Vypráví se, že v Číně žil člověk, který každý den musel chodit pro vodu ke vzdálené studni. Vodu nosil klasickým způsobem – přes ramena měl klacek a na jeho koncích zavěšené nádoby.
Jedna nádoba sloužila dobře, ale druhá měla prasklinu. Takže domů donesl vždy jen jeden a půl nádoby s vodou.
Nádoba bez vady byla na svůj výkon patřičně hrdá a pyšná. Prasklá se styděla a cítila se méněcenná. Po dlouhé době vnitřního soužení oslovila svého pána: „Stydím se za svou nedokonalost.“
Nosič jí však odpověděl: „Všimla sis, že na jedné straně cesty rostou nádherné květiny, kdežto na té druhé ne? Je to proto, že o tvém nedostatku vím od samého začátku, a proto jsem na tvou stranu zasadil semena květin. Díky tobě krásné květiny zdobí můj domov. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, krása by neprozařovala můj dům.“
Všichni máme své chyby, všichni jsme takové prasklé nádoby, jenže někdy (hlavě my starší) děláme a tváříme se, jako bychom byli perfektní. Mnohdy jsme nelaskavě kritičtí a přesně víme, jak by co mělo vypadat. Přitom zapomínáme, že právě ony praskliny nás dělají přitažlivější a vzácnější.
Málo myslíme na to, co máme,
ale často na to, co nám chybí.
Málo vidíme to, co nám druzí dávají,
spíše vnímáme to, co nám na nich vadí.
Zdroj: Objev sám sebe, zpracovala Maria Drejnarová
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)