Zefill: Loď mezi hvězdami - Recenze na knihu

Série: Vesmír 1 (1 of 3)

Originální název: Across the Universe
Autorka: Beth Revis

Český překlad: Petr Eliáš
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011, v ČR 2012
Počet stran: 358

Anotace:

Sedmnáctiletá Amy se přidala ke svým rodičům coby „zmrazený pasažér“ na vesmírné lodi Universum a čekala, že se probere na nové planetě o tři sta let později. Nemohla tušit, že její spánek skončí o padesát let dříve a ona se octne ve zcela novém světě mezi hvězdami, ve světě, který si žije podle vlastních pravidel. Amy si brzy uvědomí, že její probuzení nezpůsobilo jen selhání počítače. Někdo z pár tisíců obyvatel vesmírné lodi se ji pokusil zabít…

Související recenze:

Vesmír 2 - Milion sluncí

Vesmír 3 - Všechny barvy Země

Můj názor:

Oproti jiným sériím jsem se do této chtěla pustit díky zaujetí „na první pohled“. Jednak za to mohla naprosto úžasná a krásná obálka 1. dílu, mnohé pochvalné recenze a v neposlední řadě také samotný nápad. Nechat se zmrazit na 300 let a někam odplout vesmírem a pak se probudit na nové planetě? No, pořád ještě nevím, jestli bych do toho šla. Ale za předpokladu, že bych na to kývla, tak by mě zajímalo, jak bych dopadla :D A kdybych byla v Amyině kůži… hm, hm, nooo…

Na začátku čtení jsem čekala něco… hodně dobrého, propracovaného, zajímavého, romantiku a lásku mezi hvězdami, dystopii odlišnou od jiných a vesměs jsem to dostala (i když té romantiky v tomto díle mohlo být více :-) )

Příběh Lodě mezi hvězdami je opravdu odlišný od ostatních příběhů a to především NAPROSTOU PRECIZNOSTÍ Beth Revis (čímž mi připomněla Colleen Houck s její Tygří ságou). Tato propracovanost se v této knize týkala především technické stránky příběhu, lodi (její puntičkářský nákres mě vážně dostal), nových přístrojů, které lidé používají, způsobu života atd.

Autorka má můj VELKÝ OBDIV, protože jsem u ženy nečekala něco tak technicky propracovaného a vykoumaného - a to vážně do detailu! Doslova jsem nad tím žasla a jen se nechala příběhem unášet.

Ovšem teď po dočtení musím také přiznat, že ačkoliv byl příběh tak precizní, byl poněkud roztáhlejší. Někdy by mi nevadilo, kdyby se určité scény či posun děje urychlil. Šlo na tom opravdu vidět velkou lásku a píli, s jakou se tomu Beth Revis věnovala, ale za sebe říkám, že kapku svižnější tempo by neškodilo. To ovšem může být jen můj názor, někomu třeba toto tempo bude vyhovovat a bude si v něm lebedit ;)

Při čtení mě napadalo mnoho otázek, nutilo mě to přemýšlet o zavedeném pořádku na lodi, jejích zvyklostech. Z Období mi je ještě teď špatně (fuj). Kromě oněch úvah je ale člověk rád (já jsem tedy byla maximálně), že může žít zde na Zemi a cítit, prožívat, rozhodovat se svobodně (ve většině případů), mít kolem sebe živoucí přírodu, žádné zdi 24 hodin denně. Zkrátka jsem pak oči zdvihla od stránek a s potěšením se dívala ven z okna na stromy a lidi jedoucí na kole… Krása :-)

Vývoj děje směrem, kterým se celkově (a hlavně na konci) ubral, jsem absolutně nečekala a jen jsem kulila oči a byla napnutá a nedočkavá vrhnout se na pokračování (což jsem naštěstí mohla udělat hned :-))

Velmi se mi líbila také psychologie postav a jejích vývoj. Skvělé. Bez chyby.

Amy jsem si oblíbila vcelku hned a v drtivé většině jsem ji chápala. Sama bych se nejspíš chovala hodně podobně, kdybych byla na jejím místě.

Ovšem ačkoliv jsem jako postavu měla Amy raději než Syna, tak právě vyprávění z jeho pohledu jsem si užívala a bavilo mě víc.

Další věc, za kterou jsem Beth Revis tleskala a opravdu HODNĚ si ji vychutnala, tak byl styl vyprávění, kde se střídala Amy a Syn.

V této knize šlo skutečně POZNAT, že to vypráví 2 osoby, nikoliv jedna (jak to bylo třeba u knihy Rekviem od Lauren Oliver, kde se mohla prohodit jména Hany a Leny u kapitol a nikdo by nepoznal rozdíl). COŽ ROZHODNĚ NEBYL případ Lodě mezi hvězdami.

Takové malé mínus knihy (pro mě) bylo časté používání slov „úža“, „chucpe“ a „xakru“ – nějak jsem při tom vždycky protočila oči. Chápu, že možná autorka chtěla odlišit mluvu obyvatel Universa od lidí ze Země, ale zrovna tohle… eee. Lezlo mi to na nervy.

Na začátku jsem knihu srovnávala s Tygří ságou – ale na rozdíl od tygrů, jejichž příběh si chci někdy přečíst znovu, tak série Vesmír patří mezi ty knihy (série), které si přečíst sice chci, ale jednou mi to bohatě stačí.

Pokud jste ale vy na vážkách, rozhodně po knihách sáhněte, jelikož za přečtení (aspoň jedno) TENTO příběh určitě – rozhodně – 100 % - stojí ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

„Ne, ne, ne,“ vyhrkne. Udělá krok, pak pauza a pak se rozběhne. Ženu se za ním. Doktor prudce zastaví u řady dvířek s čísly začínajícími na čtyřku. Dvaačtyřicítka je vytažená z mrazáku. Skleněná bedna leží na stole uprostřed uličky.

Uvnitř je dívka se slunečními vlasy. Oči má otevřené – bledé, světle zelené jako čerstvá stébla trávy – a zračí se v nich děs. Hází sebou ve vodě tečkované modrými krystalky. Teď, když je vzhůru a hýbe se, je jí bedna malá a koleny a lokty tluče do skla. Její tělo se vzepne a břichem se přitiskne na sklo, hlavou a nohama uhodí do dna. Položí si ruce na obličej a chvíli mám pocit, že si do něj zatíná nehty, ale pak vidím, že si škube trubičky z pusy a přitom kaše a dáví se.

„Dělej!“ křičí na mě Doktor. „Musíme sundat víko, než si ty trubičky vytahá!“

Ani se nenamáhám ptát proč. Jen doběhnu na druhou stranu bedny pomoct mu těžké skleněné víko zvednout. Dívka už má hadičky kolem krku i hlavy, ale pořád za ně tahá – ještě je kus uvnitř. Dáví a ve vodě kolem jejího obličeje se udělá obláček žluté žluči smíšené se světle červenou krví.

Naposledy s Doktorem zabereme a zvedneme víko z bedny. Doktor zatáhne, vytrhne mi ho z rukou a napůl ho hodí a napůl upustí na betonovou podlahu. Víko se rozlomí na dva nestejné kusy, je příliš těžké a tlusté, než aby se roztříštilo.

Pod vodou v modrými krystalky si dívka konečně vytáhne trubičky z krku a já vidím elektronické přístroje na konci. Dívka má vytřeštěné oči a zírá přímo nahoru, na nás. Její ústa tvoří dokonalý kruh a nasávají vodu.

„O co se to snaží? Všechno to vypít?“ diví se Doktor a sahá do zakalené vody pro dívku.

Zděšeně ustoupím. „Ne,“ zašeptám. „Ona křičí.“