Fenomén - Recenze na knihu

Série: Legenda 2 (2 of 3)

Originální název: Prodigy
Autorka: Marie Lu

Český překlad: Tomáš Bíla
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2013, v ČR 2013
Počet stran: 341

Anotace:

June a Day přijíždějí do Las Vegas a nemyslitelné se stává skutečností – Elektor Primo umírá a vlády se ujímá jeho syn Anden. Republika se tak ocitá ještě o krok blíže absolutnímu chaosu. Day však ze všeho nejvíc touží zachránit svého malého bratra, a tak mu nezbyde nic jiného, než se spojit s Patrioty. Ti oběma slíbí pomoc, mají jen jednu malou podmínku – Day a June musí zabít nového vládce.

Zdá se, že je to mimořádná šance, jak změnit vývoj celé Republiky, jak vyjádřit vůli tak dlouho utiskovaného národa.

Ale June si postupně uvědomí, že Anden není jako jeho despotický otec. Co když je jedinou šancí na nový začátek? Co když revoluce musí mít vyšší smysl než osobní pomstu? Co když se Patrioti mýlí?

Opravdu fenomenální a dlouho očekávané pokračování úspěšné Legendy!

Související recenze:

Legenda 1 - Legenda

Legenda 3 - Šampion

Můj názor:

Na pokračování skvělého 1. dílu Legendy jsem se opravdu rovněž MOC těšila. Příběh, na pokraji dramatu, detektivky a romance se Marii Lu hodně povedl a já byla moc ráda, že se s jejími hrdiny budu moci setkat ještě podruhé (a doufejme, že i potřetí).

Protože anotace skvěle vystihuje 1. polovinu zápletky celé knihy, nebudu ji zbytečně moc rozebírat.

Co se týče začátku, tak ten mě nijak moc nenadchnul. Byla jsem z něj rozpačitá a trochu zklamaná. Čekala jsem hned vržení do víru akce a napětí. Je třeba ale přiznat, že po událostech 1. dílu si June i Day potřebovali trošku oddechnout a dát se dohromady, aby mohli pokračovat dál.

Tudíž jsme na začátku jsme byli svědky toho, jak chudák Day musel jít na operaci a dát si tak do pořádku poraněnou nohu, jak se s June přidali k Patriotům a následně také společně s nimi vymysleli plán na získání Dayova bratra - Edena - a zabití nového Elektrora Prima - Andena, který na tento post nastoupil po nečekané smrti svého otce.

Tyto začátky plánů mě tedy moc nebavily, ovšem jen co se June poprvé setkala s novým Elektorem, začal se můj pocit z knihy zlepšovat. Andenova postava mě velmi překvapila. V Legendě na mě působil jako jistý (možná) náfuka, který by mohl toužit po otcově moci. O to víc mě udivilo, že se ukázal jako sebevědomý, cílevědomý a zralý vůdce, který chce udělat něco správného a nenechat Republiku napospas těm zmetkům, kteří o ní rozhodovali už tak dlouho.

Kniha byla stejně jako v Legendě vyprávěna z pohledu June a Daye. Ve Fenoménu mě ale podstatně více bavil pohled June. Přišlo mi, že se toho zde děje více a také více zajímavého.

Následná akce na záchranu / atentát na Andena byla o ústa a já musela držet pěsti jak June a Dayovi, tak Andenovi.

Postava Thomase mě překvapila také, avšak v horším slova smyslu. Pozadí Methiasovy vraždy, které zde vystoupilo, získalo daleko horší a tragičtější nádech, než jsem čekala. Opravdu k nepochopení… Thomasovi bych napařila několik desítek let ve vězení - přinejmenším. Jsem zvědavá, jak to s ním bude dál.

Marie Lu si podle mě (až na ten začátek) udržela nastavenou laťku. Příběh byl propracovaný, dobře se četl. Dílky skládačky do sebe zapadaly a já se těším na pokračování.

Co však autorce musím vytknout, tak je konec. Podobné konce by měli ZAKÁZAT! NESKUTEČNÉ. Opravdu jsem čekala hodně, cokoliv, ale TOTO ne. Na jednu stranu mi přišlo, že je to podobné jiným knihám či filmům, ovšem na straně druhé - kdo by něco takového čekal TADY, že?

A ještě jeden zápor - Marii Lu se podařilo (tak jako mnoha jiným spisovatelům) dosadit do knihy něco, co naprosto nesnáším a vytáčí mě to k nepříčetnosti - zatajování DŮLEŽITÝCH informací před nějakou postavou. Pochopím, pokud by se něco zatajilo na začátku a vyřešilo se to o několik kapitol dále, či na samotném konci dané knihy. Ovšem přetahovat to mezi díly… ne, prosím ne! Tohle opravdu NESNÁŠÍM.

Nicméně ačkoliv mě to opravdu štve, šéf je tady Marie Lu a já jako čtenářka může jedině doufat, že z toho neplánuje udělat tragédii, z čehož by mě asi mrsklo.

Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdičkami, ale protože byla Legenda tak skvělá, Fenomén jen o stupínek horší a já Marii Lu věřím, že to v Šampionovi dohnala a napsala grandiózní závěr této skvělé série, dávám nakonec 5.

Celkové hodnocení:

«««««

+ na konci zůstanete možná jako já s podobnými výrazy:

(počítejte s tím hlavně v případě, že jste si Legendu, June a Daye oblíbili...)

Ukázka z knihy:

„Proč se s nimi najednou dal dohromady, když se spolupráci s nimi vždycky vyhýbal?“

Pokrčím rameny a předstírám, že o tom vůbec nic nevím.

„Zřejmě potřebuje pomoc, protože chce najít svého mladšího bratra, a taky jim dluží za to, že mu vyléčili poraněnou nohu. Měl střelnou ránu, která se později zanítila…“

Anden se odmlčí a pomalu usrkne šampaňského. „Proč jste mu pomohla utéct?“

Protřu si zápěstí, aby mi po poutech nezůstaly otlačeniny. Řetízek hlasitě zachřestí. „Protože nařčení, že zavraždil mého bratra, se ukázalo jako falešné.“

„Kapitán Metias Iparis,“ vzpomene si Anden. Když slyším jeho celé jméno, rozbuší se mi srdce. Jestlipak Elektor ví, jak zemřel? „Je mi líto, že jste utrpěla takovou těžkou ztrátu,“ řekne po chvíli a krátce se mi ukloní, což je zcela nečekaný a snad i nepatřičný projev úcty.

„Víte, vzpomínám si, že jsem zamlada o vašem bratrovi něco četl,“ pokračuje. „Četl jsem o jeho vynikajícím prospěchu ve škole, o skvělém výsledku při Zkoušce a zejména o tom, jak výborně si rozuměl s počítači.“

Nabodnu jahodu, chvíli ji zamyšleně žvýkám a pak ji spolknu.

„Nikdy bych neřekla, že můj bratr měl tak vysoce postaveného fanouška.“

„Přísně vzato jsem nebyl jeho fanoušek, ale jeho výkony byly rozhodně úctyhodné.“ Anden zdvihne novou sklenku šampaňského a napije se. „Dočetl jsem se o něm vlastně díky tomu, že jsem byl váš fanoušek.“

Pamatuj, co na srdci, to na jazyku. Tvař se, že ti lichotí. A že tě přitahuje. Vlastně je pohledný, o tom není sporu, a tak se snažím myslet jen na to. Ve světle lamp vynikají vlny jeho černých vlasů a jeho olivová pleť dostává hřejivý, zlatavý nádech. Jeho oči mají teď barvu svěžích jarních lístků. Najednou cítím, jak mi začínají červenat tváře. Výborně, jen tak dál. Zřejmě je evropského původu, ale sotva znatelný sklon jeho očí prozrazuje příměs asijské krve. Jako Day. Najednou se přestávám soustředit a v duchu znovu prožívám ten okamžik, kdy mě Day ve Vegas políbil. Vybavuju si jeho nahou hruď, dotyk jeho rtů na mém krku i omamující vzdorovitost, vedle které Anden úplně bledne. Růžový nádech na mých tvářích se promění v rudý požár.

Elektor nakloní hlavu na stranu a usměje se na mě. Zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. Díky bohu jsem ze sebe tak či onak vyloudila reakci, o kterou jsem usilovala.

„Přemýšlela jste vůbec o tom, proč proti vám byla Republika shovívavá, přestože jste ji zradila?“ zeptá se mě Anden a pohrává si s vidličkou, jako by mluvil o počasí. „Kdokoli jiný by na vašem místě byl už dávno popraven. Ale vy ne.“ Pak se napřímí a o něco vážnějším hlasem řekne: „Republika vás sledovala už od chvíle, kdy jste během Zkoušky dosáhla čistého skóre patnácti set bodů. Slyšel jsem o vašich studijních výsledcích i o vašem výkonu během odpoledních branných cvičení na Drakeově univerzitě. Několik členů Kongresu vás navrhovalo do politických funkcí dokonce ještě dřív, než jste dokončila první ročník. Ale nakonec bylo rozhodnuto, že nastoupíte vojenskou kariéru, protože vaše osobnost vykazuje všechny žádoucí charakterové rysy důstojníka. Ve vnitřních kruzích jste skutečná celebrita. Kdybyste byla usvědčena z vlastizrady, představovalo by to pro Republiku obrovskou ztrátu.“

Zná Anden pravdu o smrti mých rodičů a bratra? Ví, že zaplatili životem za to, že odmítli věrně sloužit Republice? Že by si mě ta samá Republika vážila natolik, že by se zdráhala mě popravit i přes můj původ a přes to, co jsem nedávno udělala?

„Jak jste mě mohl sledovat v době, kdy jsem studovala na Drakeově univerzitě?“ zeptám se. „Nevzpomínám si, že byste ji za tu dobu, co jsem tam byla, někdy navštívitl.“

Anden rozkrojí palmové srdíčko na svém talíři. „Ne, samozřejmě jste o tom slyšet nemohla.“

Tázavě se na něj zamračím. „Vy jste… na Drakeově univerzitě studoval? V době, kdy jsem tam byla i já?“

Anden přikývne. „Správa školy mou skutečnou identitu utajovala. Bylo mi sedmnáct, byl jsem ve druhém ročníku, když jste jako dvanáctiletá nastoupila ke studiu. Všichni jsme o vás pochopitelně hodně slýchali - o vašich výsledcích, ale i o vašich výstřelcích.“

Ušklíbne se a v očích se mu šibalsky zablýskne.

Elektorův syn studoval jako docela obyčejný žák mezi námi, aniž bychom to věděli. Moje hruď se nadýmá pýchou, když pomyslím, že svrchovaný vůdce Republiky si mě všímal už během studia. Ale pak se najednou sama před sebou zastydím, že bych na něco takového měla být pyšná.

„Tak jen doufám, že jste o mě neslyšel jenom špatné věci.“

Anden se zasměje a na levé tváři se mu udělá dolíček. Jeho smích zní upřímně.

„Ne. Ne jenom špatné.“

Obrázky: google.com