Český překlad: Hana Žantovská
Nakladatelství: LEDA
Rok vydání: 1908, ČR (1924) 2009
Počet stran: 231
Nakladatelství: LEDA
Rok vydání: 1908, ČR (1924) 2009
Počet stran: 231
Anotace:
Scotland
Yard naverbuje básníka Gabriela Symea, aby pronikl do tajné teroristické
organizace. Když se mu skutečně podaří přesvědčit její místní buňku o své
hluboké anarchistické víře, je zvolen do ústředního vedení organizace, jehož
členové používají krycí jména podle názvů dnů.
V
té podivné společnosti však není jediným tajným agentem, a tak se v bláznivé
honičce křivolakými uličkami starého Londýna o překot zaměňují skutečné a
fiktivní totožnosti. Ve sporech o podstatu terorismu (a chaosu) autor obhajuje ctnosti
a romantiku společenského řádu, jemuž vévodí superanarchista Neděle.
Můj názor:
Tato
kniha mě zaujala na poličce v Levných knihách nejprve obálkou a poté
jménem autora, které mi přišlo strašně povědomé. Nakonec jsem si uvědomila, že
je to ten samý člověk, jehož citát mám velmi ráda, a který se stal (dalo by se
říci) heslem Ceny odvahy.
„Odvaha je vlastně
protimluv. Znamená totiž silnou touhu po životě beroucí na sebe formu odhodlání
ke smrti.“
Když
jsem si přečetla anotaci, napadlo mě, že by to vlastně mohlo být velmi zajímavé
a na vysoké literární úrovni. Přece jen - G. K. Chesterton byl, a dle mě dosud je,
jeden z největších a nejlepších anglických (a rozhodně i světových)
spisovatelů.
Na
knihu jsem se tedy velmi těšila, ale dostala jsem se k ní až za několik
měsíců. Možná jste si všimli, že jsem ji četla neúměrně dlouho k jejímu počtu
stran. Musím však říci, že to rozhodně nebyla vina autora nebo samotného
příběhu (zkrátka jsem měla napilno s jinými věcmi).
Příběh
se odehrává ve starém dobrém Londýně, kde se mladý básník a idealista Gabriel Syme
setkává s dynamitníkem / anarchistou Gregorym. Vše začíná ve chvíli, kdy se
tito 2 pouští do slovní přestřelky, která později v noci pokračuje jízdou
na tajné místo, složením poněkud nerozumných slibů a otočením jejich identit o
360°, takže kromě zmateného Symea, jde hlava kolem ze všeho i vám.
Nenechte
se ale odradit. Sama jsem měla trochu strach z toho, že s vícero identitami
se mi příběh brzy bude motat v hlavě a nebudu mít představu, která bije.
Omyl. G. K. Chesterton je mistrem slova a velmi obratným spisovatelem, takže ztráty
své vlastní identity během četby se bát rozhodně nemusíte ;-)
Mám-li
se na knihu zaměřit skutečně objektivně a případně vám ji doporučit, pak hned teď
musím říct, že byste ji rozhodně neměli číst dříve, než vám bude minimálně 20
let. Ne proto, že by v ní bylo něco nevhodného - to tedy ani omylem!
Kdepak. Jde spíše o celkovou náročnost četby ve smyslu skrytých významů a
souvislostí. Číst tuto knihu ještě třeba před 7 lety, tak ji s největší pravděpodobností
odložím s tím, že to je nějaká hloupost, která nestojí za to, abych s ní
ztrácela čas. Ovšem nyní? Zcela něco jiného.
Tudíž
pokud už jste přece jen o něco starší a máte rádi knihy, které vás nutí
přemýšlet - a nyní myslím SKUTEČNĚ PŘEMÝŠLET A UVAŽOVAT - pak je Muž, který byl Čtvrtek přesně pro vás. G.
K. Chesterton do příběhu vložil TAKOVOU SPOUSTU symbolů, odkazů a skrytých
významů, že ačkoliv mi je tolik let, kolik mi je, vím s naprostou přesností,
že jsem jistě nepřišla dosud ani na čtvrtinu z nich.
Původně
jsem knihu někomu chtěla věnovat, ale nyní vím, že to neudělám, protože si ji
chci za pár let přečíst znovu a zjistit, zda z ní pochopím ještě víc, zda
mě překvapí ještě něčím dalším a skutečně moc se na to těším!
V anotaci
se můžete dočíst, že jde o metafyzický thriller. Původně jsem si myslela, že to
nějak souvisí s oním „měněním“ identit. Byla jsem však na omylu. Jde totiž
o to, že se v knize vyskytují odkazy směřující k výchozím podstatám
souvisejícím s bytím člověka. Mnoha otázkám, které si klademe a které též
utváří náš život, naše rozhodnutí a to, kam vůbec směřujeme.
V mnoha
ohledech jsem byla neskutečně překvapena Chestertonovou přirozenou schopností
mluvit současně o vážných věcech a hned vzápětí přeřadit jednou větou na něco
tak humorného a veselého, že jsem několikrát vybuchla smíchy. Mnohdy nad
absurditou, mnohdy nad trefnou skutečností, na kterou takto vtipně poukazoval a
z níž si také v mnoha případech skutečně dělal legraci.
Myslím,
že to je jedna z těch nejdůležitějších věcí, které bychom my lidé (a spisovatelé obzvlášť) měli vlastnit. Tedy schopnost
vidět realitu, ovšem současně s tím neupadnout do deprese či pesimismu a
negativismu. Umět si z mnoha věcí (sami sebou bychom mohli začít) udělat
legraci, vidět věci někdy alespoň o trošku růžověji, než jaké třeba ve skutečnosti jsou a
nezapomenout se usmívat.
Ještě
něco ke stylu psaní G. K. Chestertona - jeho styl je velmi příjemný. Hladce
klouže ze souvětí do souvětí a v perfektním překladu Hany Žantovské
skutečně nad míru vyniká. A ačkoliv se ani tím největším omylem nemohu nazývat
nějakým literárním znalcem nebo kritikem, s každou další větou jsem byla
přesvědčená, že vážně čtu dílo opravdového mistra. V souvislosti s tímto mě
napadlo srovnání - připadala jsem si jako člověk, který velmi málo rozumí
architektuře, ale přesto při pohledu (například) na chrám sv. Michala v Olomouci,
dokonale chápe všechny, kteří odbornými slovy znalců vyzdvihují jeho krásu.
Autor
se v celém díle rovněž opíral o pevné morální, duchovní i světské základy, které za a) nejvíce vynikly
v samotném závěru knihy a za b) bychom si je všichni měli celý život budovat
a nikdy bychom na ně neměli zapomenout, protože upřímně řečeno… na něčem stát
musíme. A když ne na pevných základech, tak na čem?
Celkové hodnocení:
«««««
Knihou jsem byla velmi
příjemně překvapená a rozhodně se těším, až si ji za pár let přečtu znovu.
Vřele vám ji doporučuji, především těm z vás, kteří se nebojíte u příběhu
přemýšlet a hledat v něm kromě děje také skrytá poselství, významy a
symboly.
Velmi se těším, až si
od G. K. Chestertona přečtu další díla. Jsem si jistá, že stejně jako tato
kniha mě ani ty další nezklamou.
Ukázka z knihy:
Když Gabriel Syme zjistil, že sedí zcela zraučeně v křesle a proti němu stejně zaručeně sedí profesor s pozdviženým obočím a olověnými víčky, znovu se ho zmocnil nepotlačitelný strach. Už nemohl pochybovat o tom, že ten záhadný muž z násilnické rady ho po celou dobu pronásledoval. Pokud měl skutečně dvojí osobnost, jednu jako paralytik, druhou jako pronásledovatel, byl snad o to zajímavější, ale jeho přítomnost rozhodně neuklidňovala. Symea by sotva utěšilo, že nedokázal odhalit profesorovu záhadu, kdyby se profesorovi neštěstnou náhodou podařilo odhalit, jak to ve skutečnosti vypadá se Symem.
Vyprázdnil
plný cínový džbánek piva, než se profesor vůbec dotkl mléka.
Při
úvahách o jisté možnosti pociťoval naději, ale zároveň i bezmocnost. Bylo
docela dobře možné, že celá ta honička má jiný význam než nejasné podezření
vůči jeho osobě. Snad je to nějaký pravidelný obřad nebo znamení! Něco jako
rituál. Možná že nového Čtvrtka vždycky pronásledují po Cheapside, jako po ní
pokaždé slavnostně vezou nového londýnského primátora.
Syme
zrovna přemýšlel, jakými nejvhodnějšími otázkami by se dopátral pravdy, když
profesor nenadále, ale energicky přerušil jeho úvahy. Než se Syme zmohl na
první diplomatickou otázku, starý anarchista se náhle bez obalu zeptal:
„Jste
u policie?“
Syme
by očekával ledacos, ale rozhodně ne tak surový nenadálý útok. Vzdor značné
duchapřítomnosti dokázal jen dost nevěrohodně zažertovat.
„U
policie?“ řekl a hloupě se zasmál, „jak vás mohlo ve spojení se mnou napadnout
zrovna tohle?“
„Bylo
to úplně prosté,“ odpověděl profesor trpělivě. „Připadalo mi, že vypadáte jako
policista. A pořád si to myslím.“
„To
jsem si snad v restauraci nasadil omylem policajtskou helmu?“ zeptal se
Syme a křečovitě se držel svého úsměvu. „Nemám nedopatřením někde na sobě
štítek s příslušným číslem? Vypadají moje boty tak uchozeně? Proč musím
být zrovna policista? Dovolte, ať jsem pošťákem!“
Starý
profesor zavrtěl hlavou tak vážně, že se Symea div nezmocnila beznaděj, ale
přesto pokračoval s horečnou ironií.
„Možná
že jsem špatně pochopil jemné odstíny vaší německé filosofie. Třeba je
policista jen pojem relativní. V evolučním slova smyslu, pane, se opice
vyvíjí v policistu tak postupně a nenápadně, že já sám bych nedokázal
určit přesný stupeň vývoje. Není vyloučeno, že opice je budoucím policistou.
Stará panna bydlící v Clapham Common je možná vývojově nevyvinutý
policista. Vůbec mi nevadí být potenciálním policistou. Nevadí mi být čímkoli v německých
představách.“
Obrázky: pinterest.com
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)