Slepá s nejlepším zrakem - Zamyšlení na týden...

Helen Adams Keller

„Víte, co je horší, než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“

Díky tomuto citátu jsem se dostala k jedné velmi zajímavé ženě. Jak již mnozí z vás víte, tak nyní studuji na pedagogické fakultě a součástí studia zde je i (v mém oboru) praxe s pedagogickou působením na zdravotnických školách (což jinými slovy znamená, že pak učím na zdravotnických školách na pozici učitele).

Měla jsem 2hodinovku somatologie s tématem „Zrakové ústrojí“ – no, a jelikož se snažím každou prezentaci kterou dělám, protknout něčím zajímavým, poučným nebo neobvyklým (prostě aby to nebyla nuda, jak ji znám sama z hodin, kdy se koukáte čistě jen na pozadí hustě poseté textem), tak jsem chtěla začít nějakým citátem.

Našla jsem si výše uvedený a díky mé mamce, kterou také zaujal, jsem si našla i další informace o ženě, která jej pronesla. Její život mě velmi oslovil (vypadalo to, že žáky ve třídě taky) a tak jsem si řekla, že by mohl zaujmout i Vás ;-)

Takže… Helen Adams Keller se narodila v roce 1880 a zemřela 1968.

Její matka byla sestřenicí generála Roberta E. Lee a její otec sloužil u armády Konfederace (jelikož jsem četla knihy 'Kronika prokletých zaklínačů' od K. Garcii a M. Stohl, tak mě zaujalo i toto).

Helen se narodila jako zdravé dítě, ale v 19 měsících dostala meningitidu. Ta ji připravila o zrak i sluch. Kvůli tomu se také ze začátku nemohla naučit mluvit.

V 7 letech se do Helenina života dostala dvacetiletá lektorka institutu pro nevidomé – Anne Sullivan. Ta se pro Helen stala naprosto klíčovou osobou.

Anne se malou Helen snažila naučit prstovou abecedu. To se jí ale moc nedařilo, ovšem jen do chvíle, než dostala nápad.

Přivedla Helen k zahradní pumpě. Anne jí pustila na jednu ruku proud vody a na druhou jí prstovou abecedou pořád dokola hláskovala slovo „voda.“ Když Helen pochopila, co se jí tak učitelka snaží sdělit, podnítilo to v ní obrovský zájem naučit se další slova a poznávat svět.

Nutila pak Anne, aby jí do ruky hláskovala všechno, čeho se dotkla. Během několika hodin se tak Helen naučila hned 30 slov a díky péči této lektorky se též naučila mluvit.

Helen pak navštěvovala Perkinsův institut pro nevidomé, dále byla zapsána na Cambridgské dívčí škole a poté na Radcliffově univerzitě.

Zde se setkala se svým velkým obdivovatelem – Markem Twainem. Ten ji seznámil s magnátem Standard Oil – Henrym H. Rogersem, jenž pokryl veškeré výdaje za její studium.

Helen promovala v roce 1904 ve věku 24 let a stala se tak 1. osobou v dějinách, která se smyslovým postižením vystudovala univerzitu.

Během několika následujících let se z ní stala celosvětově uznávaná spisovatelka. Za celý svůj život napsala 12 knih. Psala v Braillově písmu.

Helen byla silně křesťansky založená a naučila se kromě latiny a řečtiny, také plynně francouzsky a německy. Sledovala dění ve světě, procestovala mnoho zemí a setkala se se všemi americkými prezidenty, kteří působili v době její tvůrčí činnosti.

Pomohla založit Americkou nadaci pro nevidomé se snahou poskytovat lepší životní podmínky pro zrakově postižené.

Helen se však nedorozumívala pouze prstovou abecedou, ale také pomocí TADOMY – což je schopnost číst lidem ze rtů doteky pomocí konečků prstů.

Tuto metodu ovládá jen velmi málo lidi, jelikož je velmi náročná. Při jejím použití má ten, kdo odečítá ze rtů, položený malíček ruky tak, aby vnímal vibrace hrdla, palec pak daný přes rty a zbylé tři prsty na tváři.

Helen byla také velmi vášnivou posluchačkou hudby, kterou vnímala celým povrchem těla.

Po 1. světové válce vznikl z její iniciativy Fond pro zámořské slepce.

Roku 1925 byla pozvána na konvent Lions Clubs International, kde pronesla svou řeč. Trvala sice „jen“ 10 minut, ale stala se mezníkem v historii celého lionismu.

(Pozn.: Lions Clubs International je jedna z největších mezinárodních humanitárních organizací. Jednou z hlavních oblastí kde se angažuje, je pomoc zrakově postiženým. Více ZDE.)

V poslední větě této řeči účastníky vyzvala, aby se dali do boje proti slepotě a stali se tak „Rytíři slepců“.

Po 2. světové válce uspořádala rozsáhlé přednáškové turné po Evropě i po zemích Blízkého a Dálného východu. Všude se díky ní vzbudil velký zájem o výchovu nevidomých a neslyšících.

U příležitosti 100. výročí narození Louise Brailla pronesla slavnostní projev na pařížské Sorbonně.

Roku 1964 jí americký prezident L. B. Johnson udělil Prezidentskou medaili svobody. Helen obdržela také mnoho uznání od zahraničních univerzit.

Velká řada organizací, které se zabývají problematikou smyslově postižených, převzala po Helenině smrti do svého názvu její jméno.

Některé z jejích dalších citátů:

„Život je buď odvážné dobrodružství, nebo nic.“

„Život je sled lekcí, které je nutné prožít, abychom jej pochopili.“

„Sami toho zvládneme tak málo, ale když se spojíme, zvládneme cokoliv.“

„V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí.“

„Můj optimismus spočívá v dobré víře, že dobro převažuje.“

„Byť i svět byl plný utrpení, je také plný toho, čím se utrpení překonává.“

„Úžasné bohatství lidské zkušenosti by ztratilo něco ze své odměňující radosti, kdyby neexistovaly hranice, které je třeba překonat. Hodinka na samém vrcholu hory by nebyla ani z poloviny tak nádherná, kdyby nebylo nutné překlenout tmavá údolí.“

Tak co myslíte, vidíme doopravdy?

Zdroj: upraveno z Wikipedie

Obrázky: google.com