Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2014
Počet stran: 392
Rok vydání: 2014
Počet stran: 392
Anotace:
Mia je sedmnáctiletá
holka, která se na vlastní pěst protlouká životem. K tělu si jen tak někoho
nepustí a pro drsné slovo nejde daleko. Když odejde od své nesnesitelné matky,
začne žít v opuštěném domě s partičkou kluků, kteří jsou na tom podobně jako ona.
Když mezi ně přijde nový spolubydlící, není z něj Mia zrovna nadšená. Hádky
jsou na denním pořádku, ale postupem času se ukazuje, že na rčení „co se
škádlívá, to se rádo mívá“, možná něco bude.
Za poskytnutí e-knihy
k recenzi děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz jehož spolupráce si velmi
vážím a jsem za ni ráda.
Můj názor:
K této
knize jsem se dostala díky mnoha pochvalným komentářům na DatabazeKnih.cz, a
ačkoliv jsem čekala, že kniha bude mít jednodušší děj, těšila jsem se na ni,
protože jednou za čas vůbec neuškodí přečíst si něco oddechového.
Na
začátku se setkáváme s Miou, která má problémů nad hlavu, ale díky svým
přátelům - partě kluků, s nimiž žije v jednom domě - dokáže svůj
život nějak kočírovat a přežívat. Mia pro ostré slovo nejde daleko a své kluky
i svůj domov miluje nadevšechno. A co milujete, to musíte ochránit.
A přesně to
také Mia udělá, když zpozoruje, že se k nim snaží dostat nějaký smardlavý,
špinavý a zarostlý bezdomovec. Neváhá a kopne… přesně tam, kam chtěla. Teprve
poté zjistí, že to není žádný bezdomovec, nýbrž jejich nový „spolubydlící.“ Tím
však souboj mezi Miou a neznámým teprve začíná. Brada (bezdomovce) takové
uvítání sice srazilo na kolena - fyzicky i psychicky - ale copak se dá
zastrašit nějakou prťavou holkou? A copak Mia strpí vetřelce, který ji dovede
naštvat jen tím, že sedí u stolu nebo na gauči? NIKDY!
Trhni
si! bohužel patří k těm knihám, které se mi velmi špatně hodnotí. Abych
tedy zachovala svou zásadu, že v recenzi hodnotím knihu tak, jak na mě skutečně působila, tak hodnocení
rozdělím na 2 části. Negativní a pozitivní.
Upřímně
musím říct, že mě kniha dost zklamala. Příběh jako celek byl velmi - opravdu VELMI
jednoduchý. Čekala jsem mnohem větší zápletku a to i na tento prostý román.
Pořád jsem doufala, že se děj posune někam, kde budu aspoň trochu nesvá a budu
trnout, co bude dál… Naneštěstí se tak nestalo. Naneštěstí se zde opakovalo to,
co bych (být autorovým korektorem) vyškrtala a donutila jej to přepsat: vznikne nedorozumění mezi 2 stranami, jedna to chce vysvětlit a druhá, místo
aby na to vysvětlení počkala, odejde a nenechá první stranu mluvit. Viz
telenovela. Ach jo…
Postavy
byly vcelku příjemné a sympatické. Hlavní hrdinka Mia měla někdy na můj vkus až
příliš „proříznutou“ pusu a rozhodně by jí neuškodilo nejprve na 5 vteřin
přemýšlet a pak teprve mluvit. Ke konci mě neskutečně štvala, protože to, jak
si vysvětlovala reakce lidí kolem sebe, bylo zaslepené, trochu sobecké a téměř
nepřipouštějící jiný úhel pohledu krom jejího.
Například
mě neskutečně naštvalo, jak se na samotný konec vyvinul SPOILER její vztah
s Lennym. Nechápu! Po všem, co pro ni udělal, a ona není schopná mu to, že
jí jednu věc neřekl, snad ani odpustit? Vždyť přece to, co k nim Brada
přivedlo bylo na něm, aby se s tím svěřil, ne na Lennym! Kdyby to bylo
naopak a Mia byla v Bradově kůži, určitě by ocenila, kdyby o ní někdo
každému vykládal. Ne, toto mi hlava nebere.
Dále mě štvaly (a mrzely) velmi časté a zbytečné narážky na sex, protože… PRO PÁNA! - to nejde najít jiná a vtipnější přirovnání? Viz třeba kniha Zítra začnu nový život od Gillese Legardiniera. Recenze ZDE.
Ale
abych jen nekritizovala, tak nyní ta pozitivnější část hodnocení. Kniha byla
velmi čtivá, a to i přesto že (jak jsem již psala) v ní nedošlo téměř k žádné
pořádné zápletce. Autorce se povedlo vytvořit takové množství rýpavých,
vtipných a zajímavých rozhovorů a situací, že jsem si na nudu nemohla stěžovat.
Bylo těžké se od četby odtrhnout, protože kapitoly byly krátké a autorčin styl
psaní svižný a chytlavý.
Vyvíjející
se vztah mezi Miou a Bradem bylo zajímavé sledovat, protože opravdu nemám ráda
páry, v nichž by si jeden z druhého málem sedl na zadek. Líbila se mi
bojovnost mezi nimi, oboustranná tvrdohlavost a neustálé hašteření,
pošťuchování a vytáčky.
Co se týče ostatních postav, tak jsem si oblíbila téměř všechny. Nejvíce asi Lennyho. Líbilo se mi, že byl rozumný, přísný a hodný současně. Snažil se být spravedlivý a opravdu se o celou „bandu“ dobře postarat. Zvláště proto mě pak mrzelo, co se na konci stalo :-(
Co se týče ostatních postav, tak jsem si oblíbila téměř všechny. Nejvíce asi Lennyho. Líbilo se mi, že byl rozumný, přísný a hodný současně. Snažil se být spravedlivý a opravdu se o celou „bandu“ dobře postarat. Zvláště proto mě pak mrzelo, co se na konci stalo :-(
Musím
také přiznat, že jsem se hodně nasmála a někdy dokonce vybuchla smíchy - třeba
při Miiných „výpadcích“ paměti a tomu, co po nich následovalo :D
Pokud
čekáte nějakou pořádnou zápletku nebo hlubší význam či skryté poselství, pak na
ně nečekejte. Knihu bych tedy doporučila těm z vás, kteří hledáte opravdu
něco HODNĚ odpočinkového a ZCELA nenáročného. Něco, u čeho se zasmějete a možná
si trochu zabušíte hlavou do stolu nad hlavní hrdinkou ;-)
Celkové hodnocení:
«««««
Jednodušší příběh
autorka vyvážila velmi čtivým a příjemným stylem, jímž je kniha psána. Trhni si! je kniha, kterou bych
doporučila spíše čtenářům od 15 let a dále těm, kteří si chtějí přečíst něco
zcela nenáročného, odpočinkového a romantického.
Ukázka z knihy:
Nic jsem neřešila, v kuchyni
čapla první skleničku, na kterou jsem narazila, nestarala se, jestli je
použitá nebo čistá, a nalila si do ní vodu. Napila jsem se, ale nepomohlo
to. Pořád mě škrábalo v krku a přemáhal mě kašel, a jak jsem se
snažila rychle dýchat a zároveň se neudusit, děl se pravý opak.
Najednou, aniž bych si všimla, že
ke mně vůbec jde, mi Brad oběma rukama popadl obličej a donutil mě
zadívat se mu do očí. Sípala jsem a napůl umírala, takže jsem neměla
sílu ho odstrčit.
„Nedýchej,“ poradil mi. Vykulila
jsem oči a snažila se jeho ruce setřást. Magor, magor je to! Prej
nedejchej, proboha! „Mio, zadrž na chvíli dech. Věř mi,“ řekl a jeho tón
mě donutil nad tím alespoň zauvažovat. Kdyby mě chtěl zabít, příležitostí
k tomu měl mraky.
A tak jsem ho poslechla.
„Ty debile! Jestli mě chceš zabít,
tak to řekni rovnou a nezkoušej tu na mě tyhle tvý kdovíco!“
zanadávala jsem a náramně se mi tím ulevilo. Až pak mi došlo, že je to
pryč. Zase jsem se mohla nadechnout. Překvapeně jsem vydechla… Sakra.
Měla jsem ale pořád dostatek rozumu
na to, abych se vzpamatovala. Určitě jsem se červenala, ale to mi bylo
v tu chvíli jedno.
„Díky,“ dostala jsem ze sebe neochotně.
Mnohem radši bych mu zase nadávala, to byl totiž nejspíš jediný způsob, jak jsem
s ním dokázala komunikovat. Smutný, ale pravdivý.
Nevšímala jsem si jeho úsměvu,
kterej říkal všechno, aniž by musel otevřít pusu a použít hlasivky.
Prostě paráda.
Otočila jsem se k němu zády,
abych se do jeho rozjařené tváře nemusela dívat. Přišlo mi zvláštní, že
jsem ho viděla usmívat se jen v případě, když mi bylo pořádně blbě.
Nejspíš mu dělalo dobře, když se lidi kolem něj dusili nebo prožívali jiný podobný
trable. Hlavně že on byl v pohodě.
Zamračeně jsem šáhla
po sklenici s vodou a napila se. Cítila jsem se ještě líp.
Nemyslela jsem si, že by ještě na něco čekal, a tak jsem se zase
vrátila do obýváku. Film ještě neskončil, takže jsem se zahrabala zpátky
do deky.
Nemohla jsem ale přestat myslet
na to, jak se Brad poslední dobou choval. Bylo to divný a taky
podezřelý. Kde byl ten pruďas, co mi lezl na nervy? Teda… na nervy mi
lezl pořád, a to pořádně, ale už v tom nebylo to původní nadšení.
Za žádnou cenu jsem si nechtěla
připustit, že si na něj začínám zvykat.
To by bylo příšerný.
Já totiž neměknu.
Nezná něco jako chvilka soukromí
po záchvatu dušení? Musí se pořád vtírat, když o to nikdo nestojí?
Snažila jsem se ten pocit ignorovat. Jedno jsem si už uvědomila, tohle byl teď
i jeho domov. Nemohla jsem mu říkat, aby odešel odněkud, kde to nebylo jen
moje. Můj pokoj – to byla jiná, ale takhle… Jenže když se natáhl nad
konferenční stůl pro misku popcornu, dožral mě tím.
Proč si nejde udělat svůj, nebo se
alespoň nezeptá?! Chovala jsem se dětinsky, to jsem věděla, ale nemohla jsem si
pomoct.
„Nechceš si vzít svůj?!“ vyjela
jsem.
Předpokládala jsem, že to bude jediná omluva,
které se kdy dočkám.
Chtěla jsem mu chytře odpovědět, ale
ten provokatér si nabral další hrst popcornu a nacpal si tváře. Šokovaně
jsem otevřela pusu a přimhouřila oči. Jen pobaveně zavrtěl hlavou
a znovu očima zabloudil k televizi.
No tohle!
„To je všechno? Nebudeme se hádat?“
„Ne,“ usadil mě mile.
„Proč ne?“ nechápala jsem. Jak s ním mám
bydlet pod jednou střechou, když se s ním nebudu moct hádat? „Protože jsem
lepší? Přiznáváš, že tvůj rozmazlenej zadek nemá na ten můj?“
„To bych se nikdy neopovážil
tvrdit,“ prohodil sarkasticky. „Jsem jen unavený z toho věčnýho
dohadování! Jsi jen další vystrašená holka, co se snaží drápat všude kolem
sebe, hlavně aby jí nikdo neublížil, nic nového pod sluncem.“
„Cože?“ vyjekla jsem a musela
se postavit, protože se mě znovu začal zmocňovat vztek a ve stoje
jsem se mohla líp kontrolovat. Nechtěla jsem se ještě víc znemožnit, bohatě
stačilo, že jsem se málem udusila. Pro dnešek toho bylo až nad hlavu a on
si stejně nedal pokoj!
„Bojíš se. Nemám tušení čeho, ale
uvědom si, že tím od sebe všechny jenom odháníš!“
Vykuleně jsem na něj zírala.
„Kdo si myslíš, že seš?! Přijdeš
sem, všechny je tu poblázníš a teď mi budeš vykládat, jaká jsem? Tak já ti
řeknu, jaká jsem! Jsem nasraná, protože všude, kam se podívám, stojíš ty
a ten tvůj samolibej úsměv, za kterej bych ti nejradši jednu vrazila!
Rozčiluje mě tvoje přítomnost a úplně nejradši bych tě-“ Nestačila jsem to
doříct, protože si mě za tričko strhnul k sobě dolů a neohrabaně
připlácl své rty k mým. Chutnaly slaně a byly tak hebký, že se to
zdálo až nemožný.
„Mlč,“ vydechl přerývavě
a znovu na mě zaútočil.
Obrázky: pinterest.com
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)