21. kapitola - Slova

Všiml jsem si, že se táta zarazil, nakonec se ale rozhodl brát to jako nadsázku.

„No,“ usmál se, „tak bych to přímo neřekl. Spíš se snažíme hájit zájmy našich klientů. A pokud už máme případ, který vznikl na základě hospitalizace, kdy klientovi nebylo poskytnuto to, co by mělo, zastupujeme je při jednáních.“

„Jinými slovy: parazitujete na našich chybách,“ pronesl pan Ryder, tentokrát bez jakéhokoli úsměvu.

Tátovi už zřejmě taky došlo, co se pan Ryder snaží říct, a proto se v jeho hlase objevil čistý společenský tón namísto přátelského.

„Snažíme se hájit zájmy klientů. Nejde o útok, jde o klienta a jeho zájem,“ zopakoval znovu.

„A při tom hájení, jak to nazýváte, je vám srdečně jedno, koho potopíte. Hlavní je, že za to dostanete tučně zaplaceno,“ pokračoval pan Ryder.

„Nemyslím…“

„Zkrátka - nemocnice a lékaři jsou pro vás v podstatě dobrá živná půda.“

Třeštil jsem oči v němém zděšení.

„Tati,“ vydechla Evey šokovaně.

Její otec si jí však nevšímal.

„Chcete mi snad tvrdit, že se právníci doslova nepasou na případech, v nichž je klient poškozen zdravotnictvím? Z čeho jiného byste taky měli platy, kdyby vás takhle hojně nesponzorovali právě tito klienti?“

Zíral jsem na něj dál, neschopen pohybu nebo slova.

„Tati…“ Evey asi chtěla něco říct, jenže jsem měl pocit, že nenacházela slova stejně jako já. Můj táta na doktora hleděl s neproniknutelným výrazem.

Nakonec řekl: „Pokud… na mou práci máte tento názor, pak zřejmě nemá cenu se o tom dál bavit... Omluvte mě, Evey.“

Táta pohnul hlavou jejím směrem, otočil se a odešel. Já se podíval na Evey, jejíž oči zůstávaly vytřeštěné na otce.

„Tati!“ šokovaně ho znovu oslovila a postavila se před něj. „Jak jsi mohl… něco… takového… ah… Já…“

Otec se na ni podíval tvrdým pohledem a neřekl ani slovo.

Evey vydechla, pohnula hlavou do strany, otočila se a rázným krokem odešla.

Nemínil jsem s panem Ryderem zůstat sám a už vůbec jsem nechtěl Evey nechat o samotě, takže jsem se za ní hned rozešel. Její rychlé chůzi jsem taktak stačil.

Šla do chodby vedoucí ze sálu - tam se opřela o zeď, zavřela oči a zhluboka vydechla.

Postavil jsem se k ní.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

Dnes už podruhé, uvědomil jsem si.

„Jak mohl něco takového říct?“ zeptala se spíš sama sebe.

Dal jsem jí ruku na paži: „Nedělej si starosti, táta to přežije.“

Otevřela oči a pohlédla na mě. Chvilku mě sledovala a potom od zdi odstoupila.

„Nevíš, kam šel tvůj táta?“ zeptala se.

„No… určitě je někde v sále,“ pokrčil jsem rameny. „Proč?“

„Musím se mu omluvit za tátu,“ řekla a rozešla se pryč.

(Glenn Lewis - Fall again)

„Evey!“ chtěl jsem ji zastavit, jenže mě neposlouchala.

Procházela sálem, obratně kličkovala mezi hosty a já si poněkud neohrabaněji razil cestu za ní.

Zhruba po minutě hledání ho našla. Stál u stolu s občerstvením a právě se bavil s nějakým mužem.

„Pane Wade,“ promluvila Evey.

Táta se otočil, a když ji uviděl, ukončil rozhovor s mužem a obrátil se k ní.

To už jsem dorazil až k nim a stál teď kousek za Evey.

„Děje se něco?“ zeptal se táta.

„Ano, pane,“ odvětila. „Chci se vám moc omluvit za svého otce. Nechápu… nevím… proč se choval tak… tak nepřístojně. Je mi to moc líto a omlouvám se. Nezlobte se, prosím.“

Táta se pousmál a zavrtěl hlavou: „Evey, vy se nemáte vůbec proč omlouvat. Přesto si toho velmi cením, ale… vůbec se tím netrapte. Je zbytečné, abyste si kvůli tomuto dělala starosti, ano?“

Evey vydechla: „Ne, pane… já… je mi to vážně moc líto.“

Musel jsem se usmát a táta se také zasmál.

„Evey, nic se nestalo, opravdu. Zapomeňte na to, ano?“ řekl táta důrazně.

Když viděl, jak se Evey zase nadechuje, aby se bezpochyby dál omlouvala, urychleně změnil téma a řekl: „David říkal, že studujete fyzioterapii… Úžasně zajímavé povolání. Musíte toho jistě mít hrozně moc - vědět o všech svalech… úponech, šlachách a dalších věcech. Ovšem… má to spoustu výhod. Jednak samozřejmě budete pomáhat pacientům, vezměte si ale, jaká to je výhoda pro vaši budoucí rodinu. Ze začátku sice budete muset masírovat vy, když to pak ale naučíte manžela,“ musel jsem se kousnout do jazyka, abych se nezačal potutelně usmívat, „nebo děti, bude mít masáž zajištěnou taky.“

Evey vydechla a zasmála se: „To mě… nenapadlo, děkuji.“

„Nemáte zač,“ řekl táta s úsměvem. „Ale pokud mě nyní omluvíte, musím ještě jít za jedním kolegou.“

„Jistě,“ přikývla hned Evey.

Táta odešel a Evey se ke mně otočila.

„Ty… jsi říkal svému tátovi o tom, že… jak se můj táta dívá na to, co studuju?“ zeptala se.

Udiveně jsem zdvihl obočí: „Ne, neříkal… Vůbec.“

Evey pootevřela ústa jako by chtěla něco říct, vzápětí je však zavřela stejně jako oči. Po chvilce je otevřela a já v nich viděl třpytit se slzy.

Přistoupil jsem k ní a dal jí ruce na paže.

„Evey, co se děje?“ položil jsem otázku naléhavě.

Zavrtěla hlavou.

„V podstatě se neděje nic. Já… jen… víš,“ zamračila se a mrkala, jak se snažila slzy potlačit, „to, co řekl tvůj táta… já… Tak strašně moc jsem si přála slyšet něco podobného od svého. A teď… mi to řekl někdo… prakticky úplně cizí. Ne můj táta… ale tvůj… Někdy mám pocit, že je všechno naruby,“ řekla, smutně se zasmála a zavrtěla hlavou.

Nevěděl jsem, co na to říct, a proto jsem ji rukou objal kolem zad, hladil ji po paži a tiskl k sobě.

Pomalu jsme se rozešli a mířili… ani nevím kam. Evey opřela hlavu o moje rameno a nikdo z nás nic neříkal.

Došli jsme do nějaké chodby, u jejíž stěny byla polstrovaná lavička. Ten kus nábytku mi najednou přišel jako zázrak seslaný z nebe, protože až nyní mi došlo, jak moc asi musí Evey bolet nohy.

Bez jakéhokoli slova jsme se posadili. Evey opírala hlavu dál o moje rameno a rukou mě objímala kolem břicha stejně jako já ji kolem zad.

Na jednu stranu jsem si připadal hrozně vyčerpaný, na tu druhou však nesmírně šťastný, že je Evey u mě, že se jí můžu dotknout a vědět přitom, že jí to není nepříjemné. Když jsem si vybavil její pohled při Joeově doteku - plný nechuti a odporu, a teď cítil její ruku dobrovolně danou kolem mě, přišlo mi to neskutečné. Nechápal jsem Joea, jak mohl vidět její tvář a to, že o něj Evey nestojí, a přesto se k ní dokázal chovat jako… jako… no, bez komentáře.

Nadechnul jsem se a nechal všechnu zlost a zášť vůči němu vyjít společně s hlubokým výdechem.

Byl jsem trochu příliš zaneprázdněn svými myšlenkami, takže blížící se kroky jsem zaznamenal, až byly skoro u nás.

Jakmile jsem otevřel oči a uviděl nad sebou tyčící se postavu doktora Rydera tak, ačkoli jsem seděl, neměl jsem daleko ke zhroucení. Hned za ním šla paní Ryderová.

Pohlédl jsem na Evey a viděl, že se na otce dívá se zatnutou čelistí.

„Evey, pojď se mnou, pan de Mare bude pronášet slavnostní přípitek a bylo by dobré, kdyby ses tam ukázala po boku jeho syna,“ pronesl doktor svoje požadavky.

Po téhle větě jsem nicméně dospěl k závěru, že MĚ už v životě NIC nepřekvapí.

Evey nevěřícně vydechla a naprosto klidným hlasem řekla: „Ne. Nepůjdu na pronesení přípitku a už vůbec ne s Joem.“

Paní Ryderová zmateně a překvapeně zdvihla obočí.

„Evey, ty jsi mi nerozuměla? Musíš tam jít. Jde o mého dobrého přítele i o to, co řeknou lidé,“ pokračoval pan Ryder ještě autoritativnějším hlasem.

Chtěl jsem Evey bránit, jenže mě nenapadl žádný způsob, nic, co bych mohl udělat, aniž bych to nezhoršil, a pak se najednou postavila a to tak rychle, až jsem sebou škubnul.

„Ne! Já nikam nepůjdu, tati,“ řekla a hlas se jí třásl.

„Je mi srdečně jedno, co řeknou lidé! Ty jsi se choval... řekl jsi panu Wadeovi něco… co... Nechápu, jak jsi mu mohl něco takového říct! A to ti nic neudělal. Nic! A ty po mě teď chceš, abych se přetvařovala, chovala se dle takzvaných zásad a ještě ke všemu tam šla s tím hnusákem, který se ke mně chová jako k nějaké šlapce?... A to jen proto, že to je tvůj přítel a jeho syn?“

V jejím hlase byl slyšet pláč. Zase jsem zuřil a postavil se, abych Evey aspoň rukou objal nebo něco takového. Ovšem než jsem to stihl udělat, tak se Evey otočila a rychle odcházela pryč.

„Evey, vrať se!“ zakřičel na ni otec.

Když se nezastavila, chtěl jít za ní, v čemž mu naštěstí zabránila jeho žena.

Chytila ho za paži a řekla: „Jonathane, nech ji.“

Podle toho, jak se paní tvářila, byla šokovaná a o tom, co řekl její manžel mému tátovi, očividně nevěděla nic.

„Jonathane, nech ji teď být, ano? Běž zpátky za hosty, já za tebou hned přijdu,“ řekla dál paní Ryderová.

Ačkoli jsem nevěřil, že je něco takového možné, pan Ryder svou ženu poslechl a vrátil se zpátky do sálu. Nadšeně se při tom však netvářil a moji přítomnost okázale ignoroval.

Eveyina máma se potom obrátila ke mně: „Davide, prosím vás, běžte za ní a odvezte ji domů. Jela bych s ní sama, ale musím tady zůstat... Můžu se na vás spolehnout?“ zeptala se.

„Jistě, samozřejmě,“ ujistil jsem ji hned.

„Děkuji,“ odvětila a rychle se vydala zpět do sálu.

Chvilku jsem zůstal stát bez jediného pohybu a snažil se vstřebat to, co se stalo. Nevím, jaký závěr jsem z toho nakonec vyvodil, ale rozešel jsem se zpátky do sálu.

Táta, kterého jsem hledal, stál naštěstí hned u kraje, takže jsem mu jen řekl, že už odcházím, zavezu Evey a pak pojedu domů. Byl jsem mu moc vděčný, že se na nic neptal, jen přikývl a víc to nerozebíral.

Jakmile jsem ze sálu vycházel, došlo mi, že to byla pěkná blbost, jít nejdřív za tátou.

Co když se Evey něco stalo, co když ji našel Joe?! Při té myšlence jsem se dal do sprintu po chodbě, na níž kromě tří lidí nikdo jiný nebyl.

Proběhl jsem chodbou a Evey nikde.

„A do háje!“ zašeptal jsem si pro sebe a vyrazil opačným směrem.

Začínala mě skutečně popadat panika. A další „co když“… a „co když…“ se mi z hlavy jen sypaly.

Naštěstí, dřív než mi mohlo srdce bouchnout, a k mé neskonalé úlevě, jsem při zabočení do další chodby Evey uviděl. Stála u okna se Samanthou a o něčem spolu mluvily.

Takovou úlevu jsem už dlouho necítil. K tomu se navíc přidal fakt, že se Evey tvářila klidněji a právě se pousmála a přikývla hlavou.

Obě očividně slyšely moje šílené tempo, takže se ke mně otočily. Samantha se snažila potlačit úsměv, nebo tak mi její výraz aspoň připadal, něco Evey řekla a pak odešla druhou stranou chodby pryč.

Evey zůstala chvilku stát, ale poté se ke mně pomalu rozešla. Chvílemi klopila oči, chvílemi na mě pohlédla a mírně se pousmála. V dalším okamžiku jsme k sobě došli.

Ještě pořád jsem trochu lapal po dechu, byl jsem však neskonale rád, že Evey vidím a že je v pořádku - aspoň na první pohled.

„Jak… jak ti je?“ zeptal jsem se a snažil se ovládnout svůj dech.

„Je mi… fajn,“ odpověděla a trochu se pousmála.

Potom ke mně zničehonic přistoupila a objala mě. Trochu mě to překvapilo, ovšem příjemně.

Jednu ruku jsem jí dal kolem pasu, druhou kolem ramen a cítil, jak o mé rameno opřela hlavu a přitiskla se ke mně. Její kůže na ramenou mě hřála v dlani.

Stáli jsme tak bez pohnutí. Můj dech se mezitím zklidnil a kolem panovalo ticho rušené jen velice vzdálenou ozvěnou hlasů a hudbou ze sálu.

„Tvoje máma říkala, že tě mám odvézt domů. Odvezla by tě sama ale… prý tu ještě musí zůstat,“ řekl jsem šeptem po další chvíli.

Eveyina hlava se pohnula, jak přikývla a potom se ode mě kousek odtáhla a podívala se na mě. S úlevou jsem shledal, že její oči už nejsou smutné tak moc a i její výraz byl trochu veselejší. Usmál jsem se na ni, rukou ji objal kolem pasu, stejně jako ona mě, a společně jsme se rozešli k šatnám.

Tam jsem Evey pomohl do kabátu a jakmile jsem si oblékl svůj, vyšli jsme před nemocnici.

Na parkovišti jsem se snažil co nejrychleji přivyknout oči na tmu a ještě rychleji jsem vzpomínal, kde jsem zaparkoval.

„Ehm,“ rozhlížel jsem se dokola a nemohl si vzpomenout.

Venku byla navíc pěkná kosa, což mému mozku rozhodně nepomohlo.

Periferním viděním jsem zpozoroval, že se na mě Evey dívá a rty jí cukají. Zda však úsměvem nebo zimou…

„No,“ řekla po chvíli a usmála se. „Můžeme… jít pěšky.“

„Ne! Já si vzpomenu,“ bránil jsem se.

Evey se potichu zasmála: „Anebo bys mohl zkusit… klíče… centrální zamykání… víš.“

Sklerotiku jeden stará! - houkl na mě mozek.

„Jasně,“ přikývl jsem a připadal si jako blb.

Teda, že na takovou prkotinu nepřijdu sám! No, jak se zdá - jde to se mnou z kopce.

Když na mě auto, několik metrů od nás, povědomě houklo a bliklo, přitáhl jsem si Evey blíž k sobě, protože jsem si všiml, jak se otřásla zimou.

„P... pěkné auto,“ řekla Evey mezi zadrkotáním zubů.

„Hlavně v něm… bude teplo,“ odvětil jsem a přemáhal třes.

Otevřel jsem Evey dveře a počkal, dokud si nesedla, potom jsem auto rychle obešel a posadil se za volant.

„Měl jsi pravdu… je tady teplo,“ řekla Evey a rukama se objala.

Napadlo mě, že bych to moc rád udělal místo ní, jenže auto musel někdo řídit.

Motor vzápětí naskočil a já opatrně vyjel z parkoviště.

Podíval jsem se na Evey. Hlavu si opřela do sedačky a její oči byly zavřené. Pousmál jsem se a očima dál přeskakoval mezi ní a silnicí.

Na přechodu mi samozřejmě svítila červená, což jsem využil a díval se na její tvář. Eveyiny rty po chvíli zacukaly úsměvem.

„Je na mě něco zajímavého?“ zeptala se a otevřela oči.

Já ty svoje překvapeně vykulil. Jestli je na ní ‚něco‘ zajímavého? Něco?

„No… ehm… jak víš, že jsem se na tebe díval?“ zeptal jsem se s nevinným úsměvem.

„To nevím,“ pokrčila rameny. „Prostě… to cítím,“ odvětila a usmála se.

„Vážně? To musím taky vyzkoušet,“ řekl jsem dál se zamyšleným úsměvem.

„Dobře, klidně… ale asi raději až nebudeš řídit,“ promluvila pobaveně.

„Tak to mi nedošlo,“ dodal jsem a zasmál se.

„Právě proto jsem ti to řekla,“ dobírala si mě ještě.

V lehké žertovné konverzaci jsme pokračovali dál a já byl neskutečně rád, že je Evey veselejší a nezabírá si to, co všechno se stalo na plese.

Díky tomu, že jsme se pořád o něčem bavili, tak nám cesta utekla poměrně rychle. Hned jak jsem zastavil před Eveyiným domem, tak si začínala rozepínat pás.

„Počkej chvilku,“ řekl jsem a rychle z auta vystoupil.

Přes čelní sklo jsem si všiml Eveyina udiveného výrazu. Přešel jsem auto a otevřel jí dveře. Evey se na mě dívala s pobaveným úsměvem a lehce zdviženým obočím. Nemínil jsem se tím dát vyvést z míry, a proto jsem se usmál a řekl: „Prosím, už můžeš.“

Poté jsem jí nabídl ruku, které se s úsměvem chytila.

„Děkuji, pane. Jste gentleman každým coulem,“ pronesla Evey s úsměvem.

„Vaše slova mě těší, má paní, ovšem vaší soběstačností mi moje gentlemanství neobyčejně ztěžujete,“ řekl jsem a tvářil se u toho jak nejvíc vážně to šlo.

Evey rádoby uraženě našpulila rty a odvětila: „Aha… takže bys byl raději, kdybych se ti v jednom kuse kácela do náruče?“

Zasmál jsem se: „Pořád ne… ale… občas… třeba,“ pokrčil jsem rameny.

To už jsme byli u dveří.

Evey zavrtěla hlavou (asi nade mnou) a vytáhla z kapsy klíč.

Ach jo. Vůbec se mi nechtělo se s ní rozloučit. Napadalo mě tisíc věcí, co bychom mohli dělat. Dobře, dobře! Tak deset ale určitě.

Evey zůstávala otočená ke dveřím, nicméně se ani nepohnula. Potom se obrátila čelem ke mně. Ve tváři měla zamyšlený a trochu posmutnělý výraz.

„Mohla bych tě… o něco poprosit?“ zeptala se a zvedla ke mně oči.

„Jistě,“ přikývl jsem hned.

Nevím, proč mě tak dojímala její nesmělost a nejistota.

„No, vzhledem k tomu, na čem jsme se domluvili… tak tohle asi není nejlepší nápad, ale… mohl bys… mohl bys tu, prosím, ještě chvíli zůstat?“

Moc dobře jsem pochopil celý význam té věty a bylo mi jasné, že několik možností z těch deseti, nad nimiž jsem přemýšlel, se tímto vyškrtlo, ovšem kromě toho pochopení jsem byl šíleně rád, že řekla to, co řekla. Ani mě se nechtělo od ní odcházet, navíc jsem viděl její prosebný pohled a pro něj bych udělal všechno.

„Moc rád,“ ujistil jsem ji s úsměvem.

Evey se také usmála a její oči byly hned veselejší. Pak se otočila a otevřela dveře.

Už jsem byl málem na prahu, když mi došlo, že jsem nevypnul světla.

„Hned jsem zpátky. Jen vypnu světla a... přeparkuju,“ dodal jsem, jelikož auto stálo z větší části na silnici než u kraje.

„Dobře,“ přikývla Evey a sundala si kabát.

Rychle jsem došel k autu a zaparkoval na příjezdové cestě ke garáži, vypnul jsem světla, zamkl auto a vyšel k domu.

Dveře byly pootevřené. Zavřel jsem je za sebou a sundal si kabát. Když jsem si zouval boty, všiml jsem si Eveyiných. Wow. Nikdy nepochopím, jak se holky dokážou udržet na těch vysokých podpatcích. Navíc jsem si žádné změny v Eveyiné chůzi ani nevšiml. No jo, tohle je asi jedna z věcí, které jsou nad mužské chápání.

Upravil jsem si sako, a protože se svítilo v obývacím pokoji, zamířil jsem tam.

Evey se otočila přesně ve chvíli, kdy jsem vešel dovnitř. V ruce držela sklenku na whisky, kterou do sebe obrátila a vypila ji z poloviny naplněnou nějakým alkoholem.

Vykulil jsem oči a zůstal stát na místě přikovaný šokem. Když dopila, zeptala se mě: „Chceš taky?“

Musel jsem trhnout hlavou, abych se vzpamatoval.

„Ehm… ne, díky… já… řídím.“

Evey se na mě nechápavě podívala. Poté pohlédla na sklenku a zase na mě. Hned nato se rozesmála.

Vůbec nevím, co ji tak pobavilo. Nebo že by na ni ten alkohol působil tak rychle?

„Davide… to je minerálka,“ řekla se smíchem. „Jen ji ráda piju z těchto skleniček. Snad sis nemyslel…“ Evey se dala zase do smíchu, protože jí došlo, že přesně to, co myslela, jsem myslel taky.

Rozesmál jsem se i já a naprosto jasně cítil, jak velký balvan mi spadl ze srdce.

No jo, Evey a alkoholička - to může skutečně napadnout jen mě, protočil jsem nad sebou oči. A opravdu, jakmile Evey poodstoupila, spatřil jsem na stolku láhev minerálky.

Evey se potom posadila na boční opěradlo pohovky a pořád se tiše smála.

Přešel jsem k ní, sedl si na pohovku a jedním rychlým pohybem si ji přitáhl na klín.

„Ah,“ vydechla, jak se lekla.

„Ahoj,“ usmál jsem se a pažemi ji pevně objal.

„Ahoj,“ odvětila také s úsměvem.

Její rty byly tak blízko, že už jsem to nemohl vydržet. Přiblížil jsem svá ústa k jejím a téměř se jich dotkl, ale Evey najednou zvedla hlavu a políbila mě na čelo.

Rozčarovaně jsem se na ni podíval.

„Nebude ti vadit, když si první sundám ty šaty?“ zeptala se.

Potutelně jsem se na ni usmál a můj vyzývavý pohled asi mluvil za vše.

„Vážně? No, mě to vadit rozhodně nebude,“ ujistil jsem ji horlivě.

Evey si povzdechla a protočila oči. Usmívala se však.

„Dobře, tak abys to pochopil. Sundám si tohle, abych si mohla obléknout něco pohodlnějšího.“

„Ach… no, dobře,“ teatrálně jsem si povzdechl. „Škoda.“

„Ty jeden…“ začala Evey a vyskočila mi z klína.

„Chlípníku?“ nadhodil jsem.

„Třeba,“ zasmála se.

Potom vyšla z pokoje a vzápětí jsem slyšel kroky stoupající po schodech nahoru.

Možná minutu jsem jen tak seděl a sledoval zařízení pokoje, avšak poté mě zaujaly fotografie na poličce kousek od okna, kterých jsem si ještě nikdy nevšiml. Asi proto, že jsem byl u Evey jen čtyřikrát a většinou v jejím pokoji.

Přešel jsem místnost a začal si je prohlížet. Na většině byla celá Ryderova rodina. Mě však naprosto upoutala menší fotka stojící vpravo.

Byla na ní ta nejroztomilejší holčička, jakou jsem kdy viděl. Měla hnědé vlásky po ramena, velké modré oči a široce se usmívala, ačkoli jí chyběly přední zuby.

Rozesmál jsem se tichým smíchem a lehce se fotky dotkl prstem. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Vůbec nevím, jak dlouho jsem se na ni díval, náhle jsem ale málem zařval zděšením, protože se kousek ode mě rozdrnčel telefon. Škubnul jsem sebou a během pár sekund zvážil situaci.

Pokud ten telefon nezvednu, bude si pan Ryder myslet, kdo ví co… (to, že volá on mě napadlo zcela bezděčně, i přesto jsem si byl neomylně jistý, že mé tušení je správné), pokud to zvednu, bude si myslet… no, raději nemyslet. Takže jediná možnost je zanést telefon Evey.

Popadl jsem ho ze stojanu a šmahem vyrazil z pokoje. Schody jsem bral po třech, ani jsem neklepal, protože tady šlo do tuhého, a rychle vpadl dovnitř.

To, co bylo pak, určitě netrvalo víc jak tři sekundy, jenže v tu chvíli mi to tak nepřipadalo.

Ztuhnul jsem na místě, neboť si Evey právě oblékala tričko.

Nevím proč, my muži jsme tak asi byli naprogramovaní, ale oči mi okamžitě padly na její prsa. Měla sice bílou podprsenku, jenže moje představivost - to byla prostě moje představivost.

V druhé sekundě mi došlo, že bych se měl ASI dívat jinam. Chtěl jsem sklouznout pohledem na jiné místo - třeba na podlahu - ovšem v ten okamžik jsem si všiml jizev pod jejím pravým ňadrem. V šoku jsem na ty jizvy zíral, dokud mě další zazvonění telefonu neprobralo z transu.

Jakmile měla Evey tričko stáhnuté přes hlavu, uvědomila si, že tam není sama.

No, možná si to uvědomila dřív a jen jí o něco déle trvalo přetáhnout si triko přes účes.

„Ehm… telefon… zvonil,“ vypadlo ze mě docela zbytečně, neboť Evey se už po něm s vytřeštěnýma očima a červenou tváří natahovala.

Vší silou vůle jsem se snažil uklidit a dostat z mysli vzpomínky na svůdné křivky Eveyina těla. Nakonec mi před očima zůstaly ty jizvy. Nevím, jestli byly tři, čtyři nebo víc, ale ten okamžik stačil k tomu, abych si všiml, že jsou hluboké, jiné vystouplé a podle všeho nejsou čerstvé.

Nebyl jsem ani sto vnímat, co Evey říkala do telefonu. Když skončila, položil ho na stůl a poněkud rozpačitě se ke mně otočila.

„Co…“ musel jsem polknout, „co se ti stalo?“ zeptal jsem se sotva slyšitelně.

Evey otevřela ústa, pak je zavřela, zavrtěla hlavou a řekla: „Nic, to mi… to už bylo hrozně dávno.“

Vycítil jsem, že o tom mluvit nechce a i když mě to skutečně zajímalo, potlačil jsem svou zvědavost.

Evey se postavila k zrcadlu u umyvadla a snažila se sundat z vlasů jeden třpytivý kamínek. Moc jí to nešlo. Jakoby se jí třásly ruce. Nakonec rukou prudce trhla a vyškubla si s kamínkem i pár vlasů.

„Ach jo,“ vydechla a hodila vlasy do koše, kamínek položila na poličku. 

Usmál jsem se a přistoupil k ní. Vzal jsem ji za ruce a lehce je stáhl dolů, když se chystala na další ozdobu.

„Ukaž, já to udělám nebo budeš dohola,“ zasmál jsem se.

Evey si znovu povzdechla a opřela se o mě. Oba jsme se pak podívali na náš obraz v zrcadle.

„Dobře,“ přikývla. „Ještě ale… chvilku, prosím. Nelekni se.“

„Čeho bych se měl leknout?“ zeptal jsem se s úsměvem.

Aniž něco dalšího řekla, tak Evey vzala vlhký pleťový tampon a začala si s ním drhnout jedno oko, potom druhé. Tampon se začernal stejně jako okolí jejího oka a po chvíli tření bylo všechno čisté - tedy s výjimkou tamponu. Kůže kolem jejích očí byla lehce červená, už však nebyla nalíčená. Evey si poté vyčistila zbytek obličeje a nakonec si ho opláchla vodou a usušila.

S úsměvem jsem se na ni díval, na to, jak její tvář mizí a zase se objevuje za ručníkem. Evey ho nakonec položila na madlo a já s ještě širším úsměvem řekl: „Víš, že takhle ti to sluší ještě víc?“

Evey se na mě v zrcadle podívala, její rty sebou škubly nahoru, potom řekla: „Měl bys jít na oční.“

„Ne, ne. Kdepak. Vidím přímo skvěle,“ bránil jsem se a zezadu ji objal.

Byla to pravda. Tohle byla, sobče - ale kuš! - zahučel jsem na mozek. Tohle byla moje Evey. Přirozeně krásná a v oblečení, které jí vyhovovalo daleko lépe, a ta, která se nemusela převařovat a mohla být svá.

„Ještě dáme do pořádku ty vlasy a budeš dokonalá,“ pronesl jsem, vzal ji lehce za ruku a vedl k židli.

„Nechceš si zajít i na psychiatrii?“ nadhodila.

Rozesmál jsem se, jenže žádná vtipná odpověď mě právě nenapadla, a tak jsem se soustředil, abych pochopil smysl zapínání těch kamínků nebo jak se tomu říkalo.

Celkem to nic složitého nebylo. Jen jsem se musel nehtem dostat mezi ty sepnuté části, které držely na malém prameni vlasů a oddělit je od sebe, takže za pár minut měla Evey vlasy bez jakékoli ozdoby.

„Tak… to by… bylo všechno,“ řekl jsem a díval se, zda nějaká třpytivá věc neunikla mé pozornosti.

„Páni, jsi hrozně šikovný, děkuju moc,“ řekla Evey a vstala.

Rychle mě políbila na tvář a šla zpátky k zrcadlu.

„To nic nebylo,“ usmál jsem se.

„Ale ano. Zachránil jsi mě před plešatostí,“ usmála se.

„No…“ zasmál jsem se a sledoval, jak si Evey z vlasů rychle vytahuje něco podlouhlého

a černého, což mělo za následek, že se jí prameny začaly z onoho složitého účesu rozpouštět.

Rozhlédl jsem se po pokoji a najednou mě něco napadlo. Sundal jsem si sako a přehodil ho přes židli.

Evey si právě dávala vlasy do culíku. Přešel jsem ke dveřím a zhasnul velké světlo, takže teď svítila jen menší lampa. Evey se na mě zvědavě podívala.

„Můžu?“ zeptal jsem se.

Doslova jsem žasl nad vlastní odvahou.

Evey zmateně zamrkala, sotva spatřila, že ukazuju na její postel. Nakonec však váhavě přikývla.

Sedl jsem si na kraj postele a pak se přesunul až ke stěně. Opíral jsem se hlavou o čelo lůžka, čímž jsem se dostal do velice mírného polosedu.

Bušilo mi srdce a nevěděl jsem, zda bych si (být Evey) nevrazil pár facek. Viděl jsem její zvědavý pohled, jímž pozorovala to, co dělám.

„Můžeš jít ke mně, prosím?“ zeptal jsem se mírným, zároveň však naléhavým hlasem. „Slibuju, že nebudu dělat nic nevhodného,“ dodal jsem rychle, jen co jsem si všiml slabého odstínu nedůvěry v jejích očích.

Viděl jsem, jak váhá, ovšem nakonec ji můj přesvědčivý, a doufám že i upřímný, pohled přesvědčil.

Pomalu a stále velmi nejistě přešla k posteli, posadila se na ni a opatrně, jako by se bála, že vzbudí někoho, kdo tam spí, se posunula vedle mě a lehla si.

No, tak takhle jsem si to nepředstavoval, uvědomil jsem si po chvíli sklíčeně. To napětí mezi námi by se dalo doslova krájet.

Bál jsem se pohnout jen o milimetr, protože mi připadalo, že pokud to udělám, Evey uteče. Dýchal jsem taky opatrně. Byl jsem o něco výš než ona, a proto jsem se na ni podíval. Měla stisknutou čelist, očima bloudila po stropě a kousala se do rtů. Hrozně moc jsem se jí chtěl dotknout, ale svou ruku jsem držel zatnutou v pěst a přes sebezápor ji pevně držel podél boku. Leželi jsme takhle asi minutu nebo dvě.

Avšak zničehonic Evey náhle vydechla, usmála se a otočila se ke mně čelem. Těsně se ke mně přiblížila a rukou mě pevně objala.

S úlevou a radostí jsem vydechl, otočil se na bok a také ji pevně rukou objal.

Byli jsme k sobě přitulení a tiskli se jeden k druhému, jako by to měl být náš poslední večer.

Políbil jsem Evey do vlasů a cítil, jak mě její ruka hladí po zádech.

Nyní bylo zase naprosto hmatatelně cítit, jak se atmosféra, napnutá k prasknutí, vytratila a nezbyla po ní ani jediná myšlenka.

„Už jsem se bál, že mi utečeš,“ přiznal jsem po chvíli a objal ji ještě pevněji, aby to neudělala.

„Neuteču,“ odvětila potichu.

Vzápětí jsem si všiml, že se zatřásla. Na nic jsem se ani neptal, zvedl se a rozdělal slabší složenou deku v nohách postele. Přetáhl jsem ji přes nás oba a už se chystal lehnout zpět, když mi pohled padl na malý kříž daný nad postelí, jehož jsem si také nikdy nevšiml. Možná proto, že jsem se nejvíc věnoval tomu, co jediné mě v této místnosti zajímalo. Ale taky mě překvapilo, že mi nedošlo, že Evey…

Znovu jsem ji rukou objal a chvilku přemýšlel.

Nakonec jsem se přece jen zeptal: „Evey… věříš v Boha?“

„Ano,“ odpověděla prostě. „Ty ne?“ zeptala se potichu.

Tím mě lehce zaskočila.

„No… já… nikdy jsem o tom moc… nepřemýšlel,“ přiznal jsem po pravdě.

„Někdy ani nemusíš moc přemýšlet… nebo spíš uvažovat o složitých věcech, stačí… se dívat kolem sebe a přemýšlet o těch úplně, na první pohled, obyčejných věcech,“ promluvila Evey tichým hlasem dál.

Náhle jsem si vzpomněl na náš nedokončený rozhovor těsně před tím, než nás vyrušili moji spolužáci.

„To… jak jsi říkala, že se stejně vždycky stane to, co se má stát, tím jsi… myslela… Boha?“ zeptal jsem se.

„No, tak nějak… Věřím, že všechno v životě má smysl. Dobré i špatné. I když nám smysl všeho hned dojít nemusí anebo to třeba nepochopíme nikdy… Myslím, že všechno má smysl.“

Tak s tím jsem nemohl tak docela souhlasit.

„A co Joe? Jeho chování… to má smysl?“

„Taky…“ odvětila Evey pomalu. „Nevím… jaký smysl… ale nějaký ano. Vím, že to je těžké na pochopení… ale… třeba nás i tohle… směřovalo k sobě a kdo ví? Možná za pár let budeme chápat víc,“ řekla a políbila mě na tvář.

Určitě musela slyšet, jak jsem zaskřípal zuby, protože vzápětí řekla: „Nemysli na Joea, Davide, prosím.“

Upřela na mě své modré oči a já bych v tu chvíli asi i skočil z mostu, kdyby chtěla.

„Dobře, budu se snažit,“ povzdechnul jsem si.

Evey přimhouřila oči a dál se na mě dívala.

„Ach… dobře,“ zasténal jsem. „Už na něj vůbec nemyslím.“

Viděla mi na očích, že teď mluvím pravdu a proto se usmála. Hned nato jsem si vzpomněl na další ‚věc‘.

„Když už ale jsme u těch… nedokončených rozhovorů…“ začal jsem.

Oba jsme se na sebe současně usmáli a naše ústa si k sobě našla cestu sama.

Moje srdce se chvělo blahem, protože tohle mu chybělo a mě - to se ani nedalo popsat, jak moc mi dotek a chuť Eveyiných rtů chyběla. Její hlava mi spočívala na paži a já byl šťastný, že ji můžu držet skoro jako malé dítě. Byl jsem klidný a přesto rozrušený. Klidný, že ji držím v náručí, že je u mě, v bezpečí, daleko od toho… toho… A rozrušený proto, že jsme sami, na posteli a že ji zase po tak dlouhé době líbám, cítím její hřejivé, jemné rty prolínající se naprosto přirozeně s mými, vnímám pohyb její hlavy, zrychlený tep jejího srdce, který jsem cítil na jejím krku, na němž jsem měl lehce položenou dlaň, a její tělo tisknoucí se k mému, hřející mě v těsném objetí.

Jenže po chvíli už jsem ji líbal jinak a Evey to samozřejmě vycítila. Nemohl jsem si prostě pomoct.

Cítil jsem, jak se ode mě kousek odtáhla.

„Dobře, vzdávám se… promiň,“ podařilo se mi po chvíli říct.

Ach, pane jo! Zase to bylo tak těžké! To jsem měl vážně geniální nápad, povzdechl jsem si a snažil se přestat myslet na vzrušení, prostupující celým mým tělem.

Evey si očividně uvědomila to samé co já.

Podívali jsme se na sebe a ona řekla: „Asi to… nebyl dobrý nápad.“

Pohnula se ode mě a chtěla vstát.

„Ne! Prosím tě, ne!“ zvolal jsem šeptem a snažil se ji co nejněžněji i nejpevněji sevřít v náručí, aby nemohla odejít.

„Už toho nechávám, vážně,“ řekl jsem prosebně.

Málem jsem si vrazil a v duchu si nadával, že jsem se ZASE nechal MÁLEM strhnout.

Evey si povzdechla a lehce opřela hlavu o mou hruď. Chvilku ke mně byla takhle přitisknutá, potom se ode mě kousek odsunula. Hlavou spočívala na mé paži a dívala se mi do očí. Pohled jsem jí oplácel a byl moc rád, že neodešla.

Pomalu jsem zdvihl ruku a lehce ji začal hladit po tváři. Přejížděl jsem od jejího spánku, přes tvář až k bradě a zpátky.

Nemohl jsem se toho doteku nabažit. Její kůže hřála stejně jako její oči nořící se do mých a hřejících mě až hluboko uvnitř. Nikdy bych možná nevěřil, že je to možné, ale bylo to tak. Bylo mi krásně a létal jsem až u oblak. Ale… nevím, co to se mnou dneska bylo, protože vždycky když jsem si uvědomoval, jak moc jsem šťastný, tak se objevilo něco, co mi ten pocit pošpinilo.

„Co se ti stalo, Evey?“ zeptal jsem se šeptem.

Ruku jsem měl na její tváři a před očima mi probíhala vzpomínka na její jizvy.

Evey sklopila oči a chvilku se ani nepohnula. Myslel jsem, že mi neodpoví, jenže potom se kousek odtáhla, čímž moje ruka z její tváře sjela, stáhla deku a pomalu si vyhrnula tričko pod prsa, takže jsem jizvy uviděl znovu.

„Před sedmi lety jsem utíkala na zahradě a spadla na železné hrábě. Utíkala jsem… no a v závislosti na tom pohybu jsem ještě jela nebo se posunovala po té zemi, no… a ty zuby tak nějak jely po mě a ve mně… taky,“ řekla a chabě se pousmála.

Já však zkřivil obličej, protože jsem si to živě představil.

„Táta chtěl už před těmi sedmi lety, abych šla na plastiku, ale… já nechtěla jít pod kudlu, když nešlo o život a nebylo to nezbytně nutné. Teď mi to nedávno taky navrhoval a to… to jsem odmítla spíš z trucu… naschvál.“

Pořád jsem si živě představoval, jak moc to muselo Evey bolet a cítil jsem to tak, jako by to bolelo i mě. Evey si však moje mlčení a můj pohled vyložila jinak.

„Není to… hezký pohled, já vím,“ řekla potichu a chtěla si tričko stáhnout.

Lehce jsem ji vzal za ruku a zadržel ji. Potom jsem její ruku pustil a jak nejjemněji jsem dokázal, dotknul se těch jizev. Opatrně jsem po nich přejížděl prsty, po těch dlouhých, hlubších i vystouplejších jizvách, které v sobě skrývaly tolik bolesti.

Jemně jsem ji hladil a pouze letmo vnímal, že se na mě Evey dívá. Také jsem na ni pohlédl a uviděl v jejích očích slabý náznak dojetí, zoufalství a zamyšlení současně. Musel jsem se nad tím usmát, zvedl jsem ruku k její tváři a přiblížil se k ní svým obličejem.

Hřbetem prstů jsem přejížděl po její líci.

„Evey, co se děje? Nad čím přemýšlíš?“ zeptal jsem se šeptem.

Nervózně se usmála a pokrčila rameny, následně mě pohladila po tváři. Vztáhl jsem k její ruce svou a přidržel si její dlaň na obličeji.

„Já jen… jen přemýšlím,“ začala a opět se na mě usmála.

Na okamžik zavřela oči, a když je otevřela, viděl jsem v nich výraz, jako že se pro něco rozhodla, jen jsem netušil, co to bylo.

„Jen přemýšlím, jak ti mám říct… že tě miluju.“

Naráz jsem ztuhnul jako by mě polili studenou vodou.

„Chtěla jsem… ti to říct už hrozně dávno. Já jen… jen jsem nevěděla jak. Ty jsi mi to řekl tak krásně, že… jsem… asi... Asi jsem se ti v tom chtěla aspoň trochu vyrovnat… jenže…“ pokrčila rameny a opět se zoufale pousmála.

V tuhle kratičkou chvíli jsem si připadal, jako bych byl oddělený od svého těla a vnímal jedině a pouze své srdce. To se právě chvělo a měl jsem pocit, že zrovna nyní je tak strašně křehké a zranitelné, že by mu mohla ublížit i ta nejnepatrnější věc. Ovšem současně mi také připadalo silné jako ještě nikdy. A to jen díky těm slovům, která mi stále zněla v hlavě.

Co když jsem to špatně slyšel nebo pochopil? - napadlo mě v návalu šoku.

„Miluješ… mě?“ zeptal jsem se sotva slyšitelným hlasem aniž bych pořádně pohnul rty.

„Ano,“ odvětila Evey stejně potichu jako já a palcem mi přejela po tváři.

Moje srdce bušilo a rozlévalo mi horkou krev do celého těla. A pak… ve mně vybuchla bomba.

MILUJE MĚ!!!

Všechno ve mně jako by se obracelo vzhůru nohama a zase zpátky. Měl jsem chuť postavit se na Mount Everest a vykřičet to do celého světa, to, co cítím. Chtěl jsem se rozletět na všechny strany, na každou planetu, do každého koutu vesmíru - přesto však… nedokázal jsem pohnout ani svalem. Jen moje ústa se zvedla do mírného úsměvu, jinak jsem se nedokázal ani hnout od dívky, kterou jsem miloval a která… MILOVALA MĚ!!!

Eveyiny rty byly také zvednuté v milém úsměvu a její ruku jsem stále držel na své tváři. Nenapadalo mě nic, co bych měl říct nebo udělat, kromě jediného. Pomalu jsem se sklonil k jejímu obličeji a lehce se dotknul svými rty jejích. Líbal jsem ji tak něžně a lehce jako bych líbal sněhovou vločku.

Dával jsem do toho prostého a obyčejného pohybu úst všechnu svou něžnou lásku, kterou jsem k Evey choval, zbavenou čehokoli jiného. Nic víc než něha. A Evey nejinak líbala mě. Když se naše rty po chvíli oddělily, zašeptal jsem: „Promiň.“

Usmála se: „Proč se omlouváš?“

„Protože… jsem dnes mluvil s Jasonem a on…“ nechtělo se mi pokračovat ale omluvu jsem jí opravdu dlužil.

„Řekl mi… o vás… tehdy.“

Evey vydechla a usmála se.

„A ty sis hned myslel, že mám raději jeho, že jsem se ještě... nerozhodla... neujasnila si, co vlastně cítím?“

Zahanbeně jsem kývl hlavou.

Evey pak mou tvář vzala do dlaní.

„Mám Jasona ráda. Mám ho moc ráda ale… jsou různé druhy a... stupně lásky… a ty…“

Krásně se na mě usmála, až jsem si teď jako ta sněhová vločka připadal spíš já.

„Ty máš tu… největší… jakou můžu ve svém srdci pro nějakého člověka mít.“

Musel jsem zamrkat, abych zaplašil slzy, které se mi hnaly do očí.

Eveyiny oči se na mě upíraly a jako by z nich vystupovalo teplo, světlo i láska, o níž mluvila. Nebyl jsem schopný slova, jen mě prostupovalo štěstí, radost a tak velká láska k ní, jakou bych si snad nikdy, pokud bych tohle nezažil, nedokázal ani představit.

„Víš… překonala jsi mě,“ zašeptal jsem, jakmile se mi vrátila řeč.

„To si nemyslím,“ odporovala s úsměvem.

Potom si mou tvář přitáhla ke své a políbila mě na čelo, tváře a nakonec na ústa. Na okamžik jsme přitiskli rty k sobě a poté se ke mně Evey otočila zády a já si ji přitáhl ke své hrudi a pažemi ji pevně objímal, takže mezi námi nebyla jediná mezera.

Leželi jsme těsně u sebe - Evey dala své ruce na mé a hlavu nechala u mého krku. Zůstali jsme tak bez jediného slova a jen naslouchali dechu toho druhého.

Další naprosto ‚obyčejná‘ chvíle a já bych ji nevyměnil za nic na světě. Měl jsem tady a v tomto nové potvrzení toho, co už jsem věděl: člověk může být šťastný a může mít z něčeho radost a těšit se z toho, ale nikdy člověk není tak šťastný, jako když to štěstí, radost a všechno ostatní prožívá s někým, koho miluje a o kom ví, že miluje jeho.

Vůbec nevím, jak dlouho jsme leželi a ani se nepohnuli.

Nakonec jsem se, po těch dlouho-krátkých minutách, chtěl Evey na něco zeptat a proto jsem zašeptal: „Evey…“

Neozvalo se nic, žádná odpověď. Trochu jsem se nad ni naklonil a viděl, že má zavřené oči, dýchá zcela klidně a její ústa mají nádech lehkého úsměvu - usnula.

Potichu jsem se zasmál.

Málem jsem si lehal zpátky, vtom mi ovšem došlo, že kdyby mě tady našel doktor Ryder, nejspíš by mě zastřelil a přijít o život teď… no, to se mi vůbec nechtělo. Tudíž jsem se co nejopatrněji začal dostávat ze sevření Eveyiných rukou. Pomalu jsem vytáhl jednu i druhou, přičemž se Evey jen trochu pohnula, jinak spala dál. Musela být hrozně vyčerpaná.

Vyklouzl jsem zpod deky a opatrně se sunul k nohám postele. Jakmile jsem stál na podlaze, opatrně jsem Evey přikryl a lehce ji políbil na čelo. Mírně pohnula hlavou, nadechla se a zhluboka klidně vydechla.

Vzal jsem si sako a už byl u dveří, když mě napadlo, že přece není zdvořilé jen tak zmizet. Otočil jsem se zpátky a zamířil ke stolu.

Utrhnul jsem papír z malého bloku a napsal na něj: ‚Krásné dobré ráno, lásko‘.

Nechápu, proč mi to oslovení ještě před pár měsíci přišlo přehnaně sentimentální.

Několik chvil jsem strávil úvahami, kam by bylo nejlepší vzkaz dát. Na stůl - jasně, místo, kde je nejpravděpodobnější, že ho najde ‚někdo‘ jiný. Do tašky - hm... no, taky by si to mohla přečíst až za dva dny. Do kapsy oblečení - nesmysl, co když bude prát.

A pak jsem si uvědomil, že Evey si vždycky stele postel hned, jak vstane. To je nápad!

Co nejopatrněji jsem přeložený papírek zasunul pod Eveyin polštář. Ještě naposledy jsem se na ni podíval a potom rychle, a hlavně potichu, vyšel z pokoje.

Jakmile jsem zabočoval na silnici, ulevilo se mi, ovšem jen proto, že mě nenačapal pan Ryder, jak se neslyšně kradu po domě a snažím se za sebou tiše zavřít dveře a zhasnout lampy.

A když jsem pak otvíral dveře u sebe v pokoji, vzpomněl jsem si na dárek, který jsem Evey plánoval už za pár dní předat. Jenže hlavně - hlavně jsem se vznášel, jako kdybych plul u nebe na lehkém oblaku…

Nedostižná - XXI. kapitola - Slova

Copyright © 2010 Anne Leyyd