Dva nejlepší kamarádi se vydali
přes poušť.
Během první části cesty se ale začali hádat. Hádali se dlouho a tak
moc, že nakonec První vrazil Druhému pořádnou facku.
Druhý, aniž by cokoli řekl, se
sehnul a napsal prstem do písku: „Dnes mi můj nejlepší přítel dal facku.“
Pak putovali dál.
Došli ke krásné oáze s jezírkem a
rozhodli se, že se vykoupou. Ten Druhý, který dostal facku, se začal topit, ale
První ho zachránil a vytáhl z vody.
Když se Druhý probral, vytesal do
kamene: „Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život.“
První se jej optal: „Když jsem ti
dal facku, napsal jsi to do písku a tentokrát jsi to vytesal do kamene. Proč?“
Druhý odpověděl: „Víš, když mi
někdo ublíží, píši to jen do písku, aby vítr tyto řádky odfoukl - na znak
odpuštění. Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene, aby to tam zůstalo
na věky.“
Neměli bychom se i my naučit svůj
žal a křivdy, kterých se nám dostalo, psát do písku a své štěstí a vděčnost
vrývat do kamene?
Zdroj: http://poradna-poradna.blog.cz/0805/pribeh-o-pratelstvi
Obrázek: pinterest.com
Páni... to je opravdu téma na zamyšlení. Jinak ten "příběh" je úžasný. Máš talent!
OdpovědětVymazatděkuju, jsem ráda, že se ti příběh líbí, ale nevymyslela jsem ho já. u každého mám vždycky uvedený zdroj ;-)
VymazatVeľmi rada podobné príbehy na tvojom blogu! Vždy sú na zamyslenie a dokážu mi dať pekného chrobáka do hlavy.. :)
OdpovědětVymazatJe to vážne na zamyslenie.
děkuju, tak to jsem ráda, že to na tebe má takový účinek :-) to je přesně důvod, proč sem tyhle "věci" dávám :-) někdy člověk spoustu věcí ví, ale nějak na ně třeba pozapomene, a třeba díky nějakému šťouchnutí podobným příběhem, si je zase uvědomí :-)
Vymazat