Zefill: Reset - Recenze na knihu

Série: Reset 1 (1 of 2)

Originální název: Reboot
Autorka: Amy Tintera

Český překlad: Jana Hejná
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2013, v ČR 2013
Počet stran: 372

Anotace:

Před 5 lety byla dvanáctiletá Wren Connollyová třikrát střelena do prsou. Po 178 minutách vstala z mrtvých jako resetka: silnější, rychlejší, odolnější a bez emocí. Čím déle jsou totiž reseti mrtví, tím méně v nich zůstává po oživení lidského.

Wren 178 je nejnebezpečnější reset v Texaské republice. Nyní ve svých sedmnácti letech slouží v polovojenské jednotce společnosti KLEZ (Korporace pro lidskou evoluci a zalidnění).

Wren je jako zkušená bojovnice pověřena výcvikem nových resetů, ale její poslední nováček – Callum Reyes – je nejhorší, jakého kdy viděla. Callum byl oživen 22 minut po své smrti, a tak prakticky zůstal člověkem. Má příliš pomalé reflexy a nepatřičné otázky a jeho nikdy neuvadající úsměv vyvádí Wren z míry. Pořád však odpovídá za jeho výcvik.

Když Callum odmítne splnit rozkaz, dostane Wren poslední šanci ho srovnat – jinak ho bude muset zklikvidovat. Wren dosud vždy uposlechla každý rozkaz a ví, že když se vzepře, bude také zlikvidována. Ale zároveň se nikdy necítila tak živá jako s Callumem…

Související recenze:

Reset 2 - Rebel

Můj názor:

Tato kniha mě zaujala neotřelým námětem a řekla jsem si, že to zkusím a snad bude stát za to. Opravdu stála.

Amy Tintera píše velmi příjemně, drží se faktů, nebabrá se v popisech či zdlouhavém okecávání. Píše opravdu poutavě, takže jak se začtete, nepřestanete s tím až do konce.

Jak už jsem řekla, tak námět knihy je opravdu originální, i když se i zde dá jistě najít spousta prvků, které se v několika knihách (či filmech) opakují. Nechci se v tom ale šťourat, protože najít v dnešní době něco ZCELA ORIGINÁLNÍHO, je velmi těžké a já si cením toho nového, co autorka ve světě dystopií vytvořila.

První polovina knihy, která se věnovala především Wren a její snaze udělat z Calluma pořádného reseta mi přišla zajímavější než část druhá. Zde mě trochu zklamalo, že se Wren chovala (dalo by se říct) jako normální holka a resetka v ní se tak nějak… vytratila. Ne že by mi to vyloženě vadilo. Mám ráda hodné, kladně založené hrdinky, ale spíše mám na mysli to, že bych ocenila, pokud by se její změněná (resetská) povaha projevovala víc a ona s ní musela bojovat, uvažovat, jak se chovat jako pravý člověk nebo se k tomu aspoň pozvolna přibližovat…

Uvidíme, jak bude vykreslena v pokračování, na které se opravdu HROZNĚ MOC těším a doufám, že na něj nebudeme muset čekat příliš dlouho.

Postava Wren mi byla opravdu sympatická – tedy až na to lámání končetin. Z toho člověku opravdu přejede mráz po zádech, aspoň na začátku. Před čtením jsem si její charakter představovala úplně jinak, takže jsem byla překvapená, že byla taková, jaká byla. Mám ráda hrdinky, které mají svou hlavu, stojí si za svým a nenechají si věšet bulíky na nos, což si Wren ROZHODNĚ nenechala.

A Callum? No, to je prostě Callum :-) Ten mě dostal. Líbilo se mi, že byl pořád takový optimista a pořád se usmíval. Vedle věčně nabroušených resetů to bylo osvěžující a hrozně fajn!

Celková zápletka a vykreslení dystopické společnosti bylo dost silné, zajímavé. Rozhodně jsem zvědavá, jak to s hrdiny dopadne a jestli se jim KLEZ podaří srazit na kolena, což by si zmetci jako oni určitě zasloužili.

Trochu jsem se bála, že autorka nechá otevřený konec, ale neštěstí NE, takže jsem si mohla oddechnout. To u mě ovšem nijak nesnížilo zájem o další díl. Vrhnu se na něj hned, jak to bude možné, protože mě opravdu zajímá, jak to bude dál! No jo, Dvaadvacítku se Stoosmasedmdesátknou jsem si přidala do svých oblíbených knižních dvojic, kterým držím pěsti ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

Po obědě jsme se vydali do tělocvičny a zastavili se na obvyklém místě u žíněnky. Dala jsem si ruce v bok a přísně se na něj zadívala. Bylo načase, aby se zlepšil.

„Dnes budeme trénovat, dokud se ti nepodaří mě zasáhnout,“ oznámila jsem mu.

„Cože?“

„Ještě jsi mě ani jednou nepraštil. Už bys to měl umět, takže tu zůstaneme, dokud se ti to nepovede.“

„Ale já…,“ vyhrkl a rozpačitě se pousmál. „Já tě praštit nechci,“ pokrčil rameny.

„Nemáš na vybranou. Jsem tvoje instruktorka,“ zamračila jsem se. „Tys do toho doteď nedával všechno?“

„Ale jo, teda většinou.“

„Žádné většinou už vidět nechci. Budeme tady stát, dokud mě netrefíš. A upozorňuju tě, že ti to nehodlám nijak ulehčovat.“

Pochybovačně na mě pohlédl. Nevěřil mi.

„Tak pojď,“ pobídla jsem ho a naznačila mu, ať se do toho pustí.

Váhavě o krok přistoupil, zvedl ruce před hlavu a jeho úsměv pohasl. Ale nezaútočil.

„Do toho,“ povzbuzovala jsem ho.

Jeho pěst vystřelila vpřed, ale mě stačilo trochu se přikrčit.

„Co jsem ti říkala? Musíš rychle. Jeden úder je málo. Nevrátila jsem ti to, cos měl tedy udělat?“

„Hned to zkusit znova.“

„Přesně tak, zmást mě, překvapit mě. Tak ještě jednou.“

Přicházel s ránou po ráně, ale žádná se ke mně ani nepřiblížila. Byl pomalý a nemotorný, jeho pohyby nekoordinované, paže a nohy mířily každá jinam. Jako bych mu dokázala číst myšlenky, jeho úderům jsem se začala vyhýbat už ve chvíli, kdy se pro ně rozhodl.

„Přestaň,“ zarazila jsem ho po chvilce s povzdechem. Svěsil paže a vrhl na mě omluvný pohled.

„Promiň, já se snažím - “

„Já vím,“ přikývla jsem, zastrčila si neposlušný pramínek vlasů za ucho a se sklopenou hlavou se zamračila. Něco mě napadlo.

„Co je?“ nadhodil on.

„Dělám něco špatně?“ zeptala jsem se tiše, protože jsem se za tu otázku před ostatními instruktory styděla. Byla jsem ze všech nejlepší, neměla jsem dělat žádné chyby.

„V tobě to není, to já nestojím za nic.“

„Asi to nevysvětluju dost jasně. Nebo tě správně necvičím. Chceš jiného instruktora?“

„Ne!“ vypálil okamžitě.

„Jsi si jistý? Nechci, abys selhal kvůli mně.“

„Dobře víš, že ty za nic nemůžeš,“ namítl Callum a znovu na mě upřel své velké oči. „Nedávej mě nikomu jinému, prosím.“

„Tak mi vylož, co dělám špatně.“

Zaváhal.

„Nevím. Není to přímo chyba… spíš prostě nechápu, jak se mám pohybovat tak rychle. Pokouším se myslet na všechno, co mám dělat, ale nedokážu si to utřídit v hlavě a moje tělo nezvládne držet krok s mozkem. Je to trochu, jako když se člověk učí tancovat a pletou se mu nohy a nic nedává smysl.“

„Ty umíš tancovat?“ podivila jsem se.

„No jistě,“ zaraženě se mě podíval. „To bylo povinné.“

„Kde?“

„Na škole. Patří to k základním dovednostem. Copak ve slumech vás tancovat neučí?“

„To teda rozhodně ne,“ obrátila jsem oči v sloup. Tihleti ricos. „Tam jsou rádi, když se jim povede udržet si alespoň pár měsíců učitele dějepisu.“

„Aha.“

Něco mě napadlo. Natáhla jsem ruce a prohlásila: „Nauč mě tancovat.“

„Cože?“ vytřeštil oči.

„Nauč mě tancovat.“

„Vždyť nemáme hudbu.“

„No a? Tak si ji představuj,“ zamávala jsem netrpělivě rukama. „Do toho.“

…