Chlapec, který přestal plakat - Recenze na knihu

Série: Hagfors 2 (2 of 4)

Originální název: Pojken som slutade gråta
Autorka: Ninni Schulman

Český překlad: Lenka Vránová
Nakladatelství: Galatea
Rok vydání: 2012, v ČR 2014
Počet stran: 350

Anotace:

V malém městečku Hagfors panuje horký srpen. V místní redakci deníku Värmlandsbladet právě nastala okurková sezóna. Není o čem psát, a tak reportérka Magdalena Hanssonová má spoustu času na přemýšlení. Stýská se jí po synu Nilsovi, který zrovna tráví prázdniny se svým otcem, a také jí chybí přítel Petter, jenž je na dovolené se svými dcerami.

Poklidnou noc malého městečka náhle protnou blesky a následně zvuk sirén hasičských vozů, jedoucích k hořícímu domu. Všechny, včetně Magdaleny, nastalá situace probudí z letargie. Hasiči však svůj zápas s ohněm prohrávají - dům lehne popelem a krátce na to, majitelka domu podlehne těžkým zraněním. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že dům byl zasažen bleskem, ale podrobnější vyšetřování odhalí krutou pravdu: požár byl založen úmyslně.

Hagforský policejní tým zahájí vyšetřování, avšak zanedlouho další dům zachvátí požár. Teď už je jasné, že policisté mají co do činění se žhářem, ovšem nemají žádné vodítko, kterého by se mohli chytit… Je třeba rychle začít jednat, než bude pozdě. Panují totiž obavy, že žhář už má v hledáčku další oběť…

Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz jehož spolupráce si velmi vážím a jsem za ni ráda.

E-knihu si můžete objednat ZDE.

Související recenze:

Hagfors 1 - Dívka se sněhem ve vlasech

Můj názor:

Po přečtení 1. knihy jsem si ještě nebyla jistá, ale po přečtení 2. již mohu s jistotou říct, že se Ninni Schulman zařadila mezi jedny z mých nejoblíbenějších spisovatelek.

Stejně jako v předešlém díle jde i v Chlapci, který přestal plakat o vraždy (navíc spojené se žhářstvím), které řeší tým policejních vyšetřovatelů z městečka Hagfors. K nim se tak nějak z vlastní iniciativy opět připojuje novinářka (hlavní postava) Magdalena, jejíž žurnalistická duše se kromě získání nejčerstvějších informací dere za dopadením pachatele i z toho nejprostšího principu - tedy aby zlo bylo potrestáno a byli od něj uchráněni nevinní obyvatelé města.

Já sama byla moc ráda, že jsem si pokračování této série mohla přečíst prakticky hned po první knize. Nemám ani v nejmenším tušení, čím to je, ale při četbě obou knih jsem po celou dobu měla příjemný pohodový pocit. Asi jsem divná - to bude asi jediné logické vysvětlení toho, jak se někdo může při čtení detektivky cítit pohodově. Anebo za to může styl psaní autorky.

Velmi se mi líbí, že se ve vyprávění střídá vícero pohledů postav, takže čtenář má opravdu mnohem širší záběr a není vázán jen a pouze na jednoho či dva vypravěče.

Kromě samotného zajímavého a mrazivého příběhu a pachatele (no, ano, uhodla jsem to až téměř na konci po jedné jasné větě, která by trkla snad i osla), se mi líbilo i propojení detektivního příběhu s reálnými životy hlavních hrdinů. Jejich rodinné a životní potíže, to, jak se vztahy mezi jednotlivými členy jejich rodin a přátel dále vyvíjejí. Velmi reálně vyvíjejí. Zkrátka při čtení této série si připadám, jako bych nečetla o fiktivních postavách, ale o lidech, jejichž osudy se autorka rozhodla zaznamenat na stránkách knih.

Už jsem to psala v předchozí recenzi, ale zopakuji to klidně ještě jednou (nebo i vícekrát) - opravdu mám ráda přímočarý styl psaní Ninni Schulman, v němž se věnuje všemu, takže jako čtenáři nejsme o nic ochuzeni, ani o dobré, ani o zlé, nebo nepěkné, romantické či vědecké. Autorka vše dokáže dávkovat tak akorát, takže četba jejích knih je skutečný čtenářský požitek. Jednou z jejích velkých předností je to, že nepotřebuje dlouhé lány popisování, aby nás dostala do dané scény - pro vykreslení atmosféry či situace jí stačí mnohem méně, což jistě vezmou s povděkem ti z vás, které dlouhé popisování nudí.

Jak jsem zmiňovala výše, tak odhalení skutečného pachatele bylo vskutku nečekané, hlavně díky těm předkapitolovým pasážím, které mě tak zmátly, že jsem hodnou chvílí věřila, že ono žhářství má na svědomí syn vyšetřovatelky Petry. Nakonec se mi samozřejmě velmi ulevilo, když se ukázalo, že to tak nebylo, protože tohle bych jí, chuděře, nepřála ani za nic.

Nemohu se dočkat, až v ČR vyjde další díl série, protože konec tohoto dílu mě zanechal v nepěkných obavách a já bych ráda věděla, jak to s Magdalenou dopadlo. Pevně doufám, že ona i mimčo budou v pořádku, protože by si to po tom všem opravdu zasloužila. No, a nám čtenářům nezbývá než doufat, že Ninni Schulman nebude ke svým hlavním postavám tak krutá jako k obětem vražd a žhářství.

Celkové hodnocení:

«««««

Vřele doporučuji stejně jako předchozí díl série Hagfors. Ninni Schulman je skvělá vypravěčka, jejíž styl psaní vás vtáhne do děje během pár stránek, na nichž si stihnete oblíbit hlavní postavy, vzít je za své a netrpělivě překlikávat (nebo obracet) stránky, abyste už zjistili, kdo je pachatelem tentokrát.

Díky této knize se autorka napevno zařadila mezi mé oblíbené spisovatele a já věřím, že pokud jí dáte šanci, objeví se na vašem top listu také ;-)

Ukázka z knihy:

Kjell-Ove položil do nákupního vozíku balík pampersek a tři balení vlhčených ubrousků a zkontroloval seznam.

„Tak, zlatíčko, máme všechno,“ oznámil. „Teď půjdeme zaplatit.“

„Žablatit,“ opakovala po něm Tindra a klátila na dětském sedátku ve vozíku nožičkama.

„Přesně tak. Zaplatit. A neokusuj tu okurku,“ napomenul ji Kjell-Ove a zařadil se do fronty u jediné otevřené pokladny.

„Ne, nekousej, říkal jsem. Bude k ničemu, a kromě toho budeš mít v bříšku igelitový obal.“

Vzal Tindře okurku, a když se na něj zklamaně podívala, vrazil jí místo ní do ručky balíček skořicových sušenek.

Kjell-Ove klouzal nepřítomně pohledem po regálu se žvýkačkami a čokoládou. Tři kousky za deset korun. Večerní noviny ještě nedorazily, ve stojanech zatím ležely jen oba místní deníky.

„Požár v rodinním domě v Hagforsu – třiačtyřicetiletá žena těžce zraněna,“ četl na první straně listu Värmlandsbladet.

Když se řada posunula a on se ocitl o krok blíž, spatřil fotografii:

Dřevěný dům hořící jako věchet, plameny olizující světlou dřevěnou fasádu, hustý kouř, široce rozkročení hasiči s hadicemi v rukou.

Roztřesenýma rukama vytáhl noviny ze stojanu a rozevřel je na třetí straně.

Třiačtyřicetiletá žena těžce zraněna… V oblasti Hagälvenu… Plameny rychle zachvátily celý dům, říká vedoucí zásahu Viktor Hed… Zásah blesku… Žena byla dopravena do fakultní nemocnice v Uppsale… po uhašení…

„Další prosím.“

Když Kjell-Ove vzhlédl, fronta před ním byla pryč a pokladní čekala. Aniž by zareagoval na Tindřino velmi hlasité přání pomáhat, začal mechanicky vykládat na pás jedno zboží po druhém. Vlastní ruce mu připadaly oteklé a necitlivé, jako by patřily někomu jinému.

Mirjam.

Když se ocitli v autě a Tindra seděla upoutaná v dětské sedačce, přečetl si Kjell-Ove ještě jednou celý článek. Potom vytáhl mobil, našel Mirjamino číslo, skrývající se pod jménem Pelle, a vytočil ho. Okamžitě se ozval záznamník.

„Ahojky, tady Mirjam. Pokud zanecháte zprávu, zavolám vám zpátky. Můžete taky poslat esemesku.“

Kjell-Ove ukončil hovor, aniž by zanechal zprávu, a zůstal sedět s telefonem v ruce. Srdce mu bušilo jako o závod. Bezděky si sáhl na hruď.

„Táta aua,“ zašveholila Tindra a zahleděla se na něj. „Pofoukat?“

Pokusil se na ni usmát, ale sám cítil, že se zmohl jen na strnulou grimasu.

Kjell-Ove odnesl nákup do kuchyně, zapnul rádio a začal ukládat potraviny. Brýle mu klouzaly po zpoceném nose, když se skláněl nad taškami.

Musím to vidět, pomyslel si a nacpal prázdné igelitky do nejspodnější zásuvky kuchyňské linky. Neuvěřím tomu, dokud to neuvidím na vlastní oči.

Cecílie seděla bez hnutí venku na terase, zatímco Tindra kroužila s kočárkem pro panenky bez ustání kolem stolu.

„Zapomněl jsem koupit kávu,“ oznámil. „Rychle pro ni zajedu.“

„Fajn,“ odvětila Cecílie, aniž by otočila hlavu. „Zajeď.“

Kjell-Ove zamířil do Hagälvenu. Ruce se mu lepily k volantu, nohy se mu třásly, a když odbočil do ulice Källsåsvägen, měl ústa vyschlá na troud.

To nemůže být pravda. To nesmí být pravda.

Mirjamin dům působil uprostřed zeleně pozdního léta naprosto neskutečně, jako černobílá fotografie, která se přimísila do spousty barevných snímků. Průčelí směrem do ulice ještě stálo a připomínalo divadelní kulisy, ovšem zdi na zadní straně chyběly. Připadal si jako vetřelec, když zíral přímo do místa, kde kdysi býval obývací pokoj.

Když projížděl kolem, dva hasiči u rozbahněného trávníku ho sledovali pohledem. Na konci ulice se otočil a znovu projel okolo té spouště, tentokrát ale rychleji.

Milovaná, milovaná Mirjam.

Ještě jednou vytočil na mobilu její číslo, ale opět se ozvala jen hlasová schránka. I když na to byl připraven, zamrazilo ho, když uslyšel její veselý hlas.

„Jak je ti?“ zašeptal. „Mám takový strach. Prosím, ozvi se.“

Když Kjell-Ove dorazil zpátky na širokou ulici Dalavägen, zastavil na benzínce. Před domem s eternitovou střechou sekal trávník jakýsi muž, svlečený do půl pasu. Kjell-Ove ho chvíli sledoval, přihlížel, jak přechází sem a tam mezi vilkou a volně stojící garáží. Pohled na tuto každodenní rutinu ho uklidňoval a na okamžik se ho zmocnil pocit, jako by bylo všechno normální.

Potom vytočil číslo na informace. Zatímco telefon vyzváněl, pozoroval rozmačkaného čmeláka, který uvízl pod stěračem.

Přišel o křídlo a nožičky mu trčely na všechny strany.

„118 118, co pro vás mohu udělat?“

Kjell-Ove si odkašlal a polkl. Teď bylo třeba jednat rychle.

Volat na informace byl drahý špás.

„Potřeboval bych číslo fakultní nemocnice v Uppsale.“

„V Uppsale, ano, není problém. Předvolba je 018. Přejete si ho zaslat esemeskou?“ zeptal se muž na druhém konci.

Kjell-Ove chvíli přemýšlel.

„Ano, to by bylo výborné.“

„Pošlu vám ho. Mám vás i tak přímo spojit?“ pokračoval muž.

„Ano, buďte tak laskav.“

„Rád.“

Obrázky: pinterest.com