Byl jednou jeden král a ten už byl tak starý, že se sám rozhodl předat trůn někomu mladšímu. Povolal k sobě všechny učence své říše.
„Chci odkázat tuto zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví jednu otázku. Nuže: představte si, že jdete se slabou bezbrannou dívkou a náhle před vámi stojí vysoká kamenná zeď. Vy tu dívku chcete nějak dopravit na druhou stranu. Ale jak?“
Učenci se zamysleli, zamnuli si šedé brady, a pak se začali hlásit jako o překot.
„Já", řekl první, „bych ji vedl podél zdi tak dlouho, dokud bych nenašel její konec. Každá zeď musí někde končit, ne?“
„Nesmysl!“ vykřikl na to druhý. „Proč se vláčet takový kus cesty? Já bych sehnal hezky dlouhý žebřík. Vzal bych holku do náručí a prostě bych ji přes zeď přenesl.“
„Pracná hloupost!“ ušklíbl se třetí. „Na to stačí sud střelného prachu. Já bych tu zeď rozmetal na cimprcampr!“
Křičeli jeden přes druhého a měli stále podivnější nápady. Ve své učenosti vymysleli sto a jeden způsob, jak dostat dívku přes zeď.
Náhle si král povšiml mladého sluhy, který zatím v koutě pánům oprašoval klobouky.
„A ty?“ zeptal se. „Tebe nic nenapadlo? Co bys v téhle situaci dělal ty?“
„Já?“ usmál se sluha, „Já bych se té dívky napřed zeptal, jestli vůbec chce na tu druhou stranu zdi.“
„Sláva! Konečně rozumné slovo!“ zasmál se král z celého srdce. „Tak tobě rád odkážu říši. A vládni jí tak, jako té dívce před kamennou zdí!“
Zdroj: www.casopis.bloudil.cz
Obrázky: google.com
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)