Eleanor & Park - Recenze na knihu

Originální název: Eleanor & Park
Autorka: Rainbow Rowell

Český překlad: Jana Kunová
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2013, v ČR 2014
Počet stran: 325

Anotace:

Romance ze školního prostředí, neobvyklá je v tom, že hlavní hrdinka není nejkrásnější holka na škole a její milý není nejúžasnější borec; ona je obyčejná, trochu při těle, on nenápadný kluk s částečně asijskými předky. Jejich zvolna se vyvíjející vztah překvapí je samotné a je líčený tak, že když se poprvé vezmou za ruku, připraví to o dech je i čtenáře. Celosvětový fenomén ve stylu Hvězdy nám nepřály.

Související recenze:

Fangirl

Můj názor:

O této knize a spisovatelce jsem poprvé slyšela od Madeleine z blogu Cz-books. A protože už jsem s jejími tipy měla zkušenosti (dobré), tak jsem si byla jistá, že ani mě se toto Madeleinino nadšení z duhové spisovatelky nevyhne. A bylo to tak :-)

O čem příběh vypráví je asi v povědomí všech, kteří čtete young adult. A pokud se nad tím zamyslíte, tak Rainbow Rowell (jako spousta dalších autorů) vlastně nepřichází vůbec s ničím novým a převratným - školní romance. Čím je tedy její kniha tak jiná a zvláštní, že se z ní stal téměř fenomén? Co může za to, že je z ní většina čtenářů unešená?

Prvním a nejdůležitějším důvodem budou bezesporu hlavní postavy: Eleanor a Park. Nejsou super krásní, nejsou super dokonalí. Park je tak trochu blbej, překrásnej, divnej asijskej kluk a Eleanor je holka, která je šíleně zrzavá, šíleně nespolečenská, trochu při těle, není oblíbená a nemá zrovna nejlepší vkus na oblečení. Oba mají problémy se sebevědomím, s konverzací, navázáním očního kontaktu, pozdravením… Pár k pohledání, no ne? :-) A světe, div se! - jejich počínající (ne) komunikace se postupem času rozvine a z nich se stane TAK nepravděpodobný a přitom neskutečně silný pár, že druhý takový nenajdete.

Myslím, že hlavní příčinou jejich oblíbenosti je to, že jsou v tom či onom podobní každému z nás, a jelikož jsou tak netypicky originální v tolika věcech, máme k nim blíže než k té sebekrásnější hrdince či hrdinovi z kdejaké dystopie nebo románu.

Dalším nezastupitelným plusem knihy je styl psaní Rainbow Rowell, která nám servíruje svůj příběh přímo filmovým tempem. Na autorce je vidět, že prostě VÍ, jak čtenáře přikovat k příběhu kdekoliv se právě nachází, donutit ho, aby četl dál a nepustil knihu pomalu z ruky. A když už se vám to přece jen povede, tak si můžete všimnout počátečního strabismu nebo tiku v oku a cukání ruky tím směrem, kam jste knihu tak sebevědomě odložili s tím, že „pro dnešek už se čtením končím.“ Naivita 3. stupně ;-)

V knize se vyprávění střídá z pohledu na Eleanor a Parka, což je skvělé, protože oba jsou velmi originální charaktery a nahlížet do hlavy jednoho či druhého je velmi zajímavé a VELMI zábavné. Kromě toho autorka bravurně využívá střídání delších a krátkých vět, takže krásně udržuje tempo příběhu a současně se zdržuje jen u těch scén a dialogů, které jsou zajímavé a někam nás posunují, takže nudy se bát nemusíte. Mám dojem, že slovo „nuda“ v autorčině slovníku ani nenajdete.

Na celé knize je podle mě nejlepší a současně též nejkrásnější právě to, že se z tak nesourodých lidí stanou nejlepší přátelé a později partneři. Když jsem knihu četla, neubránila jsem se dojmu, že téměř KAŽDÁ scéna, kterou Rainbow Rowell použila, už někde v nějaké knize či filmu byla a přesto mi to vůbec nevadilo, protože mi připadalo, jako bych je tady četla skutečně POPRVÉ. Bude vám dávat smysl, pokud napíšu, že Eleanor & Park je kniha plná klišé bez klišé? :D Pokud ano, tak jsem ráda, že jsme na stejné vlně, pokud ne… no, na jinou vlnu se tedy ladit nebudu ;-)

Jednu věc musím vytknout - zase! Zase další kniha / autorka / překladatelka (těžko říct, originál jsem nečetla), která zase používá více Božích jmen zde, než v kostele. Proč? To je vážně slovní zásoba tak omezená? Proč taková spousta autorů NEDOKÁŽE psát bez klení a neustálého nadávání? Ano, pochopila bych to u postavy Richieho, ale proč takto musí mluvit všichni? „Ano,“ řeknete, „mluví tak přece všichni!“ Jasně, a až budou všichni skákat z oken a vrhat se pod tramvaje a autobusy, tak to budeme dělat všichni, že? No jo, moje pravidelná „morální vsuvka“, ale říkejte si a myslete si, co chcete, já si za tím stojím a stát budu.

A moje doporučení pro vás? Knihu vám samo sebou VELMI doporučuji. Je milá, vtipná, smutná, reálná, romantická, krutá, plná strastí i radostí, bolestí, štěstí a originálních hlavních hrdinů, kteří se vám zadřou pod kůži tak, že si je budete pamatovat možná nadosmrti… :-)

Jen tak mimochodem… jak jsem četla začátek a ony skutečně překrásné (a mistrovsky napsané) kapitoly, kdy jsou Park a Eleanor v autobuse a začínají spolu „navazovat kontakt“ díky komiksům a hudbě, byla jsem z toho opravdu mimo. Bylo to tak krásné, procítěné, uvěřitelné a pro mě asi jedna z NEJLEPŠÍCH a NEJHEZČÍCH částí celé knihy.

Naproti tomu - když jsem dočítala ke konci, myslela jsem, že si budu muset vzít nějaké prášky na uklidnění. Po přečtení posledního odstavečku, respektive posledních 2 vět, jsem si uvědomila, že prášky nebudu potřebovat, protože mě z toho do 10 sekund klepne a bude… Nicméně! Můj mozek se odmítal vzdát, takže si rychle vykalkuloval a promítl celou situaci, a pak jsme SPOLEČNĚ došli k závěru, že ta 2 slova SPOILER byla právě TA 2 SLOVA, která Eleanor Parkovi nikdy neřekla :-)

A moji dedukci potvrzuje také jeden z rozhovorů s Rainbow Rowell. Pozor SPOILER!

... Of course every Eleanor & Park fan wanted to know about the ending. Nikkie says, "What are those three words in Eleanor's postcard? My guess is 'Park just stop,' but I'm still hoping it's 'I love you.'" You probably don't want to tell us (unless you do?!), but maybe you can answer Julia's question: Did you always think Eleanor & Park would end the way it did? 

R. Rowell: Maybe not always. But I had the ending pinned down really early in the writing process. I even had that last line — "Just three words long."

I won't tell you what the three words are, because I'm not quite done with these characters; there's still a chance that I'll write about them again someday. I will say that the three words are happy and hopeful words.

People have guessed "Park just stop" or "Leave me alone" — but if you look at Park's reaction, you know that he's happy.

"He sat up. He smiled. Something heavy and winged took off from his chest."

That's hopeful!

Takže, milí přátelé-čtenáři? Třikrát UFF!!! :-)

Celkové hodnocení:

«««««

Bezkonkurenční kniha v žánru young adult, která si rozhodně zaslouží plnou čtenářskou pozornost. Příběh plný klišé bez klišé s dvojicí - Eleanor s Parkem, kteří se vám nesmazatelně zapíší do mysli.

Ukázka z knihy:

PARK

Když Park nastoupil do autobusu, položil na vedlejší sedadlo komiksy a kazetu se Smithy, aby na ni už čekaly. Aby nemusel nic říkat.

Jakmile o pár minut později přistoupila, poznal, že s ní něco je. Vlezla do autobusu, jako kdyby se ztratila a sem se dostala omylem. Měla na sobě to samé co včera - což nebylo zas až tak divné, pořád nosila v různých obměnách to samé - ale dneska to bylo jiné. Neměla nic na krku ani na zápěstích a vlasy se jí úplně zbláznily, byla to zkrátka jedna velká halda zrzavých kudrlinek.

Zastavila se u sedadla a zadívala se na věci, které jí tam položil. (Kde nechala učebnice?) Potom všechno zvedla, opatrně jako vždycky, a sedla si.

Park se jí chtěl podívat do tváře, ale nemohl. Místo toho jí koukal na zápěstí. Vzala do ruky kazetu. Na bílý proužek papíru napsal „How Soon Is Now a další.“

Podala mu ji.

„Děkuju…“ řekla. To od ní tedy vážně ještě neslyšel. „Ale to nejde.“

Nezval si ji.

„Je pro tebe, vem si ji,“ zašeptal. Zvedl oči od jejích rukou a upřel na její skloněnou bradu.

„Ne,“ odvětila, „teda děkuju, ale… to nejde.“ Snažila se mu kazetu strčit zpátky, ale on si ji nevzal. Proč musí z každé maličkosti dělat problém?

„Já ji nechci,“ řekl.

Zatnula zuby a provrtala ho pohledem. Ta ho teda musí nenávidět.

„Ne,“ zopakovala tak hlasitě, že ji skoro mohli slyšet i ostatní. „Myslím, jako že to nejde. Nemám si to na čem poslechnout. Prostě si to zase vem.“

Vzal si kazetu. Ona si zakryla obličej. Kluk, co seděl přes uličku, přitroublý čtvrťák s přitroublým jménem Junior, to celé sledoval.

Park se na něj mračil, až se Junior odvrátil. Pak se otočil zpátky k ní…

Vytáhl z kapsy svého trenčkotu walkmana a vyndal z něj kazetu Dead Kennedys. Vložil dovnitř novou kazetu, zmáčkl play a - opatrně - jí nasadil sluchátka přes vlasy. Dával si takový pozor, že se jí ani trošičku nedotkl.

Uslyšel klouzavou kytaru na začátku a potom první verše textu. „I am the son… and the heir…“

Maličko zvedla hlavu, ale nepodívala se na něj. Nesundala ruce z obličeje.

Když dojeli ke škole, stáhla si sluchátka a vrátila mu je.

Společně vystoupili z autobusu a dál šli mlčky spolu. Což bylo divné. Normálně se rozdělili, jakmile se ocitli na chodníku. Parka napadlo, že divné vlastně bylo právě to - každý den chodili stejnou cestou, ona měla skříňku na stejné chodbě, akorát na opačném konci, jak se jim vlastně povedlo chodit každý jinudy?

Když došli k její skříňce, Park chvilku zůstal stát. Ne moc blízko, ale zastavil se. Ona taky.

„No,“ řekl a zadíval se do chodby, „tak už jsi slyšela The Smits.“

A ona…

Eleanor se zasmála.

Obrázky: pinterest.com