězdy, novinky, sníh, listy, kameny… cokoliv v přírodě - že je to dar, kterého bychom si měli považovat. I to, že to všechno můžeme vidět a cítit.

Rudy Steiner. Někdo, kdo mi zlomil srdce. Ne že by to byla jeho vina. Miluju jeho postavu - je totiž naprosto vyváženým příkladem velkého uličníka a lumpa a kluka s prostým, zlatým a laskavým srdcem. Pro mě je jedním z těch důvodů, které činí Zlodějku knih tak skvělým a nezapomenutelným dílem. Přátelství Rudy a Liesel je popsané kouzelně, uvěřitelně, bez nějakých otřepaných frází a scén. Zkrátka ani na okamžik nepochybujete, že ti dva navěky patří a budou patřit k sobě, stejně jako jejich věčné Saumensch a Saukerl.

Uvidíte, že sotva se do příběhu ponoříte, zjistíte, že jste obklopeni celou plejádou postav, které jsou skutečné, živé a vy nebudete mít problém uvěřit, že takoví lidé kolem byli, jsou a budou.

PŘÍBĚH

  

Když jsem o této knize poprvé slyšela / přečetla si anotaci, měla jsem za to, že se děj bude točit kolem nějaké mladé dívčiny, která bude krást knihy, bude je šířit dál, možná vytvoří tajnou knihovnu, kde si lidé budou moci během války naplnit hlavu něčím, co je pozvedne od strastí války a tak podobně. Jak moc jsem se spletla! Každopádně jsem měla za to, že kniha bude o hrdince, která bude skutečnou hrdinkou tím, že bude šířit knihy pro dobro národa. Nic takového ovšem ve Zlodějce knih nenajdete. Navíc jste si možná všimli, že se mi výše v textu několikrát objevilo slovo „obyčejný“ a „srdce“. A tato 2 slova jsou přesně tím, co tento příběh dokonale vystihuje.

Zlodějka knih je příběhem o obyčejných lidech se srdcem na pravém místě. Nejsou to hrdinové - ne v tom smyslu, v jakém jsou hrdinové prezentování dnešním světem. Ne, tito hrdinové jsou skutečnými hrdiny všedních dní. Jsou to lidé jako vy nebo já. Nemají žádné superschopnosti, neúčastní se rozhodování o osudu světa či národa, nemají vliv na tisícové davy, nic nedostávají zadarmo, nic nemohou brát jako samozřejmost. Markus Zusak vytvořil maximálně lidský, smutný, dojemný, veselý, srdce svírající příběh s notnou dávkou bolesti a tragédie stejně jako radosti a naděje. V žádném případě se nesnaží hrát na čtenářovy city, neprotahuje utrpení, neprodlužuje radostné okamžiky.

Líbilo se mi, že se má původní představa o tomto příběhu neuskutečnila, protože přesně takové knihy jako je tato tento svět potřebuje jako sůl. Potřebujeme vidět lidi nám podobné, kteří dělají zdánlivě obyčejné věci, ale ve své nejhlubší podstatě jsou to statečné činy, činy milosrdenství a lásky, dobrodiní, činy nanejvýš lidské, činy, které zahřejí u srdce a které kolikrát nejsou vidět okolím, ale to nic neumenšuje na jejich důležitosti, spíše naopak.

Knihu jsem četla 2x a v obou případech u mě došlo i na slzy. Neupadla jsem ale do deprese, příběh mě nevyšťavil na maximum aniž by mi něco nedal nazpátek. Právě naopak - cítila jsem z něj všechny druhy emocí a poznala všemožné druhy lidských charakterů. Zlodějka knih mi dala nepřeberné množství námětů k zamyšlení a pomohla mi znovu si začít vážit některých věcí, nezapomínat na ně, nebrat je jako samozřejmost. Dala mi úžasné postavy, které se staly mými věrnými společníky, a já na ně nikdy nedám dopustit. Jsem si také zcela jistá, že si tuto knihu budu číst znovu. Stojí za to.

Člověk si díky tomuto příběhu také uvědomí, že ačkoliv Německo rozpoutalo 2. světovou válku, stále v něm byla taková spousta lidí, kteří si ji nepřáli a kteří by dali cokoliv za to, aby skončila, ti, kteří si uvědomovali její nesmyslnost, bylo jim z toho zle, snažili se pomoci těm nejpotřebnějším a nejubožejším, riskovali vlastní životy, uvědomovali si naprostou nelogičnost a hrůzu celé propagandy. Ale nemohli s tím udělat nic ve větším měřítku. Dokázali však udělat aspoň něco - aspoň něco, co bylo v jejich silách, na co ještě stačili.

Myslím, že kromě jiného je tato kniha také skvělým dokladem toho, že dělat i ony zdánlivé drobnosti je potřeba. Beru ji jako povzbuzení a ujištění, že každý dobrý čin - nehledě na svou velikost - má cenu, má smysl a stojí za to jej udělat.

Samozřejmě nelze nezmínit to, že tato kniha je rovněž hudbou pro duši knihomolů. Zachycuje důležitost a krásu čtení, knih samotných a bohatství, moudrosti, možnosti úniku a povzbuzení, síly, které v sobě ukrývají. A o tomto nebude nikdy napsáno dost příběhů.

Když jsem Zlodějku dočetla poprvé, byla jsem smutná a dost naštvaná na Zusaka, že tento příběh napsal a ukončil tak, jak to udělal. Ovšem po dalších úvahách a zvláště nyní po re-readingu jsem si uvědomila, že pokud by příběh neskončil takhle, asi by neměl takový dopad a takovou sílu, jakou nyní má.

A nikdo mi nevymluví, že Lieseliným manželem byl Max. Prostě byl a tečka ;-)

Nicméně v mých představách zde bude ještě druhá verze, v níž Rudy, Hans ani Rosa nikdy nezemřou. Rudy možná nebude po přežití bombardování schopný závodně běhat, ale bude žít. Vezme si Liesel a budou spolu žít kdekoliv, kde se jim zamane s kupou dětí - nadšených čtenářů a vášnivých sprinterů. Yep, I‘m a big dreamer and I know it and I‘m proud of it :-)

DOPORUČENÍ

Tuto knihu bych doporučila zcela všem a navrhla bych ji do povinné četby na školách. Nepochybuji o tom, že se najdou čtenáři, kterým tento příběh kvůli autorově stylu psaní nemusí sednout, ale mám za to, že to bude menšina.

Pokud máte rádi nevšední vypravěče, silné příběhy, silné charaktery postav, uvěřitelný děj, skutečná „všední“ moudra kapající ze stránek a něco navíc, co vás chytne za srdce, najdete ve Zlodějce knih přesně to pravé.

POZNÁMKA

Rozhodně vám také doporučuji filmové zpracování knihy, které se řadí k jedněm z těch nejlepších převedení knihy na stříbrné plátno. Informace o filmu ZDE.

A pokud vás zaujal Rudyho idol Jesse Owens doporučuji rovněž film Race, který sleduje pozoruhodný osud tohoto sportovce, především jeho účast na olympijských hrách v Berlíně těsně před válkou.

Oba filmy ode mě dostaly v hodnocení plný počet 5 * a opravdu vám je VŘELE doporučuji ;-)

    

Celkové hodnocení:

««««« + ««

Zlodějka knih není příběhem o hrdinech, jak je prezentuje svět, ale je příběhem o hrdinech, kteří jsou mezi námi, kteří mohou být námi.

Markus Zusak stvořil nanejvýš lidský a uvěřitelný příběh, který se vám dostane do srdce a zůstane s vámi navždy. Je plný bolestí, strachu a beznaděje, velkých smutků i malých radostí, světla naděje a pevných přátelství. Napsaný je tak bravurně, že u něj nebudete cítit ani špetku z deprese, ale spíš ve vás vyvolá hřejivý pocit spojený s objevením oné všední a tolik potřebné lidskosti.

Zlodějka knih je plná života navzdory tomu, že její vypravěčkou je sama Smrt. Ale možná zjistíte, že i ona má srdce…

Ukázka z knihy:

b POSLEDNÍ ZASTÁVKA a

Ulička žlutých hvězd

Na tom místě se nikdo nechtěl zastavovat a dívat se, ale skoro každý to udělal. Ulička měla tvar dlouhé zlomené paže, stálo v ní pár domů s rozdrásanými okny a zdmi samou modřinu. Na dveřích měly namalovanou Davidovu hvězdu. Ty domy vypadaly málem jako malomocní. Když nic jiného, byly to zanícené boláky na poraněné německé půdě.

„Schillerstraße,“ řekl Rudy. „Ulička žlutých hvězd.“

Kousek před nimi se pohybovali nějací lidé. V mrholícím vzduchu vypadali jako duchové. Ne lidé, pouhé obrysy, posouvající se pod olověnými mraky.

„Tak pojďte, vy dva,“ zavolal na ně Kurt (nejstarší ze Steinerovic dětí) a oni rychle vykročili za ním.

Ve škole Rudy nikdy nezapomněl o každé přestávce Liesel vyhledat. Nevšímal si toho, že ostatní hulákají, jak je ta nová holka hloupá. Byl jí od začátku nablízku, a bude jí nablízku i pak, až její rozčarování překypí. Ale nebude to dělat jen tak pro nic za nic.

b JEN JEDNA VĚC JE HORŠÍ NEŽ KLUK, a

KTERÝ VÁS NESNÁŠÍ

Kluk, který vás miluje.

Jednou koncem dubna Rudy a Liesel přišli ze školy a čekali na ulici na obvyklý fotbalový mač. Byli tam trochu moc brzy, ostatní děti se ještě neukázaly. Viděli jen Pfiffikuse s nevymáchanou hubou.

„Koukni,“ ukázal Rudy.

b  PORTRÉT PFIFFIKUSE a

Křehká postava.

Bílé vlasy.

Černý pršiplášť, hnědé kalhoty

a rozpadající se boty, a huba –

a to tedy byla huba.

„Hej, Pfiffikusi!“

Vzdálená postava se obrátila a Rudy začal pískat.

Starý muž se napřímil a současně se pustil do nadávání s takovou zuřivostí, již nelze označit jinak než jako nadání od boha. Jeho pravé jméno nejspíš nikdo neznal, nebo ho přinejmenším neužíval. Říkalo se mu prostě Pfiffikus, protože takové jméno se přesně hodí pro člověka, který si rád píská, a to Pfiffikus každopádně rád. Neustále si pískal Radeckého marš a všechny děti ve městě na něj pokřikovaly a napodobovaly jeho pískání. Přesně v tu chvíli Pfiffikus opustil svůj obvyklý způsob chůze (nakloněný dopředu, dlouhé, vyčouhlé kroky, ruce složené za zády), narovnal se a začal jim spílat. V tu chvíli byl dojem zdánlivého pokoje násilně přerušen, neboť jeho hlas přetékal vztekem.

Při této příleţitosti se Liesel k Rudyho popichování přidala téměř instinktivně.

„Hej, Pfiffikusi,“ opičila se, a rychle si osvojila náležitou krutost, kterou dětství zdá se vyžaduje. Pískala příšerně, ale nebyl čas na nějaké nacvičování.

Šel po nich a křičel. Začal u „Geh’ scheissen“ a pak uţ to šlo rychle z kopce. Zpočátku směřovaly jeho nadávky jen na chlapcovu adresu, ale rychle přišla na řadu i Liesel.

„Ty děvko jedna mrňavá!“ řval na ni. Ta slova byla jak herda do zad. „Tebe jsem tu eště neviděl!“ Nadávat desetileté holce do děvek je divné. To byl prostě celý Pfiffikus.

Všeobecně se soudilo, že by byli pěkný párek s Frau Holtzapfelovou. „Koukejte se vrátit!“, to bylo poslední, co Rudy a Liesel na útěku slyšeli. Utíkali až na Münchener Straße.

„Pojď se mnou,“ řekl Rudy, když popadl: dech, „jenom kousek tudy.“

Dovedl ji na Hubertův okruh, dějiště owensovské příhody. Stáli tam, ruce v kapsách. Před nimi se prostírala běžecká dráha. Mohla se stát jen jediná věc. Odstartoval ji Rudy.

„Dáme si stovku,“ pošťuchoval ji. „Vsadím se, že mě neporazíš.“

To si Liesel nenechala líbit. „Vsadím se, že jo.“

„A o co se jako vsadíš, ty Saumensch mrňavá? Copak máš nějaký peníze?“

„Jasně že ne. Ty snad jo?“

„Ne.“ Ale Rudy věděl, jak na to. Už se z něj stával svůdník. „Když tě porazím, dostanu pusu.“ Přidřepnul a začal si vyhrnovat nohavice.

Liesel to vyplašilo, a to je ještě slabé slovo. „Proč bys mě chtěl líbat? Jsem špinavá.“

„To já taky.“ Rudy zjevně neviděl jediný důvod, proč by trocha špíny měla něčemu bránit. Oba dva už nějakou chvíli žili v koupacím mezidobí.

Chvíli to zvažovala a prohlížela si přitom jeho vyzáblá lýtka. Byla skoro jako ta její.

Nemůže mě porazit, usoudila. Vážně přikývla. Tohle bylo obchodní jednání.

„Když vyhraješ ty, můžeš mi dát pusu. A když vyhraju já, nebudu už při fotbale chytat.“

Rudy to uvážil. „Platí.“ Podali si na to ruku.

Svět byl mlhavý, přikrytý temným nebem, začaly padat odštěpky deště.

Dráha byla blátivější, než se na první pohled zdálo.

Soutěžící se připravili.

Rudy místo startovního výstřelu vyhodil do vzduchu kámen. Až dopadne na zem, vyrazí.

„Vždyť ani nevidím cíl,“ stěžovala si Liesel.

„A já snad jo?“

Kámen se zasekl do hlíny.

Běželi jeden vedle druhého, lokty si propracovávali cestu. Kluzká dráha jim vsrkávala nohy a snad dvacet metrů před cílem oba strhla na zem.

„Ježíšmarjájozef!“ vyjekl Rudy. „Jsem celej zasranej!“

„To nejsou žádný sračky,“ opravila ho Liesel, „to je bláto,“ ale sama si taky nebyla moc jistá. Sklouzli o dalších pět metrů směrem k cíli. „Takže nerozhodně?“

Rudy se rozhlédl, ostré zuby vyceněné, vytáhlé modré oči. Obličej měl z poloviny přetřený blátem. „Jestli je to nerozhodně, dostanu tu pusu?“

„Ani za milión.“ Liesel se zvedla a oklepala si trochu bláta z kabátku.

„Nebudu tě stavět do brány.“

„Bránu si strč někam.“

Na zpáteční cestě do Himmelstraße ji Rudy upozornil: „Jednou mě, Liesel, ještě budeš prosit, abys mi mohla dát pusu.“

Jenomže Liesel věděla svoje.

Zapřisáhla se.

Co budou ona a Rudy Steiner živi, nikdy toho ubohého špinavého Saukerla nepolíbí, a určitě ne dneska. O pozornost volaly důležitější věci. Prohlédla si svůj blátivý úbor a konstatovala očividné.

„Ta mě zabije.“

„Ta“ byla pochopitelně Rosa Hubermannová, jinak taky máma, a skutečně ji málem přizabila. Při výkonu trestu hrálo důležitou roli slovo Saumensch. Nadělala z ní fašírku.

Obrázky: google.com, pinterest.com