4. kapitola
Elena stále
zůstávala u okna. V hlubokém zamyšlení, v němž ještě byla, vůbec
nezaslechla Erikovo zaklepání na dveře a proto se s trhnutím a
v úleku proneseným: „Ahh!“ otočila, když se pokojem ozvalo: „Má paní?“
Vytřeštěnýma očima
spočinula na králi, který za sebou právě zavřel dveře. Elena svůj výraz
naštěstí vzápětí opanovala a nasadila si na obličej kamennou masku. Rukama se
pevně objímala kolem hrudi a konečky prstů zarývala do dlaní.
Erik se otočil
čelem k ní, ale zůstal stát u dveří, nepokoušel se přiblížit. Pohlédl na
Elenu a její vystrašený pohled ho jedině utvrdil v jeho rozhodnutí. I
když… napadlo ho – tak rád by viděl v jejích očích něco jiného poté, co by
na něj pohlédla. Zatoužil v nich vidět úsměv a potěšení, štěstí,
rozechvění a nebo jen prostou radost, že ho vidí.
Neznal ji sice, i
přesto však toužil po tom, aby ji poznal víc a dokázal jí, že se ho nemusí bát.
Přeletěl očima její
štíhlou postavu nejistě postávající u okna, její zlaté vlasy splývající podlé
pravé paže a nakonec se zadíval do jejího obličeje.
Na okamžik se
zanořil pohledem do jejích oči, jako kdyby se snažil dostat blíž k její duši.
Nakonec se probral
ze zamyšlení a řekl: „Omlouvám se, má paní. Klepal jsem, ale…“
„To já se omlouvám.
Byla jsem zamyšlená a neslyšela jsem…“ řekla rychle Elena.
Erik se pousmál a na
chvíli se zadíval na podlahu. Jakmile oči opět zdvihl k její tváři, znovu
promluvil: „Vím, co se očekává od… první společné noci manželů, co se…dle
všeobecných nepsaných pravidel očekává od nás, ale…“ nedokázal si pomoci a
musel se na Elenu usmát.
Její strnulý
postoj, ruce pevně objímající hruď a vystrašený pohled mu více než dobře
prozradily, že čekala, že jen co vejde do místnosti, tak se na ni vrhne jako
dravá šelma na oběť.
„Ale mám pocit,“
pokračoval dál, „že posledních několik dní bylo pro nás oba vyčerpávajících a
proto myslím, že nejlepší bude, když ti teď popřeji… dobrou noc a půjdu si
lehnout do svého pokoje.“
Už se chtěl otočit,
uvědomil si ovšem, že chtěl říct ještě něco - to však dokázal říct jen šeptem:
„Nechci, aby ses mě bála.“
Elena se dívala jako
ve snu na muže před sebou a stěží se odvažovala věřit tomu, co slyšela. Ani
v tom nejmenším koutku její duše ji nenapadlo, že by se zachoval takhle.
Viděla, jak se na ni
při poslední větě podíval a věděla, že mluví pravdu. Bylo to zvláštní – vůbec
ho neznala, věřila mu teď ovšem naprosto neomylně, že jí nechce ublížit a také
jí neublíží. Nedokázala se ani pohnout, jenže přece jen, ve chvíli, kdy viděla,
jak se otáčí, aby odešel, se dokázala vzpamatovat a řekla: „Počkej, prosím!“
Erik se otočil ode
dveří, ruku však nechával položenou na závoře.
Pohlédl na Elenu a
překvapilo ho, že v jejím výrazu už není vystrašenost, ale spíš
nevěřícnost a úleva a ještě něco.
„Děkuji,“ řekla
tichým hlasem. „Chtěla bych, abys věděl, že… tohle pro mě znamená mnoho. Já…
nečekala jsem… já… moc si toho vážím a děkuji.“
Erika její vlídná
slova zahřála u srdce a její výraz vděčnosti, jež jí četl z očí, stejně
tak.
Pousmál se: „Já
děkuji za tvá přívětivá slova, paní. Takže… dobrou noc.“
Elena se teď
pousmála skutečně, přikývla hlavou a odvětila: „Dobrou noc.“
Erik se mírně
uklonil a otevřel dveře. Už udělal první krok, náhle se však zastavil. Něco ho
totiž napadlo.
„Mohl bych mít
jednu otázku, která by zároveň byla i malou prosbou?“ zeptal se.
Elena se na něj
překvapeně podívala, věděla však, že odmítnout nemůže a ani nechtěla.
I když ji mírně
znepokojilo, že neví, na co král naráží, přikývla: „Jistě.“
„Chtěl bych se jen
zeptat, zda bys se mnou zítra ráno posnídala?“ otázal se a musel potlačit úsměv,
jakmile si všiml úlevy v její tváři.
Elena se sama nad
sebou musela usmát a odvětila: „Samozřejmě, velmi ráda,“ přikývla.
Erik se jen usmál a
vyšel ven. S tichým cvaknutím se za ním zavřely dveře.
Jen co vešel do
svého pokoje, zasmál se nahlas, když si opět vybavil úlevu v Elenině
tváři. Jak moc se jeho a toho, co si myslela, že s ní udělá, musela bát.
Když se nad tím
zamyslel, kolik mužů by se tak nezachovalo? Viděli by před sebou ženu, která je
jen jejich, navíc velmi krásnou a také vystrašenou. A kdo by uslyšel křik nebo
prosby, když by si brali, co je jejich? A pokud by to přece jen někdo slyšel,
odvážil by se s tím někdo něco udělat? Odpověď byla více než jasná.
Erikovi došlo, že
strach, který z něj Elena měla, byl naprosto přirozený a tím spíš toužil
po tom, aby jí mohl dokázat, že on takový není. Že není jen další z té
spousty bezcitných mužů, kterým jde jen o to, aby uspokojili své tělo a nebrali
vůbec ohledy na někoho jiného.
Několikrát si
opláchl vodou obličej a stáhl si košili. Pak sfouknul svíčky, hořící
v jeho pokoji a ulehl na postel.
Připadal si
unavený, neskonale se však začínal těšit na zítřejší den, kdy bude mít konečně
příležitost si s Elenou promluvit. Poprvé si bude moci více promluvit se
svou vlastní ženou! Přišlo mu to absurdní, nicméně skutečné.
Elena ležela na své
posteli, oči upírala na temná nebesa nad sebou a nemohla uvěřit tomu, co se
stalo. Znovu si uvědomila, že jí král na první pohled nepřipadal zlý ani
barbarský, ani nic tomu podobného, avšak tímto na něj změnila názor zcela.
Stále ještě byla
v šoku z toho, co řekl a jak se k ní zachoval. Pořád dokola si
v hlavě převíjela jeho slova a jeho tvář. Podivila se sama nad sebou, když
si uvědomila, že se na zítřejší den těší. Těší se a je lehce nervózní
z toho, že s ním zítra bude opět mluvit. Nakonec v ní ale
převládl pocit toho, že se těší. A aniž si to uvědomovala, zavírala oči a
propadala se do spánku se vzpomínkou na Erikův úsměv a jeho tvář, dívající se
na ni.
Probudila se brzy a
hned vstala. Nechtěla čekat na Rebeku a navíc nevěděla, kdy král snídá, a proto
chtěla být připravená co možná nejdřív.
Rychle se opláchla
vodou, která sice byla od večera studená, ale aspoň ji osvěžila. Oblékla si
světle zelené šaty se zlatým páskem a vlasy spletla do drdolu, ze kterého
nechala jeden pramen volně splývat po zádech.
Když byla hotová,
chtěla se podívat ven na chodbu ale jen co otevřela dveře, stanula tváří
v tvář králi, který měl ruku zdviženou, jako by se právě chystal zaklepat.
Překvapením mírně
otevřela ústa a jen se na Erika dívala. V jeho tváři se zračilo stejné
překvapení, to však vzápětí nato vystřídal úsměv.
„Dobré ráno, má
paní,“ pozdravil a mírně se uklonil.
„Dobré ráno,“
odvětila Elena, také se poklonila a její počáteční překvapení opadlo.
Vystřídala ho
radost. Najednou cítila, jak se jí žene do tváře horkost a její srdce začíná
tlouct rychleji.
„Jsi připravena, má
paní? Můžeme jít na snídani?“ zeptal se Erik a při slovu ‚snídaně‘ se usmál.
„Ano, můžeme,“
odvětila Elena a zavřela za sebou dveře.
„Smím, má paní?“
zeptal se Erik a nabídl jí rámě.
Elena se pousmála a
jasně cítila, že právě zčervenala ještě víc, přikývla však.
Zavěsila se do
královy paže a společným krokem vyšli směrem do menšího sálu, kde se měla
podávat snídaně stejně jako všechna další jídla, pokud neměli královskou
hostinu s dvořany a hosty.
„Mohla bych mít
také jednu malou prosbu?“ zeptala se Elena po chvíli naprostého ticha.
„Cokoli budeš
chtít, má paní,“ ujistil ji hned Erik a pohlédl na ni.
Elena se nejistě pousmála:
„Mohla bych tě poprosit, abys… mi neříkal ‚má paní‘, ale mým jménem?“
Trochu bojácně na
něj upřela své modré oči a napjatě čekala, co na to odpoví.
Erik se pousmál
jedním koutkem úst a pak řekl: „Splním tvé přání pod jednou podmínkou.“
Královně přes tvář
přeběhlo zaražení, ovládla se ovšem a zeptala: „Jakou?“
„Budu ti říkat tvým
jménem, když… ty budeš mě říkat mým, Eleno,“ odvětil a usmál se.
Elena s mírným
úsměvem vydechla: „Dobře… Eriku.“
Poté už mlčky
pokračovali chodbou do síně.
Snídaně proběhla
v tichosti, protože pár kroků od stolu stáli sluhové, čekající na případný
pokyn k nějaké práci.
Hned po jídle se
oba přesunuli do přijímacího sálu, v němž vzápětí začali přijímat posly od
šlechticů a šlechtičen, kteří se nemohli zúčastnit svatby osobně. Posílali jim
kromě pozdravů a blahopřání i dary.
Jeden dar vehnal
Eleně červeň do tváře stejně jako Erikovi. Hrabě Selvin jim nechal poslat
krásnou vyřezávanou kolébku, kterou prý, jak stálo v listu, budou co
nevidět potřebovat. Eleně chvíli po přečtení listu začaly cukat ústa chutí se
rozesmát. Nenápadně se podívala na krále a to, že se tváří velmi rozpačitě, ji dostal
do tváře slabý úsměv, který však vzápětí opanovala.
Následoval oběd
s členy Rady spojených království a hned po něm zasedání Rady, jehož se
museli zúčastnit oba královští manželé.
Bylo to poněkud
únavné. Neustálé rozhodování o osudu toho a onoho člověka, který se
v království dopustil zločinu, ještě předtím než byla svatba obou
panovníků. Elena i Erik trvali na tom, aby jim všem byla udělena milost, (kromě
těch, kteří spáchali vraždu, za níž ještě budou potrestáni) s podmínkou,
že pokud by se dopustili dalšího závažného zločinu, tak už se smrti nevyhnou,
přesně tak, jak to nařizoval zákon.
Jen co skončili a
Rada odešla, nastalo v sále po dlouhé době ticho.
Erik posbíral
listy, které si chtěl vzít do svého pokoje a později si je přečíst. Elena ho
přitom se zaujetím sledovala. Nemohla odolat, aby se na něj nepodívala.
Když se však Erik
otočil čelem k ní, dělala, že se dívá z okna.
„Eleno, asi… jsi už
po dnešku unavená, ale kdybys chtěla… mohli bychom se trochu projet na koni.
Potřebuji se dostat pryč a na čerstvý vzduch. Pokud bys jela… byl bych velmi
rád,“ řekl a upřel na ni pohled.
Elenu jeho návrh
překvapil, najednou však měla pocit, jako by z ní únava ve vteřině spadla.
Navíc Erikovy modré
oči, jež se na ni s prosbou upíraly, nedokázala odmítnout.
„Pojedu ráda,“
odvětila a pousmála se.
Erik radostně
přikývl: „Dobře. Nechám ti osedlat Sarnela a vyjedeme.“
Elena vstala
z židle na níž seděla.
„Jen se převléknu a
sejdu dolů,“ řeka a rozešla se ke dveřím.
U nich se ještě
otočila a mírně se hlavou uklonila, stejně jako Erik jí. Potom zamířila do
svého pokoje.
S pomocí
Rebeky, která se nedala odbýt, ani když jí Elena řekla, že vše zvládne sama, se
rychle převlékla do jezdeckého obleku, který tvořily hnědé kalhoty, bílá
košile, černý kabátec a hnědý plášť. Na nohy si oblékla vysoké černé boty a
vlasy stočila do pevného uzlu těsně k hlavě.
Hned potom sešla
dolů. Náhle si něco uvědomila. Nikdy před králem nemluvila o svém koni, a proto
ji teď zarazilo, že ví, jaké je jeho jméno. Chvilku nad tím přemýšlela, ale pak
se rozhodla, že se ho na to zeptá.
I přesto, že bylo
pozdní odpoledne, stále svítilo slunce a vzduch byl prosycen teplem a vůní
trávy, kterou sem zavál vítr.
Blížila se k nádvoří,
na němž už stáli připraveni dva koně. Byla několik metrů vzdálena, takže si
jejího příchodu nemohl nikdo všimnout a také proto zaslechla, jak se štolba
zeptal krále: „Veličenstvo, nemám pro královnu připravit raději dámské sedlo?
Nebo ještě někoho kdo s královnou pojede?“
„Ne, děkuji,“
odvětila Elena jako by nic a nasedla na Sarnela, aniž by čekala na nějakou
pomoc. „V dámském sedle se necítím dobře a padat už umím,“ pousmála se na
štolbu, který se právě tvářil, jako by uviděl svou vlastní smrt.
Zblednul a zamumlal
omluvu, že to tak nemyslel.
„Nic se nestalo,“
odvětila Elena a poplácala Sarnela po krku.
Když ji Erik
uviděl, jak přišla a ladně se vyhoupla na svého koně, chvilku zkameněl a jen se
na ni díval.
Úplně mu vyrazila
dech. Měl pocit, že je jiná než před chvílí a nebylo to jen díky změně
oblečení. Nevěděl, jak by to měl popsat, ale připadala mu tak.
Po pár sekundách se
vzpamatoval a zeptal se: „Můžeme?“
„Jistě,“ odvětila
Elena.
Oba pak pobídli své
koně a vyjeli z nádvoří.
Jen co projeli hlavní
bránou, uslyšeli za sebou dusot koňských kopyt. Erik se zastavil a obrátil
koně.
Za nimi jeli dva
vojáci a kapitán stráže.
„Co se stalo?“
zeptal se Erik.
„Vaše výsosti, pro
vaši bezpečnost pojedeme s vámi. Rada mi nařídila vás doprovodit, protože
se obává, že by na vás mohl zaútočit někdo, kdo nesouhlasí se spojením obou
království a díky tomu s nastalým zákonem,“ odvětil kapitán.
Erik znaveně
vydechl. Uvědomoval si, že obavy Rady jsou sice oprávněné, nemohl se však ubránit
tomu, že by mu daleko více vyhovovalo, kdyby mohli jet sami. Nakonec ovšem
přikývl.
Znovu se rozjeli a
po pár minutách už vjížděli na louku, která se nacházela za zámkem. Stráže jeli
několik desítek metrů za králem a královnou.
Eleně se jejich
přítomnost nelíbila o nic více než Erikovi, ale neřekla ani slovo.
Několik minut oba
projížděli loukou mlčky a snažili se vytěsnit z hlavy problémy a
s nimi související povinnosti, jež v roli panovníků měli.
Elena stále váhala
se svou otázkou, uvědomila si však, že donekonečna nemůže zůstat nerozhodnutá a
proto se zeptala.
„Eriku, jak jsi
věděl, že se můj kůň jmenuje Sarnel?“
Hlas jí přitom
znejistěl a opatrně na krále pohlédla.
Erika její otázka
upřímně překvapila. V jeho tváři se promítl výraz, že by na to raději neodpovídal,
což neuniklo Elenině pozornosti.
Pár vteřin otálel a
poté řekl: „Já… byl jsem… Byl jsem ve stáji ten den, když jsi přijela. Chtěl
jsem… jí za tebou ale… nakonec jsem jen poslouchal. Vím, že to nebylo správné…“
dodal a omluvně se na Elenu zadíval.
Oba teď přešli do
klusu a dívali se jeden druhému do očí. V těch Eleniných se promítlo
zděšení.
Polilo ji horko,
protože si více než dobře vzpomínala na to, co říkala a také, že se rozplakala.
Už chtěla něco
říct, ovšem druhá vzpomínka na to, jak se ona dívala dveřmi na Erika a jen co
si jí všiml, tak utekla, ji v úmyslu zastavila a donutila se mírně
pousmát.
„Myslím, že… i já jsem
ten den udělala něco, co nebylo příliš správné,“ řekla a Erikův pohled jí
prozradil, že si na onu situaci velmi dobře pamatuje. „Oba jsme ten den
udělali… to samé,“ znovu se pousmála a pak pobídla Sarnela.
Erik ji rychle
dohnal a tak během chvíle jeli vedle sebe. Louka brzy přešla v les,
v němž jeli po pěšině mezi stromy, vytvářející nad cestou zelenou klenbu,
jíž prosvítaly paprsky slunce, blížícího se k západu.
Chvílemi spolu
promluvili buď o přírodě, kterou projížděli nebo o problémech, které dnes
museli s Radou řešit. Jejich rozhovor byl velmi opatrný a oba mluvili
rozvážně, jako by měli pocit, že řeknou-li něco nepatřičného, urazí tím toho
druhého.
Když se vrátili
zpátky do zámku, čekala je večeře po níž se oba odebrali do svých pokojů. Elena
se posadila na postel a vzala si knihu. Její oči čím dál častěji bloudily ke
dveřím. Na jednu stranu se bála, že se otevřou a vstoupí do nich král, na
druhou stranu si to trochu přála. Nebyla si však jistá, co by se dělo poté,
kdyby král dovnitř skutečně vešel. Nemyslela si, že by se na ni vrhnul, jak se
bála ještě včera. I když spolu nemohli řádně mluvit ještě ani jednou o samotě,
měla pocit, že je Erik skutečně velmi hodný, moudrý a také laskavý – alespoň
z toho, co mohla soudit z chování při zasedání Rady a rozhodnutí, jež
na nich učinil.
Elena četla skoro
hodinu, ale pak ji začala přepadat únava. Nechtěla ještě spát, chtěla být vzhůru,
jenže vyčerpání ji přemohlo a tak její hlava klesla na polštář a usnula.
Erik ve svém pokoji
pročítal poslední list, o němž měl nějaké pochybnosti. Dočetl ho a rozhodl se,
že si o něm bude muset ještě jednou promluvit s kancléřem. Hodil ho na
stůl a protáhl si zdřevěnělá záda.
Pak si uvědomil, že
už je jistě hodě pozdě a on ani nepopřál Eleně dobrou noc. Nevěděl sice, zda
již spí nebo ne, ale chtěl za ní zajít a přesvědčit se.
Potichu vyšel ze
svého pokoje a zamířil k jejímu. Lehce zaklepal na dveře a když se ani na
podruhé neozval žádný hlas, opatrně je otevřel. Přeletěl pohledem prázdnou
místnost a až nakonec si všiml, že Elena leží v posteli. Její klidný dech
a zavřené oči ho přesvědčily, že spí.
Zůstal stát na
místě, opět se nepokoušel vejít dovnitř, ani za sebou zavřít dveře. Bál se, že
by ji tím probudil a nechtěl, aby ho přistihla, jak se potichu krade k ní
nebo jen vůbec je u ní.
Pozoroval její
klidnou spící tvář, na níž dopadalo světlo rozsvícených svíček. Její zlaté
vlasy se linuly podél jejího těla jako závoj, své ruce měla položené na knize a
její ústa byla mírně pootevřená. Přejel očima po linii jejího krku a klíční
kosti – připadala mu tak křehká. Na chvíli utkvěl pohledem na klidně se
zvedající a zase klesající Elenině hrudi. Vyvolalo to v něm zvláštní směs
pocitů od touhy a strachu po vzrušení a nejistotu s obavou.
Hodnou chvíli od ní
nemohl odtrhnout zrak a už se přistihl při myšlence, že dveře zavře, přejde až
k ní a dotkne se její tváře, lehce pohladí hřbet její ruky.
Málem udělal první
krok, když se zarazil. Nechtěl ji vzbudit, a kdyby se to stalo – vyděsil by ji
a zničil by tím ten malý střípek důvěry, v nějž doufal, že si k němu
vytvořila.
Naposledy přejel
pohledem po Elenině tváři a poté vyšel na chodbu a neslyšně za sebou zavřel
dveře.
Celou dobu předtím
než usnul, viděl před sebou její tvář.
Předurčení
- IV. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)