12. kapitola – Schválně, jestli ho
zahodí
„Nazdar Braxi, co ty
tady?“ pozdravili ho přátelé.
Byli tu všichni -
Jean, Balkar, Lintiel i Senqual. Seděli kolem ohně uprostřed čiré temnoty.
Koukali do plamenů, opékali uloveného zajíce a pili medovinu.
„Jak je tohle
možné? Všichni jste mrtví,“ vydechl úžasem.
„A ty k tomu nemáš
daleko,“ zasmál se Balkar a vyprázdnil svůj korbel.
„Jsem mrtvý?“
povytáhl obočí a posadil se na kámen vedle Lintiel.
„Ne… zatím. Ale
rozhodně se o to pokoušíš už nějakou dobu, co?“ zasmála se a zastrčila si za
ucho pramen neposlušných tmavých vlasů.
„Víš, my jsme možná
po smrti, ale to ještě neznamená, že se k nám musíš připojit,“ pousmál se Senqual
a přihodil do ohně kus dřeva.
Byl přesně takový,
jak si ho pamatoval - štíhlý, pohledný a plný šarmu.
„A co mám bez vás
dělat? Život už není to, co býval. Všechno se zdá být temnější,“ odpověděl a
svěsil hlavu.
„Nic se nezměnilo,
to ty ses změnil. Sakra, nezahazuj svůj život jen proto, že my už s tebou
nejsme! Vzpomínáš si na to, co jsme vyváděli? Bojovali jsme, pili a bavili se.
Bitvy pro nás byly jedno velké dobrodružství. Ale všechno jednou končí,“ řekl
Balkar s pohledem upřeným do jeho očí.
„Nejsi sám. Tam
venku je celý svět, který na tebe čeká. Musíš si udělat nové přátele, musíš
začít žít. To, že jsi přežil a my ne, to není zrada. Alespoň někdo z nás
přežil, někdo, kdo si nás bude pamatovat,“ pronesl Jean s plamenem v očích.
„Dokud budeš žít
ty, budeme žít i my. Dokud na nás nezapomeneš, budeme pořád s tebou a nebudeš
sám,“ usmála se Lintiel a přátelsky ho objala. Měla v očích slzy.
„Co takhle se
usadit, založit rodinu a žít jako normální člověk? Co třeba ta dívka, co se o
tebe tak hezky stará. Jak se jmenuje, eh, Lina?“ ozval se znovu Jean a s
veselým výrazem ve tváři dodal: „Ty kozle starej.“
Něco jej začalo
táhnout pryč. Nějaká jemu neznámá síla. Vzdoroval, ale marně.
Zoufale natáhl ruku
k přátelům, ti se však jen usmáli a zamávali mu na rozloučenou.
„Ještě nepřišel
tvůj čas. Tak žij a nezapomeň na nás,“ usmála se Lintiel.
Vzdaloval se od
nich. Najednou spatřil záblesk jasného světla…
Kalat hnal svého
koně, jak nejrychleji mohl.
„Musí tu někde
být,“ vrčel.
Bylo to sotva pár
hodin, co se rozdělili.
Měl teď s sebou
doprovod mužů z vesnice. Když zjistili, že ta místní holka - Lina, je v
nebezpečí, osedlali koně, popadli všechny zbraně co našli, a jeli s Kalatem do
údolí Mered.
„Rozdělíme se,“
křikl jeden z nich a půlka mužů se oddělila, aby prohledali větší plochu
rychleji.
„Braxi! Lino!“
křičel na okolí z plných plic.
Přece se nepropadli
do země.
Pátrali hodiny.
Teprve až časně k ránu narazili v lese na mrtvá těla. Byla jich spousta - na
louce a další kus dál v lese.
„Můj bože,“ vydechl
jeden z mužů, když viděl mrtvoly všude kolem sebe. „Neříkej mi, že tohle udělal
jeden člověk.“
Brax se evidentně
nedal levně.
„Tady někdo je!“
ozvalo se o pár metrů od Kalata.
Ten ihned pobídl
koně tím směrem. Podíval se kam muž ukazoval – bylo to místo skoro o sto metrů
dál.
„Braxi! Lino!“
křičel znovu.
Lina spala a ani se
nepohnula. Najednou se jí zdálo, že něco slyší, jakoby nějaký hlas
z dálky. Pohnula se, ale neprobrala. Vzápětí však ucítila, že se něco pohnulo
za ní.
Nadechla se a
chtěla se otočit, protože ji hrozně bolela hlava.
Náhle uslyšela
Rillanovo zařehtání. Otevřela oči a trhla sebou. Její srdce, které až do teď
tlouklo klidně, se rozbušilo na plné obrátky, protože ty hlasy vůbec nebyly ze
snu.
Probrala se k naprosté
bdělosti během vteřiny a rukou okamžitě střelila po meči, který ležel kousek od
ní. Vzala ho do ruky a postavila se před místo, kde ležel Brax a Burinsfel.
Rillan se už také postavil
a neklidně pohazoval hlavou.
Její oči se
přimhouřily a hleděly na místo, odkud se ozývaly kroky. Otočila hlavou na
druhou stranu, protože teď i odtamtud slyšela zvuk koňských kopyt.
Kalat hnal koně, až
se zvířeti dělala u úst pěna. Dorazil na místo, na něž mu ostatní ukázali. S
nimi vjel na malou mýtinku mezi stromy, kde stála k boji připravená dívka.
„Jen klid,“ řekl,
když slézal z koně.
Vzápětí uviděl
Braxe, bledého jako stěnu, ležet na zemi.
„Jsme tu pro vás,“ klidnil
Linu.
Dívka se na něj
chvilku dívala a pak meč sklopila dolů.
Oddechla si, že to
není to, co čekala, ačkoli ani vlastně nevěděla, co čekala.
Hodila meč na zem a
pak se rozešla zpátky. Klekla Braxovi k hlavě a už známým a téměř
nacvičeným pohybem sjela k jeho krku. Když její prsty ucítily známý pohyb,
oddechla si a promnula si unavené oči.
„Rychle! Musíme ho
odsud odvézt,“ poručil Kalat dvěma mužům.
Ostatní stáli
rozestoupení kolem a střídavě hleděli na tu spoušť a mrtvoly a pak také na Linu
a Braxe.
Ze dvou kopí a
několik plášťů poté vytvořili provizorní nosítka.
„Hlavně opatrně,“ mumlal
Kalat, když Braxe zvedali.
„Jsi zraněná?“
zamračil se Kalat při pohledu na Linu.
Zavrtěla hlavou:
„Ne.“
„Jistě,“ kývl Kalat
ironicky hlavou k té její, na níž měla pořádnou ránu.
„To nic není,“
mávla rukou netrpělivě a úzkostným pohledem sledovala, jak Braxe naložili na
nosítka.
„Neste ho opatrně,“
zopakovala ještě jednou Kalatova slova. „Má hlubokou ránu na rameni a noze. A
zbytek…“ povzdechla si a rychle dala do vaku věci, které měla ještě po zemi.
Potom osedlala
Rillana a připevnila k jeho sedlu vak.
Jakmile byl její
kůň připravený, vzala druhé sedlo a dala ho na Burinsfela.
„Tohle všechno
udělal on?“ zeptal se vyděšeně jeden z vesničanů, stále se rozhlížející kolem.
„To není člověk,“
přidal se další. „To je ďábel!“
„Hej!“ skočil jim
do toho Kalat. „Chtěli jste se zbavit banditů, ne? Tady to máte.“
Lina nasedla na
Rillana a otočila se k vesničanovi.
„Ďábel? Vážně? A
jak si ho tedy představujete? Takhle?“ řekla mrazivým hlasem a kývla hlavou
k nosítkům.
„Zraněného tak, že
je jen kousek od smrti?“
Zuřivýma očima
probodávala ty, kteří jí stáli nejblíže - lidi z její rodné vesnice.
„Neměli byste být
spíš vděční?“ křikla na ně.
Pak lehce pobídla
Rillana, vzala za uzdu Burinsfela a zařadila se vedle mužů, kteří nesli
nosítka.
Nato se ozvalo
několik hlasů, které mezi sebou začaly nespokojeně hučet.
„Dobrá, to stačí!“
rozkázal Kalat. „Musíme vyrazit.“
Hučení hlasů
postupně ustalo, takže Kalat pobídl svého koně a celá skupina, s Braxem na
nosítkách uprostřed, vyrazila.
„Kam míříme?“
zeptal se muž u nosítek, když se Kalat dostal až k nim.
„Nejdřív se musíme
dostat z údolí, pak se uvidí,“ odpověděl.
Kvůli nosítkům
cestovali pomalu, ale během pár hodin byli z údolí pryč.
Lina jela celou tu
dobu na Rillanovi mlčky. Chvílemi se podívala na Braxe a chvílemi probodla
očima lidi z vesnice.
Nepřekvapilo ji to,
jak se chovali. Dobře si vzpomínala, že když ji jako malou viděl pekařův syn
s mečem v ruce, utíkal domů a řekl to matce. Ta se pak druhý den
ptala jejího otce, zda je v pořádku. Otec ji naštěstí usadil, takže potom už
nikomu nepřipadalo divné, že se po kopcích prohání s mečem nebo lukem.
Dívka se potom
otočila a pohlédla na Kalata.
„Co ostatní
zajatci? Jsou v pořádku?“ zeptala se ho.
„Jo, jsou ve
vesnici. Hospodský říkal, že se o ně postará,“ přikývl. „Když se lidi
dozvěděli, že jsi zůstala vzadu, vyrazili ti na pomoc. Je neuvěřitelné, jak si
tě váží. Tebe, nebo tvé matky, nevím. Ale šli dobrovolně.“
Lina na to nic
neřekla a jen sledovala cestu před sebou.
Slunce už bylo
vysoko na obloze, když měli údolí pár mil za sebou.
„Doufám, že to
zvládne,“ pohodil Kalat hlavou k Braxovi. „Má pokoj v hostinci, tam ho můžeme
uložit do postele. Nevím, co jiného dělat.“
„Ne,“ zamítla to
hned Lina. „Dáme ho k nám. Potřebuje další byliny a masti. Aspoň ušetříme
čas a cestu. Stejně by se na něj někdo musel podívat, takhle nemůže zůstat.“
„Musí to zvládnout.
Jinak ať si mě nepřeje,“ dodala tišeji a snažila se potlačit slzy deroucí se jí
do očí.
„Dobře, takže k
vám. Veď nás,“ přikývl Kalat.
Lina trhla hlavou a
slzy okamžitě zmizely z jejích očí.
„Ne, teď na chvíli
zastavíme,“ řekla Lina a zastavila Rillana.
„Stůjte!“ křikla na
muže nesoucí nosítka. „Položte ho na zem.“
Seskočila
z koně a nevšímala si nechápavých a zvědavých pohledů vesničanů.
Vzala z vaku
zbytek mastí a bylin. Dřepla si k Braxovi, stáhla mu plášť a košili
z ramene. Sundala mu obvaz držící druhý na rameni a pomalu ho oddělala.
Přivřela oči, když
viděla zranění teď za denního světla. Kolem rány byla kůže zarudlá, ale okraje
byly hladší, což bylo dobře. Opatrně mu prstem odstranila byliny, které tam
dala v noci.
Znovu rozžvýkala
dvoje sušené byliny a dala mu je do rány. Okolí potřela mastí a pak obvázala
čistší částí obvazu a připevnila druhým pod paži na vedlejší ruce.
Ránu na noze
potřela jen mastí a pevně ji obvázala. Ta vypadala podstatně lépe.
Přešla ke krku, a
když mu odvázala kryjící látku, pousmála se. Byla skoro pryč.
Ještě zbývala část
rány na obličeji. Tu začala potírat posledním zbytkem masti. Nevyšla sice na
celé poranění, ale tohle nebylo tak vážné.
„Nemáte vodu?“
zeptala se, aniž vzhlédla od práce.
Kalat seskočil z
koně a podal Lině svou čutoru: „Tady.“
„Díky,“ odvětila a
vzala si ji.
Přidřepl si k ní
a zeptal se: „Jak je na tom?“
Lina mu pak začala
lít vodu na tvář a rukou mu ji umývala.
„Ta rána na tváři a
i noze vypadá líp,“ řekl Kalatovi. „Jen to rameno není… no, nevypadá tak, jak
bych chtěla. Ale až přijedeme k nám, dám mu na to lepší byliny, než jsou
tyhle.“
Přetřela mu prsty i
přes rty a zatnula čelist.
„Taky ztratil
hrozně moc krve. Je skoro zázrak, že ještě žije,“ řekla.
„Má tuhej kořínek,“
položil jí Kalat ruku na rameno, aby ji utěšil, „zvládne to.“
Brax byl stále
bledý jako chvíli po smrti. Kalat si o něj také dělal starosti. Pro něj byl
Brax hrdina - slýchával o něm na bojištích. Nedrsnější žoldák ze všech.
Postrach bitev.
Lina se chabě
pousmála: „Tuhý kořínek a pořádně tvrdou hlavu.“
Pak Braxe přikryla
pláštěm a vstala. Podala Kalatovi zpátky čutoru a nasedla na Rillana.
„Můžeme jít,“ řekla
mužům.
Pak se znovu
otočila ke Kalatovi: „Ještě jsem ti ani nepoděkovala, že jsi mi zachránil
život… Děkuju.“
Vděčně se na něj pousmála.
„Není zač,“ usmál
se v odpověď. „Původně jsme plánovali prozkoumávat okolí a hledat bandity.“
Podíval se na
ležícího Braxe.
„Ale teď už vím,
proč chtěl nejdřív prozkoumat údolí Mered.“
Nasedl na svého
koně a znovu vyrazili na cestu.
Lina na něj
šokovaně pohlédla.
„Cože? On… vy jste
věděli, že jejich tábor je tam? Proč jste tam jeli jen sami dva?“
„Nevěděli jsme to.
Rozhodli jsme se prozkoumat celé okolí a on trval na tom, že začneme tam,“
odpověděl Kalat.
Dívka vydechla a
pevně zavřela oči.
„A... řekl ti… proč
právě tam?“ zeptala se, i když odpověď tušila.
„Ne. Řekl, že někde
začít musíme, tak proč ne zrovna tam. A byl u toho dost nevrlý, to ti teda
řeknu,“ odpověděl pobaveně.
Lina se na něj
zamračila. Nechápala, co je na tom zábavného.
Proč jen nemlčela!
- říkala si v duchu. Kdyby mu neřekla, kam jede, tak by… Tak by byla
nejspíš po smrti nebo by si přála být po smrti.
Přejela si rukou
přes oči a zhluboka se nadechla.
Věděla, že pojedou
ještě pár hodin a proto se sklonila k Rillanovu krku a zlehka se o něj
opřela.
„Jestli umíš spát v
sedle, tak spi, pohlídám tě,“ mrknul na ni Kalat.
Nikdy by si nepomyslel,
že člověk jako Brax dokáže vzbudit v nějaké dívce takový zájem, jaký o něj
teď projevovala Lina. Co když se do ní zamiloval? A jak se zdálo, tak ona na
tom byla nejspíš podobně. I když… na druhou stranu – byla to přece taky
bylikářka jako její matka, dost možná, že by takhle pečovala o každého. Jenže…
Když Kalat viděl,
jak se Lina o Braxe pečlivě stará, záviděl mu. Ale i tak, žoldáci jako Brax se
neradi vázali a většinou nevydrželi dlouho na jednom místě.
Měli by ti dva
vůbec nějakou budoucnost?
Kalat sám sobě
slíbil další věc – pokud ti dva k sobě opravdu něco cítí a jestli
s tím něco neudělají, nebo jestli Braxe zase popadne chuť jít někam
bojovat, bude s tím něco muset udělat.
Lina se trochu
nadzvedla a usmála se: „Díky, ale spát nebudu. Jen chci na chvíli zavřít oči.“
Pak hlavu zase
sklonila k Rillanovi a zabořila tvář do jeho hřívy. Cítila se unavená a
přece věděla, že usnout nedokáže.
Takže tam jel kvůli
ní. Kvůli ní!
Cítila se hrozně, při
vědomí, že takhle dopadl proto, že na ni chtěl dohlédnout.
I když… špitlo jí
něco v hlavě, do toho tábora šel sám, nevěděl, že tam je.
Zavrtěla hlavou a
vytěsnila ty myšlenky z hlavy. Neměla teď sílu nad tím vším přemýšlet.
Nyní bylo hlavní, aby se z toho dostal.
„Udělal by to pro
kohokoli. Ať už se zdá být jakýkoli, v boji se naučíš vážit si života jiných,“
řekl Kalat potichu.
Ani si nebyl jistý,
jestli ho slyšela. Možná ani nechtěl, aby ho slyšela.
Cesta se táhla,
protože jeli pomalu, ale přece jen se blížili ke svému cíli. Nakonec vyjeli na
mýtinu, kde Lina žila.
Dívka zastavila
koně a otočila se na Kalata, protože to slyšela.
„Já vím,“ řekla a
dívala se mu zpříma do očí. „On si váží života, svých přátel, tvého… mého… ale,
co toho svého?“
Pak otočila Rillana
k domu. Vzápětí na to z něj vyběhl Adar s veselým štěkotem a
hnal se k ní.
„Zaneste ho, prosím
do domu,“ řekla Lina, když se k mužům otočila.
Potom pobídla koně
a rozjela se k domu.
Muži šli
s nosítky za ní a uložili Braxe do postele, kam jim ukázala.
Kalat se rozhlédl
po pokoji, než se zastavil pohledem u Braxe.
„Jestli ti to
nevadí, rád bych se tu občas zastavil. Však víš - mrknout se, jak je na tom,“
nadhodil.
„Samozřejmě,
kdykoliv budeš chtít,“ přikývla Lina.
Nechala Braxe
donést do svého pokoje, protože pokoj, kde spal včera, patřil jejímu dědečkovi,
který se už vrátil z vedlejší vesnice. Poznala to podle toho, že u dveří
visela jeho stará brašna, která s ním byla snad všude.
V matčině
pokoji byla postel dost široká, aby se na ni vešly obě ženy.
Lina rychle
proběhla domek a bylo jí divné, že svou matku nikde nevidí.
„Kde jsou, Adare?“
zeptala se vlka.
Ten štěknul směrem
ven a vzápětí tam i vyběhl.
Lina pak vyšla před
dům a poděkovala mužům, za to, že jim šli na pomoc i za to, že donesli Braxe až
sem.
Ti se potom rozešli
zpátky směrem do vesnice, i když na několika mladších bylo vidět, že by rádi
zůstali. Jejich oči se téměř neodtrhli od Liny, protože takový oděv, jaký měla
právě na sobě, nebo spíše, co jí zbyl, ještě u žádné dívky neviděli. Navíc se
jim i dost líbila.
Jenže Lina právě
neměla myšlenky, ani náladu se s nimi vybavovat a proto se hned otočila ke
Kalatovi: „Děkuju ještě jednou za všechno, vážně. Nechceš zůstat na večeři?“
„Ani ne, díky, mám
v hostinci pronajatý pokoj. Navíc, budeš teď mít spoustu práce,“ pousmál se na
ni a vyhoupl se na svého koně.
„A mimochodem,“
řekl, otočil se za sebe a podal jí Braxovo válečné kladivo, „tohle bude nejspíš
hledat.“
Vzápětí otočil koně
se zamumláním: „Schválně, jestli ho zahodí.“
Pobídl koně a
vyrazil na cestu. Na okraji mýtiny se ještě zastavil, otočil a zamával zkamenělé
Lině na rozloučenou.
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)