Do Poklidné modři - Recenze na knihu

Série: Nebe 3 (3 of 3)

Originální název: Into the Still Blue
Autorka: Veronica Rossi

Český překlad: Michaela Škultéty
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2014, v ČR 2014
Počet stran: 413

Anotace:

Árie a Perry jsou rozhodnuti najít Poklidnou modř, bezpečné útočiště před éterovými bouřemi dříve než Sobol a Hess. V jeskyni, kde nalezli provizorní útočiště, se snaží usmířit obě skupiny, Osadníky a Outsidery, které spojuje jen nenávist k jejich zoufalé situaci. Čas běží a je třeba zachránit Uhlíka, kterého kvůli jeho neobyčejným schopnostem unesli Sobol s Hessem. Pak dorazí žalem zničený, rozzuřený Roar a svou touhou po pomstě všechny uvrhne do nebezpečí.

Perrymu a Árii nezbývá než sestavit zcela nepravděpodobnou družinu a vydat se na beznadějnou záchrannou akci. Uhlík není jen klíčem, který jim odemkne Poklidnou modř, a jedinou nadějí na přežití – je to i jejich kamarád. V umírajícím světě má smysl jediné – přátelství.

Související recenze:

Nebe 1 - Pod nekonečnou oblohou

Nebe 2 - Cesta věčnou nocí

Můj názor:

Konec další série… Říct, že jsem z něj neměla strach by byla pěkná lež. Měla jsem strach, přímo hrůzu, protože jsem se děsila, že se Veronica Rossi bude chtít připojit k jedné své jmenovkyni a napíše nervydrásající konec, za který ji budu chtít přinejmenším vyškrtnout ze svých oblíbených spisovatelek. Ovšem… naštěstí se tak nestalo!!! Juch! Juch! Jupííí! :-)

Ještě drobná poznámka pro ty z vás, kterým to uniklo: předchozí 2. díl série Nebe - Cesta věčnou nocí neskončil tak, jak skončil v originále. Nakladatelství Knižní klub totiž z dosud logicky nevysvětlitelných důvodů (alespoň pro mě) do 2. dílu nezařadil posledních 80 stran, čímž nám připravil perné chvilky a nutno říct, že mnohé z nás POŘÁDNĚ naštval. Avšak díky bezpočtu reakcí poctivých čtenářů a milovníků této úžasné série se podařilo docílit alespoň toho, že nakladatelství oněch zbývajících 80 stran „vložilo“ sem, do 3. dílu Do Poklidné modři.

Když jsem publikovala recenzi na 2. díl, tak jsem v ní psala, že proto, že věřím autorce, dávám knize plný počet hvězd, protože prostě NEVĚŘÍM, že by děj knihy utnula v tom nejkritičtějším a nejzajímavějším bodě. A má víra se vyplatila! Veronica Rossi má se svými čtenáři soucit a chápe, že co je moc, to je moc! Což se ovšem nedá říct o Knižním klubu. Ale nechci být nerudná sprostá a jsem ráda, že ten zbytek do-vydali, takže děkuji ;-)

A co tedy 3. a závěrečný díl? Opravdu se maximálně povedl! Ani nevím, kde s chválou začít! Do Poklidné modři byl jednoznačně nejlepší díl celé série.

V první řadě musím vyzdvihnout perfektní VYVÁŽENOST příběhu. Veronica do něj skvěle zakomponovala vše, co by správný příběh mít měl a ještě dovedla jednotlivé části střídat tak, že jste se ani nenudili, ani nebyli s nervy zcela nadranc, prostě jste si četbu užívali, a o to přesně jde!

Začátek byl pozvolný a pomalu nás připravil na následující akci, která byla o nervy a maximálně napínavá. Aby se atmosféra odlehčila, zařadila do ní Veronica několik vtipných rozhovorů nebo poznámek, u kterých jsem někdy doslova lehla smíchy, protože zkrátka tak… SEDLY, že víc to ani nešlo. Nikdy bych také nevěřila, že si po 1. díle oblíbím Sorena, ale stalo se! On a Roar měli jedny z nejlepších hlášek, které mám vypsané a pořád se u nich culím jak culibrk :D

Navrch vše korunované romantikou (které bych upřímně uvítala klidně i víc, ovšem na druhou stranu jí bylo podstatně více než ve většině závěrečných dílů dystopií či postapokalyptických knih, takže… HURÁ). Jen tak mimochodem - tu zcela bezkonkurenční scénu, kde si Perry SPOILER sundává pásek, aby se Árie „cítila pohodlně“ jsem si četla v práci o přestávce a málem jsem přitom spadla smíchy ze židle. Jediné štěstí, že mě u toho nikdo neviděl, protože jsem za a) byla ve velmi zvláštní pozici (něco mezi křečí a částečnou paralýzou), za b) jsem brečela smíchy a za c) jsem byla tak červená od smíchu, že by si někdo mohl myslet, že jsem fakt prodělala nějaký záchvat. Ale to jen tak na okraj… ehm ;-)

Co se týče postav, tak mám za to, že během oněch 3 dílů prodělaly pořádný vývoj. Árie asi nejvíce, ale to se dalo očekávat vzhledem k tomu, že se z dívky, která pomalu nevěděla, jak vypadá skutečná hlína, stala ostřílená bojovnice a velmi moudrá žena.

Perry se taktéž změnil - z divocha, který pohrdá Osadníky, v dobrého vůdce, který ví, že řetěz Krvepána není nic ve srovnání s tím, co nošení tohoto řetězu vlastně obnáší. Toho, že měl po celé 3 díly občas problémy s formulací svých myšlenek, se nezbavil a já byla TAK RÁDA! No, dovedete si třeba představit, že bychom pak nevěděli o Dešťovce? :D :D :D Další z nezapomenutelných scén, která mě přiměla mít Perryho ještě raději.

A co Roar? Ach… Srdce mi pro něj pukalo. Pohybovala jsem se na tenké lávce mezi tím, že jsem jeho jednání chápala a tím, že bych s ním ráda zatřásla. Nedovedu ho za to, co udělal a neudělal soudit, protože ho prostě mám ŠÍLENĚ RÁDA, a zkrátka je to můj oblíbenec… Ale věřím, že to zvládne… :-)

Co se týče samotného konce tak… (sama se za svůj názor mám chuť tak trochu dost praštit), jsem čekala ještě NĚCO trochu víc. Třeba ve chvíli, kdy to vypadalo, že SPOILER Perry zemřel a Árie to prostě brala tak, že je konec. Ani trocha pochybností, jestli PŘECE JEN není naživu? Tohle mě fakt vytáčí a není to jediná kniha, u které jsem na to narazila (viz třeba 3. díl Drakie od Sophie Jordan).

Další věc - Uhlík. Podle mě to je docela důležitá postava a na to, jakou důležitost v celé sérii měl, mi přišlo, že dostal dost málo prostoru. Především u konce. Doufala jsem, že to třeba SPOILER přežil, a když se ukázalo že ne, tak mě tak trochu zarazil jeho konec, a že se k tomu autorka nijak víc nevrátila. Ano, chápu - otevřel jim cestu do Poklidné modři, ale ehm… (trochu hloupá otázka) jak přesně? Jistě, nějak ovládl éter, jenže… mi chybělo ono poněkud detailnější vysvětlení. Musím se ale pochválit, že jsem si dobře tipla, jak se bude země, do níž se dostali, jmenovat. Dobře, já :D

Samotný konec - tedy sesazení Sobola jsem opět čekala trochu více… rozpracovanější. Přišlo mi to takové šup! - a šlus! Na druhou stranu jsem to „rychlé“ vyřešení všem přála, ale... pořád to ve mně remcá, že to mohlo být ještě o KOUSILÍNEK lepší, o trochu více nabité. Nevím, možná už vidím nedostatky tam, kde nejsou...

A poslední drobná výtka? Poslední věty! Mám dojem, že jsem TOTÁLNĚ PARANOIDNÍ, ale já prostě POTŘEBUJU (pro můj pocit duševního bezpečí), vidět DOSLOVNĚ napsané, že je hlavní dvojice BEZPEČNĚ spolu. Tady to sice dopadlo dobře (díky, Veronico!!!), ale Perry byl s Talonem na lovu a moje paranoidní mysl už zase stihla vymýšlet: „Co když se mu tam něco stalo?!“ Říkáte si, že jsem případ pro psychiatra? Máte pravdu. Víc to řešit nebudu :D Za tenhle konec bych v Alianci dala nevím co, takže už MLČÍM ;-)

Ale abych to uvedla na pravou míru - výše zmíněné body byly spíše jen takové mini-nedostatky, které mi NIJAK nenarušily požitek z četby nebo série jako celku. Byly to spíš takové detaily, které jsem si uvědomila po dočtení a hlubších úvahách.

Jinak vám všem, kteří máte sérii Nebe rádi, tento díl samozřejmě doporučuji a věřím, že z něj budete stejně nadšení jako já. A vám, kteří jste se s touto sérií ještě neměli tu čest setkat, ji doporučuji všemi deseti! Pokud překonáte počáteční nejistotu ohledně fůry nových pojmů v 1. díle, čeká vás nezapomenutelný příběh této naprosto skvělé série. Velmi lidští a sympatičtí hlavní hrdinové v čele s Perrym, Árií a Roarem se vám zadřou pod kůži a už je zpod ní nedostanete ;-)

A na úplný závěr dávám další bod recenze, KTERÝ NEMÁ ANI V NEJMENŠÍM CO DO ČINĚNÍ SE SÉRIÍ (KNIHOU) SAMOTNOU, ALE PŘESTO SE JÍ DOTÝKÁ.

Ti, kteří tuto sérii čtete, tak asi tušíte, co mám na mysli. Ano - „korektury textu.“ Ano, mám to schválně uvedené v závorce, protože TADY korektury snad ANI NEBYLY.

K-A-T-A-S-T-R-O-F-A

Celá tato série je šeredně poznamenána TOTÁLNÍM LAJDÁCTVÍM toho flákače / flákačky, který/á dělal/a finální „úpravy“ textu. DĚS. HRŮZA. ŠÍLENSTVÍ. Tak naštvaná kvůli chybám v knize jsem ještě nikdy nebyla! Po 1. díle jsem doufala, že si někdo na úpravy posvítí, ale nic. O 2. díle ani nemluvím a o 3.?

Děláte si ze mě fakticky srandu???!!! Někde 3 chyby či překlepy v jedné větě? Téměř všude 6 - 8 chyb nebo překlepů na jedné straně? Kromě těchto chyb, zde byly ještě chyby v překladu textu, kdy očividně překladatelka nebo redaktorka kolikrát nepochopila, kdo s kým mluví, zaměnila různá slova a vůbec jí / jemu nedošlo, že vlastně mluví o koze, když má mluvit o voze.

Byl při tom onen „korektor“ vůbec střízlivý? Pochybuju! Nechápu, jak někdo v tak vyzdvihovaném nakladatelství jako je Knižní klub může odvádět tak šíleně ODFLÁKNUTOU PRÁCI a ani po 3 dílech někomu (odpovědné redaktorce???) zkrátka nedojde, že tady NĚKDO dělá něco ŠPATNĚ???!!! Opravdu onomu dotyčnému či dotyčné z Knižního klubu DĚKUJI za totální zkažení čtenářského požitku a ráda bych je takto neoficiálně VYZNAMENALA za nejhorší korektury textu, nejmarkantnější počet chyb a nejvíce gramatických chyb v jedné knize potažmo v jedné sérii. A to ještě UPOZORŇUJI, že jsem nečetla AŽ TAK pozorně, protože jsem děj hltala, ale možná, že to je jediné mé štěstí, protože kdybych četla pomalu a pozorně, asi bych si na konci vytrhala vlasy.

Jen ještě dotaz: Když JÁ píšu recenzi (článek) a dávám ji sem na svůj blog, který má během týdne kolem 100-200 návštěv, tak ji čtu minimálně 4-7x než ji publikuji. Kolik čtenářů si již přečetlo sérii Nebe v ČR? Knihy, které čtou stovky lidí. Kolikrát si je odpovědní redaktoři pročetli? Jednou a z rychlíku? Nebo ani to ne? Nedivila bych se.

Uff. Omlouvám se, ale muselo to ze mě ven, protože mě to opravdu dožralo na 3 maxima. Ráda bych ale znovu podotkla, že za toto Veronica Rossi ani v nejmenším nemůže a že si ani kvůli tomuto nenechám dojem z jejího díla zkazit. Série Nebe je jedna z mých NEJ NEJ NEJoblíbenějších sérií vůbec a já vám ji VŘELE doporučuji. Ovšem - obrňte se trpělivostí a snažte se ty chyby a překlepy odfiltrovat od příběhu, protože jinak vás švihne.

Celkové hodnocení:

««««« + «««

Do Poklidné modři je perfektní a důstojné zakončení série Nebe, které si její hrdinové a čtenáři právem zaslouží. Tedy… skoro všichni.

Veronica Rossi své dílo dokázala prodchnout akcí, napětím a tvrdou dávkou reality stejně jako romantikou, velkou láskou, humorem, přátelstvím a nezapomenutelnými momenty, které dokázala dostat jen do 1 slova a všichni zasvěcení již vědí, o co jde. Například: jedlé bobule, žížaly a dešťovky, chaluhy, opasek :D

Máte-li rádi vskutku originální propracované série s nezapomenutelnými hrdiny, jakými Perry, Árie a Roar bezesporu jsou, pak jste u Veronici Rossi víc než na správné adrese ;-)

Ukázka z knihy:

„Kolik nám zbývá času?“ chtěl vědět Perry.

„To je těžké říct přesně. Pokud budeme mít štěstí, možná několik týdnů.“

„A když ho mít nebudeme?“

„Dny.“

„Nebesa,“ ozval se Medvěd a opřel se těžkými pažemi o stůl. Prudce vydechl, až se plamínek svíčky před ním zatřepotal. „Jenom dny?“

Perry se snažil s tou informací vyrovnat. Přivedl sem své lidi jako do dočasného přístřeší. Slíbil jim, že to nebude navždycky - a nemohlo. Jeskyně nebyla Lusk jako Snění, nebyla soběstačná. Bude je odsud muset dostat.

Podíval se na Reefa, doufal v jeho radu.

Ale pak dovnitř vešla Árie.

Perry vyskočil tak rychle, až jeho židle odletěla od stolu a překotila se. Přiskočil k ní, uhodil se přitom do hlavy o nízký strop a narazil nohou do stolu. Nikdy v životě nebyl tak nemotorný.

Přitáhl ji k sobě a držel ji tak pevně, jak jen s ohledem na její zraněnou ruku dokázal.

Voněla nádherně. Jako fialky a pole v létě. Její vůně způsobila, že se mu zrychlil tep. Byla to svoboda. Bylo to všechno, čím nebyla jeskyně.

„Probrala ses,“ řekl a málem se sám sobě musel smát. Celé dny čekal, až si s ní bude moci promluvit. Mohl si vést lépe.

„Talon říkal, že tady budeš,“ usmála se na něj.

Přejel rukou po obvazu na její paži. „Jak je?“

Pokrčila rameny. „Lepší se to.“

Byl by si přál, aby to byla pravda, ale temné kruhy pod jejíma očima a zsinalá pleť mu napověděly, že tomu tak není. Přesto byla Árie tím nejkrásnějším, co kdy viděl.

Místnost ztichla. Měli publikum, ale Perrymu na tom nezáleželo. Celou zimu byli odděleni, protože Árie byla u Marrona, a měsíc pak strávila s Roarem na cestě do Rimu. Týden, který společně prožili u Tideů, se skládal z ukradených okamžiků. Perry se poučil. Nepromrhá už ani jedinou vteřinu s ní.

Uchopil její tvář do obou dlaní a políbil ji. Árie překvapeně vyjekla a pak se uvolnila. Objala ho pažemi kolem krku a jejich polibek se prohloubil. Přivinul ji blíž a zapomněl na všechno kromě ní, dokud za sebou neuslyšel Reefův nevrlý hlas.

„Občas zapomínám, že je mu devatenáct.“

„Chápu,“ přitakal jemně Marron.

„Teď ale ne.“

„Ne… teď rozhodně ne.“

Árie zamžourala na Perryho, trochu zmatená.

Jejich vztah se právě definitivně stal věcí veřejnou a ona nečekala tu vlnu hrdosti, která ji zaplavila. Byla jeho a on byl skvělý a už se nebudou muset nikdy skrývat a nikomu nic vysvětlovat ani být jeden bez druhého.

„Nejspíš bychom měli začít s poradou,“ řekl Perry a usmál se na ni.

Přikývla a přinutila se od něj odtrhnout. Na druhé straně stolu zahlédla Roara a zaplavila ji úleva.

„Roare!“ Přispěchala k němu a sevřela ho v objetí.

„Jenom klid,“ opáčil a zamračil se při pohledu na její paži. „Co se ti stalo?“

„Ach, tohle? Postřelili mě.“

„Co jsi vyváděla?“

„Myslím, že jsem očekávala trochu víc soucitu.“

Obrázky: pinterest.com