11. kapitola – Nejsi zvíře
Najednou se za ní
ozvalo zařehtání. Otočila se a tentokrát se šťastně usmála doopravdy.
„Rillane!“
vykřikla.
Její kůň stál za ní
a hrabal kopytem přední nohy do země. Lina nečekala a hned se na něj vyhoupla.
Cítila, jak její tělo protestuje, ale na bolest nemyslela.
Pobídla ho a vyjela
za Braxem. V jedné ruce stále držela luk a připravený šíp - pro všechny
případy.
„Stůj!“ vykřikla na
něj. „Slyšíš mě, Braxi! Stůj!“
Brax zahučel do
lesa rovnou za bandity. Čekali na něj o dvě stě metrů dál.
Špatně se však
připravili. Brax, běžící jak nejrychleji dokázal, za běhu skočil, rozmáchl se
kladivem a doslova jednoho z nich rozdrtil. Než se stačili vzpamatovat, srazil
k zemi dalšího a dalšího.
Bodli jej do ramene
- jako by to však necítil, prostě dál drtili jednoho za druhým. Nevnímal
bolest, nevnímal krev, stříkající všude kolem, nevnímal ani praštění kostí pod
jeho kladivem a už vůbec neslyšel poslední smrtelné výkřiky nepřátel –
existovalo pro něj jediné. Zabít všechny kolem sebe, nikoho neušetřit, nikoho
nenechat naživu. Nikoho.
Netrvalo to dlouho
a dosáhl cíle – všichni leželi na zemi mrtví.
Když už neměl kam
obrátit svůj hněv, začal se uklidňovat. Rudý opar, jenž mu zastíral oči i rozum,
se začal zvedat. Zase viděl a myslel jasně.
„Jak já se
nenávidím,“ zaskučel a do očí se mu draly slzy.
Rty se mu třásly a
kladivo v rukou mu nepředstavitelně ztěžklo.
Pohlédl k nebi. Kdy
už to skončí?
Podíval se na své
kladivo. Kolik jich dnes zabil a kolik už celkem?
Rozmáchl se vší
silou, kterou v sobě ještě našel, ač ji musel vydolovat z posledního
a mrštil kladivem směrem, odkud přiběhl.
Jak on se
nenáviděl! Ozývalo se lámání větví a nakonec žuchnutí, jak kladivo dopadlo na
zem o nějakých patnáct metrů dál.
Začínal pociťovat
všechna zranění. Byl celý od krve. Ani nevěděl, jestli byla jeho, nebo cizí.
Patrně oboje. Ale teď byl příliš unavený, než aby nad tím přemýšlel. Chtělo se
mu tolik spát. Spolu s krví mu z těla odtékala i síla. Nechtělo se mu rány
obvazovat, už ani neměl čím.
Byl tak unavený.
Spát - to jediné chtěl, nic víc. Až, a jestli vůbec, se probudí, posbírá
medailony. Teď se ovšem vyspí.
Znaveně a
těžkopádně se posadil na silný kořen mohutného stromu a zády se opřel o kmen.
Hlava mu přepadla k rameni a bolest spolu se ztrátou krve mu začínala
otupovat smysly víc a víc.
Spát!
Lina by nikdy
nevěřila, že člověk může utíkat tak rychle. Jak jela, slyšela řev a zvonění
kovu a pak najednou vše ustalo. Rychle očima pátrala mezi stromy a hledala
něco, co by se pohybovalo. Pohlédla na zem před sebou, pokrytou těly banditů.
Seskočila
z koně a vytřeštěnýma očima pátrala po Braxovi.
Jestli je...
jestli... Nechtěla ani domyslet co.
Když už jí
zoufalství začínalo pomalu naplňovat a do očí se jí draly slzy, uviděla jeho
postavu opřenou o kmen stromu.
„Braxi!“ zavolala
na něj, ale nepohnul se.
Rychle přeskakovala
těla mrtvých, aby se k němu dostala.
Najednou zpozorovala,
že se jeden z banditů před ní zvedl a se svým nožem se vrávoravým krokem
pohyboval k Braxovi, který se ani nepohnul.
Nečekala a zasadila
šíp do tětivy luku. Vteřinu nato padl bandita k zemi se šípem zaraženým
v zádech.
„Braxi!“ vykřikla
znovu.
Ani tentokrát se
nepohnul. Dělilo ji od něj sotva deset stop, když se začal zvedat ze země
další. Lina byla rozzuřená jako ještě nikdy, takže k němu přiskočila a
zasadila mu takovou ránu do týla, až padl k zemi a už se ani nepohnul.
Z plných plic
vydechla a konečně se dostala k Braxovi.
Vzala ho za ramena
a zacloumala s ním, jak nejvíc mohla. Nebylo to nic lehkého, protože
oproti ní byl obrovský, navíc se svou těžkou výstrojí.
Zacloumala
s ním znovu.
„Slyšíš mě, Braxi!
Teď nesmíš spát, slyšíš! Teď ne!“ křičela na něj.
Když slabě pohnul
hlavou, vzala jeho tvář do dlaní a začala ho lehce propleskávat.
„Prober se! Slyšíš,
mě! No, tak! Otevři oči a podívej se na mě!“
Zatímco jeho víčka
se nechtěla pohnout, v rukou ještě nějakou sílu našel. Namáhavě vzal její ruce
do svých. Teprve v ten moment se mu podařilo pootevřít víčka.
„Netřes se mnou,“
zabručel unaveně. „Bolí to.“
Lina vydechla a
roztřeseně se pousmála.
Vyprostila své ruce
z jeho slabého sevření a dala mu je zpátky na obličej. Prsty mu setřela
krev, kterou měl kolem očí.
„Nebudu
s tebou třást, ale budeš vzhůru, slyšíš? Dokud ti nezastavím krvácení, tak
budeš vzhůru!“
„Heh,“ nadzvedl
horní ret ve snaze o úsměv. „Měla bys mě tu nechat a vrátit se domů.“
Co se chystal říct
bylo nerozvážné, ale to jediné správné.
Přiložil jí ruku na
tvář se slovy: „Viděla jsi mě, jsem… zvíře. Udělej sama sobě službu… nech mě
tady a… vrať se domů. Už jsem stejně ztratil… spoustu krve.“
Díval se na její
zašpiněnou tvář a i když mu bylo hrozně, jak po těle tak i na duši, byl rád, že
se na ni ještě může podívat a dotknout se jí. Pokud tohle jsou jeho poslední
chvíle, nemohl si přát víc, než se na tu dobrou dívku dívat.
Lině sklouzla
z očí slza.
„Nejsi zvíře,“
řekla a zatnula čelist. „Uvnitř ne.“
Dívala se mu do očí
a cítila, že její strach mizí, zato se jí vrací odhodlání.
„Nenechám tě tady,
na to zapomeň! Nikdy jsem od nikoho neodešla, když potřeboval pomoc, tak se
s tím smiř,“ řekla pevným hlasem.
„Ale některým lidem
prostě… pomoct nemůžeš,“ pousmál se smutně. „Jednou se s tím budeš muset
smířit.“
Mezi stromy se ozvalo zaržání doprovázené dusáním kopyt. Z temnoty lesa se vynořil Burinsfel a namířil si to rovnou ke svému pánovi.
Mezi stromy se ozvalo zaržání doprovázené dusáním kopyt. Z temnoty lesa se vynořil Burinsfel a namířil si to rovnou ke svému pánovi.
„Dobře,“ přikývla
Lina a vstala. „Máš pravdu. Jednou ano. Ale dneska…“ řekla a vzdorovitě se na
něj podíval. „Dneska ten den není.“
Brax ještě zahlédl
světlo odhodlání a zarputilosti s nimiž na něj pohlédla, než vstala. On
však necítil nic jiného kromě potřeby zavřít oči a nechat se unášet dál…
Lina zamířila
k Rillanovi.
„A opovaž se
usnout, nebo uvidíš,“ řekla ještě a začala od Rillanova sedla odvazovat vak se
vším, co sebou měla na cestu.
„Tvoje bitva…
začala.“ - bylo poslední, co Brax řekl.
Oči se mu zavřely,
protože je už nedokázal udržet otevřené. Jeho tělo ztěžklo, neměl nad ním
vládu. Rozum mu přikryla tmavá přikrývka bezvědomí.
Omdlel během
vteřiny. Jeho bezvládné tělo nekontrolovatelně sklouzlo a spadlo z kořenu, na
kterém seděl, rovnou na zem.
Ztratil příliš
mnoho krve. Nebyl mrtvý, ale ani drak by jej v ten moment nedokázal probrat.
Lina se otočila za
zvukem. Když viděla, jak Brax bezvládně spadl na zem, popadla vak a běžela
k němu.
„No, tak! To ne!“
řekla zoufale a otočila ho na záda.
Rychle mu sáhla na
krk, aby se přesvědčila, že jeho srdce stále tepe. Tepalo, ale slabě, hrozně
slabě.
Nemínila ztrácet
drahocenný čas. Dala se do rozepínání jeho zbroje. Nikdy to nedělala, přesto to
vypadalo, že to musela dělat denně.
Stáhla mu zbroj z
hrudi a odhodila ji za sebe. Stejně tak dala pryč i nátepníky, které zbroj v
dalším momentě následovaly. Trochu obtížněji mu začala sundávat kabátec a
košili. Snažila se s ním přitom hýbat co nejméně.
Když její ruce
zavadily o jeho rameno, ucítila na prstech teplou krev. Netrvalo jí dlouho, aby
našla ránu, z níž se ještě do teď krev řinula.
Utrhla celý rukáv
ze své košile, roztrhla ho na dvě části a jedním kusem setřela krev, díky které
neviděla, kde přesně rána je. Látka se během chvilky nasákla krví a její bílá
barva se změnila na tmavou.
Pak sáhla do svého
vaku a vytáhla dva pytlíky se sušenými bylinami. Otřela si ruce do kalhot a
vzala trochu bylin z jednoho i druhého. Vložila je do úst a rozkousala je.
Mezitím přímo do rány nalila trochu tekutiny z lahve, která ji měla
vyčistit.
Rozmělněné byliny
potom vyplivla na dlaň. Opatrně je vložila do rány na rameni. Druhým kusem
košile zranění pevně ovázala.
Svými prsty potom
přejížděla přes celou jeho paži až dolů k ruce, aby se přesvědčila, zda na
ní má ještě nějaké poranění.
Zraněný byl asi od
hlavy až k patě, ale žádnou vážnější ránu na jeho ruce nenašla a proto
přešla ke druhé. Sečné rány na ní byly sice četné, nijak zvlášť však hluboké - krev
z nich už netekla.
Hruď byla
v pořádku, tu naštěstí ochránila ocelová výzbroj. Dívka si trochu
oddechla, protože netušila, co by dělala s tou trochou mastí a bylin,
kdyby měl nějaké vážné zranění tam.
Lina se mu potom
snažila obléct košili zpátky, což nešlo tak rychle, jak by si přála. Když se jí
to podařilo, přehodila přes něj ještě kabátec.
Chtěla přejít
k sečné ráně na hlavě, jenže pak si vzpomněla, že si zavazoval nohu.
Rychle k ní proto přešla. Letmo zahlédla Rillana, který stál kousek za ní
a Burinsfela, jež stál naproti ní a se svěšenou hlavou ji pozoroval.
Oddělala mu
z holení ocelové chrániče a hodila je za sebe, jako zbytek výstroje.
Povolila stažení rány, ta se však vzápětí opět rozkrvácela a proto bleskově
vytáhla z vaku obvaz a stáhla lýtko nad ranou.
Vytáhla lahvičku
s pálivou tekutinou, zvedla nohu do výšky a nalila trochu tekutiny přímo
do rány. Nechtěně přitom zavadila prsty o kousek šípu, který z rány
vyčuhoval.
„Ještě tohle,“
povzdechla si.
Jedna z věcí,
které přímo nesnášela, bylo lézt do otevřené rány něčím nečistým. Nic jiného jí
však nezbývalo.
Nevěděla, kde by
sehnala nějakou dýku nebo nůž. Nakonec ji napadlo podívat se do Braxovy druhé
boty, kde by nějaký takový nástroj mohl mít.
S úlevou
vydechla, když dýku v nohavici našla. Nalila na ni trochu tekutiny a pak
se hrotem přiblížila k ráně.
Zanořila ji do rány
k šípu a jemným tahem zajela do masa. Zatnula zuby, jako by to byla ona
sama, do koho řeže. Nařízla ránu na centimetr. Pak dýku odložila a prsty se
chopila dříku šípu a pomalu se sunula až k ocelovému hrotu. Jakmile ho
její prsty pevně obepínaly, pohnula jím na jednu stranu a pak na druhou.
Pohybovala jím jemně, aby způsobila co nejmenší škody ve svalu.
Špička šla ven
pomalu, ale i tak ji vytáhla dřív, než čekala.
Odhodila ji pryč a
rychle do rány nalila tekutinu na vyčištění. Pak nohu opřela o své rameno a
vzala trochu masti z malé misky převázané látkou. Nabrala trošku na prst a
pokryla jí okolí rány a dala i trochu dovnitř. Potom mu lýtko ovázala obvazem a
pevně zatáhla.
Zkontrolovala
druhou nohu, a když viděla, že vážnější poranění nemá, přešla zpět k jeho
hlavě. Zhluboka se nadechla a utrhla si z košile druhý rukáv. Nalila na
něj vodu z lahvičky a dávala si pozor, aby jí neunikla jediná kapka. Jen
co byl rukáv nasáklý tekutinou, začala ji pomalu ždímat.
Směřovala
dopadající tekutinu přímo na ránu od jeho oka, přes tvář až ke krku, kde
končila. Potom mu rukávem přetřela celý obličej i krk, takže konečně zase
viděla jeho tvář, která byla do teď zbrocená krví.
Vytáhla jinou mast
a začala mu ji pomalu mazat do rány po celé její délce. Druhou mast, jíž
předtím použila na jeho nohu, mu vetřela do okolí. Obvazem, který jí ještě
zbyl, mu ovázala aspoň krk.
Na okamžik se
zastavila a dívala se na něj. Nebyla si úplně jistá, jestli už viděla větší
sešlost zranění na jednom člověku.
Zkusila mu sáhnout
na krk, a uvědomila si, že by ji nikdy nebylo napadlo, jak ji dokáže potěšit
ten slabý pohyb pod jejími prsty, vyklepávající rytmus života.
Dívala se na něj a
došlo ji, že by potřebovala vodu. Ještě předtím, než se pro ni vydala, tak
Braxe dala do přirozenější polohy. Podložila mu hlavu jeho kabátcem, potom
vzala ze svého sedla svůj plášť a pořádně ho přikryla. Nebyla si jistá, zda by
bylo dobré rozdělávat oheň. Kdyby tu ještě byli nějací lupiči nebo i někdo
jiný, mohli by se tím odhalit. Teplo ale potřeboval.
„Pojď sem, hochu,“
řekla směrem k Burinsfelovi. „No, tak,“ pobídla ho a natáhla po něm ruku.
Kůň k ní
pomalu přešel. Vzala ho za uzdu a postavila ho bokem k Braxovi. Sundala mu
sedlo a položila ho kousek dál. Dřepla si a přejela rukou po zemi vedle něj.
„Pojď sem,“ řekla
mu a lehce zatáhla uzdou dolů.
Burinsfel chvilku
stál, pak se však pomalu spustil dolů, takže teď ležel vedle Braxe.
Lina přešla na
druhou stranu, vzápětí si ovšem uvědomila, že obvaz na rameni by mu sjel, kdyby
s ním pohnula. Očima hledala něco, co by jí mohlo pomoct, co by mu mohla
ovázat pod paží kolem krku na druhou stranu, aby obvaz vydržel.
Z Braxova
oblečení už nechtěla nic trhat, bylo už dodělané dost. Podívala se na sebe a na
kratičkou vteřinu se zasmála. Pak se zvedla a zamířila k tělům banditů.
Vedle jednoho ležel meč. Vzala ho a nařízla si kalhoty nad koleny. Utrhla si
celé nohavice od kolen a uřízla z jedné slabší pruh. Z oblečení
banditů nechtěla ani jednu nit.
Když se vrátila
k Braxovi, dala mu pruh látky přes rameno na místě, kde měl ránu a pak ho
zavázala pod paží druhé ruky. Opatrně ho k sobě naklonila a překlopila ho
lehce na bok, aby byl zády opřený o Burinsfela. Upravila mu ještě plášť, aby ho
zakrýval celého a znovu mu zkontrolovala tep.
Zbylou látku
z kalhot si strčila do kabátce a vyšla k Rillanovi.
„Hned jsem zpátky,“
řekla a nevěděla komu vlastně, jestli koni nebo muži.
Vyhoupla se na
Rillana a pobídla ho, aby vyjel. Klusem přejížděla přes padlá těla a vší silou
se nutila dívat nahoru.
Jakmile kůň už pod
kopyty neměl žádné mrtvoly, přidal a cvalem jel směrem k řece. Noční
chladný vzduch Linu štípal do tváře a připomněl jí tak, že i ona je zraněná. Za
celou dobu na to nepomyslela, až teď a i nyní jí to bylo v celku jedno.
Nehodlala se dát do uvažování nad tím, kde jí co bolí, když věděla, že jiní
jsou na tom hůř.
U řeky
z Rillana sesedla a sestoupila k ní. Naklonila se nad vodu
v místě, kde voda proudila pomaleji a nabrala vodu do dlaní, aby si umyla
obličej. Cítila na něm zaschlou krev, která spolu s hlínou na větší části
udělala tvrdší vrstvu – téměř jakoby měla druhou kůži.
Asi bude hrát všemi
barvami, pomyslela si. Od spánku do poloviny tváře měla už zatahující se ránu
po pádu na kámen a odřeniny po čele. Další ránu měla vzadu ve vlasech. Nic tak
hrozného, unaveně si povzdechla.
Když skončila
s obličejem, pořádně si ještě vydrhla zakrvácené ruce. Ani nevěděla, čí
krev vlastně smývá.
Hned potom vytáhla
z kabátce látky z nohavic a pořádně je ve vodě namočila. Vyždímala a
znovu namočila, aby se do nich voda mohla víc vsáknout. Naskočila potom na
Rillana a vydala se zpátky.
Jen co sesedla,
přistoupila k Braxovi a na tvář mu vyždímala jeden kus látky. Otírala mu
obličej, dokud nebyla krev a špína pryč. Stejně tak i jeho ruce.
Už ji nenapadlo, co
víc udělat a proto vstala a odstrojila Rillana. Sedlo dala vedle druhého a šla
se k muži posadit. Viděla, jak Burinsfel leží skoro nehybně, jen jeho oči
občas projevily známky života. Pohladila ho rukou po silném krku a ucítila, jak
slabě pohnul hlavou.
„Už jste zvládli
horší věci, ne?“ řekla mu. „Dostal se z horších zranění,“ řekla a nebylo
to víc než šepot.
Posadila se
k Braxově hlavě a prsty mu opatrně zajela do vlasů a prohrábla je.
Z očí jí sklouzlo pár slz. Lina trhla hlavou, aby se jich zbavila.
Najednou se za ní
něco pohnulo. Trhla sebou a vydechla, když jí došlo, že to je jen Rillan.
Snížil se na zem za ni a svou hlavou do ní lehce strčil. Dívka se smutně
pousmála a opřela se o něj.
Svou ruku nechala
Braxovi na hlavě a jemně ho hladila po vlasech. Občas sjela rukou níž, aby se
přesvědčila, že jeho srdce bije.
Dívala se na jeho
nehybnou tvář a modlila se, aby se probral a byl v pořádku.
„Bojuj,“ zašeptala
k němu. „Celou dobu ses tady oháněl a bojoval jako o život, tak ho teď
nezahazuj.“
S očima stále
upřenýma na něj začala přemýšlet. Uvažovala, proč se tak žene do boje, proč mu,
zdá se, nezáleželo na nebezpečí, a proč se choval opravdu jako divoké zvíře.
Pak si ale vzpomněla na jeho pohled tehdy, vlastně včera, uvědomila si
nevěřícně, ve stáji.
Nedívala se do očí
zvířeti, to věděla naprosto jasně. Ani teď, když jí říkal, aby ho tady nechala
a jela domů, tak v nich neviděla nic divokého, nic, co by ji nahnalo
strach.
Viděla něco, co
bylo ukryté hluboko pod vrstvou toho všeho - boje, zabíjení, dravosti a síly.
Dokázala si docela snadno představit, jak se z hodného dobrého člověka,
stane něco takového jako on, pokud je stále někde mezi bojem a bojem, mezi
smrtí, krví a násilím, které je požadováno a za něž ještě dostával zaplaceno.
Přemýšlela o tom,
zda byl její otec podobný jako on. Jestli taky bojoval jako šílenec, nehleděl
napravo nalevo a nezajímal se o nic víc, než jen o další blížící se lebku nebo
hrudník nepřítele.
Proč se takhle
někdo chová? Protože nic jiného nezná? To by odpovídalo tomu, co říkal. Že nemá
nic jiného než svoje kladivo.
Lina si povzdechla
a zavrtěla hlavou. Byla si jistá, že to ‚něco‘ dobrého v něm je, že to
není ztracené, že se to může třeba vrátit a převládnout nad tou většinou, která
v jeho životě zabrala hlavní místo.
„Máš na víc… jen
jsi to ještě… neobjevil,“ řekla mu.
Pak opřela hlavu o
Rillana a zahleděla se do temných korun stromů. Připadala si unavená a nechtělo
se jí ani hnout. Nechtěla přemýšlet o ničem. Chtěla jen hledět do nebe a
nevidět nic. Nevědět a necítit nic. Jenže to nešlo.
Pořád se ji
v hlavě převíjely uplynulé dva dny. Viděla tváře, místa, slyšela slova.
Nechala je, aby jen tak vpluly na její mysl a zase se ztratily v dálce.
Sklonila hlavu a podívala se na Braxe.
Co dál? Neměla
odpověď. Věděla jen to, že pokud se ráno neprobere, naloží ho na koně a pojede
domů. Tam měla lepší byliny, masti a lektvary než ta trocha, co měla teď s sebou.
Pohladila ruku
Rillana a najednou se jí jako blesk před očima objevila vzpomínka na to, jak do
ní včera strčil a jak si byli s Braxem blízko. Zase se jí rozbušilo srdce
a její oči se začaly klížit dolů. Trhla hlavou, aby se probrala a znovu se ujistila,
že srdce muže vedle ní stále bije.
Seděla u něj, občas
ho pohladila po vlasech, a když na ni přišla chuť spát, snažila se ji zaplašit.
Pár hodin před svítáním však byla tak vyčerpaná a unavená, že ji hlava klesla
na Rillanův hřbet a usnula.
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)