čtvrtek 25. ledna 2018

Pár slov o knize... - Deset malých černoušků






Originální název: Ten Little Niggers
Autorka: Agatha Christie

Český překlad: Jan Zdeněk Novák
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání originálu / ČR: 1939 / 2009
Počet stran: 208


Anotace: Agatha Christie, „první dáma detektivky“, nade vše milovala nejen spletité šarády, ale i nejrůznější dětské hříčky, básničky či lidové písničky. Kdo by neznal třeba Pět malých prasátek anebo právě Deset malých černoušků? V neúprosném rytmu známého popěvku tu černoušků ubývá stejně jako hostů v luxusním sídle na ostrově, bouří odříznutém od světa. Jakási ďábelská síla žene podle předem připraveného plánu jednoho po druhém do záhuby, až nezbude žádný. Kam však zmizel vrah?

Napínavá detektivka, která se dočkala několika filmových zpracování a hrála se na desítkách světových jevišť, patří bezesporu k tomu nejznámějšímu, co velká anglická autorka napsala.


========== ========== ==========




K této knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě na Databázi knih, kde byla jednou z položek kniha, jejíž děj se odehrává na ostrově. Nakonec jsem místo obsadila jiným dílem, ale zápletka detektivky mě natolik zaujala, že jsem se do ní pustila hned poté a stala se tak 1. knihou, kterou jsem letos přečetla. Nutno podotknout, že Deset malých černoušků je současně i mou 1. knihou přečtenou od A. Christie.

Autorce nelze upřít filmový styl psaní, který mě pohltil, sotva jsem číst začala. Na žádná hluchá místa či nudné kapitoly jsem za celou dobu nenarazila. Napětí se stupňovalo a zvraty byly nečekané.

Člověk samozřejmě musel počítat s tím, že nemá cenu si oblíbit žádnou z postav, protože už od úvodní anotace je jasné, že budou postupně umírat. A skutečně - nikoho jsem si neoblíbila, nikdo z 10 „černoušků“ mi doopravdy sympatický nebyl. Místo toho jsem jen postupně přelétala mezi kandidáty na post hlavního vraha. Nutno říct, že jsem se v jednom z návrhů trefila, nicméně pak jsem tento tip zase opustila, takže jsem na konci byla SKUTEČNĚ překvapená na maximum.

K hodnocení tohoto díla musím ale uvést ještě jednu věc. Možná jste si všimli, že detektivky nepatří k žánrům, které bych zde často recenzovala či je četla. Důvodem je fakt, že jakmile jednou zjistím pointu detektivky, nemám potřebu se k ní znovu vracet a nemám ani chuť si dát někdy v budoucnu její re-reading. A já naopak ráda vyhledávám knihy, u kterých je větší pravděpodobnost, že bych se k nim vrátit chtěla, či si je přímo chtěla pořídit do vlastní knihovny. Ano, napadlo mě, že jsem ještě možná nenarazila na ten správný typ detektivky, ale to zřejmě ukáže jen čas - zatím to vidím takto. V tomto případě se na detektivní žánr mnohem raději podívám v rámci nějakých seriálů (Bones, Castle, Hercule Poirote) nebo filmů.

Po dočtení Deseti malých černoušků jsem si uvědomila ještě jednu věc. Pokud se skutečně zamyslím nad tím, co mi kniha dala, pak to není v podstatě nic. Ano, bylo to navýsost zajímavé a napínavé, nicméně celkové vyznění příběhu je strašné a deprimující. Autorka má tudíž na jedné straně můj obdiv za to, jak komplikovaný případ dokázala vytvořit, nicméně se musím pozastavit nad tím, zda nebyla tak trochu „trhlá“, pokud ve svém životě tak často řešila otázku, jak někoho důmyslně zlikvidovat. Překlápím se z jednoho názoru do druhého a asi bude nejlepší, pokud si každý udělá obrázek sám :-)

Co se týče mého doporučení, tak bych rozhodně řekla, že cílovou skupinou by měli být čtenáři minimálně od 16 let a výše. Kniha je určitě „povinnou“ četbou pro milovníky detektivek. Pokud ale patříte k podobné sortě čtenářů jako já, pak počítejte s tím, že napjatí budete, ale ve výsledku si z knihy nic pozitivního neodnesete. Podruhé si ji číst rozhodně nebudu.


Deset malých černoušků ode mě dostává 4 slabší * z 5.


Poznámka: Tato kniha byla již několikrát převedena na filmové plátno. Já zvolila nejnovější počin z roku 2015, 3 dílný snímek Až tam nezbyl žádný. Trochu mě mrzelo, že udělali velmi uspěchaný konec a některé věci oproti knize zcela zbytečně (a ne právě šťastně) upravili.



Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: google.com

4 komentáře:

  1. Já od Agáty četla zatím jen Vraždu v Orient Expresu, ale podle tvé recenze mi přijde, že je kniha vystavěna hodně podobně. Obvzlášť v tom, že člověk nemá ani šanci si žádnou z postav oblíbit...:-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tu jsem nečetla, ale asi máš pravdu :D

      Vymazat
  2. U mě Deset malých černoušků byla první knížka detektivního žánru, a od té doby jsem naopak Agathu vyhledávala čím dál častěji.
    Četla jsem ji když mi bylo kolem 14 let a tenkrát to na mě působilo možná až hororově. Ten pocit napětí, to, že absolutně netuším kdo je vrah a následné překvapení jak to celé je, mě nějak uchvátilo, a od té doby jsem ji četla minimálně čtyřikrát. Není tam samozřejmě už to překvapení, ale ten příběh mě nějak fascinuje a vůbec mi to nevadí.
    Takže je zajímavé, jak to na člověka působí odlišně :D. Tenkrát jsem to donutila přečíst mojí mamku, které se to až tak nelíbilo, za to si oblíbila ostatní Agathiny detektivky. Každopádně hezká malá recenze :)

    Jinak, mám opravdu ráda tvůj blog, občas si pročítám tvé staré články a recenze, obzvlášť si cením tvé upřímnosti a článků o víře, neznám moc lidí, kteří o tom takhle otevřeně píšou a vždycky je hezké vidět, že je někdo věřící, protože zas moc křesťanů - katolíků v okolí nemám.
    Krásný den!:)
    Dellaine

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. mě se autorčin styl velmi líbí, je neskutečně čtivý, ale přijde mi to všechno opravdu podobné :D a to já právě nemám ráda. ale dovedu si představit, že po další knize od A. Christie zase někdy sáhnu :-)

      a děkuju moc za pěkná slova, jsem ráda, že se ti tady líbí :-) a tobě také krásný den!

      Vymazat

Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)