Epilog - Nádherná

O 6 let později

„Takže… končíme,“ řekl jsem už veseleji anesteziologovi, druhému lékaři a sestrám, když jsem se chopil jehelce a chtěl začít šít.

Všichni přikývli a anesteziolog na mě povzbudivě ukázal zdvižený palec. Přikývl jsem také - sám sobě i jim, a přiblížil se jehlou k operační ráně, abych udělal první steh vazů.

Už jsem se špičkou jehly zapíchl do tkáně, když na mě ode dveří zavolala sestra: „Doktore Wade! Máte telefon.“

„A kdo volá?“ zeptal jsem se a udělal první steh.

„Doktor Thomas. Říká, že to je velmi důležité a prý…“ sestra se na chvíli zarazila, než pokračovala dál, „prý má operaci dokončit doktor Jenson.“

Zmateně jsem zdvihl hlavu a tázavě se podíval na sestru. Ta jen zavrtěla hlavou, pokrčila rameny a tvářila se stejně zmateně jako já.

„Podejte mi ten telefon, prosím vás,“ požádal jsem ji a předal šití doktoru Jensonovi.

Kousek jsem odstoupil od operačního stolu, ruce přitom držíc zdvižené a spojené ve výši ramen před sebou.

Sestra mi mezitím přinesla telefon a přidržovala mi ho u ucha.

„Nazdar, Marku,“ řekl jsem. „Vážně doufám, že máš opravdu naléhavý důvod, proč voláš a ne jako posledně.“

Vzpomněl jsem si na jeden z Markových nedávných fórů a obrátil při té vzpomínce oči v sloup. Sestra vedle mě si na to očividně taky pamatovala, protože se přidušeně zasmála.

„Davide,“ promluvil.

Jeho hlas zněl trochu zvláštně - jako kdyby se v něm mísila radost, pobavení, starost a nejistota. Pro Marka naprosto neobvyklá kombinace.

„Je to důležité. Opravdu. Hlavně… buď v klidu, jo?… Je u mě Evey.“

No, tak to byla novinka, pomyslel jsem si.

„Jo, já vím, Marku,“ řekl jsem netrpělivě a očima se už vracel k rozdělanému šití.

Sice mě trochu překvapil ten přítomný čas, protože Evey byla k Markovi objednaná na osm hodin a už bylo skoro dvanáct.

No, asi se zapovídali nebo se tam Evey stavila na zpáteční cestě z města.

Mark mlčel. Nevím, na co čekal, jenže já čas nazbyt neměl.

„Hele, Marku, jestli voláš jen kvůli tomu, tak díky. Jenže já vím, že k tobě měla jít dnes Evey na kontrolu. My si takové věci říkáme. A teď… když dovolíš, bych rád pokračoval v práci. Mám totiž na stole pacienta.“

Mark si do telefonu odfrknul: „No, to je super! Jenže, chlape, pokud tam nemáš prezidenta, tak se vsaď, že tě trumfnu... Víš, koho mám právě teď na sále já?… Tvoji ženu! Bude rodit!“

Na vteřinu jsem se zarazil, ale pak mi to došlo: „Hm, dobře. To je… skvělé,“ odvětil jsem naprosto klidným vyrovnaným hlasem.

Na druhé straně se rozhostilo ticho, které bylo ukončeno skoro opatrným pronesením věty: „Děláš… děláš si srandu? Že jo?“

„Ne, proč?“ zeptal jsem se ho spokojeně, téměř zasněně.

„Eh… já… ehm… uhh,“ dostal ze sebe Mark.

Už jsem na to neměl nervy a proto jsem se rozhodl to utnout: „Hele… Marku. Uznávám, že to je bezvadný fór. Fakt – na vteřinu jsi mě dostal. Nicméně za ta léta jsem se poučil a už ti na to nenaletím.“

Jak jinak. To určitě! Evey má termín za šestnáct dní a on si myslí, že mu to budu věřit?!

„Ty vole!“ zařval na mě do telefonu, až jsem sebou škubnul a sestra se na mě polekaně podívala.

„To, že jsem ti jednou volal a řekl, že na urgent přivezli doktora Carlsla, a že tě chce vidět ještě neznamená, že si dělám srandu ze všeho!“

Teď jsem ztuhl doopravdy. Dobře jsem věděl, že Mark je srandista každým coulem, jenže v tomhle by mi asi opravdu nelhal.

„Marku… to myslíš…“

„Vážně?... Jo, vážně! Ale pro mě za mě ti můžu zavolat později, až bude po všem!“

To už jsem si s křečovitě zatnutou čelistí sundal rukavice a odklonil hlavu od telefonu.

„Doktore, budete to muset došít za mě,“ řekl jsem kolegovi a hodil rukavice do koše.

Doktor Jenson přikývl a já si urychleně strhnul zakrvácenou zástěru. Sestra byla pohotová a bleskově mi rozvázala plášť na zádech, takže i ten mohl vzápětí letět do koše. Ústenka a čepice ho ve vteřině následovaly.

Když jsem si na ruce nastříkal dezinfekci a už vybíhal ze dveří sálu, málem jsem porazil jednu starší sestru. Kupodivu to ustála a jen nade mnou zavrtěla hlavou. Ani nevím, jestli jsem se jí omluvil.

Moc jsem si toho nepamatoval a ani nevnímal. Vím jenom, že jsem letěl chodbou, kličkoval mezi pacienty i personálem a pořád dokola, jako zaseknutý gramofon, opakoval: „Pardon!“, „Promiňte!“, „S dovolením!“, „Uhněte!“ a „Pozor!“

„Miláčku, to bude dobré. Všechno bude v pořádku,“ opakovala mi už asi po sedmé moje žena.

Myslím, že jsem byl v šoku, protože jinak se to moje zatuhnutí prostě vysvětlit nedalo. Nebyl jsem schopný nijak reagovat. V podvědomí jsem sice slyšel křik nějakého hlasu, hulákajícího něco o tom, ať se seberu, že to já bych měl uklidňovat ji a ne ona mě!!!

Stál jsem vedle lůžka, na němž seděla. Měla už na sobě bílo-modrou nemocniční košili a byla bosa.

Držel jsem jí ruku na paži a svýma vytřeštěnýma očima se díval do jejích nebesky modrých očí. Viděl jsem na ní, že je klidná. Trochu napjatá, možná lehce nervózní ovšem i přesto z ní vyzařoval klid.

Jako v transu jsem se otočil na Marka, který stál těsně u nás. Měl založené ruce na prsou a přimhouřenýma očima mě pozoroval.

„Tak hele, Davide, jestli se okamžitě nevzpamatuješ, budu ti muset jednu vrazit,“ ujistil mě bez špetky humoru v hlase.

„Marku!“ napomenula ho mírně Evey.

Hned vzápětí ale bolestně vydechla a ruka jí sjela k břichu. Cítil jsem, jak se v sedu trochu zakymácela.

„Evey!“ vydechnul jsem a pomohl jí, aby se položila na lůžko.

Tenhle jediný její bolestivý výdech stačil k tomu, abych se probral a snad i vzpamatoval.

Už jsem byl naprosto v pořádku. Naprosto přesně jsem věděl, že jí musím být oporou a ne přítěží, která se tady složí na zem.

Cítil jsem splašený tlukot svého srdce a stisk Eveyiny ruky.

„Teď už bys raději měla ležet, Ev,“ řekl Mark a pomohl jí s pokrčením nohou v kolenou a vsunutím pat do něčeho, co vypadalo jako držáky na nohy a já nebyl sto si vzpomenout, jak se to odborně nazývá.

„Aby se mi místo jednoho, nesložili na zem hned dva,“ dodal poťouchle.

V jiné situaci bych mu asi něco řekl, teď jsem však měl úplně jiné starosti než se rozčilovat s Markem.

Ten mi svou nohou poté přihrál otáčecí židli, na kterou jsem se posadil těsně k Evey.

Pak jí ještě dal pod hlavu polštář.

Evey zatínala zuby a snažila se zhluboka dýchat. Po chvíli přikývla na Markovo doporučení, aby raději ležela, a hruď se jí zvedala krátkými trhavými nádechy. Měla zavřené oči, ale když jsem ji začal hladit po tváři a utírat pot z čela, na chvíli je otevřela a roztřeseně se na mě usmála.

Můj úsměv byl skoro stejně roztřesený jako ten její.

Mark si pak nasadil rukavice, vyhrnul jí nemocniční košili a začal kontrolovat porodní cesty.

Musel jsem si pořád připomínat, že to je její lékař a že se chová naprosto normálně, abych se udržel v klidu.

Ze začátku, než Mark získal svou nynější klientelu, na tom byl hodně špatně – asi jako skoro každý začínající lékař, a tak pro něj jakákoli nová pacientka představovala malý krůček k zajištění praxe.

Andy se tehdy snažila přemluvit všechny své známé, aby k němu přešly a jelikož Evey měla Marka ráda, byla jednou z těch, které se přesvědčit daly.

Upřímně mi to dost vadilo a asi ještě ani dnes jsem se s tím tak docela nesmířil, jenže jakmile jsem viděl a slyšel z mnoha zdrojů (jedním z nich byla samozřejmě i má žena), že je skutečný profesionál a odborník se skvělým přístupem, uvědomil jsem si, že trochu uvažuji jako v zemích třetího světa.

Z toho, co Mark potom říkal, jsem zaznamenal jen to, že se branka otvírá jak má a je na pěkných pěti centimetrech.

Jen co kontrakce povolila, Evey začínala oddechovat klidněji a její svraštěné čelo a napjaté svaly se začínaly uvolňovat.

Odhrnul jsem jí vlasy, jenž jí spadly do čela. Živě jsem si při tom vybavil dnešní ráno, když jsem ležel v posteli a díval se, jak si vlasy zaplétá přes bok hlavy k uchu, kde si je také nakonec uvázala do culíku.

Sotva byl stah nadobro pryč, otevřela Evey oči a vydechla.

Potom s trhavým úsměvem řekla: „Tenhle… stál… za to.“

Já se s lehce vyjeveným úžasem pousmál, protože to řekla tak, jakoby se vydýchávala pouze po nějakém delším sprintu. Dobře jsem však věděl, že to tak snadné vůbec nebylo.

Hladil jsem Evey po čele a hrozně si přál, abych tu bolest mohl vzít za ni.

Jak bych ji snášel? – napadlo mě vzápětí. Křičel bych? Nebo bych to zvládnul víceméně potichu?

Tyhle zbytečné otázky jsem téměř ihned vyhnal z hlavy, neboť mi došlo, že ta kontrakce byla jednak docela silná a dlouhá a navíc… Neříkal Mark, že je na pěti centimetrech?! Pěti?!

Vždyť mi volal teprve před chvílí!

Tenhle šok jsem chtěl uchovat uvnitř sebe a nenechat ho prorazit na povrch a doufat, že se doberu vysvětlení klidnou cestou.

„V kolik… v kolik hodin jsi začala rodit, Evey?“ zeptal jsem se klidně a vzal její ruku do svých.

„No…“ zamyslela se, „asi ve… čtvrt na devět.“

„Ale to přece…“ vydechl jsem zděšeně. „Proč… proč mi Mark volal až teď? Ve dvanáct hodin?!“ zeptal jsem se šokovaně.

Evey se usmála a volnou rukou mě pohladila po tváři: „Nechtěla jsem tě plašit tak brzy. Vím, že máš… operační den a pacienti tě potřebují, ale teď…“ obočí se jí stáhlo a v očích jsem viděl třpytit se slzy.

„Teď bych si tě chtěla… nárokovat pro… sebe… Víš, už jsem to bez tebe nemohla vydržet… Potřebuju, abys tady byl se mnou… Chtěla jsem… chtěla jsem ti zavolat později… ale… Jsem tak ráda, že tady jsi,“ dořekla, pousmála se a dál mě rukou hladila po tváři.

Viděl jsem s jakou láskou se na mě dívá. V jejích očích nyní problesknul strach, který se přede mnou snažila skrýt a být statečná jako byla vždycky.

Vždycky se snažila být silná a nedat na sobě znát bolest, nebo že ji něco trápí. Jenže po určité době jsem už poznal, kdy něco není v pořádku.

V tuhle chvíli jsem ještě víc toužil po tom, abych pro ni mohl cokoli udělat. Cokoli, aby jí bylo lépe. Aby věděla, že s ní budu nejenom teď ale napořád. Aby věděla, jak strašně moc ji miluju.

Nevěděl jsem však, jak to říct. Říct jí jen: „Miluju tě“ - mi prostě nyní nestačilo.

Každé slovo, které mě právě napadlo, mi přišlo slabé - bez citu a síly toho, co jsem chtěl vyjádřit. Žádné slovo či slova se mi na to nezdála ta pravá.

Během další vteřiny mě ale napadlo, že existuje něco, čím to mohu vyjádřit daleko lépe.

Vstal jsem ze židle a sklonil se těsně k ní.

„Lásko, ty si mě nemusíš… nárokovat,“ zašeptal jsem a políbil ji.

Cítil jsem na tváři mokro od slz, které jí sklouzly z očí. Svými rty jsem se lehce dotýkal jejích a vnímal, že se její ruka vyprostila ze sevření v mé dlani a obtočila se kolem mého krku. Druhou mi zajela do vlasů a přitahovala mě tak blíž k sobě.

Právě jsem pomalu zapomínal na to, proč tady vlastně jsme. Nezapomněl jsem na to úplně, jen to nyní ustoupilo do zadní části mé mysli. Cítil jsem jenom ji - mou milovanou ženu, její tělo, k němuž jsem se opatrně tisknul, její ústa přimknutá k mým, její ruce, jenž mě něžně a přitom tak pevně poutaly. Uvědomoval jsem si také svoje ruce, kterými jsem se jí dotýkal. Jednu jsem měl vsunutou za jejím krkem a druhou lehce přejížděl po Eveyné čelisti, krku až ke klíční kosti.

Cítil jsem ji. Cítil jsem ji každou buňkou svého těla a věděl, že ona stejně tak cítí mě.

Všiml jsem si, jak jí projel záchvěv strachu, když se její ruka, zasunutá v mých vlasech, zatřásla.

Kromě jejího strachu tady však byl ještě můj vlastní strach. Bál jsem se… tak hrozně moc!

Věděl jsem ovšem, a neustále si to připomínal, že Evey je skutečně silná a že to zvládne. A já doufal, že budu také dostatečně silný a že… to zvládnu.

Stále jsme se líbali a já neměl ani nejmenší ponětí, zda je to jen pár sekund nebo už celá minuta. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem Evey jakkoli pomoct, odvést myšlenky od bolesti a strachu, dát jí vědět, že jsem skutečně tady s ní. A protože se její ústa naléhavě vpíjela do mých, i přestože její nádech byl těžký – prosycený na chvíli odeznívající bolestí, odpovídala jí moje ústa stejně naléhavě.

Tohle všechno - ten dlouhý polibek, to pevné sevření (i když jsem si teď samozřejmě musel dávat mnohem větší pozor) mi připomnělo noc, kdy jsme se poprvé milovali. Bylo to to samé: láska i naléhavost, něha i vášeň.

Opravdu přesně, jak jsem s tím tehdy před lety souhlasil, jsme poctivě čekali až do svatby.

No, nyní s odstupem času nemá cenu cokoliv zapírat. Nebylo - vůbec to nebylo jednoduché. Tolikrát jsem měl co dělat, abych se dokázal ovládnout, a mám pocit, že i Evey. Celou tu dobu jsem sám se sebou v duchu bojoval a nechtělo se mi čekat až do svatby, protože mi to prostě přišlo strašně staromódní a zbytečné.

Avšak ačkoli jsem si snad nikdy nemyslel, že to řeknu, musel jsem nakonec připustit, že to čekání zbytečné nebylo, že to stálo za to a že sebeovládání a odpírání přineslo ovoce.

Jelikož jsme spolu nespali, měli jsme čas na to, abychom se mohli daleko více poznat a přemýšlet o nás. Postupem doby a společně strávených hodin a dní jsme se učili naslouchat jeden druhému, poznat, kdy jeden či druhý už něco přehnal, co se nám líbí a co ne. Užívali jsme si každý dotek mnohem víc a s větší intenzitou, neboť silněji jsme se navzájem dosud cítit nemohli.

Když jsem od Evey mnohdy pozdě večer odjížděl, mohl jsem opravdu nerušeně přemýšlet a díky tomu jsem si uvědomil, že nemám pocit, že důvod, kvůli kterému se mnou Evey nechce spát je ten, že by mě neměla ráda. Byla prostě taková - tak se rozhodla a já to respektoval (tehdy jsem se o to spíš maximálně snažil, ovšem nyní jsem mohl s klidem říct, že jsem to zvládnul).

A moc dobře jsem také věděl, proč jsem to vydržel, proč jsem se naučil ovládat. Bylo to prostě vědomí toho, proč jsem s Evey chtěl chodit a vzít si ji, proč jsem ji miloval a proč jsem chtěl, aby ona milovala mě. Ne kvůli sexu ale kvůli lásce. Té opravdové. Té, o níž se tak často mluví v pohádkách a o níž si už většina lidí myslí, že neexistuje. Že je to pouze něco, co se hodí opravdu jen a pouze do pohádek pro děti. Té, po které všichni touží a ne všichni jí dosáhnou, a proto se ji snaží nahradit jinak (takovými způsoby, až mnohdy zůstává rozum stát).

Já měl to štěstí, že ji našel a ona našla mě. Byla a je to ta láska, pro kterou víte, že uděláte všechno.

Jasně – taky jsem si kdysi říkal, že je to jen fáze. Ovšem jen do té doby, než mi došlo, že pokud Evey skutečně miluju (a tím jsem si byl jistý víc, než čímkoliv jiným), tak pro ni opravdu udělám všechno.

A pokud mám čekat… tak jsem prostě, někdy se zatnutými zuby, čekal. Díky tomu čekání jsem se dobral k další věci, a sice tomu, že na sexu se vztah opravdu postavit nedá. Nebo možná dá, ovšem potom to nebyl ten druh vztahu, o který jsem stál já.

Nechtěl jsem chvilkové potěšení, chtěl jsem něco trvalého. Něco, co budu mít pořád a ne jen přes noc.

Vzpomínám si taky naprosto přesně na to, co mi Evey naši první společnou noc řekla - že hodně často přemýšlela, jestli někdy bude moct někomu říct, že je její první i poslední a pak dodala, že si už tehdy, když jsme spolu chodili, přála říct to mě.

Povědět, že mě to potěšilo, by bylo divné. Spíš mě vědomí toho, že je to pravda, hřálo hluboko v srdci. A hřeje mě to pořád. A kdyby se měl čas vrátit zpátky?… Myslím, že bych nic změnit nechtěl.

Najednou se Eveyiny rty zatřásly a z úst jí vyšlo slabší zasténání.

Odklonil jsem se od ní jen na kousek a rukou ji pohladil po tváři. Její ruce ze mě sklouzly, ale vzápětí jsem aspoň jednu z nich svíral ve své dlani.

„Budu tady s tebou, lásko. Ani se nehnu. Jsem u tebe. Jsem tady,“ řekl jsem a začal ji hladit po vlasech.

S bolestně staženým čelem Evey přikývla. Trhavě se nadechovala a její tělo se znovu napjalo.

Držel jsem ji za ruku a bylo mi srdečně jedno, že mi ji Evey křečovitě svírá. Proti její bolesti to nebylo nic.

„Jsem tady s tebou, miláčku,“ ujišťoval jsem ji znovu.

Koutkem oka jsem si všiml, že Mark vešel zpátky. Asi nám chtěl před chvílí nechat trochu soukromí, za což jsem mu byl vděčný. Hned za ním šla Andy - Markova žena (Eveyina černovlasá kamarádka) porodní asistentka a také fyzioterapeutka.

Jako blesk mou hlavou proletěla vzpomínka na dobu před šesti lety, kdy jsem si tehdy v autobuse před tím velkým trapasem (jak jsem si myslel, že se Evey jmenuje Jane) říkal, že by nebylo na škodu seznámit Marka s Eveyinými kamarádkami. A opravdu - na škodu to rozhodně nebylo.

Jejich první setkání bylo opravdu... originální. Nikdy bych neřekl, že smích lidi sbližuje až tak moc.

Mám také velké podezření, že Andy šla studovat ještě porodní asistenci jen kvůli Markovi. Ovšem na druhou stranu - byli dokonale sehraná dvojka, jak po stránce osobní tak i pracovní.

Andy vypadala pořád stejně, jen své černé vlasy měla nyní podstatně delší.

Mark už na sobě měl nové rukavice a zástěru a šel Evey zkontrolovat.

Mezitím jsem se s Andy v rychlosti pozdravil a ona přešla k Evey z druhé strany. Rukou ji pohladila po paži a potom napojila na kardiotokograf, zapnula záznam a šla za Markem, aby mu pomáhala.

Já ho jen zběžně přeletěl očima a s úlevou si oddechl, neboť srdeční akce miminka vypadala zatím naprosto v pořádku.

Myslím, že následující hodina mi ještě nikdy nepřišla tak dlouhá jako tato.

Nyní jsem mohl skutečně zodpovědně prohlásit (ačkoli jsem nikdy netvrdil nic takového a měl v tomto vytříbený názor), že ti (především muži), kteří tvrdí, že porod není nic světoborného a že žena ‚přece jen párkrát zatlačí a je to‘, jsou idioti.

„Sedm centimetrů na postupu… Tak to vypadá, že se tady někdo těší na svět,“ prohodil Mark a pak se na nás s úsměvem podíval.

„Za chvíli to budeš mít za sebou, Evey,“ řekla Andy povzbudivě a usmála se na ni.

Evey jen několikrát krátce přikývla a soustředila se znovu na dýchání.

Poté mi začalo všechno tak nějak splývat. Slyšel jsem, jak po několika minutách Andy říká Evey, kdy zatlačit a kdy naopak povolit. Ještě jsem občas postřehl, že Andy i Mark chválí Evey za skvělou spolupráci, ale pak už bylo nad moje síly nebo schopnosti snažit se něco z rozhovoru postřehnout.

Moje oči byly pořád upřené na Evey, stále jsem ji držel za ruku nebo jí otíral obličej.

Nevěděl jsem, co bych jí měl říct povzbudivého, případně co by bylo aspoň vhodné říct.

Připadal jsem si jako totální osel, když jsem pořád dokola opakoval, že jsem tady s ní. Ale co jiného jsem měl v tuhle chvíli říct?! Nenapadalo mě absolutně nic.

I přestože jsem byl u hodně porodů a viděl spoustu rodiček a mnoho budoucích otců, na to, co jsem teď prožíval, se prostě připravit ani s tou nejlepší příručkou nedalo.

V hlavě jsem měl jako v úle. Jedna část mého mozku se strachovala o Evey, vnímal jsem každý její pohyb, nádech, pohled. A v tuhle chvíli jsem se opravdu modlil jako ještě nikdy.

Věřil jsem, že nad námi něco… Bůh je, ale nikdy jsem se tomu moc nevěnoval.

Evey v Boha věřila. Já jsem byl ohledně toho tak trochu na vážkách… možná ovšem, že se to ještě změní.

Další část mého mozku se zabývala skutečností, že za chvíli budu… táta. Opravdový, skutečný táta. Byla to myšlenka naprosto ochromující - radostí ale i strachem.

Jasně, věděl jsem to už skoro devět měsíců, jenže vědět, že se za několik měsíců stanete otcem a pak se vám to zkrátí na minuty - to je docela šok.

Cítil jsem uvnitř šílenou radost a štěstí, které mě hřály jako slunce, sotva jsem si uvědomil, že se už za chvíli budu moct podívat a dotknout svého… našeho dítěte. Bylo to neskutečné!!! Ještě před časem to bylo pár malinkatých buněk a nyní? - Nová bytost!

S Evey jsme chtěli být překvapení a proto jsme si nenechali říct, jestli to bude chlapeček nebo holčička. Markovi jsem pod pohrůžkou smrtí zakázal, aby byť jen náznakem něco napověděl. Bylo mi jasné, že by se pak ještě byl schopný vymlouvat, že mu to uklouzlo náhodou.

Ovšem právě se ve mně začal ozývat strach. Bál jsem se, že se něco může stát. Nechtěl jsem se bát a nechtěl jsem před očima vidět učebnicové příklady komplikací porodů.

Ať se nic takového nestane, prosím! - prosil jsem Boha a doufal, že pokud tam je, tak mě slyší a snad i vyslyší. Nicméně jsem také věděl, že Mark je skvělý lékař a porodník a prostě jsem mu věřil.

Když se Eveyin otec dozvěděl, že je Evey těhotná, chtěl jí zajistit tu nejlepší péči u sebe v nemocnici pod dohledem největších specialistů.

Rozhodnutí jsem ponechal na Evey. Byl jsem ale moc rád, že se rozhodla jeho nabídku nevyužít. Byla zdravá a těhotenství probíhalo víceméně normálně a pod Markovým dohledem, takže mít nějaké specialisty nebylo potřeba. První trimestr byl sice maximálně vyčerpávající, protože Evey trpěla silnou nevolností a skoro všechna rána zvracela a třetí trimestr jí zase začaly dost otékat nohy - jenže nevolnost, zvracení a otoky se daly zvládnout s obyčejnou péčí a nebylo třeba to řešit s vyhlášenými odborníky.

Nám oběma bylo jasné, že oni by si určitě našli něco dalšího, aby ji i dítě mohli mít pod drobnohledem.

Dost možná že jen kvůli spokojenosti doktora Rydera. To jsme ale nechtěli my. Oba jsme hlavně chtěli klid. A ten se s mým tchánem nedal zařídit a s Evey jsme to věděli.

S panem Ryderem jsme si prostě nepadli do oka a tím to celé skončilo. Bylo kvůli němu nebo kvůli mně (záleží, jak se na to člověk dívá) spousta problémů a těžkostí, avšak vracet jsme se k nim už nehodlali.

Nikdy nezapomenu na to, jak se ode mě Evey snažil odloučit.

Zase jsem se vrátil zpátky do současnosti, jakmile jsem si uvědomil, že strach o Evey a miminko nebyl jediný strach, který mě tížil. Bál jsem se, že třeba nebudu dobrý otec, že to prostě nezvládnu a pohořím na celé čáře, že toho bude moc a... Co jestli se ze mě stane takový otec, jakým byl můj tchán? Co když prostě ještě nemám na to, abych byl pro někoho vzorem a pevným bodem? Vždyť jsem nedávno sám dospěl – tedy, aspoň jsem si to myslel. Dokážu snad vychovávat dítě? Vždyť nemám ani ponětí o tom, jak se to dělá!

NE! UŽ PŘESTAŇ! - zařval jsem sám na sebe. Udělám všechno proto, abych byl dobrý otec! Nikdy nedovolím, aby se ze mě stal někdo takový jako doktor Ryder.

Začal jsem se utěšovat tím, že po Eveyině boku to ani není možné.

„Už je vidět hlavička!“ oznámil nám Mark spokojeně.

Vydechnul jsem a můj dech i tep se hnaly do závratné rychlosti.

„Ještě chvíli, lásko,“ zašeptal jsem Evey a hladil ji po vlasech.

Evey otevřela oči a podívala se na mě. V tom pohledu jsem jasně viděl bolest, vyčerpání, únavu ale i záblesk radosti a očekávání.

Chvilku jen zhluboka dýchala a poté se jí na tváři objevil soustředěný výraz. Přeletěla mě očima a stiskla mi ruku.

„Už jsem ti… řekla, že…“ odmlčela se, aby se znovu několikrát nadechla.

Já svraštil soustředěním čelo a můj zrak se zaměřil jen na její tvář a ústa, aby mi neuniklo nic z toho, co řekne. Díky jejímu vážnému výrazu jsem začínal pomalu trnout, co se mi chystá říct.

„Že ti ta… modrá… vážně… moc sluší,“ dořekla a roztřeseně se usmála.

Já se nejprve naprosto zmateně podíval na ni a až poté mi došlo, když mi zrak periferním viděním zavadil o můj operační oděv (modré kalhoty a véčkovou halenu), že je modrá.

Se smíchem jsem vydechl a přitiskl si hřbet její ruky ke rtům. Evey mě potom lehce pohladila po tváři, než se její oči opět s bolestným zasténáním zavřely.

Slyšel jsem, že Mark něco říká, nebyl jsem však schopný vnímat co. Viděl jsem jen Evey, jak zápasí s bolestí a slyšel jsem jen Evey, jak se jí z hrdla vydralo několik bolestných tlumených výkřiků a těžkých vydechnutí. Její krk i dekolt se leskl potem stejně jako naše ruce.

Cítil jsem, že se mi halena lepí na záda a krůpěje potu mi stékají z čela. Rychle jsem si obličej otřel do rukávu a dál svíral Eveyinu ruku.

„Teď ještě jednou pomalu zatlač, zlato,“ řekla Andy stojící u Marka a držící v rukou sněhově bílou podložku.

Evey vykřikla, vzápětí ale zatnula zuby a její tělo se napjalo. Hlavu přitlačila k hrudníku a pak… chvilkové ticho, které nastalo, protnul další výkřik. O dost vyšší a silnější.

Střelil jsem hlavou k Markovi a viděl, že ‚něco‘ podává Andy, která ‚to‘ vzápětí zabalila do bílé podložky.

Zahlédl jsem kousek hlavičky a myslel, že se mi v ten moment podlomí kolena a skácím se k zemi.

Potom jsem zahlédl maličkou ručku, která z uzlíčku vykukovala. Nevěděl jsem teď, jestli sledovat mou ženu nebo uzlíček.

Podíval jsem se rychle na Evey. Její tělo už uvolněně a vyčerpaně kleslo na lůžko, její oči však sledovaly pouze naše… dítě. Když ho pohledem našla, šťastně vydechla a oči se jí začaly zalévat slzami.

Já vydechnul také a přeletěl očima k Andy, která se širokým úsměvem řekla: „Je to chlapeček.“

Oběma jakoby nám slova či dech uvízly v hrdle a mě se z očí draly slzy stejně jako Evey.

Roztřesenýma rukama se pak natahovala pro miminko, až se ho její prsty skutečně dotkly. Andy jej opatrně položila na Eveyinu hruď.

A teď… jsem ho poprvé uviděl. Bylo to… to nejkrásnější miminko na světě. Rozhodně. Bylo sice ještě od krve a mázku ale bylo… překrásné.

Pořád křičelo silným hláskem jenže chvíli poté, co ho Evey začala jemně hladit, tak pomalu přestalo.

Mělo mokré hnědé vlásky na hlavičce a pomalu trhavě pohybovalo ručkou. Zamračené čelíčko se postupně vyhladilo a očka otevřelo jen do malých škvírek, takže barvu jsme vidět nemohli. Rtíky mělo ale určitě po Evey.

Děkuju, Bože! - zašeptal jsem v duchu a vyhlédl z okna na oblohu.

Při tom mi z očí sklouzly další slzy, já je ovšem nevnímal a pak se okamžitě vrátil pohledem zpátky k Evey.

Její oči zářily a byly rovněž zalité šťastnými slzami.

„Je tak překrásný,“ zašeptala Evey a pohlédla na mě.

Na její tváři byl ten nejšťastnější úsměv. Oplatil jsem jí ho a z očí mi zase skanuly další slzy.

„Má být po kom,“ zašeptal jsem a prsty si slzy setřel.

„To má,“ řekla Evey šeptem a důrazně se na mě podívala.

Oba jsme se usmáli a současně se pohledem vrátili zpátky k našemu dítěti.

Toužil jsem se ho dotknout, a proto jsem zvedl svou roztřesenou ruku, a jak nejjemněji jsem dokázal, dotknul se jeho hlavičky a pohladil ho po ní.

Vydechnul jsem a zamrkal, abych se zbavil slz, kterých jsem měl pořád plné oči a dál se jej něžně dotýkal a hladil ho.

Bylo to neskutečné. Byl tak maličký… tak strašně křehký… tak překrásný.

Evey potom zvedla ruku a chtěla si rozepnout košili. Její prsty se ale dosud trochu třásly a proto jsem jí knoflíky rozepnul sám.

Co nejopatrněji jsem pak miminko nadzdvihnul a přiložil jí ho k prsu. Evey i já jsme se jej lehce dotýkali a nemohli od něj odtrhnout oči.

„Už víte, jaké mu dáte jméno? Shodli jste se?“ zeptala se Andy potichu, aby nás nevyrušovala.

Evey ke mně zvedla svoje krásné oči a řekla: „Po tatínkovi.“

Usmála se a já jí úsměv oplatil. Žádné neshody kvůli jménu jsme neměli. Bylo to celkem nasnadě – holčička po ní, chlapeček po mě.

Na světě nyní určitě nebylo šťastnějších lidí nad nás. Připadal jsem si jako ten nejbohatší člověk na zemi, když jsem jednou rukou objímal svou milovanou ženu a druhou lehce držel na Davidovi.

Sklonil jsem se k Evey a zašeptal: „Děkuju ti za něj, lásko… Děkuju ti za všechno.“

Potom jsem ji políbil na čelo.

Jakmile jsem se od ní odklonil, i když jsem věděl, že je vyčerpaná, viděl jsem, že se na mě usmívá krásným úsměvem tak, jak to uměla jen ona.

„Děkuju… že jsi tady,“ řekla mi pak a z očí jí sklouzly další slzy.

„Vždycky budu,“ ujistil jsem ji a rukou jí slzy jemně setřel.

Znovu jsem se k ní sklonil a lehce přitiskl své rty na její.

Své tváře jsme nechali chvíli u sebe a potom si pohlédli do očí. Nemuseli jsme vůbec nic říkat. To, že jeden druhého milujeme, jsme měli v pohledu vypsané víc, než cokoli jiného.

Poté jsme se zadívali zpátky na našeho syna.

Mark se teď postavil a až nyní mi došlo, že celou tu dobu pracoval. Přešel k nám a s úsměvem hleděl na miminko.

„Gratuluju vám,“ řekl radostně.

Já zdvihl hlavu a jen se usmál.

Hned nato mě však Mark sjel pohledem a vydechl: „Člověče, ty vypadáš jako bys rodil ty sám.“

Ignoroval jsem ho.

Otočil jsem se od něj, protože moje pozornost patřila jen mé rodině.

Byl jsem zpocený skoro stejně jako má žena, ale na rozdíl ode mě měla Evey ještě krk a hrudník špinavé od krve z toho, jak po ní ručkami bloudil David.

Ovšem i přestože byla zašpiněná, vyčerpaná a unavená, byla pro mě Evey i právě nyní tou nejnádhernější ženou na světě. Tou, kterou jsem miloval celým srdcem a tou, která mi dala ten nejúžasnější dar, jaký může žena muži dát - dítě.

O tři hodiny později

Seděl jsem u Eveyina lůžka a sledoval její klidnou tvář ve spánku.

I když jsem se už neskonale těšil, až bude vzhůru, věděl jsem, že spánek nyní potřebuje nejvíc, aby nabrala zpátky vydanou energii.

Přejížděl jsem očima po rysech jejího obličeje a i pohledem ji hladil. Její dlaň jsem jemně svíral ve svých a palci přejížděl přes hřbet její ruky.

Dveře pokoje se po chvíli otevřely a dovnitř vešel Mark. Postavil se ke mně a s úsměvem se díval na Evey.

„Kdyby každá rodička takhle spolupracovala, to by bylo něco,“ řekl s povzdechem.

„Jo, ale taky si uvědom, že ne každá je zdravotnice, jako Evey,“ odpověděl jsem.

„To je fakt,“ uznal.

„Díky, Marku… za všechno,“ vděčně jsem se na něj podíval.

„Rádo se stalo,“ kývl hlavou. „Ale až budu potřebovat já, doufám, že mi poskytneš slušnou protekci,“ řekl a v očekávání zdvihnul obočí.

„Spolehni se,“ ujistil jsem ho. „Dřevěnou narkózu dubovou palicí ti dám osobně,“ řekl jsem a tlumil smích.

„Vtipné,“ odpověděl Mark naoko kysele.

Pak mě plácl rukou po rameni a chystal se odejít: „Kdyby něco, tak zvoň.“

„Jasně, díky,“ řekl jsem a vrátil se pohledem k Evey.

Myslel jsem, že Mark už odešel, takže jsem málem nadskočil, jakmile se ode dveří ozvalo: „Davide?“

S trhnutím jsem se otočil a uviděl ho, jak se na mě upřeně dívá, přičemž mu cukaly koutky úst.

„Co je?“

„Kdybychom s Andy měli v budoucnu dítě a byla by to… holčička, víš, co mě napadlo?“

Jedině to, že jsem držel Evey za ruku, mi zabránilo v tom, abych se na něj nešel vrhnout.

„Tak na to zapomeň!“ zařval jsem na něj šeptem.

Mark se začal smát a proto raději vyšel na chodbu.

Otočil jsem se zpátky k Evey a zhluboka se několikrát nadechl.

No, to by mi tak ještě scházelo! Jako bych už teď neměl pocit, že jsme s Markem příbuzní - ještě tohle! Pevně doufám, že se jim narodí kluk.

I když… s tím, jak Markovi vždycky všechno vycházelo… No, asi nás čekají zajímavé věci…

Pozn.: 

Tímto epilogem bych příběh na delší dobu opravdu ukončila.

Mám v plánu z něj jednou udělat normální kapitolu a dál v příběhu pokračovat - v těsné návaznosti na 23. kapitolu. Nyní si ale potřebuji ujasnit několik detailů pokračování děje a také si od příběhu odpočinout a zaměřit se na něco jiného, abych v něm mohla později pokračovat přinejmenším na takové úrovni, jakou měl doposud.

Hlavní dějovou linii mám v hlavě již velmi dlouho, zbývá opravdu doladit onu „omáčku“.

Zatím děkuji Vám všem, kteří jste se rozhodli si můj „výtvor“ přečíst a věnovat mu svůj čas. Vážím si toho a doufám, že se Vám to aspoň trochu líbilo :-)

Děkuji též těm, kteří mě při psaní podporovali a podporují ;-)

Velké poděkování také patří mé sestře Karolíně - za její připomínky k technické stránce příběhu, za její kritiku některých věcí, jenž se mi před korekturou v ději vyskytovaly, za její ochotu a nadšení nechat si kapitoly přečíst ještě předtím, než jsem je začala „ořezávat“ do konečné podoby a za to, že mi pomohla objevit vizuálního představitele hlavního hrdiny - Davida.

Takže, díky seger ;-)

Děkuji rovněž všem klukům a mužům, s nimiž jsem kdy přišla do kontaktu a všem spisovatelům, kteří mi pomohli nahlédnout do „klučičího světa“ a že se mi snad díky tomu povedlo, aspoň trochu, napsat Davidovo podání realisticky.

Děkuji! :-)

Nedostižná - Epilog

Copyright © 2011 Anne Leyyd