Zefill: Pustina - Recenze na knihu

Série: Dust Lands 2 (2 of 3)
Originální název: Rebel Heart
Autorka: Moira Young

Český překlad: Zdeněk Uherčík
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2012, v ČR 2013
Počet stran: 324

Anotace:

Saba doufala, že se její svět vrátí do normálu poté, co porazila Tontony a zachránila svého bratra Lugha. Všichni teď míří na západ za lepším životem a toužebně očekávaným setkáním s Jackem. Avšak nový, mnohem nebezpečnější nepřítel je na vzestupu a postupně buduje svou vizi nového světa, kde jeho odpůrci nemají co dělat.

A jaká je vlastně pravda o Jackovi? Opravdu je tím, za koho se celou dobu vydával? A kam až je Saba ochotna zajít, aby dostala to, co chce?

Související recenze:

Dust Lands 1 - Krvavá cesta

Dust Lands 3 - Planoucí hvězda

Můj názor:

Do děje po předchozím díle (Krvavá cesta) se vracíme ve chvíli, kdy Jack putuje za Moly, aby ji řekl, že ten, na koho tak úpěnlivě čeká, nedorazí. Zprávu Moly sice předá, jenže se objevují nečekané potíže v podobě Tontonů, kteří Jackovy plány převrátí vzhůru nohama.

Na druhé straně se setkáváme se Sabou, Lughem, Emmi a Tommem, snažící se dostat na Západ, aby se konečně mohli usadit a vybudovat ten klidný život, o který všichni stojí. Jenže i oni na své cestě naráží na problémy a to velmi vážné. Saba totiž začíná vidět mrtvé, kteří ji pronásledují, ať se hne, kam chce. Nejprve si všichni myslí, že je náměsíčná nebo unavená, ale stíny mrtvých jsou stále u ní, a proto musí najít někoho, kdo jí pomůže poslat mrtvé přízraky tam, kam patří.

Přicházejí proto k Nebeské kněžce, která jim má pomoci. Ta však udělá něco jiného, než všichni čekají.

Saba se po cestách dozvídá, že se Jack přidal k Tontonům a zabil spolu s dalšími skupinu Svobodných sokolnic. Tomuhle ale Saba odmítá věřit a snaží se najít v Jackových posledních slovech, které řekl Maev a která jediná masakr přežila, skrytou zprávu. Posléze ji rozluští a je jí jasné, že Jack potřebuje pomoc. Vydává se proto za ním na další cestu, která je všechno, jen ne snadná. Podaří se jí Jacka najít? A je opravdu ve všem nevinně? A jaké tajemství skrývá Moly?

První krátká kapitolka nám poodhaluje cestu, po níž se vydal Jack, ovšem zbytek už (jako v 1. díle) vypráví opět Saba.

Na pokračování jsem se vrhla s chutí, protože Krvavá cesta byla skvělá. S politováním však musím napsat, že Pustina byla slabší, o dost. Co mě na ní zarazilo v prvním případě byly ony „přízraky“, které Sabu pronásledovaly a ta doba, kterou byla s Nebeskou kněžkou. Nevím, čekala jsem hodně, ale tohle jsem nějak moc nepobrala. Navíc jsem nepochopila, jaký smysl tato sekvence pro příběh měla. Připadalo mi, že se děj bude držet nějakých mantinelů (pochopitelně v rámci young adult a dystopií), ale ne že zabloudí k duchařině nebo „něčemu vyššímu“. To mi zkrátka do kontextu nesedlo.

Ale ještě nebudu odsuzovat naplno, počkám si na 3. a závěrečný díl a pak se uvidí a případně tuto část hodnocení přepíšu. Takže to prosím berte s rezervou.

Dalším minusem příběhu byla tak NEKONEČNÁ A MUČIVÁ absence Jacka. Čekala jsem na něj snad ještě úpěnlivěji než Saba a on se tam objevil jen tak krátce! Páni! Jeden by si myslel, že když je na obálce, že to bude hlavně o něm (a s ním) a ono houby!!! Hrozně mi chyběl jeho humor, nadhled a… zkrátka jeho přítomnost. Když autorka největšího tahouna příběhu vyšoupne jen na pár stránek, tak vás to přinejmenším naštve, při nejhorším (což se stalo) klesne laťka příběhu.

Koho je třeba vyzdvihnout, tak DeMala. Jeho postava mě totálně rozvařila. Musím říct, že on byl POŘÁDNÝM PŘEKVAPENÍM. Čekala jsem všechno, ale ne to, co se stalo. A též musím přiznat, že jsem Sabu ani tolik za to, co udělala, neodsuzovala, protože ten chlap mě taky tak zblbnul, že jsme nevěděla, kde je vpravo a kde vlevo. A to už je co říct! Takže za tento charakter palec hore, a jsem VELMI zvědavá, jak se nám vybarví v pokračování.

Jak už jsem psala, tak mi chyběl Jack a jeho humor + humorné stránky obecně. Bylo tam sice pár záblesků, ale oproti Krvavé cestě minimum.

Pustina se ale i tak dobře četla, a i když mi to přišlo místy zbytečně natahované (v tom smyslu, že se autorka snažila vyplnit stránky), nebylo to nudné.

Moira Young má opravdu ten do hlavy se zakousávající styl psaní, který vás prostě NUTÍ číst dál. Též jí třeba přiznat, že se opravdu nebojí zabít své postavy a to i ty, které si to NEZASLOUŽÍ. Tímto vás udržuje v neustálém napětí, protože vy si v klidu čtete a najednou HUPS a někdo, koho máte rádi, už najednou není! Prostě šok.

Co se týče konce, tak ten mě tedy TOTÁLNĚ NAŠTVAL na nejvyšší možnou míru. Prostě jsem si říkala: COŽE??? SPOILER - tak nejdřív chce Jack být se Sabou a vypadá to, že pro to udělá maximum a pak najednou změna o 180°: „Mám povinnosti a nechci, aby se ti něco stalo proto, že to nedodělám.“ A co čtenář na to? Jop, čumí jako puk - doslova.

Na pokračování se tedy klepu jako divá a nezbývá mi než doufat, že to autorka NAPRAVÍ, aby to bylo, jak být má. Tedy ne tato katastrofa z konce tohoto dílu, ze které by jeden padnul, žádné odtrhování postav od sebe, žádné další smrti. Nejsem vůbec náročná! CHCI DOBRÝ A ŠŤASTNÝ KONEC, OK, paní Youngová? Doufám, že si rozumíme! DÍKY!

Celkové hodnocení:

«««««

4 hvězdy, protože oproti předchozímu dílu pro mě byla Pustina značným snížením nastavené laťky. Velkou zásluhu na tom má vypuštění největšího tahouna příběhu - Jacka.

Pokud bude 3. díl lepší, nechám toto hodnocení takto. Pokud ale bude stát za (…), tak asi snížím na 3 hvězdy. Každopádně uvidíme! Nic není ztraceno :-)

Pokud se vám Krvavá cesta líbila, tak Pustinu neopomeňte, třeba se vám bude líbit více než mě.

Já na konci... Echm, musela jsem to zajíst...

Ukázka z knihy:

Teď. Řekni jí to teď. „Molly, chtěl bych ti něco…“

„Ach, už necháme Ikea na pokoji. Však on se ukáže, až sebere kuráž.“ Opře se lokty o bar. „Co je to za hrůzu?“ Cvrnkne mu do střechy klobouku. Klobouk se skutálí na zem. „Takhle je to lepší. Do háje, Jacku, jsi po čertech hezkej. A ty tvoje oči jako dva měsíce.“

„Poslouchej, Molly, já…“

„Myslíš na ni někdy?“ zeptá se zničehonic.

Neodpoví a jen se dívá do pohárku.

„Už by jí bylo šest. Vím, že je to hloupost, ale… ráda si představuju, jaká by asi byla. Jakou by měla povahu. Komu by se podobala. Měla tvoje oči. Byla krásná, viď?“

„Jo,“ opáčí. „Byla.“

Bere její ruku do dlaní. Pevně ji stiskne a políbí. Dívají se jeden na druhého. Vzduch mezi nimi houstne tíživou minulostí. Minulostí, která se nikdy nenaplnila, ale bude je navždy spojovat.

„Jacku?“ Zblízka a pronikavě si ho měří. Pak se odtáhne, jako by si teprve teď na něm všimla něčeho zvláštního. „Propána, Jacku. Chtěls mi něco říct.“

Vydechne. „Jo. Jo, něco ti chci říct. Jde o to, Molly… já…“

„No ať visím!“ Po tváři se jí rozlévá opatrný úsměv.

Zamračí se. „Molly?“

„Cha, cha! To nemůže být pravda!“ Plácne dlaní do baru. „No to mě tedy podrž, Jacku. Kdo je to?“

„Co? O čem to mluvíš?“

„Nevytáčej se. Na to tě znám moc dobře. Kdo je to? Co je to za holku?“ Všimne si kožené šňůrky na jeho krku. „A co je tohle?“

Zatáhne za šňůrku a vytáhne srdcekámen schovaný pod košilí.

Prohlíží si ho. „Srdcekámen.“ Překvapeně pohlédne na Jacka. „Dala ti srdcekámen.“

„Možná jsem ho našel,“ odvětí.

„Ale kdepak. Máš ji vepsanou ve tváři. Vidím ti ji na očích.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Hele, asi zapomínáš, koho máš před sebou. My dva si nic nepředstíráme. To už máme za sebou. Co tě znám, Jacku, měl jsi srdce zamknuté na dva západy a klíč jsi zahodil. Vypadá to, že ona ho našla.“

Chvíli mlčí. Molly čeká.

„Ona na klíče moc nedá. Raději vykopne dveře.“

„Ty ji miluješ.“

„Tak o tom nic nevím. Já… hmm.“ Zní to až příliš sebejistě a nepřesvědčivě.

„Ach. Tak takhle to je?“

„Nechtěl jsem to, Molly. Já… nehledal jsem to.“

„Tos nemusel. Co se má stát, to si tě najde. Rádi si myslíme, že jsem pány svých životů, ale není to tak. Ve skutečnosti ne. Už bys to měl vědět.“

„Paličatější ženskou bys nenašla. A vždycky si myslí, že všechno ví nejlíp. I když nemá pravdu. Zvlášť když nemá pravdu. Hned se naježí a je tvrdohlavá a vůbec má všechny takové ty vlastnosti.“

„Ale?“

„Ona září jako slunce, Molly. Hoří v ní neuvěřitelně silný plamen života. Teprve když jsem ji potkal, uvědomil jsem si, jak jsem byl celý život chladný.“

„Já vím.“

„Jde o to… sakra. Prostě si myslí, že jsem lepší člověk, než ve skutečnosti jsem.“

„Ty ale jsi lepší, než si o sobě myslíš.“

„Je hrozně mladá. Je jí teprve osmnáct.“

„To je skandální! A ty jsi tak starý.“

„Víš přece, že roky nejsou rozhodující. Ale stejně. Vkládat tolik do jediného člověka… to je nebezpečné.“

„Neopovažuj se vycouvat, Jacku, neopovažuj se! Většina lidí v životě nepocítí to, co ty teď cítíš. Buď s ní. A kdyby to mělo vydržet jednu hodinu, jednu noc, jeden týden nebo měsíc, nevadí. Buď s ní, hoř s ní, zař s ní… dokud můžeš. A teď mi řekni, jak se jmenuje. Tak do toho.“

Zhluboka se nadechne. „Saba. Jmenuje se Saba.“

Molly mu položí dlaň na tvář. „Ach, můj drahý Jacku. Tohle… tohle jsem pro tebe vždycky chtěla. Vždycky. Jak by mohlo odolat těm tvým očím?“

„Snažila se. Opravdu. A jak. Ale poslouchej, Molly… tohle…“

„Bude se slavit! Na tohle se musíme pořádně napít. A myslím to vážně!“