sobota 17. května 2014

Chvíle před koncem - Recenze na knihu


Originální název: Before I Fall
Autorka: Lauren Oliver

Český překlad: Veronika Volhejnová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2010, v ČR 2011 
Počet stran: 384







Anotace:

Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili?

Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o kterého by stála snad každá, tři úžasné nejlepší kamarádky a prostě všechno nej na střední škole Thomase Jeffersona – od nejlepšího stolu v jídelně až po nejlepší parkovací místo. Pátek 12. února by měl být jen další z řady dnů jejího perfektního života. Místo toho se ukáže, že je to den poslední…








Můj názor:

Kniha, do které se mi napůl hrozně chtělo a napůl hrozně nechtělo. Dostala jsem se k ní díky Lauren Oliver, spisovatelce, kterou asi většina z vás zná v souvislosti s úspěšnou trilogií Delirium (jejíž 3. díl byl pro mě nicméně absolutním zklamáním).

Jsem si docela jistá, že pokud se někdo touto knihou začne prokousávat, tak ho nejspíš určitě zarazí její začátek, který se až příliš podobá těm tuctovým románům z nepřeberného množství odehrávajících se na střední škole. Tedy hlavní hrdinka je pěkná „husa“, která vidí jen sebe a věci metr před sebou, řeší jen školní akce, pařby, šminky, kluky atd. To ano - začátek knihy v sobě všechno tohle obsahuje.

Sam a její kámošky jsou pěkné potvory. Sam jsem kvůli jejímu opravdu hnusnému chování neměla ráda, protože přesně splňovala onen profláknutý prototyp xy popsaných středoškolaček.

Ze začátku tudíž sledujete její starosti i radosti a zdánlivě „normální“ život.

Pak nastane zlom - nehoda, a Sam je… po smrti. Jenže... ne tak docela. Znovu se totiž probere - do stejného dne, do stejného těla. Je zmatená a snaží se přijít na to, co se vlastně stalo. Avšak když uplyne den a vše se odehraje naprosto stejně a Sam se spolu se svými kamarádkami dostane na místo oné nehody a ta se opět opakuje, začíná Sam tušit, že se tady děje něco víc. A skutečně - další den se probere do OPĚT toho samého dne, a pak zase a ještě jednou…

Zdá se vám to jako nuda? Ano, svým způsobem se dá předpokládat, že pokud prožíváte svůj poslední den několikrát znovu, bude to nudné, protože vlastně víte, co se stane a nemůže vás tedy nic překvapit.

Ne však tady. Sam totiž není tak hloupá, jak se na první pohled může zdát, chce té záhadě přijít na kloub. Proč se pořád vrací zpátky do onoho dne? Je to nějaký špatný vtip? Nebo má něco udělat? Změnit minulost? Jenže jak, když se další den zase probere a datum je stále stejné a nikdo kromě ní si nepamatuje, že se vše opakuje?

Tahle kniha opravdu může ze začátku mnoho čtenářů odradit, ale pokud vydržíte (případně pokud znáte Lauren Oliver), tak se dočkáte příběhu, který má určitou hloubku a bude vás nutit přemýšlet.

Uvědomíte si, nebo si připomenete, že pro některé lidi, může být kvůli jiným lidem, život na střední škole (a nejen tam) hotové peklo. Pokud jste už starší, tak si vzpomenete, jaké hlouposti (z dnešního pohledu) vám tehdy připadaly jako věci hodné nejvyšší pozornosti a naopak. Jste-li mladší, tak vám třeba kniha pomůže trochu otevřít oči. Dojde vám, že celé slavné pozlátko a vše co s tím souvisí, to, co stavíme světu na odiv, je vlastně nic ve srovnání s tím, co nosíme v sobě, ve své duši, hlavě a v srdci.

Jak byste prožili svůj poslední den, kdybyste věděli, že je poslední? Užívali byste si na každém rohu, nebo byste se spíš snažili podívat na svět, lidi kolem a sebe sama jinak? Chtěli byste něco změnit? Něco dohnat?

Lauren Oliver stvořila opravdu zajímavé a reálné charaktery postav. A ačkoliv vás bude Sam ze začátku nejspíš iritovat, jsem si jistá, že si ji nakonec oblíbíte stejně jako já. V tom také tkví kouzlo její osobnosti - jak totiž čtete dál a dál, uvědomujete si, že Sam není dokonalá, má hory chyb. Jako vy. Jako já. Jako všichni. Ale stejně jako vy a já není Sam jen špatná, má také dobré stránky a i ty vyplavou na povrch. Postupně, pomalu. Podle mě stojí za to, abyste si tuto knihu přečetli a ty dobré stránky objevili. Nakonec se totiž před vámi rozvine smysl onoho neustálého opakování a znovuprožívání jednoho a toho samého dne a pochopíte, co se nám tímto příběhem básník… ehm, spisovatelka, snažila říct :-)

Kromě Sam je v příběhu spousta dalších postav a věřím, že třeba Kenta si zamilujete hned :-) Opravdu mě docela dost mrzelo, že si nemohl ty předešlé dny, které se Sam strávil, pamatovat.

Kniha v sobě tedy obsahuje náměty k zamyšlení, pár kapek humoru, romantiku, napětí a záhadu. A můžete mi věřit, že ačkoliv se v ní několikrát opakuje jeden a ten samý den - nikdy není stejný a nudit se při jeho prožívání jistě nebudete.

Znáte-li Lauren Oliver, pak také jistě počítáte s tím, že konec… není úplně takový, jaký by asi většina čekala, že bude. I když jsem si ho ovšem představovala jinak, byla jsem s ním spokojená a mám za to, že byl důstojným zakončením tohoto neobyčejného příběhu.





Celkové hodnocení:

«««««

Knihu vřele doporučuji čtenářům od 15 let. Chvíle před koncem má jistě co říct, i když si s největší pravděpodobností nezíská každého čtenáře. Za sebe mohu říci, že jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Přestože jsem ji četla snad již před rokem, věřím, že se k ní jednoho dne vrátím.

A malá poznámka - zkuste to po tom začátku nevzdat a vytrvat do dalších stránek ;-)






Ukázka z knihy:

Juliet Sykesová se konečně odlepila od dveří a vstoupila do místnosti. Jde pomalu a sebejistě k nám - nikdy jsem ji neviděla tak klidnou - a zastaví se asi metr před Lindsay.

„Jsi mrcha," řekne. Hlas má vyrovnaný a příliš zvučný, jako by záměrně mluvila ke všem přítomným. Vždycky jsem si představovala, že bude mít hlas vysoký nebo zadýchaný, ale je plný a hluboký jako hlas kluka.

Lindsay půl vteřiny trvá, než je schopná slova. „Prosím?" zasípe. Juliet se Lindsay nepodívala do očí od páté třídy, tím méně, aby na ni promluvila. A tím méně, aby ji urazila.

„Slyšelas dobře. Jsi mrcha. Zlá holka. Špatný člověk." Pak se Julie otočí k Ally. „A ty jsi taky mrcha." K Elody: „Jsi mrcha." Obrátí pohled ke mně a já v nich vidím krátký záblesk něčeho... něčeho známého - ale stejně tak rychle to zmizí.

„Jsi mrcha."

Jsme tak šokované, že nevíme, jak reagovat. Elody se znova nervózně zahihňá, škytne a zmlkne. Lindsay otevírá a zavírá pusu jako ryba, ale nic se neozývá. Ally zatíná pěsti, jako by se chystala uhodit Juliet do obličeje.

A i když zuřím a je mi trapně, jediná věc, co mě napadá, když se na Juliet podívám, je: Netušila jsem, že jsi tak hezká.

Lindsay se sebere. Nakloní se dopředu, takže má obličej jen pár centimetrů od tváře Juliet.

Nikdy jsem ji neviděla tak vzteklou. Mám dojem, že jí oči vyskočí z důlků. Pusu má zkroucenou jako pes, který se chystá začít vrčet. Na chviličku je strašně ošklivá.

„Radši budu mrcha než psychopat," zasyčí a popadne Juliet za tričko. Od úst jí odletují kapičky slin - tak moc zuří. Prudce do Juliet strčí, ta se zapotácí a vrazí do Matta Dorfmana.

Ten do ní taky strčí a ona odletí na Emmu McElroyovou. Lindsay začne vykřikovat: „Psycho, psycho," a dělá takové ty bodací zvuky z filmu, a najednou všichni ječí „Psycho", mávají neviditelným nožem, křičí a strkají Juliet sem a tam. Ally je první, kdo jí vylije pivo na hlavu, ale i to se rychle ujme. Lindsay ji pocáká vodkou, a když se Juliet potácí ke mně, napůl promočená, ruce natažené, jak se pokouší chytit rovnováhu, popadnu na okně napůl vypitý kelímek s pivem a obrátím ho na ni. Dokonce si ani neuvědomím, že ječím s ostatními, dokud mě nezačne bolet v krku.

Když vychrstnu pivo, Juliet se na mě podívá. Nedokážu to vysvětlit - je to bláznovství - ale je to skoro soucitný pohled, jako by ji bylo líto mě.

Vyletí ze mě všechen dech, jako bych právě dostala ránu do žaludku. Bez přemýšlení po ní skočím a vší silou do ní strčím. Vrazí zády do knihovny, která se málem zřítí. Strkám ji pozadu ke dveřím. Všichni ječí a smějí se a volají „Psycho." A ona konečně vyběhne z místnosti. Musí se přitom protáhnout kolem Kenta, který zrovna přišel, nejspíš se podívat, proč všichni tak ječí.

Na chvilku se potkáme očima. Není mi moc jasné, co si přesně myslí, ale rozhodně to není nic dobrého. Uhnu pohledem, je mi vedro a nepříjemně. Všichni jsou teď nabuzení, smějí se a mluví o Juliet, ale já pořád ještě nedokážu dýchat normálně, vodka mě pálí v žaludku a vrací se mi do krku. V místnosti je dusno a točí se rychleji než předtím. Musím na vzduch.

Snažím se dostat ven, ale Kent mi zastoupí cestu.

„Co to sakra mělo znamenat?" chce vědět.

„Můžeš mě prosím nechat projít?" Nemám chuť se s nikým bavit, a už vůbec nemám chuť se bavit s Kentem v té jeho pitomé košili.

„Co ti kdy udělala?"

Založím ruce na prsou. „Aha, chápu. Ty se s Psycho kamarádíš. Je to tak?"

Přimhouří oči. „Chytrá přezdívka. Na to jsi přišla úplně sama, nebo ti musely pomoct kámošky?"

„Uhni mi." Povede se mi protáhnout kolem něj, ale popadne mě za paži.

„Proč?" zeptá se. Stojíme tak blízko u sebe, až cítím, že zrovna měl mátový bonbon, a vidím to srdíčkové znamínko pod jeho levým okem, i když všechno ostatní je rozmazané.

Kouká na mě, jako by se zoufale snažil něco pochopit, a je to horší, mnohem horší než všechno, co se zatím stalo, než Juliet nebo jeho hněv nebo ten pocit, že se každou chvilku pozvracím.

Snažím se ho setřást. „Nemůžeš na lidi takhle sahat. Nemůžeš takhle sahat na mě. Mám kluka."

„Neřvi. Jen se snažím - "

„Tak hele," povede se mi konečně vykroutit. Vím, že mluvím moc nahlas a moc rychle.

Vím, že to zní hystericky, ale nemůžu si pomoct. „Nechápu, o co ti pořád jde. Nebudu s tebou chodit, jasné? Ani za milion let ne. Tak za mnou pořád nelez. Vlastně bych ani neměla vědět, jak se jmenuješ." Slova ze mě vyletují a já mám pocit, že se jimi dusím; najednou nemůžu dýchat.

Kent na mě upřeně hledí. Pak se nakloní ještě blíž; na vteřinu si myslím, že mě políbí, a srdce se mi zastaví.

Ale on jen dá pusu blízko k mému uchu a řekne: „Já do tebe vidím."

„Neznáš mě," ucuknu a celá se třesu. „Nevíš o mně vůbec nic."

Zvedne ruce, jako by se vzdával, a couvne. „Máš pravdu. Nevím." Začne se obracet a zamumlá ještě něco.

„Co jsi říkal?" Srdce mi v prsou buší, jako by chtělo vybuchnout.

Otočí se a podívá se na mě. „Řekl jsem. Zaplať pánbůh.'" Prudce se k němu otočím zády, ale hned si moc přeju, abych si předtím od Ally nepůjčila boty s tak vysokým podpatkem. Pokoj se se mnou točí a já se musím chytit zábradlí.

„Tvůj kluk je dole, zvrací v kuchyni do dřezu," zavolá za mnou Kent.

Ukážu mu přes rameno prostředníček. Ani se neotočím, abych se podívala, jestli se kouká, ale mám pocit, že ne.

Ještě než sejdu dolů, abych se podívala, jestli je pravda to, co Kent říkal o Robovi, už vím, že dneska přece jen není TA NOC. Kombinace zklamání a úlevy na mě dolehne tak, že se musím cestou dolů přidržovat zdí, mám pocit, že mi schody ujíždějí a každou chvilku zmizí.

Dnes není ta noc. Zítra se vzbudím a budu úplně stejná, svět bude vypadat stejně a všechno bude vonět a chutnat stejně. Hrdlo se mi stáhne a oči mě začnou pálit. V té chvíli dokážu myslet jen na to, že to je Kentova vina, Kentova a Juliet Sykesové.





Obrázky: pinterest.com

4 komentáře:

  1. Knížku jsem četla už docela dávno, ale vím že jsem od ní čekala trochu něco jiného a řekla bych že mi spíše nesedla, ale nebyla jinak vůbec špatná :).
    Pěkná recenze :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. taky jsem od ní nejprve čekala něco jiného, a začátek byl takový... "eheh... co to jako je?" ale pak mě to chytilo a nakonec se mi to líbilo :-)

      díky, jsem ráda, že se recenze líbila ;-)

      Vymazat
  2. Mě se hrozně líbila. Vážně pěkná recenze. :-)

    OdpovědětVymazat

Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)