Co odvál vítr - Zamyšlení na týden...

Na trávníku v městském parku se pod hřejivým jarním sluncem objevily zubaté a silné listy pampelišky.

Jedna z nich vystavila na odiv nádherný žlutý květ, nevinný, zlatý a zářivý jako květnový západ slunce. Po nějaké době se květ změnil v lehoučkou kouli, ozdobenou chun­delatým pápeřím, které na tenkých nožkách vyrůstalo ze semínek tísnících se v kulatém středu.

A co se malá semínka napřemýšlela! Kolik snů jim přinesl večerní vánek, když si první cvrčkové zkoušeli své serenády.

„Kde budeme klíčit?“

„Kdoví?“

„To ví jen vítr.“

Jednou ráno se neviditelné a silné prsty větru zmoc­nily lehoučké koule. Semínka se s ním rozlétla na svých padáčcích.

„Sbohem… sbohem,“ loučila se semínka.

Většina z nich dopadla na dobrou půdu záhonků a luk, ale jedno, to nejmenší, jen kousek popolétlo a svůj krátký let skončilo v prasklině betonového chodníku. Vítr a déšť tam nanesl trochu prachu, tak ubohého ve srovnání s dobrou, hutnou zemí trávníku.

„Ale co! Všechno to tu patří jenom mně!“ řeklo si semínko. Dvakrát se nerozmýšlelo, pořádně se zavrtalo a hned se dalo do zapouštění kořínků.

Před prasklinou v betonu stála kulhavá a počmáraná lavička. Právě na ni si často sedal jeden mladík. Vypadal utrápeně a neklidně těkal pohledem sem tam. Srdce mu zastíraly černé mraky a ruce měl pořád zaťaté v pěsti.

Když zpozoroval, jak si dva zubaté jasně zelené lís­tečky razí cestu betonem, hořce se usmál: „Nedokážeš to! Jsi jako já!“

A zašlápl je zpátky.

Ale druhý den uviděl, že se lístky znovu zvedly a místo dvou byly čtyři.

Od toho okamžiku už od tvrdohlavé a odvážné rost­linky nedokázal odtrhnout oči. Za několik dní vyrazil květ. Byl jasně žlutý jako výkřik štěstí.

Poprvé po tak dlouhé době sklíčený mladík ucítil, že se nevole a hořkost, která ho uvnitř tížila, začíná roz­plývat. Zase zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rukou sevřenou v pěst pořádně bouchl do opěradla lavičky a vy­křikl: „Ale jistě! My to dokážeme!“

Chtělo se mu plakat i smát. Prsty pohladil žlutou hlavičku květu.

Rostliny vnímají lásku a dobrotu lidských bytostí. Pro malou a odvážnou pampelišku bylo mladíkovo pohlazení tou nejkrásnější věcí na světě.

Neptej se větru, proč tě donesl tam, kde jsi. I když tě dusí beton, zapouštěj kořeny a žij. Ty jsi poselství.

I tyto drobné příběhy jsou semínky nesenými větrem. Kde přistanou a co vykonají, to ví jen vítr.

Převzato z knížky Bruna Ferrera – Příběhy pro potěchu duše

Zdroj: http://cestakduze.webnode.cz/cakry2/co-odval-vitr/

Obrázky: pinterest.com