2. kapitola – Mohla bys mu říct, že
můj kůň není k jídlu?
Vůbec nevěděla, co
by měla udělat. Nakonec, zcela bezmyšlenkovitě, popadla nebližší klacek a
hodila ho po muži. Snažila se mířit na ruku, v níž držel dýku a opravdu se
trefila. Poté přiskočila k Adarovi a ruce mu obtočila kolem těla, aby
nemohl zaútočit.
„Ne! Adare! Jsem
v pořádku! Nech toho!“ řekla mu.
Adar zavrčel ještě
jednou, ale pak se na ní podíval svýma tmavýma očima a Lina cítila, jak se jeho
napjaté tělo uvolňuje.
Muž jen nevěřícně
koukal na dívku, krotící psa. Bylo to vůbec možné?
Aniž by si to
uvědomil, schoval dýku zpět do pochvy. Všechny možné výrazy pro překvapení na
světě, by nedokázaly popsat hloubku jeho čirého zmatení. Myslel si, že už v
životě viděl snad všechno, evidentně se mýlil.
„Ta potvora je
tvoje?“ zeptal se, když si trhal rukáv košile.
Obvázal utrženým
rukávem ránu na předloktí a držíce jeden konec zdravou rukou a druhý ústy,
pevně provizorní obvaz utáhl. Nebylo to k ničemu, proto utrhl i druhý rukáv
košile a postup opakoval. Dvě vrstvy látky snad odvedou alespoň nějakou práci,
než si bude moci ránu řádně ošetřit.
Látka sála krev
rychle - neměl na vybranou. Musel se co nejrychleji dostat ke svému koni. Měl
tam nějaké obvazy a pár alchymistických hojivých lektvarů.
Rázným krokem
zamířil směrem, kde bylo o pár set metrů dál jeho tábořiště. To znamenalo
projít kolem dívky a psa. Držela své zvíře pevně, jen doufal, že ho udrží, až
bude procházet kolem.
Lina znovu
nevěřícně vydechla a pohlédla na Adara. Byl už klidný a očima sledoval muže, blížícího
se k nim a, jak si domyslela, chystajícího se odejít.
Věděla, že teď už
mu nic neudělá a proto psa pustila. Ten zůstal stát na místě a jen se na muže
díval.
Lina se snažila
předstírat, že neviděla, jak neznámý opět sáhl po své dýce.
Postavila se a
zastoupila muži cestu.
„Tak zaprvé,“ řekla,
a i když jí něco našeptávalo, že riskuje, neustoupila, „není to potvora, ale
skvělý přítel a za druhé…“ na okamžik zaváhala, potom však vzala cizince za
ruku.
Pevně ho sevřela za
paži, zdvihla jeho ruku a podívala se na ni.
„Za druhé, tohle
potřebuješ ošetřit a hned. Pěkně ti to krvácí,“ řekla rázným hlasem.
Pustila mužovu ruku
a ze spodu svých šatů utrhla silnější pruh látky. Rychle mu jí obvázala kolem předloktí
a pevně zatáhla.
Muž se znovu dostal
do stavu naprostého překvapení. Ještě před pár vteřinami se chystal jejího psa
rozsekat na kusy a ona mu teď ovazuje poraněnou ruku.
Měla hřejivý léčivý
dotek. Podvolil se jí, koutkem oka však stále sledoval psa.
„Díky,“ dostal ze
sebe, když skončila s ovazováním. „Zbytek už zvládnu, mám v sedlových brašnách
pár elixírů.“
V ošetřování
zranění se dívka rozhodně vyznala. Krvácení téměř ustalo. Připomínala mu mladé
léčitelky, jež potkával v armádních táborech po bitvách.
„Teď už to
zvládnu,“ pousmál se, a snažil se v mysli potlačit bolest.
Rána už možná tolik
nekrvácela, nicméně bolest byla stále stejná.
Lina vzhlédla,
protože ji překvapila změna tónu cizincova hlasu, a když se na něj podívala,
jeho pohled, v němž teď nezbylo nic z předchozí zuřivosti, ji trochu
znervózněl. Jakmile viděla jeho úsměv, rozbušilo se jí srdce, aniž přesně
věděla proč.
Trhla hlavou, aby
se vzpamatovala.
„Nemáš… nemáš zač,“
řekla nejistě.
Vzápětí jí došlo,
že stále ještě drží mužovu ruku ve svých a to ji probralo.
„Pojď teď se mnou,
ano?“ řekla a teď to znělo o něco silněji než před chvílí. „Náš dům je kousek
odtud a moje matka je vyhlášená bylinkářka po celém okolí. Pořádně ti tu ránu
ošetří a ráno nebudeš vědět, že jsi nějakou měl.“
Muž se na ni dlouze
podíval. Ponořil se do jejích očí. Viděl upřímnost.
Byla ta dívka
skutečně tak dobrosrdečná? Byl si celkem jistý, že nikdy nepotkal nikoho jako
ona. Téměř všichni lidé, bez ohledu na věk, jím vždy jen pohrdali. Kdykoli
někdo zjistil, že je žoldák, zabouchl před ním dveře. To byl jeden z mnoha
důvodů, proč se nikdy nepokoušel usadit. Nechtěl neustále cítit zhnusené
pohledy na svých zádech.
Jediné přátele měl
mezi žoldáky a i těch ubývalo po každé bitvě, jíž prošel. Pro běžné lidi byl
odpad, spodina. Lůza, která se potlouká kolem a dělá špinavou práci. Přesto
tahle dívka na něj hleděla s upřímností a dobrosrdečností. Možná změní názor,
až zjistí, čím se živí, ale do té doby by mu její nabízená pomoc mohla být
užitečná.
„Dobrá, ale musím
dojít pro svého koně,“ kývnul hlavou za sebe.
Poté vyrazil
pěšinou ke svému tábořišti.
„Dobře,“ souhlasila
Lina a sledovala, jak muž mizí mezi stromy.
Zhluboka se
nadechla, aby se uklidnila a přitom jí pohled padl na Adara. Ten se na ni
podíval, jednou zakňučel a kývl hlavou směrem, jímž se cizinec odebral.
Lina se zasmála:
„Ne, Adare. Teď žádné legrácky.“
Potom ovšem
zvážněla a na čele se jí objevily vrásky od mračení: „Neměl ses na něj tak
vrhat. Nic mi neudělal. Už to vícekrát nedělej, ano? Až budu potřebovat,
zavolám na tebe, to přece víš,“ domlouvala mu dál.
Nato se obrátila
k jezeru ke křoví, u něhož si schovala své šaty a boty a obula si je. Adar
se k ní mezitím přiblížil se schlíplým ocasem a smutnýma očima se na ni
díval. Lině se ho po chvíli zželelo a začala ho hladit po hlavě a za ušima.
Muž dorazil do
tábora. Ze všeho nejdřív si sundal provizorní obvaz, omyl ruku čistou vodou,
přiložil na ni několik léčivých bylin a ránu obvázal skutečným obvazem. Vypil
jeden z elixírů proti bolesti a vyměnil si košili. To, co zbylo z té staré,
uschoval do brašny s tím, že se ten kus hadru může ještě někdy hodit na obvaz.
Kůň neměl příliš
času se napást, navíc po celodenní cestě byl stále unavený. Muž se tedy plně
vystrojil, aby kůň nenesl všechnu váhu. Přes košili si oblékl kabátec a hruď
překryl solidní ocelovou zbrojí s širokými rameny. Holeně pokryl ocelovými
chrániči a předloktí nátepníky. Nátepníky jako takové byly poměrně těsné, proto
po přiložení na obvaz ránu ještě více utáhly.
Osedlal koně a
přehodil přes něj sedlové brašny. Statné, jako uhel černé zvíře se zaujetím vše
pozorovalo.
„Jen klid kamaráde,
jen se trošku projdem,“ poplácal ho.
Poté uhasil oheň,
vzal koně za uzdu a vedl jej pěšinou zpět k dívce. I kdyby pes začal znovu
vrčet, nemusel se bát reakce svého koně. Byl to válečný oř, jeden čokl jej
nerozhází, měl perfektní trénink.
„Můžeme jít,“
oznámil hned dívce, jakmile byla na dohled.
Lina se na něj
podívala a vykulila oči, když ho viděla v plné zbroji. Koutkem oka si
všimla Adara, který se k cizincovu koni přiblížil a začal ho očichávat.
„Ehm…“ skousla si
rty, aby se nemusela začít usmívat. „Víš, moje matka i dědeček jsou docela
mírumilovní lidé. Nevrhnou se na tebe.“
„Rád věřím, ale
dnes jsem byl v sedle od úsvitu do soumraku a tady Burinsfel si potřebuje
odpočinout, tak mu chci odlehčit," odpověděl.
„A mimochodem,
mohla bys mu říct, že můj kůň není k jídlu?“
Povytáhl obočí při
pohledu na psa, nadšeně očichávajícího koně, až z toho Burinsfel nervózně zaržal
a pohodil hlavou.
„Jen klid, hochu,
to je v pořádku,“ klidnil věrného koně mírným hlasem a hladil jej po čenichu.
Lina se rozesmála a
hodnou chvíli nemohla přestat.
„On ho nechce
sežrat, chce se s ním seznámit,“ odvětila se smíchem.
Jako na potvrzení
jejích slov se Adar spustil na přední, jednou štěkl a začal vesele vrtět ocasem.
„Čekáš nebezpečí za
každým rohem,“ zavrtěla hlavou dívka. „Předpokládám, že v té výstroji i
spíš.“
Se zdviženým obočím
se na muže podívala a poté se rozešla po cestě, vedoucí od jezera k domu,
v němž žila. Adar se rozběhl a během chvíle šel vedle ní.
Muž se zařadil
vedle dívky vedouce Burinsfela za uzdu.
„Nespím v ní,“
hájil se.
Lina zdvihla obočí
a na okamžik na něj pohlédla.
„No dobře, občas
jo, ale to jenom na bojišti nebo těsně před bitvou,“ přiznal a chvíli se zahleděl
daleko před sebe, přičemž jeho oči zastřel podivný stín.
„Když propukne
peklo,“ pronesl téměř šeptem, „je každá vteřina drahá. Nemůžu ztrácet čas
oblékáním, když mám být v první linii.“
Lina se na něj
zadívala a uvědomila si, že má ve tváři zase ten zvláštní výraz.
Pohlédla vpřed a
řekla: „To ano, ve válce ano. Vím, že tam není na mnoho čas. To vím víc než
dobře…“
Na okamžik se i
její výraz změnil.
„Jenže,“ promluvila
vzápětí a pousmála se, „teď se neválčí. Jdeme v klidu a míru, tak… to zkus
vnímat takhle.“
„Až z Burinsfela
sundám sedlo, shodím i zbroj a vrátím ji do brašen,“ slíbil a kráčel poklidně
vedle dívky.
„Dobře, uvidíme,“
zasmála se Lina.
Byla jí zima, ale
byla na ni zvyklá. Takhle se nekoupala poprvé. Rukama se však stále objímala
kolem hrudníku a dívala se vpřed.
Díky úplňku byla
noc poměrně jasná, jinak by v lese nebylo vidět na dva metry.
Muže okouzlily
měsíční paprsky, deroucí se skrze větve stromů, vrhajíc tak do lesa stíny bílé
záře.
Předtím mu neušla
změna v dívčině výrazu. Vyděsilo ho to, protože když nastala, viděl v jejích
očích sebe. Někde uvnitř nesla určitě velkou bolest, ale rozhodl se nevyzvídat.
Sám měl uvnitř víc bolesti, než bylo pro jednoho člověka zdrávo.
„Omlouvám se za
Adara,“ promluvila Lina po chvíli ticha, když si uvědomila, proč vlastně jde
s mužem k nim domů. „On se mě jen… snaží chránit a občas to… přežene.
Mrzí mě to,“ řekla tišším hlasem a omluvně se na něj podívala.
„Když to řekneš
takhle,“ zamračil se, „tak jsem rád, že dýka nevykonala svou práci.“
Snaha chránit. Taky
to kdysi zažil. Už to bylo velice dlouho co… ne nebyl vhodný čas přemýšlet nad
minulostí.
„Je to ještě
daleko?“ zeptal se ve snaze zapudit chmury.
„Ne, už jsme tady,“
odvětila Lina, jakmile vyšli z lesa a zabočili po pěšině.
Před nimi teď stál
malý dřevěný domek, z jehož oken se linulo příjemné světlo. Po jeho pravé
straně byla zahrada a za ním sad s ovocnými stromy. Po levé straně byla
menší stáj. Dveře do domku byly otevřené a právě z nich vyšla nějaká žena.
„Dítě!“ vykřikla,
když ji uviděla. „Měla jsem o tebe strach! Je už tma! Ještě nikdy ses tak
dlouho nezdržela a...“ zarazila se, když si uvědomila, že její dcera není sama.
Linina matka byla
jen o něco menší než dcera. Záře světla, vycházejícího z domu, jí
osvětlila černé vlasy spletené do copu. Byla oblečená jako prostá venkovská
žena. Její tvář byla pokrytá mnoha vráskami, které ji dělaly starší, než ve
skutečnosti byla. Obličej měla pravidelný s bystrýma hnědýma očima.
„Omlouvám se,
matko,“ odvětila Lina. „Zdržela jsem se. Tohoto muže zranil Adar, kousl ho do
ruky,“ vysvětlila jí to.
Linina matka si
povzdechla a šlehla po Adarovi pohledem, při němž zakňučel a zmizel
v domě.
„Řekla jsem mu, že
ho ošetříš,“ dodala nejistě.
Matka se podívala
na muže a ihned jí bylo jasné, koho má před sebou.
„Jak se jmenujete?“
zeptala se ho s přimhouřenýma očima.
Lina sebou trhla a
uvědomila si, že vlastně vůbec nezná jeho jméno.
„Jmenuji se Brax,
madam,“ odpověděl a pokorně se uklonil. „Vaše dcera byla tak laskavá a nabídla
mi ošetření.“
Nemohl si nevšimnout
zkoumavého pohledu dívčiny matky. Pečlivě si jej prohlédla a obzvlášť dlouho
setrvala pohledem na rukojeti válečného kladiva čnící přes jeho rameno.
„Nerad ruším tak
pozdě,“ pronesl, jak nejuctivěji dokázal.
Pokud byla dívčina
matka skutečně tak dobrá léčitelka, jak její dcera tvrdila, bude moct brzy
vyrazit na cestu. Půjde-li to dobře, proběhne ošetření rychle a on se odebere
zpět do lesa. Jeho provizorní tábořiště nebylo daleko, snadno by znovu rozdělal
oheň. Nechtěl setrvávat déle, než bylo nezbytně nutné.
Zkoumavý pohled té
ženy ho děsil. Bylo to tady zase. Brzy přijde opovržení. Nepochybně měla celkem
dobrou představu, co je zač.
Možná si přece jen
neměl oblékat výstroj, ale pokud má být opět zavrhnut, tak raději dříve než
později. Prostí lidé jej neměli rádi a on neměl rád je. Byli tak zatvrzelí.
Vždy jej odsoudili dřív, než se o něm cokoli dozvěděli. Určitým způsobem je
však chápal. Vydělával si bojem. Už jen jeho přítomnost byla nežádoucí - byl
pro všechny potenciální hrozbou. Báli se, že pokud se rozhodne napadnout je,
zajmout či vydírat, nedokáží ho zastavit. Zažil to mockrát, tohle nebylo jiné.
Její oči to potvrzovaly.
Brax a Lina - II. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)