Nespoutaná - Recenze na knihu

Série: Unearthly 3 (3 of 3)
Originální název: Boundless
Autorka: Cynthia Hand

Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2013, v ČR 2013
Počet stran: 338

Anotace:

Clara se musela vyrovnat se znepokojujícími vizemi, se ztrátou člověka, kterého nesmírně milovala, i s bolestivým rozchodem se svou první láskou. Nepřeje se nic jiného než žít normální život, vystudovat a ujasnit si, který se dvou úžasných kluků v jejím okolí je ten pravý.

Avšak další vize, a s ní spojené poslání, na sebe nenechá dlouho čekat. A je ještě děsivější a nebezpečnější než všechny předchozí. A jestliže Clara nechce obětovat svou nejlepší kamarádku i celé andělské společenství, musí se vypravit na cestu, která navždy změní její život, na cestu, která jednou pro vždy určí, kam se bude ubírat osud její i osud všech, které miluje.

Ve strhujícím finále Nadpozemské musí Clara rozhodovat o svém osudu jednou provždy.

Související recenze:

Nadpozemská 1 - Nadpozemská

Nadpozemská 2 - Zasvěcená

Můj názor:

Po předchozím 2. díle, který mě opravdu dost zklamal, jsem jen pevně doufala, že poslední díl NEPŮJDE ve stejných šlépějích. Nešel. Uff. Závěrečný díl působivé ságy měl opravdu všechno, co by poslední díly sérii měly mít a co by od nich čtenář mohl chtít.

S Clarou se setkáváme v okamžiku, kdy nastupuje na Stanford, kam následuje svou kamarádku Angelu, která ve své vizi o poslání vidí právě tuto univerzitu. Spolu s nimi jde i Christian. Všichni 3 se snaží adaptovat na vysokoškolské prostředí a užívat si studentského života se vším, co k němu patří. Nicméně jelikož jsou andělské krve, nic není tak snadné, jak by si přáli.

Vizi, kterou má Clara, provází spousta nejasných a děsivých prvků. Christian zase ve své vizi vidí, jak Clara umírá, Angela se začíná chovat podivně. Clařin otec – Michael ji začíná vyučovat v boji s mečem, kolem krouží Samjeeza, Jeffrey se od andělských věcí a svého poslání vzdaluje čím dál víc a spousta dalších událostí začíná Claře napovídat, že to, co ji čeká, bude pořádně těžké…

A aby toho nebylo málo - všechno se ještě více zamotá v okamžiku, kdy Angela zjistí, že je těhotná a i přesto, že všem tvrdí, že otcem dítěte je jeden ze zdravotníků pracujících na škole, Claru jen tak neoblafne. K jejím starostem se přidá i její srdce, které se nějak nedokáže smířit s tím, že Tucker už by měl být „minulostí“…

Pokud máte tuto sérii rádi, pak vězte, že závěrečný díl budete hltat jako o život. Cynthia Hand se v Nespoutané nespoutaně překonává. Za celou četbu jsem v knize nenašla místo, které by mě nudilo a kdy už bych si říkala, ať se něco začne dít.

Oproti Zasvěcené se zde neustále něco děje, všechno do sebe krásně zapadá, jedna scéna navazuje na druhou a určuje ji. Děj se nikde nezdržuje, ale svižně postupuje kupředu – takže se během jedné kapitoly posunete o týdny dopředu.

Musím přiznat, že mě autorka maximálně překvapila. Víte, jak to myslím – máte určitou představu, jak by to mohlo pokračovat, všechno tomu směru napovídá a najednou PRÁSK! A jste někde úplně jinde, dokonce tam, kde vás na začátku ani nenapadlo, že byste mohli být.

Co se týče závěrečných sekvencí (schválně uvádím množné číslo, jelikož jich tam podle mě bylo více – nebyla to tedy jen ona „typická“ jedna bitva a pak šlus) tak ty byly opravdu o nervy. Šlo do tuhého a díky předchozímu vývoji (a tomu, kdo zemřel) si nejste jistí, zda je Cynthia Hand autorka, která zabije kohokoliv nebo zachrání většinu. Zkrátka nevíte, jak to skončí, a skřípete zuby.

Zaujala mě autorčina představa pekla, zapůsobil na mě Samjeeza, a samozřejmě retrospektivní příběh, který na jeho minulost vrhnul trochu jiné světlo.

Co mě trochu mrzelo tak to, že Tucker v Nespoutané nedostal tolik prostoru, kolik bych chtěla. Moc se mi stýskalo po nezapomenutelných milých pasážích s ním, které byly v 1. díle.

Postava Christiana byla velmi pěkně podaná. Snažil se celou dobu a byl pro Claru nezastupitelnou oporou, nicméně sama za sebe musím říct, že jsem neměla ANI na chvíli nutkání fandit více jemu. Pro mě byl/je/bude zkrátka Tucker „the best“ :-)

Nechci spoilerovat, a proto už jen dodám, že TAKHLE NĚJAK si představuji důstojné (epické) ukončení skvělé ságy, jakou Nadpozemská bezesporu je. Co se týče Zasvěcené, která mi ten dojem trochu dost narušila, tak budeme předstírat, že 2. díl byl autorčin „tak trochu omyl“ a šlápnutí vedle, nicméně 3. dílem vše plně nahradila a dohnala, takže nemůžu jinak, než dát 5 hvězd.

Celkové hodnocení:

«««««

Úžasná, krásná andělská série, která v sobě nese působivý příběh, sympatické hrdiny, poučení, humor i akci a romantiku. Tudíž vám ji VŘELE doporučuju (s drobným upozorněním, abyste 2. díl brali s rezervou). Pevně doufám, že se od Cynthiae Hand dočkáme dalších děl, která budou přinejmenším stejně skvělá jako Nadpozemská.

Ukázka z knihy:

Přejdu k drátěnému plotu na kraji hřbitova a zahledím se na sněhem pokrytý les za ním. Vtom něco ucítím, povědomý zármutek, a pochopím, kdo se ke mně připojil.

„Vylezte,“ zavolám. „Vím, že tu jste.“

Po chvíli ticha zaslechnu kroky ve sněhu. Zpoza stromů vyjde Samjeeza. Zastaví se kousek od plotu a mě se zmocní neodbytný pocit deja vu. Rychle mezi námi vzpřímím duchovní zeď a uzavřu před ním svou mysl. Zůstaneme upřeně hledět jeden na druhého.

„Proč jste tady, Same?“ zeptám se. „Co chcete?“

Místo odpovědi vydá jen tichý hrdelní zvuk. Jednu ruku má schovanou v kapse dlouhého kabátu a mě napadne, že si pohrává s náramkem, který jsem mu dala. S náramkem mé matky, jedinou památkou, která mu po ní zůstala.

„Proč jsi mi ho dala?“ zeptá se po dlouhé odmlce. „Matka tě o to požádala?“

„Řekla mi, abych si ho vzala na hřbitov.“

Samjeeza skloní hlavu. „Poznal jsem ji ve Francii,“ řekne. „Zmínila se o tom někdy?“ Usměje se a zvedne hlavu. Jeho oči náhle ožijí. „Pracovala v nemocnici. Když jsem ji uviděl, okamžitě jsem poznal, že je výjimečná. Zosobněný otisk Boží ruky.“

Tak o to mu jde, pomyslím si. Chce mi vyprávět o mámě. Měla bych ho zarazit a říct mu, že na to nejsem zvědavá, ale neudělám to. Zajímá mě totiž, co se stalo.

Samjeeza přistoupí blíž k plotu a já zaslechnu, jak kovem proběhne nepatrné jiskření jeho šedé energie.

„Jednou se spolu s ostatními sestrami vydala k rybníku na kraji města. Koupaly se ve spodním prádle. Zrovna se smála něčemu, co řekla jedna z jejích družek, když vycítila, že se na ni dívám, a zvedla hlavu. Ostatní dívky mě také zahlédly a hnaly se na břeh pro oblečení, ale ona zůstala na místě. Tehdy měla hnědé vlasy, protože si nabarvila. Na rozdíl od ostatních žen je mívala krátké, zastřižené pod bradou, a já zbožňoval, jak se jí kroutí na krku. Došla až ke mně. Pamatuji si, že voněla jako oblaka a růže. Stál jsem bez hnutí jako přimražený a díval se na ni. Cítil jsem se zvláště. Ušklíbla se a sáhla do kapsy mé košile, kde jsem vždy nosil krabičku cigaret spíš pro efekt než z jakéhokoliv jiného důvodu. Jednu si vzala, vrátila krabičku na místo a řekla:

‚Poslyšte, pane, co abyste prokázal dámě laskavost a nabídl jí oheň?‘

Okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomil, že chce zapálit cigaretu. Jenže já pochopitelně zapalovač neměl a také jsem jí to řekl. Na to prohodila: ‚Tak co potom s vámi?‘ Otočila se a odešla.“

Samjeeza se zdá být okouzlený tou vzpomínkou, která se mi vůbec nelíbí. Ta vyzývavá bruneta se zálibou v kouření, která ho podle všeho tak uchvátila, to nebyla máma, jak jsem ji znala.

„Uběhl nějaký čas, než jsem dostal příležitost si s ní opět promluvit. A ještě déle trvalo, než mi dovolila, abych ji políbil - “

„Proč si myslíte, že mě to zajímá?“ přeruším ho.

Samjeeza pozvedne koutek úst v prohnaném úsměvu. „Myslím, že se jí velmi podobáš.“

Rukávy mi pronikne ledový závan větru a klouže mi po rukách. Přitáhnu si kabát těsněji k tělu. Prozatím jsem v bezpečí. Na téhle straně plotu jsem na posvěcené půdě, ale dřív nebo později odsud budu muset odejít.

„Pověz mi nějaký příběh,“ vyzve mě. „Stačí krátká příhoda.“ Upře na mě klidné zlaté oči. „Něco nového.“

Nervózně se nadechnu. „Tak proto mě šmírujete? Kvůli příběhům?“

„Pověz mi nějaký,“ zopakuje.

(…)

Zavrtím hlavou. „Nic mě nenapadá.“

Jeho pohled se zachmuří.

Nemůže mi ublížit, připomenu si. Nemůže na mě. Ale stejně se celá třesu.

„Dobrá,“ řekne, jako bych byla umíněné dítě. Jaká pomoc. Jsem přece jen člověk. Tón jeho hlasu se změní. Nenuceně prohodí: „Možná při našem příštím setkání změníš názor.“

O tom vážně pochybuju.

„Odhalila jsi to tajemství? To, co před tebou matka skrývala?“ nadhodí, jako by mluvil o počasí.

Ze všech sil se snažím zachovat neutrální výraz a chránit svou duši pomyslným štítem. Hlasem stejně nenuceným jako jeho odpovím: „Nevím, o čem to mluvíte.“

Samjeeza se usměje. „Takže jsi to odhalila,“ usoudí.

Obrázky: google.com, pinterest.com