Než jsem tě poznala - Recenze na knihu

Originální název: Me Before You

Autorka: Jojo Moyes

Český překlad: Lucie Mikolajková
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2012, v ČR 2015
Počet stran: 406

Anotace:

Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud.

Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivního Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louisu…

Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje.

UPOZORNĚNÍ: VÝJIMEČNĚ JE TATO RECENZE PLNÁ SPOILERŮ, TAKŽE POKUD SE NECHCETE PŘIPRAVIT O PŘEKVAPENÍ, DÁLE ČTĚTE POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ! ;-)

Můj názor:

Po mnoha a mnoha kladných recenzích a nadšených názorech čtenářů jsem se na tuto knihu velmi těšila. K přečtení mi ji půjčila kamarádka a musím říct, že stejně jako v ostatních, vyvolala i ve mně spoustu myšlenek a emocí…

STYL PSANÍ

Styl psaní Jojo Moyes je nadmíru čtivý. Pro knihu zvolila ich formu vyprávění z pohledu hlavní hrdinky Louisy. Jde poznat, že je opravdu vypsanou autorkou - dokáže si udržet čtenářovu pozornost při sledování neobratných škobrtání Lou na začátku, přes postupné získávání sebejistoty v povolání „ošetřovatelky“ až k ženě, jakou se stane na konci a která se už na svět nikdy nebude dívat stejnýma očima.

Zde opravdu nemám, co bych autorce vytkla. Mou pozornost si dokázala udržet od první do poslední strany… Líbilo se mi, že do příběhu začlenila humor, romantiku a lidské jednání popsané tak, abych dokázala uvěřit, že tenhle lidský příběh se klidně mohl odehrát.

POSTAVY

Louisa je mladá žena, která je postavena před nelehké životní změny - ztráta milovaného zaměstnání, nalezení nového a navíc zcela neznámého a neobvyklého. Její postava mi byla velmi sympatická, protože jsem se s ní v několika věcech dokázala opravdu ztotožnit a chápala jsem ji. Líbil se mi její optimismus a to, že ji autorka ozvláštnila nezaměnitelným módním stylem, který ji dělal tak originální. Velmi jsem také oceňovala její touhu nevzdávat se, ať už se jí do cesty postavilo prakticky cokoliv…

Will byl… něco zcela jiného. Jeho charakter byl komplikovaný a mám za to, že v něm autorka psychologii muže (dobrodruha), který je kvůli nehodě následně upoután na lůžko, vystihla velmi dobře. Nicméně přese všechno jsem si jej neoblíbila snad ani ze čtvrtiny tak, jak jsem myslela, že si jej oblíbím…

Abych byla upřímná… postupně mě začal štvát. Proč? Hned z několika důvodů.

Za 1) se zachoval jako učebnicový příklad POKRYTCE. Po Lou chtěl (a prakticky CELOU knihu do ní hučel), aby změnila svůj život, postavila se neznámému a děsivému, aby začala žít ten život, který si třeba ani nepředstavovala, že by žít mohla, aby bojovala se svým strachem. A co udělal on sám?

Prosím ale, abyste mě nechápali špatně! Nechci si tady hrát na to, že se dovedu natolik empaticky vcítit do člověka, který má podobné možnosti a stav jaký měl Will, to ani omylem! Pochybuju, že je toho někdo, kdo si něco podobného neprožil (nebo to nevidí kolem sebe denně a zblízka), adekvátně schopen.

Myslím to tak, že Will sám Lou radil jak na „neznámé a těžké“ a sám se k „neznámému a děsivému“ postavil zcela opačně. Jistě, je to něco jiného podíváme-li se na to do detailu, chápu! - ale snad chápete vy, kam tím mířím…

Nechápu komentáře, v nichž čtenářky (nejčastěji) obhajují konec knihy jako „vlastně takový happy end“, protože Will přece předal Lou recept na šťastný život + jí dodal odvahu a prostředky.

Jistě můžete namítnout, že Will chtěl dát Lou šanci na život s někým „normálním“ - jak je tedy možné, že se i dnes najdou ženy (a muži), které zůstávají se svými partnery, ačkoliv je postihne těžká nemoc nebo postižení? Co třeba skvělý příklad za všechny - Marek Eben?

Za 2) na rozdíl od jiných lidí, kteří jsou na tom méně nebo stejně špatně jako Will, měl on rodinu schopnou mu zajistit nadstandardní péči a služby. Řekněte mi, kdo z TOLIKA postižených co na světě jsou, si může dovolit VŠE to, co si mohl dovolit Will?

Za 3) měl Will možnost mít skvělý vztah (i když omezený) s báječnou holkou, která by se pro něj roztrhala. A vezmeme-li to kolem a kolem, tak jeho vysvětlení bylo, že ona mu nestačila. Aby si mohl připadat jako MUŽ, musel být „hřebec a dobrodruh“. Neřekla bych, že pravá podstata mužnosti spočívá v tom, že chlap skáče ze skal a potápí se ostošest. V čem spočívá ženskost? V tom, že máme prsa a pochvu, dělohu a vaječníky? V tom, že vaříme a pereme?

Za 4) Will měl zdravý mozek. A mozkem se dá dělat TAKOVÁ SPOUSTA věcí! Navíc vezmeme-li si dnešní dobu se všemi vymoženostmi, které máme k dispozici. Jsem si jistá, že jste na internetu nejednou narazili na článek o člověku, který dokázal zdánlivě nemožné, ačkoliv jeho postižení nebo omezení jasně na první pohled DOKAZOVALO, že něco takového prostě není možné. Dalším příkladem za všechny může být třeba Stephen Hawking. A pokud jste neviděli film Teorie všeho, rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.

Jistě, Will nebyl takový génius, ale v knize je několikrát řečeno, že byl ve své práci velmi dobrý. Nedělal manuální práci, čili je prakticky 100% šance, že by mohl pracovat i nadále, aby si připadal užitečný, nějak zaměstnal lenivějící mozek a zkusil místo přemýšlení o věcech, které už dělat nemůže, přemýšlet o věcech, které dělat může. A pro jinak aktivního muže, který nedělal nic kromě poslouchání hudby, sledování filmů a hledění z okna by práce byla potřeba jako sůl.

A za 5) jako věřící člověk zkrátka nemůžu souhlasit s tímto koncem a přístupem. Jak už jsem psala, tak díky Pánu Bohu nevím, jak těžké musí být nemoci se o sebe vůbec postarat (díky praxím v nemocnicích mám jen hrubou představu), ale i přesto jsem ZÁSADNĚ PROTI EUTANÁZII. Věřím, že VŠE v životě člověka má smysl a i tato hrůza je dána do cesty člověku z nějakého důvodu. Což se mi samozřejmě teď snadněji takhle „hodnotí“, když jsem víceméně zdravá. Ale to, co se tím snažím říct je, že pokud máme ve svém životě JAKÝKOLIV kříž, můžeme ho vždy využít k něčemu, co může pomoci druhým. A ne, není to VŮBEC snadné. Jenže... kdo kdy říkal, že život snadný je? Třeba obětovat svoje trápení za nějaký účel anebo nechat druhé lidi díky našemu trápení prokazovat milosrdenství, lásku a soucit…

Navíc zastávám další názor, a sice ten, že pokud my sami NEJSME schopni SAMI život dát a opravdu ho SAMI OD SEBE vytvořit, nemáme právo na to ho brát. Sebevražda je velmi závažný těžký hřích, kterým člověk zahodí ten největší Boží dar - život. Každý život má smysl a důvod nehledě na to, že ten „důvod“ třeba můžeme na čas ztratit ze zřeteli kvůli těžkostem a hrůzám, které nás v něm potkají - anebo se ten důvod třeba může i změnit…

Takže ve zkratce… Willova postava ve mně vyvolala doslova tsunami myšlenek a emocí. On před sebou měl ještě TOLIK možností!

PŘÍBĚH

Co se týče příběhu jako celku, tak se mi kromě konce opravdu líbil. Já tak pevně věřila, že si to Will nakonec ještě rozmyslí, zkusí bojovat dál, navíc když vedle sebe měl někoho, kdo by mu byl TAKOVOU oporou a světlem!

Dalo by se říct, že konec mi vlastně zkazil jinak skvělý dojem z celé knihy. Autorka zde totiž v podstatě halí sebevraždu do hávu milosrdného skutku, splnění přání milované bytosti. A podle čtenářských reakcí lze soudit, že se jí podařilo velké množství lidí přesvědčit o tom, že tento konec je vlastně správný a snad i nejlepší možný.

Ale napadlo vás, co se stane, pokud se potratům a eutanázií (vraždám a sebevraždám) bude dávat zelená?

Za pár desítek let (nebo dřív) vyšetřování embryí a legální „eliminování“ těch, která jsou „předurčena“ pro nějakou nemoc? A pak „pokročíme“ k tomu, že se budou „eliminovat“ i ta, která nebudou splňovat odpovídající kvóty pro vysokoškolskou inteligenci? Ne, nemyslím si, že přeháním.

DOPORUČENÍ

Knihu bych doporučila čtenářům, kteří rádi přemýšlí o postavách a jejich osudech. Rovněž těm, kteří mají rádi dobře napsané knihy s ne tak docela typickými konci.

A ještě musím dodat jednu věc - pokud si někdo přečtete tuto recenzi a kroutíte nad ní hlavou a říkáte si, že to za a) moc prožívám, za b) mám zastaralé názory z nedělní školy či za c) oboje, tak si klidně hlavou kruťte dál. Za 1) je toto můj blog a opravdu NIKOHO nenutím si příspěvky zde číst, za 2) jsem zvyklá psát recenze dlouhé tak, abych postihla nejdůležitější dojmy a myšlenky, které ve mně četba dané knihy vyvolala.

A především za 3) četba knih / sledování filmů nám do hlavy vkládá myšlenky a ty pak postupně mohou měnit / utvářet naše názory a postoje - a pokud někdo napíše knihu s takto závažným tématem, kterým SEBEVRAŽDA je (vynechejme prosím všechny eufemismy, které si lidé pro tohle vymýšlejí), nedovedu to přejít a zkonstatovat pouze to, že kniha byla čtivá.

A ještě mě napadla jedna věc - víte, jak se nám někdy stane, že na něco zapomeneme nebo zaspíme, zmeškáme vlak nebo něco nedopadne tak, jak bychom chtěli a jak bychom si přáli? Jsem si jistá, že všichni si zde můžeme dosadit něco, co se stalo každému konkrétně. A co potom děláme? Jsme TÁÁÁK naštvaní a zuříme a nadáváme jako dlaždiči. A víte, jak se často stane, že to nakonec bylo DOBŘE? Že se právě DÍKY tomu stalo něco jiného, co pro nás bylo ještě lepší? Že jsme třeba někoho potkali, něco jiného jsme mohli vidět, někde jinde pomoct nebo nás to dokonce zachránilo od něčeho hrozného? Dosaďte si sami, jestli se tenhle příklad nějak hodí k této knize…

Celkové hodnocení:

«««««

Než jsem tě poznala je velmi dobře napsaná kniha, která vás bude nutit číst až do samého konce. Těšit se můžete na milou Louisu a ze začátku poněkud mrzoutského Willa. Konec knihy je rozhodně překvapivý a za sebe musím upřímně říct, že mi pokazil dojem z celé knihy.

Přesto dávám 4 hvězdy, protože za autorčin nesporný spisovatelský um nemohu jít níž.

Obrázky: pinterest.com