3. kapitola
„Vypadáte
překrásně, má paní,“ uslyšela Elena hlas své komorné.
Připadalo jí, že jí
to říká z velké dálky – tak vzdáleně Rebečin hlas zněl.
„Děkuji,“
odpověděla Elena jako ve snu a vyšla ven ze dveří.
Měla na sobě krásné
bílé bohatě vyšívané šaty na ramena s delší vlečkou, která se
s jemným šustěním táhla za ní.
Za celou dobu, kdy
ji její služebnice připravovaly, oblékaly a česaly, jedinkrát nevzala jejich
přítomnost na vědomí. Připadalo jí, že vše, co se kolem ní děje, pozoruje jako
nezúčastněný divák.
Čas jí ubíhal
rychle a najednou viděla sama sebe, kráčet uličkou mezi kostelními lavicemi,
dokonale zdobenými květinami, dopředu k čelu oltáře, kde už stál připraven
kněz a král.
Elena se nedívala
na nikoho, svůj pohled upřela na oltář, který byl za knězem. V duchu
prosila Boha, aby jí dal sílu k tomu, co musela udělat pro mír své země.
Z hloubi duše
si přála, aby necítila a nevnímala, aby prostě přijala tento sňatek jako oběť
pro svou zemi, nic jiného. Věděla však, že otupělost s níž se teď na vše
dívala, ji brzy přejde. Přinejmenším dnes v noci.
Slyšela, jak kněz
pronáší nějaká slova, nedokázala jim ovšem věnovat pozornost, jíž by si
zasloužila.
Když uslyšela
králův hlas říci: „Ano,“ napadlo ji, jak je neskutečné, že jen díky dvěma
slovům se v podstatě může změnit její život - svázat se s někým. Jak
se může obrátit někam, kam to vůbec neplánovala a nepřepokládala.
Jakmile přišla řada
na ni, znělo její ‚ano‘ odhodlaně a smířeně.
Žádný pláč, žádné
vzdychy ani náznak zoufalství – jen prosté smíření se skutečností.
Probrání
z otupělosti však přišlo daleko dřív, než čekala. Zapomněla totiž na zvyk
prvního manželského polibku a proto, ve chvíli kdy se otočila čelem ke králi, měla
pocit, že se jí podlomí kolena.
Jenže při pohledu
do královy tváře, ji překvapilo, že se v jeho obličeji zračí omluvný
výraz. Nedokázala pro to najít výstižnější pojmenování.
Viděla, jak se
k ní pomalu naklonil a proto se i ona kousek blíž naklonila k němu.
Zavřela oči a ucítila dotek jeho rtů na svých. Ta blízkost netrvala více než
dvě vteřiny, přesto však stačila k tomu, aby se jej srdce rozbušilo do
závratného tempa a do tváře se jí nahrnula červeň.
Když oči opět
otevřela, uviděla na králově tváři smutný pohled a jeho oči jako by ji žádaly o
odpuštění.
Elena byla zmatená
a v tu kratičkou chvíli, kdy ještě byli otočeni čelem k sobě,
pocítila poprvé touhu dotknout se jeho tváře, vzít ji do svých dlaní a říct
něco hezkého, něco, co by mu smazalo z tváře ten smutek a snahu se
omluvit, když k omluvě neviděla jediný důvod.
Pak jí opět začalo
vše splývat. Mnohočetné gratulace ze strany králových ministrů a rádců a stejně
početné i od jejích. Poté slavností oběd a přijímání gratulací od významných
hostů: okolních hrabat, knížat a další pozvané šlechty.
Jak Elena
pozorovala hosty na své vlastní svatbě, uvědomila si, že je asi jediná, kdo se
nesměje štěstím a nezáří radostí, jako většina lidí na něž pohlédla.
Jediná, která se
neúčastní vlastní svatby, povzdechla si. Pak opatrně pohledem vyhledala krále.
Právě mluvil s jedním z knížat a mírně se usmíval.
Jakoby snad
vycítil, že se na něj dívá, král vzhlédl a setkal se s jejím pohledem.
Erik se rozhodl
v jediné vteřině. Ukončil rozhovor s knížetem a rozešel se přes celý
sál k Eleně.
Změna jeho
pozornosti a více než jasný úmysl dojít k ní, ji vyděsily. Věděla, že se
chová zbaběle, ale právě s tím nedokázala nic udělat. Pomalu se rozešla ke
dveřím vedoucím do zahrady.
Šla rychlými
svižnými kroky, ovšem tak, aby to nevypadalo, že utíká. Kdyby ovšem bylo jen na
ní, rozběhla by se ze sálu tryskem.
Jen co vešla do
zahrady a pohlédla na zapadající slunce, její srdce se opět naplno rozbušilo. Den
se chýlil ke konci.
Erik viděl, jak
královna zašla do zahrady a byl pevně rozhodnutý jít za ní a promluvit si
s ní. Chtěl to udělat už včera u večeře, ale nedokázal se násilně vmíchat
do neustálého hovoru mezi ní a kancléřem.
Rychle prošel
dveřmi ven a nespouštěl oči z královny, procházející právě pod rozložitým
dubem a mířící k jezeru.
Chtěl se
rozběhnout, aby ji dohonil, náhle na něj však zavolal kancléř: „Vaše výsosti,
je zde vyslanec krále Eduarda a chtěl by vám od něj osobně předat list a
gratulací k svatbě.“
„Nepočkalo by to
chvíli?“ zeptal se Erik se zoufalým výrazem.
„Ne, pane. Vyslance
od krále Eduarda nemůžeme nechat čekat. Jistě si vzpomenete, výsosti, jak to
dopadlo minule,“ dodal kancléř tišším hlasem.
„Ano, jistě,“
odvětil Erik a stisknul čelist.
Moc dobře si
vzpomínal, jak král Eduard šílel vzteky jen kvůli tomu, že nabídl jeho poslovi
nocleh, aby si po cestě odpočinul a na cestu se vydal druhý den ráno.
Erik vyslance
přivítal a před ním si celou zprávu přečetl. Rychle pak napsal králi Eduardovi
odpověď, načež se s vyslancem rozloučil a popřál mu šťastnou cestu.
Než toto všechno
dokončil a když se pak vrátil zpět do sálu, všiml si královny, která se již
vrátila ze zahrady a právě mluvila se svou komornou.
Jen co Elena
domluvila s Rebekou, chtěli si s ní promluvit její ministři,
předkládající jí návrhy na možné řešení trestů pro ty, kteří by se rozhodli
neuposlechnout zákon a další pro ty, sedící dosud za mřížemi vězeňských cel.
Královna upřímně
oceňovala jejich snahu s jakou ji vše vysvětlovali, ale nedokázala se na
jejich výklad soustředit. Nakonec jim řekla, že si jejich návrhy projde ještě
jednou, až bude mít více klidu a času a hned, jak k tomu bude vhodná
příležitost, poradí se o tom i s králem Erikem, aby mohli rozhodnout společně,
protože teď byly obě země spojeny a nemohli o nich tím pádem rozhodovat
samostatně.
Elena myslela, že
na této oslavě už ji nic nepřekvapí, to byl však omyl. Na večer byl totiž
naplánován ples a na němž se předpokládalo, že ho slavnostně zahájí svým tancem
ona s králem.
„Smím prosit, má
paní?“ ozvalo se vedle ní.
Elena si vůbec nevšimla
krále, který stál už hodnou chvíli kousek za ní a teď se postavil po jejím
boku.
Pohlédla na něj a
pak na jeho zdviženou ruku, čekající na její.
„Jistě,“ řekla
s úklonou, vložila svou ruku do jeho a sehnula se, aby do ruky vzala
vlečku.
Nedokázala se mu
podívat zpříma do očí a tak hleděla dopředu a společně s ním šla pomalý
krokem doprostřed sálu.
Jakmile se
rozezněla hudba, opatrně dala svou ruku na královo rameno a ucítila tu jeho, lehce
se dotýkající jejích zad.
Věděla, že se na ni
král dívá, nebyla však tak odvážná, aby mu pohled oplatila. Jakmile začali
tančit, dívala se za jeho rameno do sálu a přála si, aby mohla být neviditelná.
Najednou slabě
vydechla bolestí, když ji král šlápnul na nohu.
„Velmi se omlouvám,
má paní, odpusť,“ řek Erik okamžitě.
Elena k jeho
tváři ihned střelila svým pohledem, protože zvuk jeho hlasu v ní vždycky
vyvolal tuto odezvu – pohlédnout na něj.
„Nic se nestalo,“
pousmála se.
Chvilku přitom
spočinula zrakem v králových očích. Nevěděla, zda se jí to nezdá, ale měla
pocit, jakoby v nich plál slabý náznak tichého vítězství.
Toto ji přivedlo
k úvaze, zda ji na nohu šlápnul omylem nebo schválně.
Kdyby nebyla tak
sevřená úzkostí z toho, co mělo přijít, určitě by se nad tou myšlenkou
zasmála.
Chtěla oči zase
upřít na prostor za královým ramenem, najednou však nedokázala uhnout pohledem
od jeho očí. Jako kdyby jí jeho pohled bránil v pohnutí a zahledění se
někam jinam než na ty dva kousky modré oblohy, jíž jí jeho oči připomínaly.
Jakmile skladba
dozněla a oni dotančili, ozval se nadšený potlesk.
Elena se hlavou
mírně uklonila stejně jako král a jen co se otočila, uviděla zástup hrabat a
knížat, na nichž už od pohledu poznala, že ji chtějí vyzvat k tanci.
Stejný zástup, dalo by se říct, čekal i na krále, tentokrát ovšem od ženské
části hostů.
O tanec
s královnou stáli snad všichni muži, kteří byli v sále přítomni, nebo
tak to aspoň Eleně připadalo. Bylo něco před půlnocí, kdy už měla pocit, že své
nohy necítí a neměla už nejmenší chuť poslouchat poklony a komplimenty od
knížat a dalších šlechticů.
Jakmile dotančila
s jedním hrabětem, mírně se uklonila a ihned se otočila, aby mohla odejít
spolu s komornou, která již na svou paní čekala u boční chodby.
Elena se neohlédla,
aby zjistila, kde je král. Bylo jí jasné, že ho dnes nevidí naposledy.
„Jak se cítíte, má
paní? Myslela jsem, že vám snad nedají pokoje,“ postěžovala si Rebeka a
starostlivě si svou paní prohlížela.
„Jsem jen trochu
unavená,“ zavrtěla hlavou Elena. „Jinak jsem v naprostém pořádku,“
pousmála se.
Jen co vešla do
svého pokoje, její úsměv při pohledu na postel zmizel nadobro.
Když se svlékala ze
svých šatů a přes zástěnu se podívala na Rebeku, jak rozestýlá, neušlo jí, že
dnes si na tom její komorná dává obzvláště záležet – vyhlazovala téměř každý
záhyb, polštáře několikrát přetřepala a načechrala, nakonec ještě upravila
závěsy a své dílo si kriticky prohlížela.
V jiné situaci
a v jiném dni by to Eleně přišlo zábavné, teď však raději honem hlavu
schovala za zástěnu a oblékla si dlouhou bílou noční košili, která svým střihem
zčásti odhaloval její dekolt a s volnějšími rukávy dlouhými k loktům.
„Má paní, budete
ještě něco potřebovat?“ zeptala se Rebeka přes zástěnu.
„Ne, děkuji ti,“
odvětila Elena a vyšla zpoza zástěny.
Rebeka si ji
prohlédla od hlavy k patě, pak se usmála a řekla: „Dobrou noc, paní.“
„Dobrou noc,“
odpověděla královna a sledovala, jak se za komornou zavřely dveře.
Pak širokým
obloukem obešla postel a postavila se k oknu. Roztřásla ji zima, ačkoli
byla teplá letní noc, a proto se objala kolem hrudi a začala si třít paže.
Zamyšlená a se
srdcem bušícím zůstala stát a dívala se na malou tečku svítící ve tmě, což
nemohlo být nic jiného než pochodeň hořící u brány.
Chvíli stála naprosto
potichu a pozorně naslouchala všem zvukům. Čekala, až uslyší zaklepání -
v lepším případě, anebo přímo otevření dveří v horším.
Jenže po pár
minutách ji myšlenky dovedly do vzpomínek jako by ji nutily myslet na hezké
věci, které se staly a ne ty, jichž se právě obávala.
Erik se rozloučil s hrabětem,
s nímž právě hovořil a pak se otočil a zamířil pryč ze sálu, stejnou
chodbou, jíž odešla i královna.
Celou cestu byl
velmi zamyšlený, a proto ho téměř překvapilo, když si uvědomil, že už vchází do
svého pokoje.
Tam si konečně mohl
sundat s hlavy korunu, která mu teď připadala několikanásobně těžší, než
ráno, kdy si ji nasazoval. Stáhnul si plášť a kabátec a nechal si pouze košili.
Nakonec odepnul od svého pasu meč a položil ho na stůl.
Poněkud nejistě si
prohrábnul rukou vlasy a uvědomil si, že je docela nervózní, ačkoli nevěděl
proč. Musel se sám nad sebou usmát a vyšel z pokoje.
Několika málo kroky
přešel chodbu, až se dostal ke královninu pokoji. Zhluboka se nadechl a lehce
zaklepal na dveře.
Předurčení
- III. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)