středa 2. července 2014

Krvavá cesta - Recenze na knihu


Série: Dust Lands 1 (1 of 3)
Originální název:
Blood Red Road
Autorka: Moira Young

Český překlad: Zdeněk Uherčík
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011, v ČR 2013
Počet stran: 337







Anotace:

Saba žije u Stříbrného jezera – pustiny zpustošené neustálými písečnými bouřemi – kde se její rodina snaží přežít a neustále naráží na pozůstatky dávno zaniklé civilizace Padlých. Když čtyři tajemní jezdci unesou její milované dvojče Lugha a zabijí jejího otce, Saba se vypraví osvobodit bratra a pomstít otce.

Cestou potkává pestrou společnost dobrodruhů, pašeráků a samozřejmě i Jacka, úžasného a nesmírně drzého kluka. Saba během svého putování zjistí, že není slabou a bezbrannou dívkou, ale naopak skvělým bojovníkem, který má schopnost změnit deformovanou společnost zevnitř…

Krvavá cesta je román plný akce, napětí a dobrodružství. Román, který vás uhrane.






Související recenze:

Dust Lands 3 - Planoucí hvězda





Můj názor:

K této knížce mě přivedl velmi slibný námět a zajímavá obálka. A jako u spousty knih před ní, mě i u Krvavé cesty napadlo, zda má cenu ji číst a jako jindy zvítězilo pravidlo „zkus a uvidíš, zavřít knihu můžeš vždycky.“ Jsem ráda, že jsem se jím řídila, protože Krvavá cesta byla skvělá a já doufám, že pokud jste ji četli, tak máte podobný názor, případně pokud se jí číst chystáte, tak po dočtení tento názor třeba mít budete.

O čem příběh je? Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je 18ti letá Saba, která má bratra-dvojče Lugha a mladší sestru Emmi. Saba Lugha nadevše miluje a nedá bez něj ani ránu, zatímco Emmi, kterou viní z matčiny smrti (protože matka zemřela po porodu Emmi), nemůže skoro vystát. Lugh mezi nimi funguje jako spojovací most a snaží se Sabu přimět, aby Emmi dala šanci a jednala s ní trochu víc hezky.

Jejich otec je tak trochu podivín, neustále čte z hvězd, které jsou pro něj dokonce důležitější než děti. Nebo alespoň na první pohled. Všichni 4 žijí na poušti a trápí je nedostatek vody i jídla, a zatímco se Lugh snaží otce přesvědčit, aby se vydali jinam, otec si tvrdohlavě stojí za svým a stále zůstává u Stříbrného jezera, které začíná mít ke svému jménu pořádně daleko.

Všechno se změní ve chvíli, kdy se po písečné bouři k jejich domovu dostanou záhadní muži, zabijí otce a Lugha unesou. Zoufalá Saba je teď odkázaná jen sama na sebe a navíc se ještě musí postarat o Emmi. Je rozhodnutá dostat bratra zpátky, a proto se ihned vydává na cestu. Protože by ji Emmi jen zdržovala, chce ji nechat u dávné rodinné přítelkyně. Jenže její sestřička se nedá tak snadno vyšachovat a proto uteče a Sabu sleduje.

Cesta je dlouhá a úmorná a město Hopetown, kde by Lugh mohl být, je daleko. Sabu napadne si cestu zkrátit a spolu s Emmi „zajmou“ starého a trochu divného obchodníka s jeho ráznou ženou, kteří mají svou vlastní vzdušnou loď.

Na cestě do Hopetownu se ale situace otočí, Miz Pinchová je totiž proradná obchodnice - omámí obě dívky a pod pohrůžkou zabití Emmi Sabu donutí k otroctví. Ne však ledajakému. Miz Pinchová chce na Sabě vydělat - chce z ní udělat nejlepší bojovnici v zápasech na život a na smrt, které se v Hopetownu pořádají. Sabě nezbývá nic jiného než se podřídit a čekat na vhodnou chvíli k útěku. Ta je však v nedohlednu a tak je Saba nucena den co den bojovat o přežití, aby se nestalo, že by 3x prohrála a musela jít do smrtící uličky.

Ve svém vězení se brzy stává postrachem všech dalších bojovnic a získává jméno Anděl smrti. Seznamuje se zde ale také s Maev, která jí nabídne dohodu prospěšnou pro obě a Jackem, který je rovněž chycen jako otrok pro zápasy. Má Saba šanci najít bratra? A stihne to včas? Proč ho vůbec unesli? Kdo vládne tomuhle divnému světu? A je Jack tím, za koho ho Saba má anebo má pravdu Maev a nedá se mu věřit?

Hned na začátku musím říct, že tento příběh má mouchy, takové drobné (někdy trochu větší) nelogičnosti. A upřímně musím přiznat, že nebýt názorů jiných čtenářů, tak bych si jich ani nevšimla. Jo, ostuda jsem! Ale víte, co mě možná trochu omlouvá? Kniha jako celek.

Prostě jsem se do ní tak zažrala, že jsem hltala stránky a ani se nestihla zamýšlet nad tím, co je větší či menší nesmyl. A po dočtení? Je mi to pořád šumák :D Příběh Saby mě zkrátka nadchnul, přitavil ke knize a okolní svět jakoby zmlknul.

Autorčin styl psaní je téměř filmový. Kapitoly jsou sice delší, ale oddělené, takže si můžete vydechnout dle potřeby, anebo ne a být jako já ;-)





Aneb začnu a... jedu!





Moira Young nasadila svižné tempo, popisy omezila celkem na minimum, každou scénu podává jednoduše, nezabíhá do detailu, ale sviští kupředu, takže před sebou máte takový „knižní film“. Za sebe říkám, že jsem si to užila. A HODNĚ!

Líbily se mi rovněž postavy. Především Saba - ale nechápejte to špatně. Ona je pochňura. K chudákovi Emmi se chová škaredě, má nevymáchanou pusu a mnohdy střílí dřív, než míří (v přeneseném slova smyslu). Nicméně po všech těch hrdinkách, které jsou tak „dokonalé“ a pomalu na nich nenajdete chybu a nemůžou vás překvapit, byla tato chybující a škobrtající Saba příjemnou změnou. A pro nás, kteří jsme pro někoho starší sourozenec možná byla takovou výtkou, jak bychom se k těm našim mladším sourozencům chovat neměli.

Jo! Někdy jsou tak otravní a někdy byste je zakopali, ale… Oni nás asi taky, ne? Zkrátka si asi nemáme moc co vyčítat. A my starší bychom mohli přibrzdit, přece jen - jsou to mlaďoši ;-)

Ostatní postavy byly rovněž dobře vykreslené. Otravná, milá, malá, statečná a tvrdohlavá Emmi, mazaná a obratná Maev, slizoun Vicar Pinch. Tajemný DeMalo, který byl tak NETYPICKÝM ZÁPORÁKEM, že mi z něj šla hlava kolem a dokonale se mu povedlo vzbudit tak mou zvědavost, co že je vlastně zač.

Další postavy jako Ike, Tommo a Ash příběh pěkně obohatily a byla prostě zábava tuhle nesourodou skupinu sledovat v akci :-)

No a samozřejmě! Jack :-) Přišla jsem na to (houby, potvrdila jsem si to), že jsem PŘÍŠERNÁ KALHOTÁŘKA. Ale uklidňuje mě, že nebudu jediná. Totiž - skoro co kniha, to nová knižní láska :D A tento obrázek « se na mě DOKONALE HODÍ.

Jop, takže v Krvavé cestě jsem se zakoukala do Jacka. Líbila se mi jeho neotesanost, smysl pro humor a ironii, to, že se nebál na Sabu „sáhnout“ a nebral ji jako cukrovou panenku.

Byl postavou, která okamžitě oživila děj a nebyl to ten typický krasavec jak z časopisu. Měl totiž nedokonalosti na vzhledu a tím se mi líbil ještě víc. A hlavě taky - ukázal Sabě to, co potřebovala „vidět“, aby se změnil její vztah k Emmi. Takže Jack je pro mě nejlepší postavou této série a jejím jasným tahounem.



«






Humoru je v knize dostatek, především díky Jackovi. Akce a dobrodružství rovněž, takže se nestihnete nudit a pokud budete jako já, tak budete stránky hltat tak dlouho, dokud se zatnutými pěstmi nedočtete poslední stranu. A pak budete HNED chtít pokračování. Romantici si rovněž přijdou na své a nemusíte se přitom bát klišoidnosti.

Navíc - autorka se nebojí postavy zabít, takže jsem v závěru zažila nepříjemný a nečekaný šok. Ale co k tomu říct? Na jednu stranu chceme realitu, na druhou bychom chtěli perfektní konec… tak si vyberte, co budete sedět vám.

Pokračování v 2. knize s názvem Pustina jsem si naštěstí vzala z knihovny hned, takže jsem mohla plynule přejít do pokračování. Nemusíte se ale bát, Krvavá cesta cliffhangerem nekončí, ale mě rozhodně na pokračování navnadila. O tom, jak se mi líbilo nebo nelíbilo, se můžete dočíst v některé z příštích recenzí.







Celkové hodnocení:

«««««


Kniha ode mě získala 5 zasloužených hvězd a to i přes nějaké ty nelogičnosti, kterých jsem si při čtení ani nevšímala. Děj je svižný, nikde se nezdržuje a rozhodně nenudí.

Postavy jsou osvěžující a netypické. Romantika, akce, humor, dobrodružství a JACK! Prostě 5 hvězd :-)

Máte-li rádi dystopie, young adult a skousnete drobné chybky, pak si Krvavou cestu užijete.





Ukázka z knihy:




„Jacku! Vydrž! Dostanu tě ven!“

Klíče. Rychle. Probírám klíče navlečené na kruhu. Srdce se mi zastaví. Je jich deset. Všechny stejně veliké.

„Jacku, mám klíče! Jen musím najít ten správný!“

Zabouchá, abych věděla, že mě slyšel. Hmatám po poklopu. Tady je to. Klíčová dírka. Zkouším první klíč. Musím spěchat. Rychle. Rychleji. Prsty jsou nemotorné. Klíč mi sklouzne mimo dírku.

Musím prsty jedné ruky držet u klíčové dírky, abych se trefila. Jakmile zjistím, že klíč není ten správný, beru další. Skřípu zuby.

Dlaně mám kluzké potem. Stéká mi po obličeji a teče do očí. Srdce se mi může rozskočit. Čas se krátí. Jakmile přehoří střešní trámy, zbortí se strop a bude konec.

„Rychle, rychle, rychle,“ mumlám.

Předposlední klíč vklouzne dovnitř. Vyskočím na nohy. Popadnu držadlo poklopu. Ucuknu a zakleju. Železo je rozpálené. Omotám si dlaň cípem pláště, popadnu držadlo a zvednu poklop.

Sáhnu do tmy pod ním. Pevně mě popadne za ruku. Zapřu se a pomůžu mu vylézt ven. Kašle. Přehodím přes nás oba můj plášť.

„Tudy!“ Míříme ke dveřím baráku. Vstříc čerstvému vzduchu venku.

Vzduch rozřízne skřípání trámů. „Střecha!“ vykřiknu. „Spadne!“ Další zaskřípění a střecha v přední části se s příšerným praštěním zřítí. Kouř a prach se vyvalí přímo na nás.

„Jsme v pasti,“ řekne.

„Zpátky!“

Otočíme se a jdeme tam, odkud jsme právě přišli.

Uvažuj, Sabo, uvažuj. Ty a Ash jste přišly tunelem. Jak se sem dostala Ruby? Stejným způsobem?

„Tunel!“ vykřiknu. „Myslím, že ve zdi na konci by měl být tunel!“

Po hmatu se vracíme k zadní stěně baráku. Tápeme po cihlách a hledáme díru.

„Žádnej tunel tu není!“ říká.

„Musí být!“ Kleknu si, prohmatávám stěnu u země, pak dál směrem k rohu…

„Tady! Dělej!“ Položím se na břicho a plazím se do díry. Jde hned za mnou. Tunel je plný kouře. Lezu, jak nejrychleji to jde. V tichu je slyšet jen naše namáhavé sípání. Pak se tunel rozšiřuje a strop se zvedá. Můžeme se zvednout a jít v podřepu. Kouř řídne.

„Vidím vpředu světlo!“

Za okamžik jsme na konci tunelu. Je tady zrezivělý železný žebřík. Seshora sem dopadají nazlátlé sluneční paprsky. Vylezu po žebříku. Je mi stále v patách.

Nahoře je přes díru přehozený kus pytloviny. Opatrně ji poodhrnu. Dolů se sypou stébla slámy. Vykouknu ven. Sláma je všude kolem. Odhrnu pytlovinu ještě kousek.

Tunel ústí na oploceném dvorku mezi dvěma chatrčemi. Na zemi je nastlaná sláma a v rohu chrochtají tři prasata. Kromě nich není nikdo v dohledu.

Z dálky sem doléhá křik. A vítr nese pach spáleniště.

„Je tu klid. Jdeme.“

(…)

„Pojď za mnou,“ říká mi Jack. Ponoří se do davu, vyhýbá se nalevo napravo a já za ním. Vyhýbám se děcku. Někdo ho táhne za ruku, křičí a je celé rudé.

„Anděl smrti je v těchhle končinách zbytečně moc známý,“ poznamená, bleskově máchne rukou a vzápětí mi na hlavu narazí klobouk, který sebral někomu z davu. „Takhle to bude lepší.“

„Musím najít Ash,“ říkám a pátrám v davu. „A ostatní Sokolnice. Mají moji sestru.“

„Vždycky jsem chtěl mít sestru,“ opáčí. „Takže tohle je práce Sokolnic. Paráda.“

„Ty je znáš?“ Stále hledám někoho známého.

„Slyšel jsem o nich. Celkem dost cestuju. Pracovně. Tudy!“

Popadne mě za ruku a zabočí do uličky vpravo. Na jejím konci zahneme doleva a pak zase doprava. V téhle části města už vůbec nikdo nezůstal. Všude je ticho. Jen z dálky sem tlumeně doléhá křik.

Nakoukne do chatrče. „Nejsou doma,“ hlásí a vtáhne mě za sebou do dveří.
Hodí na stůl hromadu oblčení.

„Kdes to všechno sebral?“

„Lekce číslo jedna. Nejlíp se krade v davu. Zvlášť v davu, který někam spěchá.“

Stáhne si košili. Při pohledu na jeho hruď se mi sevře žaludek. Od pravého ramene k levému boku se mu táhnou tři dlouhé, růžové, vystouplé jizvy. Stopy po drápech. V životě jsem neviděla zvíře, které by tohle dokázalo.

Přetáhne si přes hlavu novou košili a začne si rozepínat kalhoty.

„Co to děláš?“

„Co myslíš? Jestli jsi stydlivá, tak se otoč.“

„Ach!“ Bleskově se otočím zády.

„Lekce číslo dvě. I když máš naspěch, vyber si co nejlepší boty. Kvalitní bota je nade všechno. Tyhle by ti měly být.“ Hodí mi pár bot. „Zkus si je.“

Sednu si na zem a natáhnu si boty. Stoupnu si a zadupu. „Sedí. To je úžasný.“

„Mám dobrý oko. Už jsem. Můžeš se otočit.“

Otočím se. Díváme se na sebe. Obličej má umazaný od sazí a popela. Bílé zuby se v šeru lesknou. „Znáš moje jméno. A jaké je tvoje? Myslím to pravé.“

„Saba.“

„Saba. Líbí se mi.“

„Musím co nejdřív vyrazit. Moje sestra na mě bude čekat se Sokolnicemi a…“

Než se vzpamatuju, popadne mě za ruku.

„Hele!“ Chci se mu vytrhnout, ale ještě víc stiskne.

„Sabo, nevím, jaká šťastná hvězda tě za mnou poslala, ale jsem hrozně rád, že to udělala. Kdyby ses nebyla objevila, byl bych už po smrti.

Pak zdvihne moji ruku ke rtům a políbí ji. Při tom se těma svýma měsíčně stříbrnýma očima dívá přímo na mě. Cítím z něho kouř. Zaschlý pot a - jen velmi nepatrně, jako vzdálený šepot - šalvěj.

„Děkuji ti.“

Cítím, jak mi horko stoupá od hrudi a po krku. Rozlévá se mi po obličeji. Vytrhnu mu ruku, strčím si ji do podpaží a zlostně si ho měřím.

„Co to děláš?“

„Poděkoval jsem ti. Byl jsem zdvořilý.“

„Nikdy jsem takovouhle zdvořilost neviděla,“ opáčím dotčeně.

„Ach, ale to nic. Umím být ještě mnohem zdvořilejší.“ Samolibě se ušklíbne, jako kdyby mu patřil celý svět. Pak se shýbne pro luk a toulec, které zřejmě ukradl zároveň s oblečením.

„Musím najít sestru. Měla ba být se Sokolnicemi.“

„Vždycky se hodí mít plán. Kde se s ní máš sejít?“

„U brány v severovýchodním rohu.“

„Tam žádná brána není.“

„Než se tam dostanu, tak bude. Ráda jsem tě poznala, Jacku.“

Otočím se.

Chytne mě za loket. „Počkej! Nemám nijak na spěch. Půjdu s tebou. Abych měl jistotu, žes je našla.“



Ponořím se do postraních ulic a zadních uliček a co nejrychleji běžím k severovýchodnímu rohu Hopetownu. Jack vedle mě.

Uskakujeme před hořícími troskami, které padají na zem. Střešní trámy, dveře. Plechové chatrče se v žáru kroutí, bortí a sténají.

„Slyšelas o pravidlu tři?“ křičí za běhu.

„Ne!“

„Když někomu třikrát zachráníš život, patří pak jeho život tobě. Dneska jsi mi zachránila život, takže to je jednou. Ještě dvakrát, a jsem celý tvůj.“

„To si budu muset dát pozor, aby se to nestalo.“

Vybíháme na otevření prostranství a tam na ně narazíme. Emmi, Maev, Asch a další Svobodné sokolnice tam na nás čekají s koňmi. Vybouraly v hradbě dost velikou díru, aby se jí dalo projet. Zadní vrátka, jak říkala Maev.

Jack mě vezme za obě ruce a otočí mě k sobě.

„Jestli se to má stát, stane se to. Všechno je zapsáno ve hvězdách. Je to osud.“

„Já nevěřím na hvězdy. Už ne.“

„Uvidíme. Sbohem, Anděli.“ Než se vzpamatuju, přitáhne si mě, prudce mě políbí a utíká zpět, odkud jsme právě přišli.

Tisknu si dlaň na pálící rty a dívám se za ním.






Obrázky: pinterest.com

8 komentářů:

  1. Opravdu výstižná recenze. :D Každopádně si mě na knihu pořádně nalákala. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju, to jsem ráda, a doufám, že se ti bude líbit :-)

      Vymazat
    2. Nemáš zač, taky doufám. :)

      Vymazat
  2. Knížka vypadá vážně dobře :), musím si to někdy určitě přečíst :). Super recenze :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tenhle díl byl opravdu skvělý,díky, jsem ráda, že se recenze líbila :-)

      Vymazat
  3. Pěkná recenze, také si knihu chci přečíst, jen to zatím pořád odkládám..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krvavou cestu si určitě přečti, a neboj - její čas taky přijde ;-)

      Vymazat

Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)