Cizí slovo láska - Recenze na knihu

Originální název: Love and Other Foreign Words
Autorka: Erin McCahan

Český překlad: Štěpánka Svobodová
Nakladatelství: Fortuna Libri
Rok vydání: 2014, v ČR 2014
Počet stran: 301

Anotace:

Vtipný a zároveň dojímavý příběh mimořádně inteligentní šestnáctileté Josie

Hlavní hrdinka neřeší žádné závažné problémy – i když trochu světového míru by si ke svačině určitě dala. Má úžasnou rodinu, miluje své rodiče, zbožňuje své sestry a na milost vzala i švagra (musel však na tom tvrdě pracovat). Teď je na obzoru druhý švagr. Josiina zatím neprovdaná sestra Kate se nezadržitelně žene k oltáři a z nastávajícího člena rodiny Geoffa se budoucí švagrové zvedá žaludek. Co takhle udělat vetřelci ze života peklo? Naštvaná Josie by to možná zvládla, ale rozptylují ji upištěné spolužačky, zlatí hoši všude kolem a zejména to, že každý, zdá se, mluví úplně jiným jazykem.

Jak se dá v takovém světě vůbec vyznat láska a jak dát zakusit nenávist?

Můj názor:

Na tuto knihu mě navnadila Verunka z Knižního přátelství, která na ni napsala velmi pěknou recenzi, a tak jsem si řekla, že tuhle knihu nesmím minout.

Hlavní hrdinkou příběhu je 15tiletá Josie, která je velmi chytrá, ale současně také trochu zvláštní. Právě stojí před velmi vážným problémem - její druhá sestra Kate se bude vdávat a přičemž její nastávající Geoffrey Stephen Brill, Josie mírně řečeno NAPROSTO nevyhovuje. Vadí jí na něm všechno, nelíbí se jí na něm nic a tak si dá předsevzetí, že tomuto „omylu“ alias svatbě, musí za každou cenu zabránit, protože Kate přece MUSÍ POCHOPIT, jak je pro ni Geofuj zcela nevyhovující.

Všechny Josieiyny snahy o vrácení rozumu Kate ale selžou v momentu, kdy jí sestra řekne, že dokud sama nepozná lásku, těžko může rozumět jejímu vztahu, ba co víc se jí od něj snažit odradit. A Josie se jako správný vědec rozhodne záhadě přijít na kloub.

Co je to vlastně láska? Dá se vůbec nějak definovat? A dokáže se Josie zamilovat? Nebo je to moc složité a neuchopitelné? A co se stane, když se zamiluje na první pohled? Jak taková láska může dopadnout? A pochopí nakonec Kate a její vztah ke Geoffujovi?

Měla jsem s touto knihou velký problém. A vlastně pořád uvažuju nad tím, jestli je vhodné říkat problém, když jej nedovedu definovat.

NEVÍM PROČ - opravdu nechápu proč, ale nedovedla jsem se do knihy více jak do poloviny začíst. Prostě mi to nešlo. Nebylo to špatné, nevadily mi postavy, dokonce jsem se místy opravdu srdečně zasmála, ale zkrátka… NĚCO mi tam nesedělo a ať se snažím, jak chci, nedovedu to najít nebo pojmenovat.

Přitom styl psaní Erin McCahanové je příjemný, čtivý a nenudí. Předvedla velkou škálu dobře vykreslených charakterů a mimo to je ještě byla schopná oddělit i co se stylu mluvy týče. Velmi to oceňuji a klobouk dolu před ní. Pro knihu si vybrala ich formu vyprávění s pohledu Josie.

Co se týče grafického zpracování, tak má kniha docela velká písmena, kapitoly dlouhé tak akorát a navíc se sem tam vyskytují smsky, zápisky z deníku, které příběh oživí jak po stránce vizuální, tak dějové.

Postavy byly příjemné. Některé tedy už méně a fakt mě hodně štval Geoffuj. Nedovedla jsem se proto na Josii zlobit, ať už „provedla“ cokoliv. Byla jsem na její straně, což jsem se sama sobě divila. Jenže tato kniha mě tak celkově nějak domotala, že jsem se vlastně… nedivila :D

Josie byla velmi… originální postava a upřímně říkám, že mít ji vedle sebe, tak mě asi za chvíli švihne. Nicméně v knize jsem si ji posléze opravdu užívala a oblíbila.

Rodiče a sestry Josie byli fajn, velmi příjemná rodinka. A rodiče mají můj obdiv za to, že tak nesourodé sestry (na první pohled) dovedly ukočírovat vychovat.

Druhá část knihy se mi líbila mnohem víc a KONEČNĚ se mi podařilo se do ní začíst a naplno ponořit. Bylo to vtipné, milé a skutečně inteligentní.

Ovšem závěr sám mě trochu… překvapil. Překvapil tím stylem, že jsem byla v šoku z toho, jaký směr nabral.

Čekala jsem, že to bude román, a proto jsem nepochopila, proč autorka tak šíleně omezila romantickou linku s hlavní hrdinkou. Oba z dvojice kolem sebe během celé knihy tak nějak chodili a jejich vztah působil naprosto normálně (i když čtenář možní trošilinku tuší…) a pak BUM a najednou je to TA DVOJICE. Eee. Toto opravdu nemám ráda.

Když román, tak ať je tam vidět, že ti dva si k sobě hledají cestu a sem tam nějaká ta jiskra aspoň proběhne a ne jako tady - z ničemnic najednou láska. Ono to tedy nebylo z ničeho nic - ale prostě jsem během celé knihy nenašla ANI NÁZNAK (třeba delší pohled, dotek ruky…), který by aspoň zběžně napovídal, že ti dva k sobě cítí něco víc.

Nevím, možná je to jen můj názor a vy po dočtení budete naprosto spokojení… Záleží na každém, no :-)

Ovšem konec jako takový byl NAPROSTO SKVĚLÝ, ÚŽASNÝ A BYLA TO BOMBA. Byl velmi uspokojující a přesně takto to by to v knihách mělo dopadat :-) A během posledních pár vět jsem lehla smíchy :D

Možná jste na tom jinak, ale já snad více než nějaké hlubokomyslné myšlenky na závěr oceňuji něco, co mě v závěru knihy rozesměje, přinejmenším mi pak vykouzlí úsměv na rtech. Samozřejmě - pokud je to kniha o válce, tak asi ne, ale co se týče oblasti románů tak rozhodně ;-)

Poznámka:

Velmi příjemně mě překvapilo, že autorka v knize používala spisovná slova, vyhnula se nadávkám a klení. Nevím jak vy (už jsem to v jedné recenzi zmiňovala), ale je opravdu docela poděs číst někdy knihy, kde se kleje víc než na dlažbě a Boží jména tam používají ještě častěji než v kostele.

Nechápejte mě špatně - někdy se to do situace hodí a opravdu by to bez nějaké peprné nadávky nebylo ono, ale aby to bylo VŠUDE a POŘÁD, tak to opravdu ne. Kazí mi to čtenářský požitek.

A proč to tam tolik autorů dává? Protože tak mluví všichni? A proč? Nemají dostatečnou slovní zásobu? Potřebují slovní vatu? Neví, co říct?

Tak zde v knize Cizí slovo láska (další například Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna od Daniela Glattauera) je jasný důkaz, že psát jde i bez nadávek.

A jako příklad sám za sebe zde uvádím jednu zajímavou a podnětnou myšlenku z Cizí slovo láska:

„Jazyk střední školy by se dal nazvat ohmigodština, protože každý vykřikuje Oh my God! snad stokrát za den. Já to ale nemůžu pomalu ani vyslovit, protože si myslím, že to je nefér k Bohu. On se taky neválí jen tak někde v nebi a nevykřikuje Oh my Josie! pokaždé, když ztratí klíče nebo mu klekne počítač.“

Co myslíte? :-) Nestojí to za úvahu? Schválně si spočítejte, kolikrát "Pane Bože" za den řeknete...

Celkové hodnocení:

«««««

Nejprve jsem se do knihy nemohla začíst, ale když se mi to po půlce podařilo, velmi jsem si knihu (stejně jako hrdiny - především Josie) oblíbila.

Inteligentní kniha, která vám poskytne zase jeden z dalších pohledů na lásku, který je netradiční právě díky Josie.

Doporučuji těm z vás, kteří máte rádi inteligentní, vtipné, milé knihy a nemusíte přehršel romantiky. Najdete ji až skoro ke konci. A vy, kteří se naopak v romantice vyžíváte, po této knize také zkuste sáhnout, mám za to, že vás nezklame ;-)

Ukázka z knihy:

Když se Kate konečně objeví, je skoro šest třicet, takže se opozdila o půl hodiny, ale na náladě jí to rozhodně neubírá. Za ní jde vysoká, prapodivná, patrně mužská bytost. Vypadá, jako by si nějaký malíř načrtl skicu muže, ze kterého se stal čáp, několikrát ho vygumoval a znovu nakreslil a nikdy úplně nedokončil. Vzhledem k tomu, že se v ničem nepodobá tomu, jak nám ho Kate líčila, docházím k závěru, že to není Geoffuj.

Všichni vstáváme. Kate se zavěsí do náčrtku člověka a pronese trochu poplašeně: „Hele, vždyť vy jste zasnouben!“

No tak dobře, to jsem řekla já.

„Josie. Ehm. Mami.“

To je Kate.

„To je zásnubní prstýnek,“ říkám a ukazuju prstem. „A co je tohle teda za chlápka?“

„Josie, to je Geoff,“ řekne Kate.

„Ne, není,“ říkám já a vzápětí mě přehluší matka, která prohlásí tázavým tónem: „Kate?“

„No, ehm- “ sestra zaváhá.

„Nechceš nám něco říct?“ řekne matka, aby ji povzbudila.

„Už to řekla Josie.“

„Jestlis chtěla, aby to bylo překvapení, tak jste si neměli nasazovat prstýnky,“ řeknu. „I když Geoffuj mě každopádně hodně překvapil. Víš určitě, že je to on?“

„To je Josie,“ řekne Kate, aby zamluvila Geofujje, a potom dodává: „Ano, jsme zasnoubeni.“

Místnost se okamžitě naplní gratulováním a veselým štěbetáním a já Kate objímám, ale své nadšení si držím na uzdě, dokud si důkladně neproklepnu Geoffuje, který čeká, až veselí trochu opadne, a teprve se představí.“

„Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší,“ říká mému otci.

A Rossovi a Maggii:

„Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší.“

A mě:

„Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší.“

„Co prosím?“ zeptám se.

Kate se hihňá, matka po mě šlehne očima, a Geoffrey Stephen Brill říká s děsivou upřímností: „Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší.“

„Ty jo, to je na mě fakt moc,“ řeknu a snažím se dostat z kuchyně, ale matka mě popadne za zátylek a vtáhne mě zpátky. Přitom mi málem spadnou brýle, tak si je honem narovnám.

Všech sedmatřicet otázek vyprchá ve chvíli, kdy Geoffuj stiskne svou studenou vlhkou rukou moji a drží - trochu se mi dělá špatně - jednu… dvě… tři… čtyři… blé… vteřiny a říká s podivně pokřiveným úsměvem: „Josie, hodně jsem o tobě slyšel.“

„Vážně?“ řeknu a utírám si vlhkou ruku do džínů.

„Myslím, že spolu budeme dobře vycházet,“ řekne, pak se usměje na mé rodiče a dodává: „S pubescenty mám bohaté zkušenosti.“

„Dneska jsem na večeři u Wagemakerových,“ hlásím matce.

„Ne, nejsi,“ řekne matka.

„No tak se najím sama v kuchyni.“

„Ne, nenajíš.“

Obrázky: pinterest.com