Zvláštní smutek citronového koláče - Recenze na knihu

Originální název: The Particular Sadness of Lemon Cake
Autorka: Aimee Bender

Český překlad: Veronika Volhejnová
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2010, v ČR 2013
Počet stran: 257

Anotace:

Představte si, že je vám 9 a těšíte se na narozeninový citronový piškot s čokoládou, ale místo citronů z něj najednou cítíte zoufalou samotu své maminky. Že je vám dvanáct a z chuti maminčiny večeře poznáte, že je tatínkovi nevěrná. Že je vám dvacet a z vlastnoručně připravené večeře cítíte továrnu…

Pro mladičkou Rose se její neobyčejné nadání ochutnávat emoce těch, kteří jídlo připravili, stane utrpením, s nímž se musí naučit žít. Stejně jako s poznáním, že nikdo v její rodině není takový, jak se navenek jeví. Americká autorka napsala půvabný rodinný román o podivuhodné dívce a její zvláštní rodině, prodchnutý dojemně melancholickou atmosférou.

Můj názor:

Tuto knihu jsem dostala jako dárek od kamaráda, čímž mu touto cestou znovu děkuji! :-) Předtím jsem o ní vůbec neslyšela, ale hned mě zaujala anotace a nevšední obálka, jejíž žlutá barva byla tak pozitivní a slunečná, že jsem byla přesvědčená, že její vnitřek bude stejně lákavý a bezvadný.

Příběh nás zavádí k Rose, která o svých 9 narozeninách získá schopnost poznat z jídla, které ochutná, to, jak se člověk, který ho připraví, cítí. Najednou se jí svět obrátí vzhůru nohama a na první pohled dokonalá rodinná idylka působí diametrálně odlišně - a to hned poté, co si Rose ukousne z citronového koláče, který pro ni upekla máma. Poznává totiž, že za máminými úsměvy se ve skutečnosti skrývá něco, co má k úsměvu daleko. Poznáním maminčiných trápení ale nic nekončí, a Rose tak „ochutnává“ i pocity dalších lidí kolem sebe… Aby toho ale nebylo málo, nejen ona má nějakou „schopnost“, která ji odlišuje od zbytku normálních lidí…

Autorce musím přiznat, že má velmi barvitý styl psaní a její popisy a přirovnání zabalené do různých druhů jídel, která Rose ochutná, jsou opravdu zdařilé, povedené, dokonce tak, že si tu „chuť“ téměř dovedete představit.

Příběh sám o sobě se mi na začátku velmi líbil, protože jsem si byla tak nějak jistá, že mám aspoň chabou představu, kam se děj bude ubírat. Tedy něco v tom smyslu, že Rose se nějak postupně s tímto svým darem sžije a bude ho využívat (třeba) k tomu, aby druhým pomohla nebo je nějak směrovala na správnou cestu… Zkrátka jsem byla přesvědčená, že mantinely příběhu bude mít autorka nastavené pevně. Naneštěstí jsem se sekla.

Dějová linie mi přišla docela volná a v podstatě, pokud se nad tím opravdu zamýšlím, se tam téměř nic nestalo - něco zásadního, něco, co by mě překvapilo nebo mi podalo skutečný PODNĚT k zamyšlení či důkaz o hlubším smyslu tohoto příběhu. Možná trošičku... lehoulince, ale nic výrazného :-(

Opravdu jsem se snažila tam ten smysl najít. Dokonce dodnes ještě uvažuju, co se nám autorka snažila říci kromě toho, že všichni často nosíme masky, přetvařujeme se a snažíme se ukrýt to, co je v nás. Buď proto, že nechceme, anebo nechceme druhé ranit či jim přidělávat starosti… Ale to bylo tak všechno.

Jedna věc mi vadila opravdu hodně a to to, že mi NAPROSTO NEDOŠEL smysl toho, proč se Rosiin bratr měnil v (SPOILER) židli. Nejprve jsem si myslela, že jsem to špatně pochopila, ale ne. Hloubám nad tím jak nad teorií relativismu, ale prostě mi tato metafora nebo smysl absolutně nedocvaknul a v knize jsem vysvětlení zkrátka nenašla.

Pokud jste knihu četli a chápete to, budu vám vděčná, pokud mi to objasníte, protože to opravdu nepobírám…

Závěr mě dost zklamal, neboť jsem čekala MNOHEM MNOHEM MNOHEM víc. Přišlo mi to nedotažené a nedořešené, jelikož nikde nebyl ani náznak toho, co za smysl měly ony zvláštní schopnosti, nebo proč Joseph skončil jako (SPOILER) židle. PROČ?

Postavy byly celkem zajímavé, ale mám-li být upřímná, tak mi více k srdci nepřirostla žádná. George byl fajn, měla jsem ho ráda, ale stejně mě naštval. Potenciál jejich vztahu s Rose mě přiměl doufat, že bude ještě… něco, a ono houby s octem. Přičemž jsem prostě zase nechopila, proč (SPOILER) spolu ani nezkusili být, když si tak rozuměli.

Zkrátka spousta nedořešených (nebo nevysvětlených) věcí a to je něco, co mi u příběhů opravdu vadí. Kdyby to byl JEN otevřený konec, ale tady snad bylo otevřené všechno… Jakoby spisovatelka chtěla, aby si čtenář domyslel vše sám a to je prostě... GRRR!

Co mi na knize ještě vadilo, tak byla naprostá absence uvozovek (nebo kurzívy) označujících přímou řeč. Opravdu jsem musela číst soustředně a často se vracet, abych poznala, jestli to jsou myšlenky nebo řeč hlavní postavy. Opět nějak nechápu smysl - experimenty s formou psaní? Možná to někomu vadit nebude, ale já jsem si stýskala po normální knize... :-(

Celkové hodnocení:

«««««

Zajímavý námět to bezesporu byl, ale mě si nezískal. Spousta nedořešených věcí (nejen konec), spousta otázek a nikde odpovědi. Postavy i příběh sám měly potenciál udělat z toho opravdu velmi dobrou knihu, ale pro mě se jim to nepovedlo.

Za sebe tedy knihu doporučuji spíše těm, kteří mají rádi nedořešené prvky, melancholický nádech příběhů a „nemasné neslané“ postavy.

Aneb já po většinu knihy

Po zjištění, co se děje s Josphem

Poslední stránka...

Ukázka z knihy:

Je tam, řekla a strčila formu do trouby.

Když jsem vzhlédla, mnula si oči bříšky prstů. Poslala mí pusu a řekla, že si jde na chvilku lehnout. Tak jo, kývla jsem. Venku se hašteřili dva ptáci. Vzala jsem hnědou pastelku a vybarvila v učebnici nahnědo kámen stojící na špičce. V duchu jsem si umínila, že příště budu na hřišti házet tvrději a přímo na Eddieho Oakleyho. Pak jsem do výkladu přimalovala hromadu jablek.

Místností se začala šířít vůně horkého másla, cukru, citronu a vajec a přesně v pět zabzučela minutka. Vytáhla jsem koláč z trouby a postavila ho na sporák. V domě bylo ticho. Mísa s polevou stála na kuchyňské lince, připravená k použití, a koláče jsou nejlepší, hned když je vyndáte z trouby, a já jsem už vážně nemohla vydržet čekat, proto jsem rýpla do koláče z boku, kde to bylo nejmíň nápadné, a vydloubla jsem malý houbovitý, temně zlatý kousek. Pořádně jsem ho namočila do polevy a celé jsem si to strčila do pusy.

(...)

Koláč k mým narozeninám byl její nejnovější projekt. Nebyl z koupené směsi, ale pěkně ze základních surovin – mouky, prášku do pečiva, a měl citronovou příchuť, protože jsem si to v osmi letech přála; začalo mi ohromně chutnat kyselé. Prohledaly jsme několik kuchařek, abychom našly ten správný recept, a v kuchyni to k nesnesení vábně vonělo. Aby nebylo mýlky: to sousto, které jsem snědla, bylo báječné. Teplá lehkost citronového těsta obalená chladným, temným, hlubokým našlehaným cukrem.

Ale venku se stmívalo, a když jsem dojedla to první sousto a počáteční dojem se vytratil, ucítila jsem nepatrnou změnu a nečekanou reakci. Jako kdybych měla někde hluboko v sobě senzor, který se právě probudil, začal pátrat kolem sebe a upozornil má ústa na něco nového. Vynikající chuť přísad – jemné čokolády, čerstvých citronů – mi totiž připadala jen jako maskování čehosi temnějšího a většího, a teď jako by se začala prosazovat chuť skrytá pod ní.

Jasně jsem cítila čokoládu, ale v závanech a stopách se rozvíjela nebo otevírala malost, pocit sevření, znepokojení, byla to chuť odstupu a já jsem věděla, že je nějak spojená s mou matkou. Chutnala jsem její přeplněné myšlenky, skoro jsem cítila zaťaté zuby, které jí způsobovaly bolest hlavy, na niž si musela brát tolik aspirinů, celou bílou řádku koleček na nočním stolku jako ilustrace její věty – Půjdu si na chvíli lehnout. Nic z toho samo o sobě nebylo nepříjemné, ale všechno dohromady způsobovalo, že chuti najednou nebyly úplné, působily dutě, jako by citron a čokoláda objímaly prázdnotu.

Koláč vyrobily šikovné ruce mé matky, její mysl věděla, jak vyvážit přísady, ale ona sama u toho chyběla, myslí byla jinde. Vyděsilo mě to tak moc, že jsem vzala ze zásuvky nůž a ukrojila jsem si velký kus, přestože jsem zničila kruh; musela jsem si to hned v tu chvíli ověřit. Položila jsem koláč na růžový kytičkovaný talíř a vytáhla ze zásuvky ubrousek. Srdce mi prudce bušilo. Eddie Oakley se scvrkl na velikost špendlíkové hlavičky.

Doufala jsem, že jsem si to jen představovala – snad to byl špatný citron? starý cukr? – i když už v té chvíli jsem věděla, že to, co jsem cítila na jazyku, nemělo s přísadami nic společného. Rozsvítila jsem, odnesla jsem si koláč do velkého pokoje, do svého oblíbeného křesla, do toho s oranžovými pruhy, a s každým soustem jsem si říkala – mňam, to je ale dobrota, to se povedlo – ale v každém kousku to bylo zase: nepřítomnost, hlad, vír, prázdnota. V koláči, jejž máma upekla jen pro mě, svou dceru, kterou milovala tolik, že jsem občas při návratu ze školy vídala, jak přemírou citu zatíná pěsti. Když mě na přivítanou objímala, cítila jsem, že jí to připadá strašně málo proti tomu, kolik by chtěla dát.

Snědla jsem ten kus celý v zoufalé touze dokázat sama sobě, že se pletu.

* * *

Když máma po šesté hodině vstala, všimla si v kuchyni, že kus koláče chybí, a našla mě schoulenou na zemi u křesla s oranžovými pruhy. Klekla si a odhrnula mi z horkého čela vlasy.

Rosie, oslovila mě. Holčičko. Není ti nic?

Zamrkala jsem a otevřela oči, víčka jsem měla těžká, jako by na každé řase viselo olůvko, jaká bývají na rybářských vlascích.

Snědla jsem kus koláče, řekla jsem.

Usmála se na mě. Hlava nebyla ještě v pořádku, bylo vidět, že jí za levým okem pulzuje bolest, ale úsměv byl opravdový.

To nevadí, řekla a zamnula si spodní hranu očního důlku. Jak se povedl?

Dobrý, řekla jsem, ale hlas se mi zachvěl.

Šla, ukrojila si kus a se zkříženýma nohama si sedla ke mně na podlahu. Na tváři bylo vidět otisknuté záhyby polštáře, na kterém spala.

Hmm, řekla a polkla malé sousto. Myslíš, že je moc sladký?

Cítila jsem, jak se mi v krku zvedá hora, jak mě bolí celá sliznice hrdla.

Co se děje, holčičko? zeptala se.

Já nevím.

Už se Joe vrátil ze školy?

Ještě ne.

Co se stalo? Ty pláčeš? Stalo se něco ve škole?

Hádali jste se s tátou?

Ale ani ne, mávla rukou a otřela si ústa mým ubrouskem. Spíš to byla diskuse. Nemusíš si tím lámat hlavu.

Není ti nic? zeptala jsem se.

Mně?

Tobě, kývla jsem a posadila jsem se vzpřímeněji.

Pokrčila rameny. Ne, není. Jen jsem si potřebovala schrupnout. Proč?

Zatřásla jsem hlavou, abych si projasnila myšlenky. Měla jsem dojem –

Pozvedla tázavě obočí.

Chutná prázdně, řekla jsem.

Ten koláč? Krátce, polekaně se zasmála. To je tak špatný? Zapomněla jsem na něco?

Ne, zavrtěla jsem hlavou. To není ono. Spíš… jako bys byla pryč. Není ti nic?

Pořád jsem vrtěla hlavou. Ta slova, ta hloupá slova, která nedávala smysl.

Jsem tady, odpověděla vesele. A nic mi není. Chceš ještě?

Podala mi sousto na vidličce, samý sluneční svit a kakao, ale já jsem ho nedokázala sníst. S námahou jsem polkla a sliny se jen obtížně prodraly kolem hory v mém hrdle.

No, asi bych neměla jíst před večeří, řekla jsem.

Teprve teď – a jen na chvilku – se na mě divně podívala. Ty jsi zvláštní dítě, řekla. Otřela si prsty ubrouskem a vstala. No tak dobře. Tak se do toho dáme, ne?

Do večeře? zeptala jsem se.

Bude kuře, odpověděla a podívala se na hodinky.

Obrázky: pinterest.com