Odveď mě domů - Recenze na knihu

Originální název: Calling Me Home

Autorka: Julie Kibler

Český překlad: Jakub Volný
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2013, v ČR 2013
Počet stran: 342

Anotace:

Vlastní rodinnou historií inspirovaný debut americké autorky, vyprávějící neobyčejně srdceryvný příběh osudové, ale zapovězené lásky, předsudků a hanby.

Osmdesátiletá Isabel poprosí svou oblíbenou kadeřnici, aby ji odvezla do Texasu na pohřeb. Po cestě začne vzpomínat na život, který prožila. Všechno hezké začalo v roce 1939, kdy se šestnáctiletá dcera zámožného lékaře na večírku seznamuje s bratrem své černošské služebné…

Můj názor:

K této knize jsem se dostala poměrně náhodou, když jsem ji zahlédla mezi novinkami nakladatelství Ikar. Námět mě zaujal, tím spíš, že byl inspirován skutečnými událostmi.

Příběh je vyprávěn ve 2 úrovních. Z pohledu černošky Dorrie a bělošky slečny Isabelle. Dorrie je Isabellina kadeřnice, která se o její vlasy stará už několik let. Stanou se z nich přítelkyně, přesto však Dorrie překvapí, když ji slečna Isabelle požádá, zda by ji nemohla odvést na pohřeb do města, které je od nich vzdálené přes 1000 mil. Dorrie ale téměř bez váhání souhlasí.

Po cestě jí slečna Isabelle postupně začíná vyprávět svůj životní příběh a Dorrie tak zjišťuje, že to, co si o slečně Isabelle myslela, a jak si ji jako mladou představovala, zdaleka nedosahuje skutečnosti – bolestné, krásné a i nesmírně těžké.

Isabelle začíná vyprávění v okamžiku, kdy se v roce 1939 jako šestnáctiletá připravuje na jeden z nudných večírků, kterých už zažila tolik, že jí jen pomyšlení na ně leze i ušima. Nechce, aby to takhle dál pokračovalo, a proto si vymyslí plán, jak se dostat pryč.

Na večírku pobude jen chvíli a poté odejde, přičemž všem řekne, že už jde domů. Místo toho však se spolužačkou zamíří do jednoho z nechvalně známých podniků, aby konečně viděla a užila si pořádnou zábavu. Jenže spolužačka ji vzápětí opouští, aby si užívala na vlastní pěst, a Isabelle se tedy musí zabavit sama. Po chvíli si jí všimne jeden mladík, přičemž naivní Isabelle ani na okamžik nenapadne, k čemu jeho zájem směřuje.

Chvíli spolu tančí a pak vyjdou ven, kde se na ni mladík vrhne a pokusí se ji znásilnit. Isabelle vyvázne jen díky Robertovi, synovi služky, která u nich v domě pracuje, a který se tam zčistajasna objeví a zachrání ji…

Kromě toho, že je Isabelle v šoku a tohle pro ni bylo řádné poučení, že se nemá toulat tam, kde je to nebezpečné, jí tento incident ukáže Roberta ve zcela jiném světle. Začíná se na něj dívat jinak a tento jiný pohled se postupem času, ukradených chvil pro rozhovory a společnou práci, promění v lásku… Robert je na tom stejně, jenže na rozdíl od Isabelle dokáže vidět věci více realisticky, a tak je mu jasné, že v této době (byl-li černoch pouze přistižen, že se škaredě podíval na bělošku a už jej lynčovali), nepřipadá v úvahu, že by měl jejich počínající vztah šanci.

S tím se ale Isabelle, zvyklá dostávat všechno po čem touží, nehodlá smířit a postupně svým přesvědčením o možné společné budoucnosti nalomí i Roberta a oba tak začnou plánovat, jak si „happily ever after“ zajistit. Přijdou na to – v Shalervillu, kde žijí, je sňatek mezi bělochy a černochy něco nemyslitelného, jenže o pár desítek mil dál už ne. Rozhodnou se, že si zajistí povolení k svatbě, Robert si najde práci a zajistí byt a Isabelle sbalí těch pár věcí, které potřebuje, aby mohla odejít z domu. Všechno vypadá velmi dobře – po pár nečekaných překážkách si řeknou svoje „ano“ a stráví spolu úžasnou svatební noc a ráno. Jenže pár hodin štěstí je nemohlo ochránit nebo připravit na to, co přijde ještě před obědem následujícího dne…

Isabellina rodina (především matka a 2 bratři) zuří a netrvá jim dlouho, než novomanžele najdou a chvíle radosti jsou tak nahrazeny těžkými, přetěžkými okamžiky, které oba - Isabelle a Roberta na velmi dlouhou dobu oddělí…

Podaří se jim k sobě opět najít cestu? A co se stane, když Isabelle zjistí, že čeká dítě? Jak to přijme její rodina? Nebude se muset vzdát ještě víc věcí, než si vůbec na začátku mohla představit?

Tato kniha je opravdu velmi, velmi zajímavá, čte se přímo sama a myslím, že se u ní nikdo nebude nudit. V dnešní době se totiž všechny názory ohledně segregace černochů a bělochů zdají neskutečné, jen jako špatný sen nebo vtip. Tato kniha nebyla první, která mě před toto téma postavila, nicméně jsem i přesto NEMOHLA věřit, že to takhle opravdu bylo. A při tom – o co jde!? O barvu kůže!

Ano, dobře vím, že byla jiná doba, ale s touto myšlenkou se prostě nesmířím, jelikož nevidím ani jeden jediný plusový bod, který by ji dodal na té důležitosti, jakou měla. Jako by lidé tehdy neměli špetku citu, či zdravého rozumu… Je opravdu k smíchu, ale spíše vlastně k pláči, že se právě tito lidé snažili na své okolí působit jako zbožní, dokonalí lidé bez poskvrnky. Přitom kdyby se jen pořádně zamysleli nad tím, co stojí v Bibli… No, co k tomu dodat?

Co se týče stylu psaní, tak byl příběh podán jednoduše. Nikde se nezdržoval a uháněl dopředu. Za sebe bych možná uvítala v některých scénách trochu zvolnění, zvláště v těch, které byly šťastnější, nicméně… to může být jen můj názor.

Vyprávění slečny Isabelle bylo velmi zajímavé, nicméně pohled na Dorri, která ji cestou doprovázela rovněž. I ona měla svůj život, rodinu a problémy, které musela řešit, takže po celou knihu vlastně sledujete osudy 2 žen, které jsou v něčem velmi odlišné, ale v dalším jsou si STRAŠNĚ podobné. Zkrátka mě nenudilo vyprávění ani jedné a byla jsem zvědavá, jak se se svými starostmi i radostmi na konci obě vypořádají.

Příběh jako takový se mi velmi líbil, nicméně mě na jednu stranu HROZNĚ štval. Proč? Úzce to souvisí s tím, co jsem si z knihy odnesla. KOMUNIKACE. Prostá, obyčejná komunikace mezi 2 lidmi. Neskutečně prosté, nicméně v této knize téměř nemožné.

SPOILERY

Opravdu jsem málem bušila hlavou do zdi nad tím, jak je MOŽNÉ, že přes veškerou silnou lásku, kterou k sobě Robert a Isabelle chovali, nebyl ani jeden z nich schopen se za tím druhým podívat dříve než za PÁR LET, tím spíš že od sebe nebyli půl světa, ale jen několik desítek mil. Já chápu, že tam hrozilo nebezpečí, ale tak, do prkýnka, kdybych já někoho milovala a váhala, jestli se vdát podruhé nebo ne… tak bych si nejprve zjistila, jak je na tom ten můj první manžel. NE, tohle jsem prostě nepochopila a nemohla být dojatá, když si to pak KONEČNĚ po takové DOBĚ, vyříkali.

„Proč???!!!“

Zbytek knihy jsem četla se zaťatými zuby, jelikož když se konečně věci začaly vysvětlovat a přišla jsem na to, kolik postav toho před druhými vzájemně tajilo, jímala mě hrůza. Kolik lidí v tom příběhu zemřelo, aniž by měli vyřešené záležitosti, či věděli, že za to či ono, vděčí tomu a onomu!!!

Já na konci:

Toto mě neskutečně ŠTVALO a drásalo nervy. Pravda někdy bolí, to ano, ale než žít takhle, tak to raději tu trpkou pravdu. Možná si po dočtení budete myslet opak, ale já si za tím stojím.

Postavy byly sympatické (kromě pár), ale nemohla jsem opravdu pochopit jednání některých z nich. Možná, že kdybych byla na jejich místě, chovala bych se stejně nebo ještě hůř, ale z pohledu dnešního, eh, těžko, těžko jsem se s tímto smiřovala.

Avšak jako POUČENÍ je takto kniha ukázkovým příkladem. A proto prosím vás (i sobě si to říkám a budu říkat dál) MLUVTE. Když je problém, řešte ho s dotyčným a nenechávejte to na „později“. Jasně, vzpamatujte se, vzchopte se, seberte síly, ale ŘEŠTE to a mluvte. Protože bez komunikace - bez toho, aniž bychom chtěli říct to, co nám leží na srdci nejvíc a necháme to plavat, jednou budeme sedět s hlavou v dlaních na posteli a říkat si: „Proč jsem to a to neudělal/a jinak? Proč jsem to nechal/a zajít tak daleko? Proč?“

Takže opravdu MLUVME O TOM, O ČEM POTŘEBUJEME. A pěkně face to face. Není to snadné, já vím, ale než se dožít toho, co slečna Isabelle… NE! Pokud si knihu přečtete, pak možná mé rozhořčení pochopíte lépe ;-)

A ještě jedno musím zmínit – velmi PŘÍJEMNĚ mě překvapilo, že byla v této knize aspoň nastíněna myšlenka, že předmanželská čistota (tedy počkat se sexem až po svatbě) má svoje kouzlo a CENU. Opravdu, nevím, zda si toho všímáte nebo ne, ale dnes je hotovým STANDARDEM a bere se jako NORMÁLNÍ, že se v každé romantické knize (nebo knize, kde je jakýkoliv vztah), všichni s tím svým „vyvoleným / vyvolenou“ vyspí. A vůbec se neřeší případné následky (a to nejen těhotenství, ale i psychický dopad), jaký to může mít - třeba v případě, pokud se ukáže, že to ten „vyvolený / vyvolená“ nebyl/a. A co tím spíš v životě, protože tam to (na rozdíl od knih či filmů) nikdy dopředu nevíte.

Ať už jste knihu četli nebo nečetli, tak vás možná potěší fakt, že filmoví producenti plánují převedení této knihy na filmové plátno. Osobně jsem na to velmi zvědavá a už se nemůžu dočkat. A jak už jste si možná všimli, tak jsem ústřední dvojici ve své hlavě viděla jako Keri Russell a Anthony Mackieho :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Moc pěkná kniha, čte se sama a určitě v sobě nese spoustu námětů k zamyšlení. Jenže ať jsem se na to dívala, jak jsem chtěla, celkově za mě „jen“ 4 hvězdy. A nejen proto, že mě příběh naštval. Čekala jsem od něj totiž ještě trošku víc.

Každopádně ho ale doporučuji všem, kteří máte rádi silné příběhy podle skutečnosti.

Ukázka z knihy:

„Proč mi vlastně důvěřuješ?“ zeptala jsem se ho.

Robert vytáhnul z kapsy kalhot sepraný šátek a uvázal si ho kolem čela zalitého potem.

„Důvěřuju tomu, kdo důvěřuje mě,“ vysvětlil.

Chodila jsem do toho altánku týden co týden a trávila celé hodiny s černošským klukem, který byl o rok starší a o mnoho silnější než já. Mohla jsem si jen představovat, jak by se matka, její kamarádky a mí vrstevníci vyděsili, kdyby se o tom dozvěděli. V Shalervillu pořád přetrvávala nedůvěra k barevným mužům, zejména pak k mladým barevným mužům, a to i k těm, které jsme k nám pouštěli, aby za nás vyřídili nejrůznější pochůzky a odváděli těžkou práci. Za dne jsme se k nim chovali jako ke slabším a menším, než jsme my, ale když zapadlo slunce, vyhazovali jsme je. Pak každý pohled na černocha, který se potlouká příliš blízko hranic města, v nás vyvolával kolektivní pocit strachu a potřebu zavolat strážce veřejného pořádku, aby ho vyhnal dostatečně daleko, aby pro nás nemohl znamenat žádnou hrozbu.

Když jsem se na to dívala s odstupem, ani já jsem se tomu nedokázala vyhnout. Věděla jsem, že každé společenství má dobré a špatné stránky, byla jsem ale stejně vinna jako všichni ostatní, protože jsem celé skupiny lidí házela do jednoho pytle. Nyní jsem si říkala, jestli mladý černoch překonávající krátkou vzdálenost z jednoho města do druhého představuje větší nebezpečí než někdo z bílých.

Když jsem teď Robertovi stoprocentně důvěřovala a považovala ho za přítele, přemýšlela jsem, jak tohle rozdělování vlastně vzniklo. Patrně to byla důmyslně připravená lest, jak udržet černochy mimo město. Jinak by si totiž mohli k nelibosti místních uvědomit svou svobodu a požadovat zaměstnání nebo domy, které si předtím přivlastnili bílí.

Najednou jsem to celé chápala. Za těmi cedulemi kolem města stál vlastně převlečený strach.

Zeptala jsem se na ně i Roberta, ale ten byl ještě méně sdílný než můj táta. Když jsem mu položila otázku, jestli mu o nich třeba nevyprávěla Cora, jen pokrčil rameny. Podezřívala jsem ho, že ví víc než já, ale nechtěl mi nic říct.

Pak jsem mu dala poslední otázku: „Chtěl bys, abych byla jiná?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Robert ostražitě.

Zarděla jsem se, i když jsem tuhle otázku nosila v hlavě už celé týdny. „Chtěl bys, abych byla víc jako…,“ odmlčela jsem se, „… jako ty?“

„To záleží.“

„Na čem?“

„Ty sis někdy přála, abych byl já jako ty?“ Naklonil hlavu na stranu a čekal.

Když jsem se nad touhle otočenou otázkou zamyslela, musela jsem si povzdychnout. Pokrčila jsem rameny, vstala z lavičky a začala pomalu rázovat po altánku. Tahle otázka mě zaskočila. Byla chytrá a plná nástrah. Co bych viděla v Robertovi, kdyby byl bohatým bělochem? Byl by to pořád Robert? Nebo… Nebo jsem s ním chtěla trávit čas a pěstovat naše přátelství jen proto, že byl jiný?“

„To je jedno,“ řekla jsem.

Robert mě chytil za paži, zatímco jsem se natahovala pro koště, které jsem odložila, když jsme si sedli k odpočinku, i když už nebylo co zametat. Všechny odřezky a listí jsme už shrabali a Robert se je chystal později spálit. Navzdory horkému červencovému vzduchu jsem se zachvěla, když jsem na sobě ucítila jeho hrubé a překvapivě chladné prsty.

„Existuje jediný důvod, proč bych chtěl, abys byla jako já, slečno Isabelle,“ řekl, přičemž záměrně zvýraznil oslovení, které už dávno nepoužíval. „Kdybys byla černá, mohli bychom tohle dělat na veřejnosti, přede všemi, a nemuseli bychom se bát, že nás někdo uvidí. Jinak jsi podle mě dokonalá. Do posledního detailu.“

Uvolnil sevření a posunul mě ke koštěti. Když jsem ho ale chytla, zmohla jsem se tak akorát na to stát rovně. Srdce mi zběsile bilo, jako by bylo ptáčkem uvězněným v kleci menší, než jaké má rozpětí křídel.

„Teď musíš odpovědět na moji otázku.“ Opřel se o stěnu, pozdvihl bradu a zatvářil se vážně.

„Já… podle mě jsi taky dokonalý, Roberte. Přála bych si…“

„Co by sis přála?“

Vykročila jsem chvatně dopředu. „Přála bych si, aby k nám matka pozvala tebe místo těch kluků, za které by mě nejradši provdala, ještě než dochodím školu. Vlastně bych si přála, abychom chodili do stejné školy. Přála bych si, abychom chodili do jednoho kostela. Přála bych si, abys mě doprovázel z knihovny, kde bychom si četli tytéž knihy… Nebo abys s námi mohl chodit do krámku na limonádu. Přála bych si…“ Vztáhla jsem ruce k nebesům. „Tohle všechno bych si přála a…,“ zavřela jsem oči, „… ještě mnohem, mnohem víc.“

Aniž bych se otočila, sebrala jsem z lavičky tašku na knihy a voskovaný papír, jímž jsem přikryla kousek koláče, který jsem s sebou přinesla, abych se s ním rozdělila… Koláč, který upekla Robertova máma.

Chvatným krokem jsem dorazila k cestě a neustále zrychlovala. Nakonec jsem běžela, dokud jsem nedorazila k silnici. Až domů jsem šla, co nejrychleji jsem mohla, a ani jednou jsem se neotočila, abych se podívala, jestli Robert náhodou nejde za mnou.

Když jsem vběhla na schody k domu, zastavila jsem se. Uvědomila jsem si, že se mi na prstech pohupuje prázdná taška na knihy, kterou jsem zapomněla naplnit. Jenže, co bylo horší, na prahu stála bez hnutí matka, ruku si opírala o bok a sledovala mě pevným pohledem.

„Poslala jsem Nell, aby tě přivedla domů,“ řekla. „Vrátila se ale sama. Hattie Pearcová tě prý dneska viděla jen chvilku, navíc mnohem dřív. Prý se vrátíš později, až zařídíš všechny ostatní povinnosti. Děláš to tak prý každou středu.“

V okně dveří se objevila tvář Nell. Dívala se na mě vystrašenýma a lítostivýma očima. Nemohla jsem ji vinit, že matce řekla pravdu. Pokud mě ovšem zpočátku chtěla krýt, čímž jsem si už nebyla tak jistá. Obě dvě jsme ale moc dobře věděly, že kdyby ji matka přistihla při lži (a dnes by ji při lži stoprocentně přistihla), znamenalo by to pro ni katastrofu.

„Isabelle? Co děláš každou středu odpoledne?“

Rychle jsem se snažila přijít s nějakou výmluvou, která by zmírnila její hněv. Lež z úst Nell by všechno jenom zhoršila.

Pravda z mých úst nepřicházela v úvahu.

Obrázky: google.com, pinterest.com