Německý básník Rilke bydlel jistý čas v Paříži. Každý den, když chodil na univerzitu se svou francouzskou přítelkyní, procházel jednu velmi rušnou ulici.
Na jednom rohu této ulice vídal pokaždé žebračku, která prosila chodce o almužnu. Žena seděla bez hnutí jako socha vždycky na stejném místě s rukou nataženou a očima sklopenýma k zemi.
Rilke jí nikdy nic nedal, zatímco jeho společnice ji pokaždé nějakým penízem podarovala.
Mladé Francouzce to bylo divné, a tak se básníka jednou zeptala: „Proč té chudince nikdy nic nedáš?“
„Měli bychom obdarovávat srdce, ne ruce,“ odpověděl básník.
Dalšího dne přišel Rilke s nádhernou, čerstvě rozvitou růží. Vložil ji žebračce do ruky a chtěl odejít.
A tu se stalo něco neočekávaného. Žebrácká zvedla oči, pohlédla na básníka, namáhavě se zvedla ze země, uchopila jeho ruku a políbila ji. Růži přitiskla na prsa a pomalu odcházela.
Celý týden ji nikdo neviděl. Ale za osm dní znovu seděla na svém obvyklém rohu ulice. Tiše a bez hnutí jako vždycky.
„Z čeho žila po celou tu dobu, kdy nic nedostávala?“ ptala se francouzská dívka.
„Z růže,“ odpověděl básník.
„Existuje jeden problém, jediný na zemi. Jak vrátit lidem duchovní rozměr, jak působit na lidskou duši. Je třeba, aby lidstvo bylo zavlaženo shůry, aby do něj vstoupilo něco, co ho učiní podobným gregoriánskému chorálu. Jak vidíte, nedá se žít dál tak, že se budeme zajímat jen o ledničky, politiku, bilance a křížovky. Tak není možné jít kupředu,“ napsal Antoine de Saint-Exupéry.
Tyto malé příběhy nejsou důležité. Chtějí ti jen na malou chvíli darovat voňavou růži.
Zdroj: B. Ferrero, Příběhy pro potěchu duše
Obrázek: pinterest.com
Chápu, hezká myšlenka, Verunko :) snad i proto chci na své cestě tímto světem rozdávat spíš úsměvy a pomáhat na cestě ke knihám, než zařizovat půjčky a díly na auta
OdpovědětVymazatpřesně tak, Veru :-) díly na auta jsou sice taky potřeba, ale ne aby byla na každém rohu a ta péče o duši pak jen jedna v republice :-)
Vymazat